Harry Potter a ohnivý pohár - 8.kapitola

11. ledna 2018 v 21:13 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

8. Kapitola

Kapitola osmá
Mistrovství světa ve famfrpálu

Vyrazili svorně do lesa v čele s panem Weasleym. Kráčeli po stezce osvětlené lucernami a pevně k sobě tiskli své nákupy. Všude kolem slyšeli tisíce lidí, křik a smích a chvílemi i zpěv. Ovzduší horečného vzrušení bylo nesmírně nakažlivé, Harry se pořád musel zeširoka usmívat. Nějakých dvacet minut šli lesem a hlasitě se spolu bavili a vtipkovali, až se konečně vynořili na opačné straně a před sebou spatřili obrovský stadion. I když Harry viděl jen nepatrnou část obrovitých zlatých stěn, jež obklopovaly hřiště, bylo mu jasné, že dovnitř by se pohodlně vešlo deset katedrál.
"Je tu sto tisíc míst k sezení," sdělil mu pan Weasley, když postřehl výraz posvátné úcty v jeho obličeji. "Vyčleněná brigáda ministerstva - pět set lidí - na něm pracovala celý rok. Na každém centimetru se použila kouzla na odpuzování mudlů. Jakmile se sem během té doby některý třeba jen přiblížil, vzpomněl si najednou, že má nějakou schůzku, a honem pádil pryč… Pánbůh jim požehnej," dodal laskavě a vedl svou výpravu k nejbližšímu vchodu, kolem něhož se už hemžil houf křičících čarodějek a kouzelníků.
"Máte ta nejlepší místa!" řekla čarodějka z ministerstva u vchodu, když jim zkontrolovala vstupenky. "Nejvyšší lóže! Tady po těch schodech, Arture, a až úplně nahoru."
Schodiště na stadion pokrýval těžký rudý koberec. Namáhavě vystupovali vzhůru spolu s davem dalších, ti ovšem postupně odbočovali nalevo i napravo do vstupů na tribuny. Pan Weasley se svou výpravou pokračoval výš a výš, až dorazili úplně nahoru a octli se v nevelké lóži na nejvyšším místě celého stadionu, umístěné právě uprostřed mezi zlatými brankami. Ve dvou řadách tu stálo na dvacet nachových a pozlacených křesel, a když Harry s Weasleyovymi usedl v první řadě a pohlédl dolů, naskytla se mu podívaná, jakou by si nikdy v životě nedokázal představit.
Sto tisíc čarodějek a kouzelníků se v tu chvíli usazovalo na sedadlech, která se v řadách zvedala výš a výš kolem dlouhého oválného stadionu. Vše zalévalo tajuplné nazlátlé světlo, které jako by vycházelo ze samotného hřiště; z jejich vznosné lóže jeho plocha vypadala hladká jako samet. Na obou koncích stadionu stály tři sloupy s obručemi, vysoké padesát stop: to byly branky. Přímo proti nim, téměř v úrovni Harryho očí, byla obrovská tabule, po které neustále běžela zlatá písmena, jako by na ni psala ruka neviditelného obra a napsané po sobě hned zase mazala: když se na ni Harry soustředěně zahleděl, zjistil, že po stadionu vysílá reklamy.

• MASAŘKA: KOŠTĚ PRO CELOU RODINU. BEZPEČNÉ, SPOLEHLIVÉ A SE ZABUDOVANÝM ALARMEM NA OCHRANU PROTI ZLODĚJŮM •
• UNIVERZÁLNÍ ČISTIČ KOUZELNÝCH NEČISTOT PANÍ SKOWEROVÉ: KDE NEJSOU SKVRNY NEJSOU ANI PROBLÉMY •
• KOUZELNICKÉ GALA OBLEČENÍ - LONDÝN, PAŘÍŽ, PRASINKY •

Harry odtrhl oči od nápisů a přes rameno se podíval, kdo ještě je s nimi v lóži. Do této chvíle byla prázdná, až na malé stvořeníčko, které sedělo v zadní řadě na třetím sedadle zkraje. Mělo tak krátké nožky, že mu přes židli trčely dopředu, na sobě mělo ubrousek, jakým se přikrývá čajník (ovšem nařasený jako tóga), a tvář mělo zabořenou v dlaních. Ony dlouhé, netopýří uši připadaly Harrymu podivně známé…
"Jsi to ty, Dobby?" zeptal se nevěřícně.
Stvořeníčko zvedlo hlavu a roztáhlo prsty a Harry uviděl veliké hnědé oči a nos, který vypadal jako rajské jablíčko a byl právě tak velký. Dobby to nebyl - bez nejmenší pochyby to však byl domácí skřítek, podobně jako jeho někdejší přítel, kterého vysvobodil od jeho dřívějších majitelů, rodiny Malfoyových.
"Pán mi řekl Dobby?" vypískl skřítek zvědavě přes prsty. Měl ještě vyšší hlas než jeho přítel. Spíš jenom slabounce, třaslavě pištěl, a Harry si pomyslel - i když u domácích skřítků to bylo velice těžké posoudit - že to spíš může být skřítka. Ron i Hermiona se spěšně otočili a podívali se také; o Dobbym toho od něj slyšeli spoustu, v životě se s ním však nesetkali. Dokonce i pan Weasley se zvědavě ohlédl.
"Promiň," řekl Harry skřítkovi. "Myslel jsem totiž, že je to někdo, koho znám."
"Ale já přece Dobbyho znám taky, pane!" zapištěla skřítka. Zakrývala si obličej, jako kdyby ji ta nazlátlá záře oslepovala, ačkoli nejvyšší lóže nebyla nijak jasně osvětlená. Jmenuji se Winky, pane - a vy," pohlédla na jizvu na jeho čele a tmavohnědé oči se jí roztáhly, až byly velké jako talířky - "vy jste určitě Harry Potter, pane!"
"Ano, to jsem já," přisvědčil Harry.
"Ale Dobby o vás mluví od rána do večera, pane!" řekla, spustila ruce trochu dolů a hleděla na něj s posvátnou hrůzou.
"Jak se mu vede?" zeptal se Harry. Jak se mu líbí na svobodě?"
"Ach, pane," zavrtěla hlavou Winky, "neberte to jako opovážlivost, pane, ale nejsem si jistá, jestli jste Dobbymu prospěl, pane, když jste ho osvobodil."
"Ale proč?" užasl Harry. "Má snad nějaké potíže?"
"Svoboda mu stoupla do hlavy, pane," řekla Winky smutně. "Chtěl by víc, než odpovídá jeho postavení, pane. Nemůže sehnat jiné místo, pane."
"Proč ne?" zeptal se Harry.
Winky o půl oktávy snížila hlas a zašeptala: "Chce za svou práci dostávat zaplaceno, pane."
"Zaplaceno?" opakoval Harry nechápavě. "Ale proč - proč by mu za práci neměli platit?"
Winky se při té představě zatvářila zděšeně a mírně sevřela prsty, takže už jí do obličeje viděl zas jenom napůl.
"Domácím skřítkům se přece neplatí, pane!" vypískla potichu. "Fakt, nic takového se nedělá, pane. Říkala jsem mu kolikrát, opravdu jsem mu to říkala - najdi si nějakou slušnou rodinu a usaď se, Dobby. Jenže on má plnou hlavu ztřeštěných nápadů, pane, jaké se na domácího skřítka ani trochu nepatří. Ještě chvíli si budeš takhle vymýšlet, Dobby, říkám mu pořád, a jednoho krásného dne se dozvím, že si tě předvolalo oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, jako nějakého obyčejného skřeta."
"Počkej, snad už je načase, aby si užil trochu legrace," namítl Harry.
"Domácí skřítkové tu nejsou od toho, aby si užívali legrace," prohlásila Winky důrazně a nepřestávala si rukama zakrývat obličej. "Domácí skřítkové dělají, co se jim řekne. Tak třeba já nemám vůbec ráda výšky, Harry Pottere -" podívala se na zábradlí a naprázdno polkla, "ale můj pán mě poslal do nejvyšší lóže, a tak jsem tady, pane."
"Ale proč tě sem poslal, když ví, že nemáš ráda výšky?" zeptal se Harry a zamračil se.
"Můj pán - můj pán chce, abych mu držela místo, Harry Pottere, poněvadž má spoustu práce," vysvětlila Winky a ukázala hlavou na prázdné místo vedle sebe. "Winky by nejradši už byla zase zpátky v pánově stanu, Harry Pottere, ale Winky dělá, co jí řeknou. Winky je dobrá domácí skřítka."
Znovu se ustrašeně podívala na zábradlí lóže a pak si úplně zakryla oči. Harry se obrátil k ostatním.
"Tak takhle vypadá domácí skřítek?" zamumlal Ron. Jsou to dost podivná stvoření, že ano?"
"Dobby byl ještě podivnější," řekl Harry upřímně.
Ron vytáhl svůj všechnohled, aby ho vyzkoušel, a zahleděl se do davu na protější straně stadionu.
"To je síla!" řekl a kroutil přehrávacím knoflíkem po straně. "Když chci, začne se ten starý chlápek tam dole vždycky šťourat v nose… a znovu… a ještě jednou…"
Hermiona mezitím dychtivě listovala v programu v sametových deskách se střapcem.
"Před zápasem se uskuteční přehlídka maskotů obou družstev," četla nahlas.
"Ta vždycky stojí za to," přisvědčil pan Weasley. "Národní mužstva si totiž pokaždé přivezou roztodivné tvory ze své rodné země a uspořádají s nimi malou podívanou."
Během následující půlhodiny se lóže kolem nich postupně zaplňovala. Pan Weasley si neustále podával ruce s dalšími příchozími; zřejmě to byli velice významní kouzelníci. Percy vyskakoval z křesla tak často, až se zdálo, že se pokouší sedět na ježkovi, a když pak dorazil sám ministr kouzel Kornelius Popletal, uklonil se před ním tak hluboko, až mu spadly brýle a rozbily se. Uvedlo ho to do rozpaků, a když si je hůlkou opravil, zůstal už konečně sedět a vrhal závistivé pohledy na Harryho, s nímž se ministr pozdravil jako se starým přítelem. Znali se spolu zdřívějška a Popletal otcovsky potřásl Harrymu rukou, zeptal se, jak se mu daří, a představil ho kouzelníkům, kteří přišli s ním.
"Seznamte se, tohle je Harry Potter," vysvětloval bulharskému ministrovi, který měl na sobě nádherný hábit z černého sametu lemovaný zlatem a zřejmé mu nerozuměl ani slovo. "Harry Potter… ale no tak, víte přece, kdo to je… ten chlapec, co zůstal naživu, když Vy-víte-kdo… přece to znáte…"
Bulharský kouzelník najednou postřehl Harryho jizvu, ukázal na ni prstem a začal něco hlasitě a vzrušeně drmolit.
"Věděl jsem, že mu to nakonec dojde," řekl Popletal unaveně Harrymu. "Když mluvím s nějakým cizincem, nejsem žádná hvězda; na cizí řeči potřebuji Bartyho Skrka. Á, jak vidím, jeho domácí skřítka mu hlídá křeslo… to dobře udělal, protože ti bulharští chachaři by nám nejradši zabrali všechna nejlepší místa… á, už je tu i Lucius!"
Harry, Ron i Hermiona se rychle otočili. Ke třem dosud volným křeslům hned za panem Weasleym se kolem zadní řady právě snažili protáhnout někdejší majitelé domácího skřítka Dobbyho - Lucius Malfoy, jeho syn Draco a nějaká žena, o níž se Harry domyslel, že to bude Dracova matka.
Harry a Draco Malfoy byli nepřátelé hned od první cesty do Bradavic. Bledý Draco se špičatou tváří a úplně světlými vlasy se velice podobal svému otci. Jeho matka, vysoká a štíhlá, byla také plavovlasá a vypadala by docela hezky, kdyby svými pohledy nedávala všem najevo, že nad nimi ohrnuje nos.
"Á, Popletale, dobrý večer," řekl pan Malfoy a podával mu ruku, když se k ministrovi kouzel dostal. Jak se máte? Mou ženu Narcisu tuším ještě neznáte? A našeho syna Draca také ne?"
"Velice mě těší, opravdu mě velice těší," Popletal se usmíval a ukláněl se paní Malfoyové. "Dovolte, abych vám představil pana Oblanskyho… Obalonskyho… pana … prostě tohle je bulharský ministr kouzel a stejně nerozumí ani slovo, co říkám, takže na tom nesejde. A koho tady ještě máme - s Arturem Weasleym se určitě znáte, že?"
Byla to napjatá chvilka: Pan Weasley a pan Malfoy zírali jeden na druhého a Harry si živě vybavil, jak se ti dva naposled setkali tváří v tvář v knihkupectví Krucánky a kaňoury a poprali se tam. Pan Malfoy si teď chladnýma šedýma očima přeměřil pana Weasleyho a potom přeletěl pohledem po řadě, ve které seděli.
"Můj ty bože, Arture," pronesl potichu. "Co všechno jste musel prodat, abyste měl na lístky do nejvyšší lóže? Za ten váš dům byste přece tolik nedostal?"
Popletal, který je neposlouchal, řekl: "Lucius právě přispěl velice štědrým obnosem na Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Arture. Je tu jako můj host."
"To je od něj hezké," přisvědčil pan Weasley s nuceným úsměvem.
Pan Malfoy teď sklouzl očima na Hermionu, která mírně zrudla, umíněně však na něj koukala dál. Harry dobře věděl, proč Dracův otec tak stáhl rty: Malfoyovi se pyšnili tím, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu. Jinými slovy řečeno - považovali všechny, kteří měli mudlovské předky jako Hermiona, za jakási podřadná stvoření. Před ministrem kouzel se však pan Malfoy neopovážil nic říct. Pokynul posměšně panu Weasleymu a postupoval dál k volným křeslům. Draco vrhl na Harryho, Rona a Hermionu jediný pohrdavý pohled a potom usedl mezi matku a otce.
"Pakáž jedna slizká," zamumlal Ron a pak se s Harrym a Hermionou odvrátili a znovu se zadívali na hřiště. V příštím okamžiku se do lóže vřítil Ludo Pytloun.
"Můžeme začít?" zeptal se a kulatý vzrušený obličej se mu leskl jako veliký eidamský sýr. "Pane ministře - začneme?"
"Záleží jedině na vás, Ludo," odpověděl Popletal klidně.
Ludo vytáhl hůlku, namířil jí na vlastní hrdlo, pronesl "Sonorus!" a rázem přehlušil hukot, který zaplňoval nabitý stadion. Jeho hlas zahřímal nad hlavami diváků a dolehl až do nejzazších koutů všech tribun: "Dámy a pánové… vítejte! Vítejte na finále čtyřstého dvacátého druhého mistrovství světa ve famfrpálu!"
Diváci začali jásat a tleskat. Ve vzduchu zavlály tisíce vlajek a k všeobecnému kraválu a zmatku přispěly ještě dvě národní hymny, které zazněly zároveň. Z obrovité tabule proti nim zmizela poslední reklama (Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak - každá z nich v ústech znamená riziko!) a objevilo se na ní počáteční skóre:

BULHARSKO 0
IRSKO 0

"A teď, beze všech odkladů, dovolte, abych vám představil… maskoty bulharského družstva!"
Pravá strana tribun, která vypadala jako souvislý zářivě červený blok, nadšeně zaburácela.
"To jsem zvědav, koho si přivezli," řekl pan Weasley a naklonil se dopředu. "Ach!" Náhle si sundal brýle a honem si je leštil o hábit. "Víly!"
"Co jsou to Ví…"
To však už na hřiště neslyšně vplulo snad sto vil, a tak se Harrymu na jeho otázku dostalo náležité odpovědi. Víly byly ženy… nejkrásnější ženy, jaké kdy v životě viděl… až na to, že nebyly - že vůbec nemohly být lidského rodu. Na okamžik ho to zmátlo a snažil se jen odhadnout, co vlastně mohou být: jak může jejich pleť vydávat takovou měsíční záři a jak jim plavé vlasy mohou vlát za hlavou, když nefouká žádný vítr… ale pak spustila hudba a on si přestal lámat hlavu, zda jsou lidské nebo ne - po pravdě totiž přestal uvažovat o čemkoli.
Víly začaly tančit, a jemu se v hlavě úplně zatmělo blahem. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem, jen si přál dívat se na ně pořád, protože kdyby přestaly tančit, určitě by se stalo něco strašného…
A jak víly tančily rychleji a rychleji, začaly se Harrymu honit obluzenou myslí divoké, nerozumné nápady. Toužil udělat něco, co by na všechny zapůsobilo hlubokým dojmem, tady a hned teď. Co kdyby například skočil z lóže dolů na stadion… nevymyslí ale ještě něco lepšího?
"Harry, co to děláš?" zaslechl Hermionin hlas odněkud z veliké dálky.
Hudba umlkla a Harry zamrkal. Během vystoupení víl se zvedl z křesla a jednou nohou se ocitl na zábradlí lóže. Ron vedle něj ztuhl, jako by se chystal skočit z trampolíny.
Celý stadion se naplnil nespokojeným pokřikem: diváci si přáli, aby víly ještě nepřestaly tančit. Harry si to přál také; teď hodlal samozřejmě fandit Bulharsku a nechápavě se podivoval, proč má na prsou připíchnutý velký zelený trojlístek. Ron vedle něj si nepřítomně strhával z čapky jetelové lístky. Pan Weasley se tomu jen mírně pousmál, natáhl se k synovi a vytrhl mu čapku z rukou.
"Za chvíli si tam ty trojlístky zase rád připíchneš," řekl, "jen co uvidíme irské vystoupení."
"Cože?" podivil se Ron a s otevřenou pusou civěl na víly, které se teď seřadily na jedné straně hřiště.
Hermiona na Harryho rozhořčeně křikla: "Ty máš ale nápady!" Natáhla ruku a strhla ho zpátky do křesla.
"A teď," zaburácel hlas Luda Pytlouna, "zvedněte prosím hůlky… a přivítejte maskoty irského národního mužstva!"
V příštím okamžiku se na stadion svištivě vřítilo cosi jako veliká zelenozlatá kometa. Když obletěla jednou celé hřiště, rozdělila se na dvě menší komety, které okamžitě vyrazily k brankám. Nad stadionem se náhle rozklenula duha a obě světelné koule spojila. Diváci obdivně óchali a áchali jako při ohňostroji. Pak duha zmizela, obě světelné koule se opět spojily a splynuly a vzápětí vytvořily veliký mihotavý trojlístek, který se vznesl k obloze a plul nad tribunami. Vypadalo to, jako by z něj padal zlatý déšť…
"Výborně!" vykřikl Ron, když trojlístek doplul nad ně. Pršely z něj těžké zlaté mince a odrážely se jim od hlav i od křesel. Harry rychlým pohledem zjistil, že ve skutečnosti sestává z tisíců malých vousatých mužíčků v červených vestách, z nichž každý drží v ruce maličkou zlatou nebo zelenou svítilnu.
"To jsou leprikóni, ostrovní skřítkové!" vysvětloval pan Weasley přes bouřlivý potlesk diváků. Mnozí diváci se teď navzájem strkali nebo horečně hledali pod sedadly, aby jim neunikla ani jediná mince.
"Tady máš!" halekal šťastně Ron a vtiskl Harrymu do ruky plnou dlaň zlata. "To je za ten všechnohled! A teď už to neplatí, že mi nebudeš muset koupit dárek k Vánocům, chacha!"
Pak se veliký trojlístek rozplynul, leprikóni se snesli na opačnou stranu hřiště, než stály víly, a usedli se zkříženýma nohama, aby sledovali zápas.
"A nyní, dámy a pánové, prosím, uvítejte je - famfrpálové národní družstvo Bulharska! Nastupuje - Dimitrov!"
Ze vchodu hluboko dole vyrazil na hřiště hráč v ohnivě červeném hábitu, který se na koštěti pohyboval tak rychle, až vypadal jako rozmazaná šmouha. Uvítal ho bouřlivý potlesk bulharských fanoušků.
"Ivanovová!"
Nad hřiště se strmě vznesla další hráčka v ohnivě červeném hábitu.
"Zograf! Levski! Vulčanov! Volkov! A a a a… a Krum!"
"To je on, to je on!" zavřeštěl nadšeně Ron a sledoval ho všechnohledem. Harry si spěšně zaostřil svůj, aby se také podíval.
Viktor Krum byl hubený a černovlasý a měl sinalou pleť, velký křivý nos a husté černé obočí. Vypadal jako přerostlý dravý pták. Dalo se těžko uvěřit, že je mu teprve osmnáct.
"A nyní prosím pozdravte - famfrpálové národní družstvo Irska!" křičel Pytloun. "Nastupují - Connolly! Ryan! Troy! Mulletová! Moranová! Quigley! A a a a a Lynch!"
Nad hřištěm se přehnalo sedm rozmazaných zelených skvrn. Harry otočil kotoučkem po straně svého všechnohledu a zpomalil si hráče natolik, že na košťatech dokázal přečíst Kulový blesk a viděl jména, která měli hráči stříbrem vyšitá na zádech.
"A nyní rozhodčí, který k nám vážil cestu až z Egypta - proslulý předseda Mezinárodního famfrpálového svazu, kouzelník Hasan Mustafa!"
Na hřiště rázným krokem vešel malý, vychrtlý kouzelník, úplně holohlavý, zato však s knírem, s nímž by mohl soutěžit i se strýcem Vernonem, a v hábitu z ryzího zlata, který ladil s barvou stadionu. Zpod kníru mu vyčuhovala stříbrná píšťalka a pod paží držel velkou dřevěnou bednu; v druhé ruce si nesl koště. Harry přetočil kotouč na všechnohledu na normální rychlost a bedlivě sledoval, jak se Mustafa vyhoupl na koště a kopnutím otevřel bednu, z níž okamžitě vyrazily vzhůru čtyři míče: ohnivě červený Camrál, dva černé Potlouky a maličká, okřídlená Zlatonka; tu však zahlédl jenom na zlomek vteřiny, než závratnou rychlostí zmizela z dohledu. Mustafa hlasitě pískl a vznesl se vzhůru za míči.
"A už jsou ve vzduchůůůů!" křičel Pytloun. "Camrál má Mulletová! Troy! Moranová! Dimitrov! Znovu Mulletová! Troy! Levski! Moranová!"
Takový famfrpál Harry v životě neviděl. Tiskl si všechnohled k očím, až se mu brýle zařezávaly do kořene nosu. Hra byla neuvěřitelně rychlá - střelci házeli Camrál jeden druhému tak bleskově, že Pytloun stačil vykřikovat jen jejich jména. Harry znovu otočil kotoučem vpravo na "Pomalu" a nahoře stiskl tlačítko "Hod po hodu". Od té chvíle viděl vše zpomaleně: zatímco po objektivu letěla zářivě rudá písmena, ušní bubínky mu div nepraskly, jak diváci křičeli.
Útočná formace Jestřábí hlava - přečetl si a sledoval tři irské střelce, kteří se řítili vpřed těsně vedle sebe, Troy uprostřed a trochu před Mulletovou a Moranovou, a střemhlav zaútočili na Bulhary. Chitin chyták - ohlásil další nápis, když Troy naznačil, že s Camrálem poletí vzhůru. Odlákal tak bulharskou střelkyni Ivanovovou a pak míč upustil, aby ho mohla chytit Moranová. Volkov, jeden z bulharských odrážečů, svou malou pálkou s rozmachem udeřil do Potlouku, který letěl kolem, a srazil ho Moranové do cesty; ta se přikrčila, aby se mu vyhnula, a Camrál upustila, takže ho chytil Levski, který letěl pod ní -
"TROY DÁVÁ GÓL!" zařval Pytloun a stadion zaburácel potleskem a nadšeným křikem. "Deset nula pro Irsko!"
"Cože?" vyjekl Harry a divoce se rozhlížel všechnohledem. "Camrál měl přece Levski!"
"Harry, jestli to budeš sledovat ve zpomalených záběrech, nejspíš ti leccos ujde!" křikla na něj Hermiona, poskakovala nahoru dolů a mávala rukama, zatímco Troy obletěl čestné kolo. Harry spustil všechnohled po nose, kvapně se podíval přes něj a viděl, že leprikóni, kteří utkání sledovali za postranní čarou, se znovu vznesli do vzduchu a vytvořili veliký, zářivý trojlístek; na protilehlé straně hřiště víly jen rozmrzele přihlížely.
Harry na sebe dostal vztek a otočil kotoučem na normální rychlost; už se zase hrálo. O famfrpálu toho věděl dost, aby mu bylo jasné, že irští střelci jsou opravdu vynikající. Byli dokonale sehraní a podle toho, jak si nalétávali, budili dojem, že si snad navzájem čtou myšlenky. A tak růžice, kterou měl Harry na prsou, neustále kvikavě opakovala jejich jména: Troy - Mulletová - Moranová! Během deseti minut Irsko vstřelilo ještě dva góly, takže už vedlo třicet nula a stadion se otřásal hromovým řevem a potleskem zeleně oděných fanoušků.
Hrálo se ještě rychleji než předtím, ale také surověji. Volkov a Vulčanov, bulharští odrážeči, odpalovali Potlouky proti irským střelcům tak prudce, jak jen mohli, a několikrát Irům zabránili uplatnit jejich nejlepší nacvičené akce. Dvakrát se museli rozlétnout, až konečně Ivanovová přece jen mezi nimi pronikla, oklamala brankáře Ryana a vstřelila první gól Bulharů.
"Zacpěte si uši!" křikl pan Weasley, když se víly pustily do oslavného tance. Harry dokonce zamhouřil i oči; nechtěl myslet na nic jiného než na zápas. Když se po několika vteřinách odvážil pohlédnout na hřiště, víly už tančit přestaly, a Camrál měli znovu Bulhaři.
"Dimitrov! Levski! Dimitrov! Ivanovová - no tohle!" hřímal Pytloun.
Sto tisíc kouzelníků a čarodějek užasle vyjeklo, když oba chytači, Krum i Lynch, proletěli mezi střelci střemhlav dolů takovou rychlostí, jako kdyby právě vyskočili bez padáku z letadla. Harry všechnohledem sledoval, jak padají, a šilhal po Zlatonce -
"Vždyť se rozmlátí o zem!" zaječela vedle něj Hermiona.
Měla napůl pravdu - Viktor Krum v poslední vteřině svůj střemhlavý let srovnal a zamířil pryč; stoupal přitom a klesal jako ve spirále. Lynch však narazil na zem, až to zadunělo na celý stadion, a irské tribuny svorně zaúpěly.
"Hlupák jeden!" zabědoval pan Weasley. "Krum to na něj nahrál!"
"Oddechový čas!" zařval Pytloun. "Školení lékouzelníci okamžitě na hřiště - prohlédněte Aidana Lynche!"
"Bude zas v pořádku, jenom se potloukl!" uklidňoval Charlie malou Ginny, která visela přes okraj lóže celá vyděšená. "I když právě o tohle Krumovi šlo…"
Harry spěšně stiskl tlačítka "Přehrávání" a "Hod po hodu", otočil kotoučem rychlosti a znovu přiložil všechnohled k očím.
Ve zpomaleném záběru znovu sledoval, jak Krum a Lynch padají dolů. Vronského finta neboli nebezpečný chytačský uskok - sdělovala zářivě rudá písmena na objektivu. Viděl, jak se Krumovi samým soustředěním zkřivil obličej, když svůj střemhlavý let v posledním okamžiku vyrovnal, zatímco Lynch se rozplácl na zemi, a pochopil - Krum Zlatonku vůbec neviděl a nešlo mu o nic jiného, než aby ho Lynch napodobil. Harry ještě nikoho takhle létat neviděl: Krum jako by ani na koštěti neseděl a pohyboval se vzduchem tak lehce, jako kdyby nic nevážil a nic ho nemuselo nést. Přepnul si všechnohled zpátky na normální chod a zaostřil na Kruma. Létal teď v kruzích vysoko nad Lynchem, kterého lékouzelníci křísili šálky lektvarů. Harry zaostřil ještě víc, přímo na Krumův obličej, a viděl, jak bulharský chytač tmavýma očima těká po zemi sto stop pod sebou. Využíval chvíle, kdy Lynche křísili, aby se nerušeně mohl rozhlédnout po Zlatonce.
Lynch se za hlasitého jásotu fanoušků v zeleném konečně postavil na nohy, nasedl na Kulový blesk, odrazil se a znovu se vznesl do vzduchu. Jeho návrat irskému družstvu dodal na odhodlanosti. Jakmile Mustafa odpískal znovuzahájení hry, vrhali se střelci do akcí s takovým nasazením, že Harry dosud nikdy nic tak úžasného neviděl.
Během patnácti ještě dynamičtějších a zuřivějších herních minut dokázalo Irsko vstřelit dalších deset gólů. Irové teď vedli sto třicet bodů proti deseti, ale hrálo se čím dál nečistěji.
A pak ve chvíli, kdy Mulletová opět vyrazila proti brankám, s Camrálem pevně pod paží, rozlétl se bulharský brankář Zograf proti ní. Ať už se stalo cokoli, udalo se to tak rychle, že to Harry nepostřehl, ale podle vzteklého řevu irských diváků a Mustafova dlouhého, pronikavého písknutí bezpečně poznal, že to byl faul.
"A Mustafa teď právem napomíná bulharského brankáře za strkání - příliš si pomáhal lokty!" ohlašoval Pytloun hlučícím divákům. "Ale počkat - no ano, opravdu, bude to trestné střílení pro Irsko!"
Leprikóni, kteří se po nedovoleném zákroku na Mulletovou vznesli do vzduchu jako roj třpytivých sršňů, se teď zformovali do posměšného HA-HA-HA! Na protilehlé straně hřiště víly vyskočily, zlobně potřásly vlasy a znovu se roztančily.
Harry i Weasleyovi chlapci si v tu ránu svorně zacpali uši. Hermiona to jediná neudělala, avšak za chvilku zatahala Harryho za ruku, a když se k ní otočil, netrpělivě mu odtrhla prsty z uší.
"Podívej se na rozhodčího!" vybídla ho a hihňala se.
Harry pohlédl dolů na hřiště. Hasan Mustafa se snesl na zem přímo před tančící víly a počínal si věru podivně: protahoval si svaly a vzrušeně si uhlazoval mohutný knír.
"To tedy ne, takhle to nepůjde!" prohlásil Ludo Pytloun, i když z jeho hlasu bylo slyšet, že se dobře baví. "Vražte mu někdo jednu, ať se vzpamatuje!"
Nějaký lékouzelník hbitě přeběhl hřiště, prsty si nechal jako ucpávku v uších, a důkladně kopl Mustafu do holeně. Rozhodčí jako by v tu chvíli přišel k sobě. Harry, který se opět chopil všechnohledu, na něm viděl, že vypadá velice rozpačitě a něco na víly křičí. Ty právě přestaly tančit, ale tvářily se vzpurně.
"A pokud se příliš nemýlím, Mustafa se pokouší vykázat maskoty bulharského týmu ze hřiště!" slyšel Pytlounův hlas. "Něco takového jsme tu ještě neměli… To by mohlo být dost ošklivé…"
Měl pravdu: bulharští odrážeči, Volkov a Vulčanov, zrovna přistáli vedle rozhodčího, jeden zleva, druhý zprava, a pustili se s ním do zuřivé hádky. Posunky přitom ukazovali na leprikóny, kteří se teď zformovali do škodolibého HI-HI-HI. Na Mustafu však argumenty Bulharů očividně nezapůsobily: ukazoval prstem do vzduchu, aby se vznesli vzhůru, a když odmítli uposlechnout jeho výzvu, vzal píšťalku a dvakrát krátce pískl.
"Dvě trestná střílení pro Irsko!" hulákal Pytloun a bulharští fanoušci zařičeli vzteky. "A Volkov s Vulčanovem by udělali líp, kdyby konečně nasedli na ta svoje košťata… ano… Už je tady máme… Camrál drží Troy…
Hra se teď rozjela s neuvěřitelnou zuřivostí, něco takového ještě nikdy nikdo neviděl. Odrážeči na obou stranách neznali v akcích slitování: zejména Volkov a Vulčanov se rozháněli pálkami tak divoce, jako by jim bylo lhostejné, zda zasáhnou jeden z Potlouků nebo některého z protihráčů. Dimitrov vyrazil přímo proti Moranové, která svírala Camrál, a málem ji shodil z koštěte.
"Faul!" zaburáceli irští fanoušci jako jeden muž, a jako veliká zelená vlna se zvedli ze sedadel.
"Faul!" jako ozvěna opakoval Ludo Pytloun hlasem, jenž čarovně získal na síle. "Dimitrov div nesrazil Moranovou dolů - úmyslně letěl tak, aby se s ní střetl - vypadá to na další trestné střílení - ano, soudce to už odpískal!"
Leprikóni se znovu vznesli do vzduchu a tentokrát se zformovali v obrovskou ruku, která přes hřiště udělala na maskotky Bulharska velice neslušný posunek. To už se víly přestaly ovládat: vyrazily přes hřiště ke skřítkům a začaly po nich házet něčím, co vypadalo jako plné hrsti ohně. Harry, který to vše pozoroval všechnohledem, zjistil, že krásné víly už nejsou ani trochu krásné: obličeje se jim tak protáhly, že připomínaly špičaté ptačí hlavy s krutými zobany, a z ramen jim vyrůstala dlouhá, šupinatá křídla.
"Vidíte to, chlapci?" pan Weasley překřikoval vřavu, která k nim doléhala zdola. "Právě proto byste nikdy neměli soudit jenom podle vzhledu!"
To už se na hřiště vyhrnuli kouzelníci z ministerstva a pokoušeli se víly a leprikóny od sebe oddělit, ale příliš se jim to nedařilo. Navíc bitka dole na hřišti se vůbec nedala srovnat s tím, co se dělo nahoře. Harry otáčel všechnohledem hned sem, hned zase tam, jak Camrál šel z ruky do ruky rychle jako kulka…
"Levski - Dimitrov - Moranová -Troy - Mulletová - Ivanovová - znovu Moranová - Moranová - MORANOVÁ DÁVÁ GÓL!"
Jásot irských fanoušků však bylo sotva slyšet přes kvílení vil, proti nimž teď z hůlek ministerských kouzelníků sršely plameny, a přes zuřivý řev Bulharů. Hrálo se okamžitě dál: Camrál měl Levski, po něm Dimitrov -
Irský odrážeč Quigley se mocně rozmáchl po Potlouků letícím kolem a vší silou ho odpálil proti Krumovi, který už nestačil dost rychle uhnout, takže ho míč prudce zasáhl do obličeje.
Tribuny ohlušivě zaúpěly: vypadalo to, že Krum má zlomený nos, všude bylo plno krve, Hasan Mustafa však faul neodpískal. Jeho pozornost odvedlo cosi jiného, a Harry mu to nevyčítal: jedna z vil po něm totiž mrskla hrstkou ohně a zapálila mu proutí koštěte.
Harry si přál, aby někdo konečně pochopil, že Krum je zraněný; přestože fandil Irsku, byl to pro něj nejúžasnější hráč na hřišti. Ron na to měl zřejmě stejný názor.
"Vyhlašte oddechový čas! Dělejte, v tomhle stavu přece nemůže hrát, podívejte se na něj -"
"Koukni se na Lynche!" zaječel Harry.
Chytač irského družstva totiž zamířil náhle střemhlav dolů a Harry si byl jistý, že to není žádná Vronského finta. Tohle bylo doopravdy…
"Uviděl Zlatonku!" křikl Harry. "Určitě ji viděl! Podívej se na něj!"
Polovina diváků si zřejmě uvědomila, co se děje - irští fanoušci se zvedli jako veliká zelená vlna a povzbuzovali svého chytače pokřikem… Krum mu ale byl v patách. Harry neměl tušení, jak vidí, kam vlastně letí, vždyť ve vzduchu za ním zůstávaly krvavé cákance. Krum však už Lynche doháněl a oba se řítili dolů -
"Vždyť se rozmlátí o zem!" vřískla Hermiona.
"To víš, že ne!" zařval Ron.
"Lynch ano!" vyjekl Harry.
Měl pravdu - Lynch už podruhé v šílené rychlosti dopadl na hřiště a hned poté se přes něj přehnal houf rozběsněných vil.
"A co Zlatonka, kde je Zlatonka?" zařval kousek dál v řadě Charlie.
"Chytil ji - Krum ji chytil - je konec utkání!" hulákal nadšeně Harry.
Krum v červeném hábitu skropeném krví, jež mu tekla z nosu, pomalu stoupal vzhůru. Zvedal přitom pěst a v dlani se mu lesklo něco zlatého.

BULHARSKO 160
IRSKO 170

Takové skóre právě ohlašovala světelná tabule divákům, kteří jako by si neuvědomovali, co se vlastně stalo. Potom se pomalu, jako když túruje motory obří tryskové letadlo, řev irských fanoušků rozburácel, nabýval víc a víc na síle a proměnil se v radostný jekot.
"IRSKO VÍTĚZÍ!" vykřikl Pytloun, kterého stejně jako Iry nečekaný konec zápasu očividně zaskočil. "KRUM CHYTIL ZLATONKU - ALE ZVÍTĚZILO IRSKO - můj ty Bože, tak s tímhle nikdo z nás určitě nepočítal!"
"Prosím tě, proč ji ale chytil?" zařval Ron mezi poskoky a tleskáním s rukama nad hlavou. "Vždyť ten zápas ukončil ve chvíli, kdy Irsko vedlo o sto šedesát bodů, blbec jeden!"
"Věděl, že nemají šanci nás dohnat," snažil se Harry překřičet všechen ten kravál a také hlasitě tleskal. "Irští střelci byli příliš dobří… chtěl prostě, aby zápas skončil po jeho, o nic jiného už mu nešlo…"
"Byl opravdu statečný, že?" řekla Hermiona a vykláněla se z lóže, aby viděla Kruma, jak přistane, a celý houf lékouzelníků, jak se prodírají mezi zápasícími leprikóny a vílami, aby se ke Krumovi dostali. "Podívejte se, jak je zřízený…"
Harry si znovu přitiskl k očím všechnohled. Nebylo snadné zjistit, co se dole děje, protože leprikóni rozjařeně létali nad celým hřištěm, přece však se mu Kruma, obklopeného lékouzelníky, podařilo najít. Vypadal ještě nevrleji než obvykle, a nedovolil, aby mu z obličeje otřeli krev. Jeho spoluhráči ho obklopili, kroutili hlavami a vypadali sklesle. Sotva několik kroků od nich irští hráči vesele tančili v záplavě zlata, kterým je zasypávali jejich maskotové. Po celém stadionu vlály vlajky a ze všech stran se halasně ozývala irská národní hymna. Také vílám se už vracel do tváří jejich obvyklý půvab, i když vypadaly zdrceně a zoufale.
"Nó, bójovali sme státečně," ozval se za Harryho zády zasmušilý hlas. Ohlédl se: to promluvil bulharský ministr kouzel.
"Vy umíte po našem?" zeptal se Popletal dotčeně. "A celý den jste mě nechal, abych vám všecko vysvětloval posunky!"
"Jó, byla to docéla psína," řekl bulharský ministr a pokrčil rameny.
"A zatímco irské družstvo, doprovázeno svými maskoty, oblétá čestné kolo, do nejvyšší lóže už přinášejí pohár pro mistry světa ve famfrpálu!" ryčel Pytloun.
Harryho najednou oslnilo oslepující bílé světlo: to se nejvyšší lóže zázračně rozzářila, aby všichni na tribunách viděli dovnitř. Okosem pohlédl ke vchodu a spatřil dva zadýchané kouzelníky, kteří přinesli do lóže obrovský zlatý pohár a předali ho Korneliusovi Popletalovi, pořád ještě nazlobenému, protože celý den zbytečně používal posunkovou řeč.
"A teď - opravdu upřímně zatleskejme těm, kdo sice prohráli, ale prohráli chrabře a se ctí - potlesk pro Bulharsko!" křikl Pytloun.
Po schodech vzhůru vystoupilo do lóže sedm poražených bulharských hráčů a zástupy diváků jim uznale tleskaly. Harry viděl, jak nejvyšší lóži zabírají tisíce blikajících všechnohledů.
Bulhaři procházeli jeden po druhém mezi řadami křesel v lóži a Pytloun uváděl jméno každého z nich, když si podávali ruce se svým bulharským ministrem a potom s Popletalem. Krum šel poslední, a ačkoli vypadal opravdu zle, v zakrváceném obličeji mu jasně zářily černé oči. Zlatonku stále držel v ruce. Harry si všiml, že se na zemi nepohybuje zdaleka tak ladně jako ve vzduchu: měl trochu kachní chůzi a dost kulatá záda. Když však Pytloun ohlásil jeho jméno, celý stadion zabouřil mocným, ohlušujícím pokřikem.
Potom bylo představeno irské družstvo. Aidana Lynche podpírali Connolly a Moranová: po svém druhém pádu na zem vypadal Lynch dosud jako v mrákotách a očima těkal sem tam. I on se však šťastně usmíval, když Troy a Quigley zdvihli pohár nad hlavu a zástupy diváků zaburácely nadšením. Harry už od samého tleskání necítil ruce.
A na závěr, když irští hráči lóži opustili, aby na košťatech obletěli ještě jedno čestné kolo (Aidan Lynch seděl za Connollym, pevně se ho držel kolem pasu a nepřítomně se usmíval), zamířil Pytloun hůlkou na své hrdlo a zamumlal "Quietus".
"O tomhle zápasu se bude mluvit hodně dlouho," řekl chraplavě, "takový zvrat jsem vážně nečekal… Škoda jen, že to netrvalo déle… Ach ano… ano, kolik jsem vám to dlužen?"
V tu chvíli totiž přelezli svá křesla Fred s Georgem a postavili se před Ludem Pytlounem s širokým úsměvem ve tváři a s nastavenými dlaněmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama