Harry Potter a ohnivý pohár - 7. kapitola

11. ledna 2018 v 21:09 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

7. Kapitola

Kapitola sedmá
Pytloun a Skrk

Harry se vyprostil z Ronova sevření a zvedl se. Byli na jakémsi opuštěném vřesovišti, utopeném v mlze. Před nimi stáli dva kouzelníci, unavení a nevrlí. Jeden z nich držel v ruce velké zlaté hodinky a druhý silný svitek pergamenu a brk. Oba byli oblečení jako mudlové, i když bylo vidět, že se v tom vůbec nevyznají: muž s hodinkami měl tvídový oblek a k němu rybářské boty až po kolena, a jeho kolega zase skládanou skotskou sukni a pončo.
"Dobrýtro, Basile," řekl pan Weasley, zdvihl holínku a podal ji kouzelníkovi ve skotské sukni, který ji hodil do velké krabice s použitými Přenášedly vedle sebe. Harry v ní zahlédl staré noviny, prázdnou plechovku od limonády a píchlý fotbalový míč.
"Nazdar, Arture," pozdravil ho Basil vyčerpaně. "Ty tu nejsi služebně, viď? Někdo si to dokáže zařídit… my tady trčíme celou noc… radši jděte hned dál, čekáme velkou výpravu, která přiletí z Černého lesa v pět patnáct. Okamžik, hned ti najdu, v kterém jste kempu… Weasley… Weasley…" podíval se do seznamu na svém pergamenu. "Asi tak čtvrt míle pěšky tímhle směrem, první úsek, na který narazíte. Správce se jmenuje Roberts. Diggory… druhý úsek… ptej se na pana Payna."
"Díky, Basile," řekl pan Weasley a kývl na ostatní, aby šli za ním.
Vydali se přes opuštěné vřesoviště, i když v mlze málem nic neviděli. Asi po dvaceti minutách chůze se před nimi vynořil malý kamenný domek a vedle něj brána, za kterou Harry jen s námahou rozeznal přízračné obrysy stovek stanů postavených na rozlehlé louce, která se mírně zvedala k temnému lesu na obzoru. Rozloučili se s Diggoryovými a zamířili ke dveřím domku.
Na prahu stál jakýsi muž a díval se směrem ke stanům. Harry na první pohled poznal, že je to jediný opravdový mudla široko daleko. Když zaslechl jejich kroky, otočil se a prohlédl si je.
"Dobrýtro!" pozdravil pan Weasley vesele.
"Dobrýtro," odvětil muž.
"Vy nejspíš budete pan Roberts?"
"Ano, to jsem já," potvrdil mudla. "A kdo jste vy?"
"Já jsem Weasley - zamluvili jsme si u vás před několika dny místo pro dva stany."
"Jo," řekl pan Roberts a zadíval se do seznamu připíchnutého na dveřích. "Máte ho zajištěný nahoře u lesa. Jenom na jednu noc?"
"Přesně tak," přisvědčil pan Weasley.
"Takže zaplatíte rovnou, že?" zeptal se správce.
"Ano - ovšem - jistě -" řekl pan Weasley. Ustoupil o několik kroků a kývnutím k sobě přivolal Harryho. "S tímhle mi musíš pomoct," zamumlal, vytáhl z kapsy svazek mudlovských peněz a začal rozkládat jednotlivé bankovky. "Tohle je - co je to - desetilibrovka? Ano, už vidím to malé číslíčko… takže tohle je pět liber?"
"Ne, dvacet," opravil ho Harry co nejtišeji. Rozladilo ho, že se pan Roberts snaží zachytit každé jejich slovo.
"Aha, dvacet… Ach jo, tyhle mrňavé papírky.
"Vy jste cizinec?" zeptal se ho pan Roberts, když se vrátil se správnými bankovkami.
"Cizinec?" opakoval pan Weasley rozpačitě.
"Nejste první, kdo nepozná kloudně peníze," poznamenal správce a zkoumavě si ho prohlížel. "Před deseti minutama jsem tu měl dva, ty mi chtěli platit zlatýma mincema velkýma jako hlava u kola."
"Vážně?" zeptal se pan Weasley nervózně.
Pan Roberts se přehraboval v plechovce a hledal drobné.
"Takhle plno jsme tu ještě neměli," prohlásil najednou a znovu se rozhlédl po louce, po které se převalovala mlha. "Celý stovky lidí si objednaly nocleh předem. Obvykle prostě přijedou jen tak…"
"Opravdu?" zeptal se pan Weasley a natahoval ruku, ale správce mu nazpátek nevrátil.
"Jo," řekl zamyšleně. "Sjíždějí se ze všech stran a je mezi nima spousta cizinců. A kdyby jenom cizinců! Spousta jako by jich měla o kolečko víc. Jeden chlápek tu chodí ve skotský sukni a v ponču."
"A to by neměl?" zeptal se pan Weasley úzkostně.
"Dělá to dojem… já nevím, jak to říct… jako kdyby tu měli nějakej sraz," mínil správce. "Poněvač všichni se spolu znají; jako by se tu konalo nějaký velký shromáždění."
Vtom se u vchodu do domku objevil jakýsi kouzelník v pumpkách.
"Obliviate!" křikl ostrým hlasem a zamířil hůlkou na pana Robertse.
Vzápětí jako by správci padla do očí vlčí mlha - přestal vraštit obočí a ve tváři se mu rozhostil zasněný, netečný výraz. Harry hned poznal, že jde o obvyklé příznaky, když člověku změní paměť.
"Tady máte plán kempu," řekl panu Weasleymu zklidněle, "a tady nazpátek."
"Děkuji velice," odvětil pan Weasley.
Kouzelník v pumpkách je doprovodil až k bráně kempu. Vypadal vyčerpaně: na bradě měl modré strniště a pod očima hluboké červenofialové stíny Jakmile se vzdálili a měli správce z doslechu, zamumlal panu Weasleymu: "Jsou s ním hrozné potíže. Musíme na něj desetkrát za den použít paměťové kouzlo, aby se hloupě nevyptával. A Ludo Pytloun nám to navíc komplikuje: chodí z jednoho kempu do druhého a nahlas vykládá o Potloucích a Camrálech. Vůbec si nepřipouští, že si musíme dávat na mudly pozor. Namouduši budu rád, až to všechno skončí. Ještě se uvidíme, Arture."
A přemístil se pryč.
"Myslela jsem, že pan Pytloun vede odbor kouzelných her a sportů," řekla udiveně Ginny. "Přece by měl vědět, že před mudly o Potloucích nemůže mluvit?"
"To by opravdu měl," přisvědčil pan Weasley s úsměvem a vedl je branou do kempu. "Ale pokud jde o bezpečnost, Ludo se k tomu vždycky staví… ehm… poněkud vlažně. Zapálenějšího šéfa sportovního odboru byste ovšem nenašli: jak jistě víte, hrával famfrpál za Anglii, a byl to ten nejlepší odrážeč, kterého Wimbournské vosy kdy měly."
Ztěžka se plahočili mlhou vzhůru, mezi dlouhými řadami stanů. Většinou vypadaly úplně obyčejně: jejich majitelé se očividně snažili dát jim co nejvíc mudlovský ráz a chybovali jen v tom, že k nim přidali komínky, klepadla nebo korouhvičky. Tu a tam ovšem některý stan už na první pohled vypadal tak nemudlovsky, že Harryho vlastně ani trochu nepřekvapovalo, když to v panu Robertsovi vzbudilo podezření. V polovině cesty narazili na výstřední výtvor z proužkovaného hedvábí na způsob maličkého paláce, u jehož vchodu bylo uvázáno několik živých pávů. Jen o něco výš minuli třípatrový stan s několika věžičkami a nedaleko od něj byl další stan s předzahrádkou, ve které nechybělo vůbec nic - bylo tam koupátko pro ptáky, sluneční hodiny i kašna.
"Je to pořád stejné," řekl pan Weasley s úsměvem. Jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat. Á, už jsme na místě - podívejte, tady to je pro nás."
Dorazili až k samému okraji lesa, na horní konec louky, kde byla na prázdném prostranství zaražená do země malá tabulka s nápisem VÍZLY.
"Lepší místo jsme si nemohli přát!" řekl pan Weasley nadšeně. "Hřiště je hned na druhém konci lesa, blíž jsme to snad ani nemohli mít." Shodil z ramen batoh. "Ano," prohlásil vzrušeně, "a pokyny jsou jasné - žádná kouzla a čáry, když je nás mezi mudly tolik najednou. Musíme si ty stany postavit sami! Nemělo by to být tak těžké… mudlové to dělají běžně… Co myslíš, Harry, čím bychom měli začít?"
Harry v životě nestanoval. Dursleyovi ho s sebou nikdy na dovolenou nebrali, nechávali ho u své staré sousedky paní Figgové. Navzdory tomu brzy přišel s Hermionou na to, kam většina kolíků a tyčí patří, a i když jim pan Weasley víc překážel než pomáhal, protože byl vzrušením celý bez sebe, když měl vzít do ruky paličku, nakonec postavili dva stany - každý pro dvě osoby. Vyhlížely ovšem dost uboze.
Všichni od nich poodstoupili a s neskrývanou pýchou je obdivovali. Nikdo by neuhodl, že ty stany patří kouzelníkům, říkal si v duchu Harry. Jeden háček to ovšem mělo - jakmile dorazí i Bill, Charlie a Percy bude jich celkem deset. Hermiona si ten problém zřejmě uvědomila také a tázavě se na něj podívala, to však už se pan Weasley spustil na všechny čtyři a vlezl do prvního stanu.
"Budeme to tu mít trochu těsné," volal na ně, "ale myslím, že se vejdeme všichni. Pojďte se podívat!"
Harry se shýbl, protáhl se dovnitř a rázem mu poklesla brada. Octl se v něčem, co vypadalo jako staromódní třípokojový byt, ve kterém nechyběla ani koupelna a kuchyně. Kupodivu byl zařízený v úplně stejném stylu jako byt paní Figgové; na židlích, které se vůbec nehodily jedna k druhé, byly háčkované potahy a páchlo to tu po kočkách."
Koneckonců tu nebudeme dlouho," řekl pan Weasley, otřel si kapesníkem lysinu a zadíval se na čtyři palandy, které stály v ložnici. "Mám ten stan půjčený od Perkinse z naší kanceláře. On už stanovat moc nejezdí, chudák, protože ho trápí houser."
Zvedl zaprášenou konvici a podíval se do ní. "Budeme potřebovat vodu…"
"Na plánku, co nám dal ten mudla, je vyznačený vodovodní kohout," ozval se Ron, který prolezl do stanu za Harrym a zřejmě ho ani trochu neudivilo, jak je uvnitř prostorný. Je to na opačné straně louky."
"Pak asi ty, Harry a Hermiona uděláte nejlíp, když půjdete a trochu vody přinesete -" podal jim konvici a několik kastrolů - "a my ostatní zatím nasbíráme dříví na oheň."
"Ale vždyť máme kamna," namítl Ron, "proč bychom prostě nemohli -"
"Protože mudlové se o nás nesmějí dozvědět, Rone!" řekl pan Weasley a tvář mu zářila nadšeným očekáváním. "Když někde táboří opravdoví mudlové, vždycky vaří na ohni pod širým nebem, to jsem viděl už mnohokrát!"
Po rychlé obhlídce dívčího stanu, který byl o něco menší než ten jejich, ale nepáchlo to v něm po kočkách, se Harry, Ron a Hermiona vydali s konvicí a kastroly na druhou stranu kempu.
Teď, když vyšlo slunce a začala se zvedat mlha, spatřili stanové městečko celé - prostíralo se všemi směry. Pomalu kráčeli mezi jednotlivými řadami a zvědavě se rozhlíželi. Harrymu teprve nyní docházelo, kolik čarodějek a kouzelníků musí na světě být. O těch, kteří žili v jiných zemích, po pravdě řečeno nikdy moc nepřemýšlel.
Pomalu se začali probouzet i ostatní obyvatelé kempu. Jako první byly vzhůru rodiny s malými dětmi: tak mladé čarodějky a kouzelníky Harry ještě nikdy neviděl. Před velkým stanem ve tvaru pyramidy dřepěl malý chlapec, kterému nemohlo být víc než dva roky, v ruce držel hůlku a nadšeně s ní šťouchal do slimáka v trávě, který byl pořad objemnější a vypadal spíš jako šiška salámu. Právě když k němu došli, vyběhla ze stanu chlapcova matka.
"Kolikrát ti to mám říkat, Kevine? Taťkovy - hůlky - se nesmíš - ani - dotknout - mankote!"
Šlápla na obrovského slimáka a ten pukl. V tichu za nimi ještě doznívalo matčino hubování, do kterého se mísil chlapečkův vřískot: "Ty jsi ho rozšlápla! Tys ho zabila!"
Chvíli nato spatřili dvě malé čarodějky, jen o málo starší než Kevin; létaly na maličkých košťatech, která se vznesla do vzduchu jen tak vysoko, že děvčata brouzdala prsty v orosené trávě. Těch už si všiml i nějaký kouzelník z ministerstva. Když Harryho, Rona a Hermionu míjel, mumlal si rozčileně: "A tohleto dělají za bílého dne! Rodiče si nejspíš přispali -"
Tu a tam už vycházeli ze stanů i dospělí kouzelníci a čarodějky a začínali chystat snídani. Někteří se kradmo rozhlédli kolem dokola a pak raději vykouzlili oheň hůlkou. Jiní škrtali zápalkami, ale tvářili se pochybovačně, jako by předem věděli, že to nepůjde. Tři afričtí kouzelníci byli zabraní do vážného rozhovoru: na sobě měli dlouhé bílé hábity a na zářivě rudém ohni si opékali něco jako králíka. Výprava amerických čarodějek ve středních letech spokojeně tlachala pod hvězdnatou vlajkou, kterou si napjaly mezi stany a na níž stálo: Salemská škola pro čarodějky. Ze stanů, kolem nichž procházeli, zaléhaly k Harrymu útržky rozhovorů v cizích jazycích, a i když nerozuměl ani slovu, ze všech těch hlasů mluvilo vzrušení.
"Ehm - to mám něco s očima, anebo všechno zezelenalo?" zeptal se Ron.
Oči měl ovšem v pořádku. Vešli jen do shluku stanů, které byly hustě porostlé jetelem, takže to vypadalo, jako by ze země vyrůstaly malé kopečky roztodivných tvarů. Tam, kde už zvedli vchodové plachty, viděli rozesmáté tváře. Vtom uslyšeli, jak na ně někdo vzadu volá:
"Harry! Rone! Hermiono!"
Byl to Seamus Finnigan, jejich nebelvírský spolužák ze čtvrtého ročníku. Seděl před svým jetelovým stanem s nějakou ženou s pískově žlutými vlasy, což zřejmě byla jeho matka, a se svým nejlepším kamarádem Deanem Thomasem, který také studoval v Nebelvíru.
"Jak se vám líbí naše výzdoba?" zakřenil se Seamus, když ho všichni tři šli pozdravit. "Ministerstvu se to valně nezamlouvá."
"Ale proč bychom nemohli vystavit naše barvy?" řekla paní Finniganová. "To byste koukali, čím si Bulhaři ověsili svoje stany. Vy budete fandit Irsku, samozřejmě?" dodala a upřela na ně oči jako trnky.
Když ji ujistili, že opravdu hodlají fandit Irsku, vydali se dál. "Copak jsme mohli říct něco jiného, když jich kolem nás bylo tolik?" podotkl ovšem Ron.
"Stejně bych ráda věděla, čím si Bulhaři ty svoje stany ověsili," nadhodila Hermiona.
"Tak se tam pojďte podívat," navrhl Harry a ukázal na políčko stanů postavených ve svahu, nad nimiž v mírném vánku povlávala bulharská vlajka, červená, zelená a bílá.
Bulhaři neměli stany ozdobené žádnými rostlinami, zato na každém visel úplně stejný plakát a na něm zarputilá tvář s huňatým černým obočím. Byl to samozřejmě pohyblivý obraz, tvář však jenom pomrkávala a kabonila se.
"To je Krum," poznamenal Ron klidným hlasem.
"Kdo?" zeptala se Hermiona.
"Přece Krum!" odsekl Ron. "Viktor Krum, chytač bulharského družstva!"
"Vypadá dost nerudně," mínila Hermiona, když si prohlížela ty stovky Krumů, kteří na ně pomrkávali a zakaboněně si je měřili.
"Co - nerudně?" a Ron obrátil oči k nebesům. "Komu záleží na tom, jak vypadá? Hraje fantasticky! A přitom je mladý. Je mu teprve osmnáct nebo tak nějak. Je to prostě génius, jen počkejte, večer to poznáte sami."
U kohoutku v cípu louky čekalo v tu chvíli několik zájemců o vodu. Harry, Ron a Hermiona se postavili do fronty za dva muže, kteří se kvůli něčemu vzrušeně dohadovali. Jeden z nich byl velice starý kouzelník v dlouhé květované noční košili. Ten druhý, očividně z ministerstva, držel v ruce kalhoty s úzkým proužkem a ze samého rozhořčení mluvil zvýšeným hlasem.
"Prostě měj rozum, Archie, a natáhni si je! Takhle tu nemůžeš chodit, dokonce i ten mudla u brány už má podezření -"
"Tu košili jsem koupil v mudlovském obchodě," bránil se starý kouzelník tvrdohlavě. "Mudlové takové nosí."
"Nosí je jejich ženy, Archie, ale muži ne, ti nosí tohle," prohlásil kouzelník z ministerstva a mával proužkovanými kalhotami.
"Ty si na sebe nevezmu," řekl starý Archie pobouřeně. "Mám rád, když mi kolem franty pěkně fouká."
V tu chvíli se Hermiona tak strašně rozhihňala, že musela z fronty vyběhnout a vrátila se teprve, až když si Archie nabral vodu a zamířil pryč.
Nazpátek šli o dost pomaleji, voda se jim pronesla. Tu a tam potkávali známější tváře, většinou bradavické žáky a jejich rodiny. Oliver Wood, bývalý kapitán nebelvírského kolejního družstva, zatáhl Harryho k sobě do stanu, aby ho představil svým rodičům, a vzrušeně se mu svěřil, že právě podepsal smlouvu a bude hrát za záložní družstvo Puddlemerských spojenců. Chvíli poté jim zamával Ernie Macmillan, který se chystal do čtvrtého ročníku v Mrzimoru, a o kousek dále uviděli Cho Changovou, půvabnou dívku, která hrála na postu chytače za Havraspár. Zamávala jim a usmála se na Harryho, a ten se polil vodou, když jí chtěl taky zamávat. Aby se mu Ron kvůli tomu nepoškleboval, Harry honem ukázal na početnou skupinu výrostků, které v životě neviděl.
"Co myslíte, odkud jsou?" zeptal se.
"Z Bradavic přece nejsou, nebo snad ano?"
"Nejspíš budou z nějaké cizí školy," mínil Ron. "Vím, že takové existují, ale ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by do nějaké takové školy chodil. Bill si kdysi dopisoval s jedním studentem v Brazílii, to už je dávno… a chtěl tam jet na výměnný zájezd, jenže mamka a taťka na to neměli. Ten kluk se hrozně urazil, když mu Bill napsal, že nepřijede, a poslal mu kouzelnou čapku, pod kterou se bráchovi scvrkly uši, když si ji nasadil."
Harry se rozesmál, nedal však najevo, jak ho ohromilo, když se Ron zmínil o jiných kouzelnických školách. Když teď v kempu uviděl čaroděje tolika národností, došlo mu, že od něj byla hloupost, když si nikdy nepřipustil, že Bradavice nejsou a nemohou být jediná kouzelnická škola na světě. Podíval se na Hermionu, kterou to zřejmě v nejmenším nepřekvapilo. Bezpochyby už se o jiných kouzelnických školách dávno dočetla v nějaké knize.
"Vám to ale trvalo," uvítal je George, když se konečně objevili u jejich stanů.
"Potkali jsme pár známých," vysvětloval Ron a postavil konvici s vodou na zem. "Copak vy jste ještě nerozdělali oheň?"
"Taťka si hraje se sirkami," poznamenal Fred.
Panu Weasleymu se opravdu ještě nepodařilo oheň zapálit, rozhodně však ne proto, že by se o to nesnažil. Všude kolem ležela spousta zpřelámaných zápalek a bylo na něm vidět, jak úžasně to prožívá.
"Jéminku!" vykřikl, když se mu jednu zápalku podařilo rozškrtnout, jenže ji samým překvapením hned zas upustil.
"Ukažte, pane Weasleyi," řekla Hermiona ochotně, vzala si od něj krabičku a ukazovala mu, jak se to dělá.
Konečně se jim oheň podařilo rozdělat, ale trvalo to ještě další hodinu, než se natolik rozhořel, aby na něm mohli vařit. Během čekání se měli nač dívat. Jejich stan zřejmě stál u jakési hlavní cesty na hřiště, protože po ní neustále spěchali sem i tam kouzelníci z ministerstva a pana Weasleyho přitom srdečně zdravili. Pan Weasley o každém z nich vykládal, kdo to je, především Harrymu a Hermioně. Jeho děti toho o ministerstvu věděly až moc na to, aby je to doopravdy zajímalo.
"To byl Cuthbert Jakopec, vedoucí odboru pro styk se skřety… a tohle je Gilbert Wimple z výboru pro pokusná kouzla - ty rohy má na hlavě už dost dlouho… Nazdar, Arnie… To je Arnold Hrachorád, ten vymazává paměť - patří k útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, o kterém jsem vám už říkal… a tohle jsou Bode a Krákora… z oddělení, o kterém se nemluví…"
"Z jakého oddělení?"
"Z odboru záhad. Ten je totiž tak přísně utajovaný, že nikdo nemá tušení, co tam vlastně dělají…"
Mezitím se oheň konečně rozhořel, a právě když začali smažit párky a vejce, vynořili se z lesa Bill, Charlie a Percy a zamířili k nim.
"Přemístění dokončeno, tati," ohlásil Percy nahlas. "Senzace - akorát bude oběd!"
Byli s jídlem asi tak v polovině, když pan Weasley najednou vyskočil a začal nadšeně mávat na mohutného kouzelníka, jenž dlouhými kroky mířil k nim. "Výborně!" zajásal. "Ten, na kterém dnes všechno stojí! Vítám tě, Ludo!"
Ludo Pytloun byl bezpochyby nejnápadnější kouzelník, které tu Harry do té chvíle potkal, včetně starého Archieho v květované noční košili. Měl na sobě dlouhý famfrpálový hábit se širokými, zářivě žlutými a černými vodorovnými pruhy a na hrudi předváděl světu obrovskou vosu. Býval zřejmě urostlý a samý sval, teď však už zakládal na sádlo. Přes veliké břicho, jaké určitě nemíval v dobách, kdy hrával famfrpál za Anglii, mu už hábit byl opravdu těsný. Nos měl rozpláclý (Harry si domyslel, že mu ho nejspíš zlomil zbloudilý Potlouk) a díky kulatým modrým očím, krátkým světlým vlasům a růžovým tvářím vypadal jako hodně přerostlý školák.
"Ahoj, vy tam!" křikl na ně rozjařeně. Pohyboval se, jako kdyby měl na bříškách palců u nohou připevněná pérka, a očividně byl krajně rozrušený.
"Arture, kamaráde," zafuněl, když dorazil k ohništi, "to se nám to vydařilo, viď? Takový krásný den! Lepší počasí jsme si ani nemohli přát, a noc má být také jasná… a hlavně všechno jde jako po másle… nemám skoro nic na práci!"
Za jeho zády se právě mihnul hlouček kouzelníků z ministerstva, kteří vypadali k smrti unavení a ukazovali na jakýsi kouzelný oheň v dáli, který vysílal fialové jiskry do výše dvaceti stop.
Mezitím se k Pytlounovi přihrnul Percy a podával mu ruku. Přestože měl výhrady ke způsobu, jakým řídil svůj odbor, zřejmě na něj chtěl udělat dobrý dojem.
"Hmm - ano," usmál se pan Weasley, "to je můj syn Percy - právě nastoupil na ministerstvu - a to je Fred - ne, promiň, George; Fred je tenhle. A to jsou Bill, Charlie, Ron - má dcera Ginny - a Ronovi kamarádi, Hermiona Grangerová a Harry Potter."
Pytloun na okamžik zaváhal, když uslyšel Harryho jméno, ale opravdu jen na okamžik. Pak už mu pohled jako obvykle sklouzl k jizvě na jeho čele.
"Takže," pokračoval pan Weasley, "tohle je Ludo Pytloun. Všichni víte, kdo to je, a že díky němu máme takové skvělé lístky -"
Pytloun se zářivě usmál a mávl rukou, jako by tím chtěl vyjádřit, že to byla maličkost.
"Máš chuť si na ten zápas vsadit, Arture?" zeptal se dychtivě a zacinkal mincemi v kapsách svého černožlutého hábitu. Znělo to, jako když tam má celou hromadu zlata. "Roddy Pontner už se vsadil, že Bulharsko dá gól jako první - počítal jsem mu velice dobrý poměr, protože irská útočná trojice je nejsilnější, jakou jsem za celá léta viděl - a malá Agáta Timmsová vsadila polovinu akcií své úhoří farmy na to, že utkání potrvá celý týden."
"Hmm - koneckonců, proč ne," řekl pan Weasley. "Co říkáš… galeon na to, že Irsko vyhraje?"
"Jeden galeon?" Ludo se zatvářil poněkud zklamaně, okamžitě se však vzpamatoval. "Výborně, výborně… má snad ještě někdo zájem?"
"Jsou na to ještě mladí, aby hráli o peníze," namítl pan Weasley. "Molly by se to určitě nelíbilo -"
"Vsadíme třicet sedm galeonů, patnáct srpců a tři svrčky," prohlásil Fred, když s Georgem nakvap schrastili všechno, co měli. "A sázíme na to, že vyhraje Irsko, ale Viktor Krum chytí Zlatonku. Jo, a ještě k tomu přidáme falešnou hůlku."
"Snad byste panu Pytlounovi nechtěli ukazovat takové hlouposti," zasyčel Percy. Ludo si však zřejmě nemyslel, že by ta hůlka byla nějaká hloupost. Naopak, ve chvíli, kdy mu ji Fred podal, se jeho chlapecká tvář vzrušeně rozzářila, a když hůlka hlasitě kvikla a proměnila se v gumové kuře, upřímně se rozřehtal.
"Výtečně! Něco tak povedeného jsem už dlouho neviděl! Za tu bych zaplatil i pět galeonů!"
Percyho obličej ztuhl nesouhlasným úžasem.
"Hoši," řekl pan Weasley potichu, "nechci, abyste se sázeli… Vždyť jsou to všechny vaše úspory… a vaše matka…"
"Nekaž jim hru, Arture!" zahřímal Ludo Pytloun a vzrušeně cinkal penězi. "Přece už jsou dost velcí, aby věděli, co chtějí! Takže vy říkáte, že Irsko vyhraje, ale Krum že získá Zlatonku? To vám nemůže vyjít, chlapci, opravdu nemůže… na tohle vám dám ten nejlepší poměr… a přidáme ještě pět galeonů za tu legrační hůlku, co říkáte…"
Pan Weasley jen bezmocně přihlížel, jak Ludo vytáhl z kapsy zápisník a brk, aby si jména obou dvojčat zapsal.
"Díky" řekl George, vzal si útržek pergamenu, který mu Pytloun podal, a zastrčil si ho do kapsy.
Ludo se mezitím obrátil znovu k panu Weasleymu; dobrá nálada z něj přímo sršela. "Myslíte, že bych mohl taky dostat šálek čaje? Já vlastně čekám, jestli se tu neukáže Barty Skrk. Můj bulharský protějšek totiž dělá nějaké potíže, a já mu nerozumím ani slovo. Barty bude schopen zjistit, o co mu vůbec jde. Ten snad umí sto padesát řečí."
"Cože, pan Skrk?" řekl Percy. Ledový, nesouhlasný výraz v jeho tváři naráz vystřídalo takové nadšení, až se mu doslova zkřivila. "Umí jich přes dvě stě! Umí i jezersky, hudrovsky a trollsky…"
"Trollsky umí každý," mínil Fred přezíravě, "stačí ukazovat prstem a vrčet."
Percy ho probodl ošklivým pohledem a rázně prohrábl oheň, aby voda v konvici začala znovu vřít.
"Máte už nějaké zprávy o Bertě Jorkinsové?" zeptal se pan Weasley, když se Pytloun uvelebil do trávy vedle nich.
"Pořád ani slůvko," řekl Ludo klidně. "Ale ona se objeví. Chudák stará Berta… paměť má jako děravý kotlík a smysl pro orientaci žádný. Prostě zabloudila, jak vám říkám. Počítám, že někdy v říjnu se sama od sebe vrátí do kanceláře a bude přesvědčená, že máme ještě červenec."
"Nemyslíš, že už je načase někoho poslat, aby se po ní podíval?" poznamenal pan Weasley rozpačitě, zatímco Percy podával Ludovi šálek čaje.
"Barty Skrk to taky pořád říká," přiznal Pytloun a nevinně vyvalil kulaté oči, "jenže my teď skutečně nemůžeme nikoho postrádat. No ne - my o vlku a vlk za humny! Barty!"
Právě v tu chvíli se totiž k jejich ohništi přemístil další kouzelník - ovšem od Luda Pytlouna, který se rozvaloval v trávě ve svém starém hábitu Wimbournských vos, se už snad víc lišit nemohl. Barty Skrk byl odměřený, upjatý starší muž v bezvadném nažehleném obleku a s kravatou. Pěšinku v krátkých šedivých vlasech měl až nepřirozeně rovnou a úzký knírek, připomínající kartáček na zuby, působil dojmem, že si ho snad přistřihuje podle pravítka. Boty měl vyleštěné jako zrcadlo. Při pohledu na něj Harry ihned pochopil, proč ho Percy tak zbožňuje. Percy byl hluboce přesvědčen, že řády a pravidla se mají přísně dodržovat, a pan Skrk tak dokonale dodržoval pravidla, podle nichž se mudlové oblékali, že by se mohl vydávat za ředitele banky. Harry dokonce zapochyboval, zda by ho prohlédl strýc Vernon.
"Zkus, jak se tu bezvadně sedí, Barty," řekl Ludo vesele a poklepal do trávy vedle sebe.
"Ne, děkuji, Ludo," odmítl pan Skrk a z jeho hlasu zaznělo trochu netrpělivosti. "Hledám tě všude už kdovíjak dlouho. Bulhaři se dožadují, abychom přidali do nejvyšší lóže ještě dvanáct křesel."
"Tak o to jim jde?" podivil se Pytloun. "Myslel jsem, že si ten chlápek chce vypůjčit kleště. On má opravdu silný přízvuk."
"Pane Skrku!" vymáčkl ze sebe Percy bez dechu a s jakousi úklonou, při které vypadal jako hrbáček. "Vezmete si s námi šálek čaje?"
"Ach," řekl pan Skrk a s jistým překvapením se na něj podíval. "Ano - děkuji vám, Weatherby."
Fred a George vyprskli do svých šálků smíchem. Percy, kterému úplně zčervenaly uši, měl plné ruce práce s konvicí.
"Ostatně s vámi jsem chtěl mluvit taky, Arture," řekl pan Skrk a upřel svůj ostrý pohled na pana Weasleyho. "Ali Bašír se vydává na válečnou stezku. Chce s vámi mluvit o tom zákazu létajících koberců."
Pan Weasley zhluboka vzdychl. "O tom jsem mu poslal sovu právě minulý týden. Vážně nevím, kolikrát mu to ještě mám vysvětlovat: podle Soupisu zakázaných kouzelných předmětů se koberce považují za mudlovský výtvor, ale on to prostě nechce slyšet."
"Nejspíš opravdu nechce," přisvědčil pan Skrk a vzal si od Percyho šálek s čajem. "Za každou cenu by je k nám chtěl vyvážet."
"Jenomže košťata stejně nikdy nenahradí, co říkáte?" zeptal se Pytloun.
"Ali je přesvědčený, že na trhu je místo pro rodinné vozidlo," řekl pan Skrk. "Pamatuji, že můj dědeček míval Axminster, tam se nás vešlo dvanáct - to ovšem bylo před tím, než koberce zakázali."
Řekl to, jako by nemínil připustit sebemenší pochybnost o tom, že všichni jeho předkové přísně dodržovali zákony.
"Tak co, Barty, měl jsi hodně práce?" zeptal se Pytloun bodře.
"Poměrně dost," řekl pan Skrk úsečně. "Zajistit Přenášedla na pěti světadílech nebyla žádná maličkost, Ludo."
"Počítám, že oba budete rádi, až to všechno skončí?" podotkl pan Weasley.
Pytlouna jeho otázka ohromila. "Rádi? Už dlouho jsem se tak dobře nebavil… ale koneckonců, pořád se ještě máme na co těšit, viď, Barty? Co říkáš? Ještě toho budeme zajišťovat až až!"
Pan Skrk jen povytáhl obočí. "Přece jsme se dohodli, že to neoznámíme, dokud se všechny podrobnosti -"
"Co, podrobnosti!" řekl Pytloun a mávl nad tím slovem rukou, jako kdyby to bylo hejno mušek. "Všechno je přece dohodnuté a podepsané, nebo snad ne? Vsadím se s tebou, oč chceš, že tyhle děti se to stejně zakrátko dozvědí. Když to bude v Bradavicích -"
"Ludo, nezapomeň hlavně, že se máme sejít s těmi Bulhary," přerušil ho pan Skrk ostře. "Děkuji vám za čaj, Weatherby."
Odstrčil nevypitý šálek k Percymu a čekal, až se Ludo zvedne; Pytloun se s námahou postavil na nohy a dopil poslední zbytek čaje. Zlato v kapsách mu vesele cinkalo.
"Brzy na shledanou!" řekl. "Sejdeme se nahoře v nejvyšší lóži - já ten zápas budu komentovat!" Zamával jim, zatímco Barty Skrk jenom odměřeně kývl hlavou. Poté se oba přemístili pryč.
"Co se bude v Bradavicích dít, tati?" vyhrkl Fred okamžitě. "O čem to mluvili?"
"To se brzy dozvíte," usmál se pan Weasley.
"Dokud se ministerstvo nerozhodne, že tu informaci zveřejní, platí, že je tajná," pronesl Percy škrobeně. "Pan Skrk udělal dobře, když ji neprozradil."
"Zavři zobák, Weatherby, buď tak laskav," vybídl ho Fred.
Jak odpoledne pozvolna míjelo, narůstalo v kempu vzrušení, jež nad ním nakonec viselo jako mrak. S přicházejícím večerem už se nedočkavě tetelil i vzduch, ještě pořád letní a teplý, a když se pak nad tisíci čekajících kouzelníků rozprostřela tma, nikdo už se nenamáhal nic předstírat: pracovníci ministerstva nejspíš uznali, že nic nezmohou, a přestali bránit dokonce zjevným kouzlům a čárům, jež zachvátily celý kemp.
Téměř na každém kroku se po použití kouzla přemisťování objevovali prodavači s podnosy a s ručními vozíky plnými roztodivného zboží. Nabízeli svítící růžice - zelené pro irské fanoušky a červené pro bulharské -, které vykřikovaly jména hráčů, špičaté zelené čapky porostlé roztančenými trojlístky jetele, bulharské šály ozdobené lvy, kteří opravdu řvali, a irské a bulharské vlaječky, které začaly hrát národní hymnu, když se jimi zamávalo; prodávaly se tu maličké modely Kulových blesků, jež doopravdy létaly, a pro sběratele byly k mání figurky slavných hráčů, které s nadutým výrazem dokázaly přecházet po dlani sem tam.
"Na tohle jsem si celé léto šetřil kapesné," přiznal Ron Harrymu, když s Hermionou procházeli mezi prodavači a vybírali si. Ron si koupil čapku s tančícími trojlístky a velkou zelenou růžici, ale také figurku Viktora Kruma, bulharského chytače. Maličký Krum mu chodil po ruce dopředu dozadu a kabonil se na zelenou růžici nad sebou.
"Juj, podívejte na tohle!" vykřikl Harry a spěchal k vozíku vrchovatě naloženému něčím, co vypadalo jako mosazné dalekohledy; byly však plné nejrůznějších podivných tlačítek a volicích kotoučů.
"To jsou všechnohledy," vysvětloval jim ochotně kouzelník, který je prodával. "Můžete si přehrát, co jste právě viděli… můžete se na cokoli podívat zpomaleně… a ukážou vám všechno hod po hodu, pokud budete potřebovat. A ještě k tomu jsou za babku - pouhých deset galeonů za kus."
"Tak teď mě mrzí, že jsem si koupil tohle," Ron ukázal na svou čapku s roztančenými trojlístky a toužebně zíral na všechnohledy.
"Dejte mi tři," řekl Harry kouzelníkovi odhodlaně.
"To ne - s tím si nedělej starosti," zrudl Ron. Vždycky byl velice citlivý na to, že Harry, jenž po rodičích zdědil malé jmění, má daleko víc peněz než on.
"Už vám nedám nic k Vánocům," prohlásil Harry a vtiskl každému do ruky všechnohled. "Asi tak deset let, aby bylo jasné."
"To beru," řekl Ron a zašklebil se.
"Juj, Harry, děkuju ti!" přidala se Hermiona. "A já zas koupím nějaké programy, podívejte -"
Jejich váčky s penězi byly o hodně lehčí, když se vrátili ke stanům. Bill, Charlie i Ginny měli také zelené růžice a pan Weasley třímal irskou vlaječku. Fred a George si nic na památku nekoupili, protože všechno své zlato dali Pytlounovi.
A potom někde za lesem dunivě zahřímal gong a mezi stromy se jako na povel rozsvítily zelené a červené lucerny, jež osvětlovaly cestu ke hřišti.
"Už to začne!" řekl pan Weasley a vypadal stejně vzrušeně jako všichni ostatní. "Honem, půjdeme!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama