Harry Potter a ohnivý pohár - 9. kapitola 1.část

12. ledna 2018 v 11:51 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

9. Kapitola

Kapitola devátá
Znamení zla

"Ne abyste řekli matce, že jste se vsadili o peníze," zapřísahal pan Weasley Freda a George, když všichni společně pomalu scházeli po schodišti pokrytém rudým kobercem.
"Tak s tím si nedělej starosti, tati," řekl Fred se škodolibým úsměvem. "Máme s těmi penězi velké plány a nestojíme o to, aby nám je mamka zabavila."
Chvíli to vypadalo, že se jich otec zeptá, o jaké plány jde, po krátké úvaze se však očividně rozhodl, že se o to raději nebude zajímat.
Zakrátko uvázli v davu, který se valil ze stadionu zpátky do kempu. Vraceli se stejnou cestou osvětlenou lucernami, po které sem přišli. Nočním vzduchem k nim doléhal obhroublý zpěv a nad hlavami jim poletovali leprikóni, kteří hlasitě klábosili a mávali lucerničkami. Když konečně dorazili ke stanům, nikomu se nechtělo spát, a protože všude bylo dosud plno lomozu, pan Weasley nakonec souhlasil, že než půjdou na kutě, dají si ještě šálek kakaa. Za chvíli už se spokojeně bavili o právě zhlédnutém utkání. Pan Weasley se dostal do sporu s Charliem, jak že to vlastně je se strkáním, a teprve když Ginny usnula, zavadila hlavou o maličký stolek a rozlila horké kakao po celé podlaze, pan Weasley debatu o zápasu rázně ukončil s tím, že je opravdu čas zalehnout. Hermiona a Ginny odešly do vedlejšího stanu a Harry s ostatními Weasleyovými si oblékli pyžama a vylezli na palandy. Z opačného konce kempu k nim dosud doléhal mnohohlasý zpěv a podivné dunivé rány, jež se s ozvěnou vracely zas a znovu.
"Ještě že nejsem ve službě," zamumlal pan Weasley rozespale. "Vůbec by mě nebavilo umravňovat teď Iry, aby těch oslav už nechali."
Harry ležel na horním lůžku nad Ronem, upíral oči na plátěnou střechu stanu, sledoval zářící lucerničky leprikónů, kteří nad nimi občas přeletěli, a v duchu si znovu promítal některé z obdivuhodných zásahů Viktora Kruma. Nejraději by už seděl na Kulovém blesku a tu Vronského fintu si vyzkoušel sám… Oliver Wood jim totiž se všemi těmi pohyblivými grafy nikdy nedokázal vysvětlit, jak se to vlastně dělá… Harry viděl sám sebe v hábitu se jménem Potter vyšitým na zádech a představoval si ten úžasný pocit, jak sto tisíc diváků huláká, když po celém stadionu zazní hlas Luda Pytlouna: "Nastupuje… POTTER!"
Později mu nikdy nebylo jasné, jestli doopravdy usnul - vždyť jeho fantazírování o tom, že jednou bude létat jako Krum, se mu vážně mohlo zdát ve spánku - s jistotou věděl jen to, že pan Weasley začal zničehonic křičet.
"Vstávejte! Rone, Harry - no tak, vstaňte, ale honem!"
Harry se posadil tak prudce, až vrazil temenem do stanového plátna.
"Co se děje?" zeptal se.
Nejasně si uvědomoval, že něco je v nepořádku. Hluk venku zněl jinak než předtím: nikdo už nezpíval, zato bylo slyšet ječivé výkřiky a dupot běžících lidí.
Sjel z palandy dolů a sáhl po oblečení, ale pan Weasley, který si natáhl džínsy přes pyžamo, mu v tom zabránil: "Na to není čas, Harry - prostě popadni bundu a ven - rychle!"
Harry udělal, co mu řekl, a vyřítil se ze stanu; Ron mu byl v patách.
V záři několika ohňů, které dosud hořely, viděl, jak všichni běží do lesa a že prchají před něčím, co po louce mířilo k nim a vydávalo to podivné záblesky a zvuky, jež zněly jako výstřely. Dolehly k nim i hlasité posměšky, hlučný smích a opilý vřískot a vzápětí vyšlehlo prudké zelené světlo, jež ozářilo vše kolem.
Po louce pomalu postupoval semknutý dav kouzelníků, kteří svorně mířili hůlkami vzhůru… Harry se na ně zadíval přimhouřenýma očima… jako by vůbec neměli obličeje… a pak si uvědomil, že mají na hlavách kápě a na tvářích masky. Vysoko nad nimi se vznášely čtyři postavy zkroucené do pitvorných tvarů a úporně se bránily. Budilo to dojem, jako by maskovaní kouzelníci na zemi byli loutkáři a lidé nad nimi loutky, ovládané neviditelnými nitkami vysílanými z kouzelných hůlek. Dvě vznášející se postavy byly ještě malé děti.
K valícímu se davu se přidávali stále další kouzelníci, smáli se a ukazovali si na ubožáky nad sebou. Jak pochodujících přibývalo, okolní stany se hroutily a padaly. Jednou dvakrát Harry zahlédl, jak někdo z průvodu zbořil svou hůlkou stan, jenž mu stál v cestě. Několik stanů začalo hořet. Vřískot nabýval na síle.
Když Harry s Ronem procházeli kolem jednoho hořícího stanu, oheň na okamžik ozářil postavy ve vzduchu a Harry jednu z nich poznal - byl to pan Roberts, správce kempu. Takže ty zbývající byly jeho žena a děti. V tu chvíli jeden kouzelník převrátil paní Robertsovou hůlkou, noční košile se jí vyhrnula a odkryla její obrovské spodní kalhotky. Zatímco se je nešťastnice všemožně snažila zakrýt, zástup dole hýkal smíchy.
"Tak tohle je hnus," zamumlal Ron a zíral na nejmenší mudlovské dítě, které se šedesát stop nad zemí začalo točit jako káča a hlava mu bezvládně klinkala ze strany na stranu. "To je ten nejhnusnější hnus…"
To už k nim doběhly i Hermiona a Ginny které si cestou natahovaly kabátky přes noční košile, a hned za nimi dorazil také pan Weasley. Zároveň se z chlapeckého stanu vynořili Bill, Charlie a Percy úplně oblečení, s vyhrnutými rukávy a s napřaženými hůlkami.
"Půjdeme pomoct těm z ministerstva!" překřikoval pan Weasley všeobecnou vřavu a také si vyhrnoval rukávy. "A vy ostatní jděte do lesa a držte se pohromadě. Přijdu si pro vás, až tady zjednáme pořádek!"
Bill, Charlie i Percy už tryskem hnali k blížícímu se davu a pan Weasley vyrazil za nimi. K hrozivému průvodu pod rodinou Robertsových se teď ze všech stran sbíhali ministerští kouzelníci a pochodující se semkli ještě těsněji.
"Pojďte!" Fred chytil Ginny za ruku, zamířil s ní k lesu a Harry, Ron, Hermiona a George vykročili za nimi. Když dorazili na okraj lesa, ohlédli se. Dav pod rodinou Robertsových se ještě víc rozrostl. Viděli, jak se jím kouzelníci z ministerstva snaží prorazit a dostat se k zakuklencům uprostřed, moc jim to ale nešlo. Očividně se báli použít jakékoli kouzlo, při kterém by Robertsovi mohli sletět na zem.
Barevné lucerny, které předtím osvětlovaly cestu ke stadionu, byly už zhasnuté. Mezi stromy klopýtaly temné postavy, děti plakaly, v chladném nočním vzduchu kolem se ozývaly úzkostné výkřiky a polekané hlasy. Do Harryho každou chvíli strčil někdo, komu neviděl do tváře. Pak uslyšel, jak Ron zaječel bolestí.
"Co se stalo?" vykřikla Hermiona úzkostně a zastavila se tak prudce, až do ní Harry narazil. "Rone, kde jsi? Tohle je ale hloupé - Lumos!"
Když z její hůlky vytryskl úzký kužel světla, posvítila si na stezku. Ron ležel na zemi rozplácnutý jak žába.
"Zakopl jsem o kořen," vysvětloval rozzlobeně a vstával.
"Když má někdo takové hnáty, musí s tím počítat," protáhl za jejich zády nějaký hlas.
Harry, Ron i Hermiona se prudce otočili: jen pár kroků od nich stál Draco Malfoy, úplně sám a očividně v pohodě. Se založenýma rukama se opíral o kmen za sebou a průhledem mezi stromy sledoval, co se v kempu děje.
Ron mu sdělil, co si může - a Harry si byl stoprocentně jistý, že před matkou by se nic podobného nikdy neodvážil vyslovit.
"Dávej si pozor na jazyk, Weasley!" varoval ho Malfoy a v bledých očích mu zajiskřilo. "Neměli byste radši utíkat dál? Nechtěl bys přece, aby objevili i tuhletu, nebo snad ano?" pohodil hlavou směrem k Hermioně.
V téže chvíli k nim z kempu dolehla hromová rána, jako když vybuchne bomba, a okolní stromy na okamžik ozářil záblesk zeleného světla.
"Jak to myslíš?" zeptala se Hermiona vyzývavě.
"Tamti jdou po mudlech, Grangerová," vysvětlil jí Malfoy. "Chceš nám tu ve vzduchu předvést, jaké máš kalhotky? Jestli ano, tak si tu klidně zůstaň… míří totiž sem, a my se aspoň budeme mít čemu zasmát."
"Hermiona je čarodějka!" vyštěkl Harry.
"Jak si přeješ, Pottere," ušklíbl se jízlivě Malfoy. Jestli si myslíš, že nepoznají mudlovskou šmejdku, klidně si zůstaňte, kde jste."
"Na jazyk si dej pozor spíš ty!" rozkřikl se Ron. Všichni, jak tu stáli, věděli, že mudlovský šmejd nebo šmejdka je krajně urážlivý výraz pro kouzelníka nebo čarodějku pocházející z mudlovské rodiny.
"Vykašli se na něj, Rone," řekla honem Hermiona, chytila ho za ruku a zabránila mu, aby se na Malfoye vrhl.
Vzadu za stromy zaburácela další rána, silnější než všechny předchozí. Několik lidí kolem zaječelo.
Malfoy se tiše uchechtl. "Polekají se dost snadno, co?" protáhl líně. "Váš taťka vám nejspíš řekl, ať se všichni jdete schovat, viďte? A co on sám - pokouší se ty mudly zachránit?"
"A kde jsou tvoji rodiče?" vzkypěla Harrymu žluč. "Tamhle na louce a s maskami na tvářích, že ano?"
Malfoy se k němu obrátil a usmíval se. "I kdyby tam třeba byli… sotva bych ti to asi vykládal, nemyslíš, Pottere?"
"Nechte toho," ozvala se Hermiona a znechuceně sjela Malfoye pohledem. "Pojďte, ať najdeme ostatní."
"Radši tu svou chundelatou hlavu moc nevystrkuj, Grangerová," ušklíbl se Malfoy jízlivě.
"Říkám vám, pojďte," opakovala Hermiona a táhla Harryho a Rona zpátky na stezku.
"Vsadím se, oč budete chtít, že jeho táta je mezi těmi zakuklenci!" rozčiloval se Ron.
"S trochou štěstí by ho ti z ministerstva mohli chytit," řekla Hermiona s nadějí v hlasu. "To snad není možné, kam se poděli ostatní?"
Po Fredovi, Georgeovi a Ginny nebylo ani stopy, ačkoli cestou potkávali spoustu lidí, kteří se pořád ohlíželi dozadu po kempu, odkud se ozýval řev, kravál a výbuchy.
Nedaleko stezky se halasně dohadoval hlouček výrostků v pyžamech. Když zahlédli Harryho, Rona a Hermionu, jedna dívka s hustými, vlnitými vlasy se k nim otočila a vyhrkla: "Ou est Madame Maxime? Nous l'avons perdue…"
"Ehm - cože?" užasl Ron.
"Ah…" Dívka, která je oslovila, se k nim otočila zády, a když se vzdalovali, zaslechli ještě zřetelně, jak říká: "Les Bradavises."
"Krásnohůlky," zamumlala Hermiona.
"Prosím?" zeptal se Harry.
"Určitě chodí do Krásnohůlek," řekla Hermiona. "Víš přece… na Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách… četla jsem o ní v Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě."
"Ach tak… ano, ovšem," přisvědčil Harry.
"Takhle daleko Fred a George určitě nedošli," řekl Ron, vytáhl hůlku, posvítil si s ní jako předtím Hermiona a rozhlížel se po stezce. Také Harry zalovil v kapsách bundy po své hůlce - ale nebyla tam. Jediné, co nahmatal, byl všechnohled.
"To snad není možné… Ztratil jsem hůlku!"
"To nemyslíš vážně?!"
Ron s Hermionou zvedli své hůlky tak vysoko, až úzké kužele světla, které z nich vycházely, ozařovaly o dost větší okruh než předtím. Harry se rozhlížel na všechny strany, ale svou hůlku nikde neviděl.
"Třeba ji máš ve stanu," mínil Ron.
"Možná ti vypadla z kapsy, když jsme utíkali?" nadhodila Hermiona ustaraně.
"To je možné," přisvědčil Harry, "snad ano…"
V kouzelnickém světě byl zvyklý nosit hůlku neustále s sebou, a když zjistil, že ji právě v takové nebezpečné chvíli nemá, připadal si velmi zranitelný.
Vtom za nimi něco zašustilo, až všichni tři polekaně nadskočili. Z křovisek pár kroků od nich se prodírala domácí skřítka Winky. Pohybovala se prapodivně - jako by ji to stálo největší úsilí a někdo neviditelný se ji pokoušel zadržet.
"Jsou tady zlí černokněžníci!" zakvílela zděšeně, sklonila se a urputně se snažila utíkat dál. "Zvedají lidi do vzduchu, vysoko! Winky jim půjde z cesty, a hodně rychle!"
Zmizela mezi stromy na protější straně stezky a přitom supěla a pištěla, jak zápasila s neviditelnou silou, která jí v tom bránila.
"Co to s ní je?" divil se Ron a zpytavě se za ní ohlédl. "Proč neutíká normálně? Copak to nedokáže?"
"Určitě nepožádala o dovolení, aby se směla schovat," poznamenal Harry. Vzpomněl si na Dobbyho: pokaždé, když se pokoušel udělat něco, co by se Malfoyovým nezamlouvalo, musel se sám zbít.
"Řeknu vám, že s domácími skřítky se zachází opravdu hrozně!" prohlásila Hermiona pobouřeně. "Jako kdyby byli úplní otroci! Předtím ji ten pan Skrk přinutil, aby na stadionu vystoupila až do té nejvyšší lóže, i když má z výšek hrůzu, a očaroval ji tak, že nedokáže pořádně utíkat, když někdo kolem boří stany! Proč s tím nikdo nic neudělá?"
"Protože skřítkům to tak vyhovuje, copak to nechápeš?" namítl Ron. "Slyšela jsi, co malá Winky říkala na stadionu: Domácí skřítkové nejsou od toho, aby si užívali legrace… Ji totiž těší, když jí někdo od rána do večera poroučí…"
"Právě takoví, jako jsi ty, Rone," rozdurdila se Hermiona, "udržují při životě prohnilé a nespravedlivé pořádky jen proto, že jsou příliš líní, než aby…"
Ozvěnou se z okraje lesa několikrát do všech stran odrazila další rána jako hrom.
"Pojďme radši dál, co říkáte?" navrhl Ron a Harry si povšiml, jak nervózně se přitom podíval na Hermionu. Možná že to, co říkal Malfoy, je pravda, a Hermione skutečně hrozí větší nebezpečí než jim. A tak znovu vyrazili. Harry si ještě prohledával kapsy, i když věděl, že tam hůlku nemá.
Šli po temné stezce stále hlouběji do lesa a rozhlíželi se po Fredovi, Georgeovi a Ginny. Minuli hlouček skřetů, kteří se kdákavě chechtali nad pytlem zlata (bezpochyby to byla výhra v sázkách na výsledek zápasu) a pozdvižení v kempu si vůbec nepřipouštěli. O něco dál je stezka přivedla do oparu stříbrného světla, a když se podívali mezi stromy, uviděli na mýtině tři vysoké spanilé víly obklopené mladými kouzelníky, kteří se strašně hlasitě vychloubali.
"Beru takových sto váčků galeonů ročně," vykřikoval jeden z nich. Jsem zabíječem draků ve službách výboru pro likvidaci nebezpečných tvorů."
"To tedy nejsi!" zaječel jeho přítel. "Vždyť myješ nádobí u Děravého kotle… Zato já jsem lovec upírů. Dodneška jsem jich zabil asi devadesát.
Do toho mu skočil třetí mladý kouzelník, který měl v obličeji tolik uhrů, že byly vidět i v nejasné, stříbrné záři víl. "To já se brzo stanu nejmladším ministrem kouzel v dějinách, to si pište."
Harry vyprskl smíchy, protože uhrovatého kouzelníka poznal: jmenoval se Stan Silnička a ve skutečnosti byl řidičem třípodlažního záchranného autobusu.
Otočil se, aby to řekl Ronovi, ten však měl ve tváři podivně prázdný výraz a v příštím okamžiku zařval: "Říkal jsem vám už, že jsem vynalezl koště, které doletí až na Jupiter?"
"Co to do něj vjelo?" vyjekla Hermiona a pak ho s Harrym popadli pevně za ruce, otočili ho a odvedli z mýtiny. Když hlasy víl a jejich obdivovatelů konečně zanikly, ocitli se přesně uprostřed lesa. Vypadalo to, že jsou v něm úplně sami, všude panovalo ticho.
Harry se rozhlédl kolem dokola. "Myslím, že tady můžeme prostě počkat. Každého uslyšíme na míli předem."
Sotva to dořekl, vynořil se za stromem přímo před nimi Ludo Pytloun.
Dokonce i v mdlém světle hůlek Harry viděl, jak velice se změnil. Už to nebyl ten rozjařený a růžolící kouzelník a vůbec se nepohyboval svižně. V obličeji byl mrtvolně bledý a vypadal uštvaně.
"Kdo jste?" mžoural na ně a snažil se rozpoznat jejich tváře. "Co tu děláte takhle sami?"
Harry, Ron a Hermiona na sebe užasle pohlédli.
"Totiž - v kempu došlo k nějakým nepokojům," vysvětloval Ron.
Pytloun na něj vytřeštil oči: "Cože?"
"Dole v kempu - nějací čarodějové se tam zmocnili jedné rodiny mudlů…"
"Aby je čert vzal!" zaklel hlasitě. Rázem vypadal, že je skoro šílený strachy, a bez jediného slova se s tichým plesknutím přemístil.
"Ne že by pan Pytloun měl věci zrovna pod kontrolou, co říkáte?" zamračila se Hermiona.
"Ale odrážeč byl výborný, to se musí nechat," řekl Ron, odvedl je ze stezky na malou mýtinu a tam se usadil na trs suché trávy pod stromem. "Když hrál za Wimbournské vosy, vyhrály ligu třikrát za sebou."
Vytáhl z kapsy malou figurku Viktora Kruma, postavil ji na zem a chvíli se díval, jak popochází sem tam. Figurka měla stejně jako živý Krum poněkud kachní chůzi a kulatá záda, a na ploských chodidlech ani zdaleka nepůsobila tak úžasně jako na koštěti. Harry se zaposlouchal, jestli je z kempu ještě něco slyšet, ale všude bylo ticho: možná už to pozdvižení skončilo.
"Doufám, že se těm třem nic nestalo," ozvala se Hermiona po chvíli.
"Určitě ne," mínil Ron.
"Představ si, že by váš taťka chytil Luciuse Malfoye," řekl Harry, přisedl si k němu a sledoval maličkou figurku Viktora Kruma, jak se prodírá spadaným listím. "Přece už tolikrát říkal, že by proti němu rád něco našel."
"To by se náš milý Draco přestal tak hloupě culit," přisvědčil Ron.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama