Harry Potter a ohnivý pohár - 17. kapitola

12. ledna 2018 v 12:44 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

17. Kapitola

Kapitola sedmnáctá
Čtyři šampióni

Harry seděl a uvědomoval si, že všichni ve Velké síni se otočili a dívají se na něj. Byl ohromen a nedokázal se pohnout. Určitě se mu to jen zdálo. Určitě špatně slyšel.
Nikdo netleskal. Naopak, Velkou síní se začalo rozléhat bzučení, jako kdyby do ní vletěly rozzuřené včely. Někteří studenti vstávali, aby na Harryho, jenž seděl strnule na židli, líp viděli.
Nahoře u učitelského stolu se zvedla profesorka McGonagallová, prošla kolem Luda Pytlouna a profesora Karkarova a něco naléhavě šeptala profesoru Brumbálovi, který se k ní naklonil a lehce se zamračil, jak ji poslouchal.
Harry se podíval na Rona a Hermionu a přes ně uviděl, že všichni u dlouhého nebelvírského stolu na něj zírají s pusou dokořán.
"Ale já jsem se nepřihlásil," řekl rozpačitě. "Vy přece víte, že ne."
Oba civěli jako on, se stejně prázdným výrazem v očích.
Profesor Brumbál se u čestného stolu napřímil a kývl na profesorku McGonagallovou.
"Harry Pottere!" zavolal na něj. "Harry, buď tak laskav a pojď sem!"
"Běž," sykla potichu Hermiona a postrčila ho.
Harry vstal, přišlápl si lem hábitu a trochu zavrávoral. Potom vykročil uličkou mezi nebelvírským a mrzimorským stolem. Cesta mu připadala nekonečně dlouhá - učitelský stůl jako by byl pořád stejně daleko; cítil stovky očí, jež se na něj upíraly jako světlomety. Bzučení nabývalo na síle. Měl pocit, že už jde aspoň hodinu, než konečně stanul před Brumbálem. Intenzivně na sobě cítil pohledy všech učitelů.
"Takže… tudy těmi dveřmi, Harry," vyzval ho Brumbál. Neusmíval se.
Harry prošel podél učitelského stolu. Úplně na konci vpravo seděl Hagrid. Nezamrkal však na něj a nezamával mu, ani mu jinak nenaznačil pozdrav jako obvykle. Byl úplně zkoprnělý, a když ho Harry míjel, třeštil na něj oči stejně jako všichni ostatní. Harry vyšel z Velké síně ven a ocitl se v menší místnosti, vyzdobené obrazy čarodějek a kouzelníků. V krbu proti němu přívětivě hučel oheň.
Jakmile vstoupil, tváře na podobiznách se na něj otočily, aby si ho prohlédly. Scvrklá čarodějka vyklouzla ze svého obrazu a přeskočila na sousední, kde byl jakýsi kouzelník s mrožím knírem, a začala mu něco šeptat do ucha.
Viktor Krum, Cedric Diggory a Fleur Delacourová stáli u krbu. Jejich postavy se v záři plamenů rýsovaly neobvykle působivě: Krum, nahrbený a zamyšlený, se opíral o krbovou římsu, poněkud stranou od zbývajících dvou. Cedric stál s rukama za zády a upřeně zíral do ohně. Fleur Delacourová se ohlédla, když Harry vešel, a jak pohodila hlavou, dlouhé stříbřité vlasy jí přepadly dozadu.
"Cco je?" zeptala se. "Máme sse vrrátit zpátky do ssíně?"
Myslela, že jim přišel vyřídit nějaký vzkaz. Harry si nevěděl rady, jak by těm třem šampiónům vysvětlil, co se právě stalo; prostě tam stál a díval se na ně. Náhle si uvědomil, jak jsou všichni tři velcí.
Vtom za sebou zaslechl cupitavé kroky - do místnosti vstoupil Ludo Pytloun. Uchopil Harryho za paži a přiváděl ho ke třem šampiónům.
"Stalo se něco mimořádného!" zamumlal a pevně stiskl Harryho paži. "Naprosto mimořádného! Pánové… a dámo," dodal a přistoupil k trojici u krbu, "dovolte, abych vám představil - i když to třeba zní neuvěřitelně - čtvrtého šampióna Poháru tří kouzelníků!"
Viktor Krum se napřímil. Jeho nerudný obličej ještě víc potemněl, když si Harryho přeměřil. Cedric se tvářil rozpačitě; sklouzával pohledem z Pytlouna na Harryho a obráceně, jako by se byl přeslechl. Zato Fleur Delacourová s úsměvem pohodila dlouhými vlasy a řekla: "To je velice dobrrý vtip, monsieur Pytloun!"
"Vtip?" opakoval Pytloun zaraženě. "Nenene, to není žádný vtip! Harryho právě vybral Ohnivý pohár!"
Krum lehce svraštil husté obočí. V Cedrikově tváři se dosud zračil zdvořilý údiv.
Fleur se zamračila. "Ale to je očividně nějaký omyl," namítla pohrdavě. "On pršece nemůše ssoutěšit. Je pršíliš mladý."
"Ano… je to velice překvapující," řekl Pytloun, mnul si hladce vyholenou bradu a usmíval se na Harryho. Jak ovšem víte, Věková hranice byla zavedena až v letošním roce jako dodatečné bezpečnostní opatření. A pokud ho Pohár vybral… Nemyslím totiž, že by se z toho Harry ještě mohl nějak vykroutit… jednou to stojí v pravidlech, takže to platí… a pak prostě musí i on odvést to nejlepší, co v sobě -"
Dveře za nimi se znovu otevřely a dovnitř se nahrnula celá skupina lidí: profesor Brumbál a v patách za ním pan Skrk, profesor Karkarov, madame Maxime, profesorka McGonagallová a profesor Snape. Ještě než profesorka McGonagallová zavřela, Harry slyšel, jak stovky studentů ve Velké síni bzučí.
"Madame Maxime!" ozvala se okamžitě Fleur a rázně zamířila ke své ředitelce. "Oni ršíkají, se tady ten chlapeček má také ssoutěšit!"
Otupělým pocitem čehosi neuvěřitelného, který jej neopouštěl, proskočila rázem jiskřička vzteku. O jakém chlapečkovi to mluví?
Madame Maxime se vztyčila v celé své úctyhodné výšce. Temenem nádherné hlavy se téměř dotýkala lustru s planoucími svícemi a obrovská ňadra, zahalená černým saténem, se jí prudce vzedmula.
"Co má tohle vššecko snamenat, Brrumbále?" zeptala se panovačně.
"Já bych to rád slyšel také, Brumbále," připojil se profesor Karkarov. Ve tváři měl chladný úsměv a jeho modré oči studily jako dva kusy ledu. "Dva bradavičtí šampióni? Pokud se pamatuji, nikdy jsem neslyšel, že by pořádající škola mohla mít dva šampióny - nebo jsem dost pečlivě nečetl pravidla?"
A krátce, ošklivě se uchichtl.
"C'est impossible," řekla madame Maxime a spočinula svou obrovskou rukou se spoustou nádherných opálů na rameni Fleur Delacourové. "Brradavice nemohou mít dva šampióny. To je naprrosto nesprravedlivé."
"Domnívali jsme se, že vaše Věková hranice zamezí přístup mladším zájemcům, Brumbále," řekl Karkarov. Stále se ledově usmíval a oči měl chladnější než kdy jindy. "V opačném případě bychom s sebou samozřejmě přivezli širší výběr uchazečů z našich škol."
"Tohle nezavinil nikdo jiný než sám Potter, Karkarove," pronesl Snape tlumeným hlasem a v jeho černých očích zahořela potměšilá zášť. "Brumbál opravdu nenese žádnou vinu za to, že Potter věčně porušuje kdejaká pravidla. Od chvíle, kdy k nám nastoupil, nedělá nic jiného než -"
"Děkuji vám, Severusi," přerušil ho Brumbál rázně a Snape zmlkl, i když v očích za clonou mastných černých vlasů se mu pořád nenávistně blýskalo.
Profesor Brumbál teď shlížel na Harryho a ten zase vzhlížel k němu a pokoušel se zjistit, jak se za svými půlměsícovými brýlemi tváří.
"Hodil jsi do Poháru lístek se svým jménem, Harry?" zeptal se Brumbál klidným hlasem.
"Ne," odpověděl Harry. Uvědomoval si, že ho všichni bedlivě pozorují. Snape v pološeru netrpělivě a nevěřícně zamlaskal.
"Požádal jsi některého staršího studenta, aby ti ho tam hodil?" zeptal se Brumbál. Snapea si vůbec nevšímal.
"Ne," odmítl Harry důrazně.
"Ale ovšemše lše!" vykřikla madame Maxime. Snape teď vrtěl hlavou, rty stažené v nepěkném úsměšku.
"Věkovou hranici překročit nemohl," řekla ostře profesorka McGonagallová. "Všichni jsme se přece shodli na tom, že -"
"Brrumbál musel udělat chybu, kdys tu hrranici krreslil," pokrčila rameny madame Maxime.
"To jistě není vyloučeno," připustil Brumbál zdvořile.
"Brumbále, vy víte velmi dobře, že jste žádnou chybu neudělal!" ozvala se profesorka McGonagallová rozhorleně. "Co to vykládáte za nesmysly? Harry sám tu hranici překročit nemohl, a pokud profesor Brumbál věří, že nepřemluvil žádného staršího studenta, aby jeho lístek hodil do Poháru, jsem přesvědčená, že by to na vysvětlenou mělo stačit každému!"
A probodla Snapea krajně rozzlobeným pohledem.
"Pane Skrku… pane Pytloune," Karkarov znovu nasadil úlisně medový tón, "vy jste tu jako… ehm… nestranní porotci. Jistě se mnou budete souhlasit, že něco takového je v naprostém rozporu s pravidly?"
Pytloun si otřel kapesníkem kulatý chlapecký obličej a pohlédl na pana Skrka, jenž stál mimo kruh světla, které vrhal oheň v krbu, a tvář měl napůl ve stínu. V pološeru se zdál daleko starší, než opravdu byl, a jeho hlava téměř připomínala umrlčí lebku, takže pohled na něj všem trochu naháněl hrůzu. Jakmile však promluvil, uslyšeli jeho obvyklý odměřený hlas: "Musíme se řídit pravidly, a ta jasně stanovují, že studenti, jejichž jména Ohnivý pohár vybere, jsou povinni zúčastnit se turnaje."
"Víte, že Barty zná pravidla i pozpátku," řekl Pytloun a se zářivým úsměvem se otočil ke Karkarovovi a k madame Maxime, jako by tím celá záležitost byla uzavřena.
"Trvám na tom, že znovu přihlásím všechny ostatní studenty, kteří se mnou přijeli," řekl Karkarov. Jeho úsměv i úlisný tón byly rázem tytam, jenom se ošklivě mračil. "Vystavíte Ohnivý pohár znovu a my do něj budeme házet přihlášky, dokud každá škola nebude mít dva šampióny. To je naprosto spravedlivé, Brumbále."
"Jenomže tak to nechodí, Karkarove," namítl Pytloun. "Ohnivý pohár před chvílí zhasl - a znovu vzplane až před zahájením příštího turnaje -"
"- kterého se Kruval rozhodně nezúčastní!" vybuchl Karkarov. "Po všech těch schůzkách, jednáních a ústupcích, na kterých jsme se dohodli, jsem opravdu neočekával, že by mohlo k něčemu takovému dojít! Ještě pořád mám sto chutí okamžitě odjet!"
"To jsou ovšem jen plané výhrůžky, Karkarove," zavrčel od dveří čísi hlas. "Váš šampión už teď odjet nesmí. Musí se zúčastnit soutěže, stejně jako všichni ostatní. Tak je to psáno v závazné kouzelné smlouvě, jak už vysvětloval Brumbál. Ostatně se to hodí, nemyslíte?"
Do komnaty právě vstoupil Moody. Kulhal ke krbu a pokaždé, když došlápl na pravou nohu, ozvalo se hlasité klap.
"Že se to hodí?" podivil se Karkarov. "Obávám se, že vám nerozumím, Moody."
Harrymu neuniklo, že se snaží, aby to znělo pohrdlivě, jako by mu na tom, co Moody říká, vůbec nezáleželo; prozradily ho však ruce zaťaté v pěst.
"Takže vy mi nerozumíte?" zeptal se Moody klidně. Je to velice prosté, Karkarove. Někdo totiž vhodil Potterovo jméno do Poháru s tím, že pokud ho vybere, bude se muset soutěže zúčastnit."
"Jenše za tím je někdo, kdo si prršál, aby si Brradavice z toho jablíččka ukoussly dvakrrát!" ozvala se madame Maxime.
"Naprosto s vámi souhlasím, madame," přikývl Karkarov a uklonil se jí. "Podám stížnost u Ministerstva kouzel a také u Mezinárodního sdružení kouzelníků -"
"Pokud někdo má důvod si stěžovat, je to Potter," zavrčel Moody, "ale… ačkoli je to zvláštní… zatím jsem neslyšel, že by řekl jediné slovo…"
"A prroč by si měl stěšovat?" vybuchla Fleur Delacourová a hlasitě zadupala. "Má prršece mošnost soutěššit, nemyslíte? Vššichni jsme celé týdny doufali, že nás Pohárr vyberre! Taková čest prro naši školu! A k tomu cena tisíc galeonů - kvůli ní by leckdo neváhal nassadit šivot!"
"Třeba někdo doufá, že Potter kvůli ní život opravdu nasadí - a přijde o něj," namítl Moody, teď už téměř tlumeně.
Po jeho slovech zavládlo v místnosti krajně napjaté ticho.
Ludo Pytloun, který se tvářil velice ustaraně a nervózně se pohupoval na chodidlech, teď řekl: "Moody, příteli… co to povídáte?!"
"Všichni přece víme, že profesor Moody je přesvědčen, že promarní dopoledne, pokud neodhalí šest spikleneckých band, které ho ještě před obědem hodlají zabít," zahlaholil Karkarov. "Zřejmě tomu učí i svoje studenty, mít stále obavy, že je někdo úkladně zavraždí. U učitele obrany proti černé magii mi to připadá dost svérázné, Brumbále, bezpochyby jste k tomu však měl svoje důvody."
"Takže já si vymýšlím, co?" zavrčel Moody. "Všechno to jsou jen výplody mé fantazie? Lístek se jménem toho chlapce musel totiž vhodit do Poháru nějaký kouzelník nebo čarodějka, kteří své umění dokonale ovládají…"
"Ale prrofesorre, máte snad prro to nějaký důkaz?" namítla madame Maxime a pozvedla svoje obrovské ruce.
"Vždyť dokázali ošálit velice čaromocný předmět!" vysvětloval Moody. "Potřebovali by mimořádně silné matoucí kouzlo, aby Pohár oklamali natolik, že by zapomněl, kolik škol se turnaje zúčastní… Hádám, že Pottera přihlásili jménem nějaké čtvrté školy, aby měli jistotu, že ve své kategorii bude jediný…"
"Zdá se, že jste o tom uvažoval velice dlouho, Moody," pronesl Karkarov chladně. "Vaše teorie zní vskutku důmyslně - až na to, že se mi doneslo, jak jste si nedávno vzal do hlavy, že jedním z vašich narozeninových dárků je ve skutečnosti zchytrale zamaskované baziliščí vejce, a rozbil jste ho napadrť dřív, než jste zjistil, že to jsou kočárové hodiny. Takže se jistě nebudete divit, když vás nebudeme brát úplně vážně -"
"Někteří lidé samozřejmé dokážou využít i tu nejnevinnější věc ve svůj prospěch," odsekl Moody výhružným tónem. "Uvažovat stejně jako černokněžníci patří k mému řemeslu, Karkarove - a zrovna vy byste si měl pamatovat…"
"Alastore!" řekl Brumbál varovně. Harry chviličku přemýšlel, na koho to mluví, než si uvědomil, že Moody je křestním jménem asi sotva Pošuk. Moody sice zmlkl, ale dál s jistým zadostiučiněním zíral na Karkarova, který teď v obličeji úplně zrudl.
"Jak k této situaci došlo, to nevíme," obrátil se teď Brumbál na všechny v komnatě. "Nicméně se domnívám, že se s tím prostě musíme vyrovnat. Pohár vybral jak Cedrika, tak Harryho, aby se turnaje zúčastnili, takže v něm budou soutěžit…"
"Jenže, Brrumbále -"
"Milá madame Maxime, pokud znáte jiné řešení, samozřejmě ho rád vyslechnu."
Brumbál čekal, ale madame Maxime už neřekla ani slovo, jenom na něj nasupeně zírala. Ostatně nebyla sama: Snape vypadal rozzuřeně a Karkarov byl bledý jako stěna. Jedině Pytloun se tvářil vzrušeně.
"Takže jdeme na to, co říkáte?" řekl, zamnul si ruce a usmál se na všechny v komnatě. Jsme tady proto, abychom našim šampiónům dali pokyny… Barty, ujmeš se toho?"
Pan Skrk jako by se probral z hlubokého zasnění.
"Jistě," zamumlal, "ano, pokyny. Takže… první úkol…"
Přistoupil blíž ke krbu, a jak na něj dopadlo světlo, Harry si uvědomil, že vypadá nemocný. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho vrásčitá kůže byla jako z tenkého papíru; ještě při mistrovství světa ve famfrpálu vyhlížel úplně jinak.
"Cílem prvního úkolu je vyzkoušet vaši odvahu," řekl Harrymu, Cedrikovi, Fleur a Krumovi, "takže vám neprozradíme, oč půjde. Statečnost tváří v tvář neznámému je u každého kouzelníka důležitá… velice důležitá…
První úkol se uskuteční dvacátého čtvrtého listopadu, před ostatními studenty a před porotou.
Šampióni nesmějí požádat své učitele o jakoukoli pomoc, aby úkoly turnaje zvládli, ani ji nesmějí přijmout. Prvnímu úkolu budou čelit vyzbrojeni jen svými hůlkami. Informace o druhém úkolu dostanou, až ten první skončí. Jelikož turnaj je náročný a vyžádá si mnoho času, šampióni budou zproštěni závěrečných zkoušek na konci školního roku."
Otočil se a pohlédl na Brumbála. "To je snad všechno, co říkáš, Albusi?"
"Myslím, že ano," přitakal Brumbál a díval se na něj s jistým znepokojením. "Opravdu nechceš zůstat přes noc v Bradavicích, Barty?"
"Ne, Brumbále, musím se vrátit na ministerstvo," trval na svém pan Skrk. "Máme momentálně opravdu mnoho práce, a jedná se o velice závažné problémy… Zastupuje mne mladý Weatherby… velice snaživý chlapec… možná až příliš snaživý, abych řekl pravdu…"
"Doufám ale, že si se mnou dáš aspoň skleničku, než odjedeš?" nabídl mu Brumbál.
"No tak, Barty, i já tady zůstanu!" připojil se Pytloun rozjařeně. "Všechno se teď stejně děje v Bradavicích, a je mnohem zajímavější být tady než v kanceláři!"
"To sotva, Ludo," řekl Skrk, a v jeho hlasu opět zazněla netrpělivost.
"Profesore Karkarove - madame Maxime - co byste řekli skleničce na dobrou noc?" navrhl Brumbál.
Madame Maxime však objala Fleur kolem ramen a spěšně ji odváděla ven. Harry ještě zaslechl, jak spolu rychle mluví francouzsky, když odcházely do Velké síně. Karkarov kývl na Kruma a oba odešli také, i když mlčky.
"Harry a Cedriku, myslím, že byste měli jít na kutě," řekl Brumbál a usmál se na ně. "Nepochybuji, že v Nebelvíru a v Mrzimoru už na vás čekají, aby to s vámi oslavili. Bylo by hanebné připravit je o tak jedinečnou výmluvu na důvody kraválu, který při tom dnes natropí."
Harry se podíval na Cedrika, který přikývl, a pak oba odešli.
Velká síň už zela prázdnotou. Svíce už skoro dohořely a zubaté úsměvy dýní jen pomrkávaly a vyhlížely strašidelně.
"No teda," usmál se Cedric, "my zas budeme hrát proti sobě!"
"Nejspíš," přikývl Harry. Vlastně nevěděl, co by měl říkat. Cítil, že má v hlavě naprostý zmatek, jako kdyby mu z ní vybrali všechen mozek.
"Hele… řekni mi to…" vybídl ho Cedric, když dorazili do vstupní síně, kde už zase svítily jen pochodně, protože Ohnivý pohár odnesli. Jak jsi tam ten lístek dostal?"
"Nijak," řekl Harry a upřeně se na něj podíval. Já jsem ho tam fakt nehodil. Mluvil jsem pravdu."
"Ehm… jak myslíš," povzdechl Cedric. Harrymu bylo jasné, že mu nevěří. "Tak ahoj."
Místo aby se vydal po schodech nahoru, Cedric zamířil do dveří napravo. Harry postál ještě chvíli v síni a poslouchal, jak jde po kamenných schodech; potom se pomalu vydal po mramorovém schodišti vzhůru.
Uvěří mu vůbec někdo kromě Rona a Hermiony, nebo si všichni budou myslet, že se do toho turnaje vážně přihlásil? Jak by si to ale mohli myslet, když stál proti soupeřům, kteří studovali čáry a kouzla o tři roky déle než on, a když ho čekají úkoly, které budou nejen velmi nebezpečné, ale bude je muset vykonat před očima stovek diváků? Ano, samozřejmě že o tom uvažoval… v duchu si představoval, jak soutěží… ale to bylo jen v legraci, jenom o tom snil … nikdy vážně nemyslel na to, že by se přihlásil doopravdy…
Někdo jiný o tom však uvažoval… někdo jiný chtěl, aby se Harry turnaje zúčastnil, a postaral se o to, aby ho přihlásil. Ale proč? Aby mu udělal radost? To sotva…
Měl před všemi vypadat jako blázen? Jestli jim šlo o to, pak se jim to přání nejspíš splnilo…
Ale že by si přáli, aby přišel o život? Opravdu z Moodyho jako obvykle mluvila jeho podezíravost? Nebylo spíš možné, že někdo vhodil Harryho jméno do Poháru z legrace, že to byl takový kanadský žertík? Opravdu si někdo přál jeho smrt? Na tu otázku si ovšem dokázal odpovědět ihned. Ano, někdo si opravdu přál jeho smrt, přál si ji od doby, kdy mu byl pouhý rok… Lord Voldemort. Jak by však Voldemort zařídil, aby se lístek s Harryho jménem octl v Ohnivém poháru? Všichni se domnívali, že je někde daleko, v nějaké vzdálené zemi, kde se skrývá… sám, zesláblý a bezmocný…
V tom snu, který se mu tenkrát zdál těsně před probuzením a pak ho bolela jizva na čele,Voldemort ale sám nebyl, domlouval se s Červíčkem… kuli pikle, jak ho zabijí…
Harryho vyvedlo z míry, že už stojí před Buclatou dámou. Cestou si sotva uvědomoval, kam ho nohy nesou… a teď ho navíc překvapilo, že v rámu není sama. Vedle ní samolibě seděla ona scvrklá čarodějnice, která dole přeskočila na sousední obraz, když se Harry připojil k ostatním šampiónům. Musela pádit z jedné podobizny na druhou přes všech sedm poschodí, aby sem dorazila dřív než on. Obě ho teď zvědavě propalovaly očima.
"Vida, vida," uvítala ho Buclatá dáma. "Violeta už mi všechno řekla. Takže koho dnes večer Pohár vybral za bradavického šampióna?"
"Třesky plesky," řekl Harry netečně.
"Já mu dám třesky plesky!" ohradila se bledá čarodějka dotčeně.
"Počkej, Violeto, to je přece heslo," uklidňovala ji Buclatá dáma a vyklonila se i s obrazem dopředu, aby Harry mohl prolézt do společenské místnosti.
Hromový řev, který ho uvítal, jakmile mu podobizna uvolnila cestu, ho málem srazil zpátky. V příštím okamžiku ho však už tucet párů rukou vtáhl do společenské místnosti a Harry uviděl, jak celá nebelvírská kolej křičí, tleská a hvízdá.
"Proč jsi nám neřekl, že ses přihlásil?" zahalekal Fred; bylo vidět, že ho to sice mrzí, ale také že to na něj udělalo veliký dojem.
"Jak jsi to udělal, že ti přitom nenarostl plnovous? Jsi fakt jednička, Harry!" křičel George.
"Vždyť já nic nedělal," protestoval Harry. Já vůbec nevím, jak -"
Teď se na něj vrhla i Angelina. "Když už ne já, tak aspoň někdo jiný z Nebelvíru -"
"Teď to můžeš Diggorymu oplatit za ten poslední zápas ve famfrpálu!" vřeštěla Katie Bellová, další střelkyně nebelvírského družstva.
"Máme tu spoustu bašty, Harry, pojď si něco vzít -"
"Ale já nemám hlad, při hostině jsem se najedl až až…
Nikdo však nechtěl slyšet, že nemá hlad; nikdo nechtěl slyšet že nevhodil své jméno do Poháru; a nikdo v celé místnosti si zřejmě vůbec nepřipustil, že nemá sebemenší chuť cokoli oslavovat… Lee Jordan odněkud vylovil nebelvírský prapor a mermomocí do něj Harryho zahalil jako do pláště. Harry neměl šanci utéct: kdykoli se pokusil vykrást ke schodišti, jež vedlo k ložnicím, dav kolem něj se okamžitě semkl a vnutili mu další máslový ležák, nebo mu strkali do ruky bramborové lupínky a burské oříšky… a všichni chtěli vědět, jak to udělal, jak přelstil Brumbálovu Věkovou hranici a vhodil do Poháru lístek se svým jménem…
"Ale já jsem to neudělal," opakoval kolem dokola. "Vůbec nevím, jak se to stalo."
Všichni sice poslouchali, co říká, ale kdyby neříkal vůbec nic, vyšlo by to nastejno.
"Jsem už utahaný!" rozkřikl se nakonec, když to trvalo skoro půl hodiny. "Ne, fakt ne, Georgi - půjdu si lehnout -"
Nejvíc ze všeho si teď přál mluvit s Ronem a s Hermionou, s někým, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu. Ani jeden z nich však ve společenské místnosti nebyl. Postavil si hlavu, že musí jít spát, a div že nerozmáčkl oba maličké bratry Creeveyovy, kteří se mu pokoušeli zastoupit cestu dole pod schody. Nakonec se mu podařilo všechny setřást a vyběhl do ložnice, jak nejrychleji dokázal.
Velice se mu ulevilo, když v ložnici, jinak prázdné, objevil Rona. Ležel na posteli, ještě úplně oblečený, a když za sebou Harry zabouchl dveře, zvedl hlavu.
"Kde jsi byl?" zeptal se Harry.
"Nazdar," utrousil místo odpovědi.
Usmíval se sice, ale tak nějak podivně, nuceně. Harry si náhle uvědomil, že má ještě na sobě ten zářivě červený nebelvírský prapor, do kterého jej Lee zahalil. Honem si ho chtěl sundat, uzel však byl důkladně utažený. Ron ležel bez hnutí na posteli a díval se, jak Harry s uzlem zápolí.
"Takže dovol," ozval se, když Harry ze sebe prapor konečně strhl a hodil ho do kouta, "abych ti pogratuloval."
"Jak to myslíš, pogratuloval?" vyhrkl Harry a vytřeštil na něj oči. Ani trochu se mu nelíbilo, jak se Ron usmíval - vypadalo to spíš jako úšklebek.
"Nikdo jiný přece Věkovou hranici překročit nedokázal," řekl Ron. "Dokonce ani Fred a George ne. Jak jsi to udělal? Vzal sis neviditelný plášť?"
"V neviditelném plášti bych se přes ni přece nedostal," odpověděl Harry pomalu.
"No dobrá," přikývl Ron. "Ale stejně si myslím, žes mi to mohl říct, protože… protože jsme pod ním mohli projít oba, ne? Ale ty jsi zřejmě přišel na jiný způsob."
"Hele Rone, poslouchej mě," řekl Harry. Já jsem své jméno do Poháru nehodil. Musel to udělat někdo jiný."
Ron povytáhl obočí: "Ale proč by to dělal?"
"To nevím," odsekl Harry. Měl pocit, že by to znělo příliš sentimentálně, kdyby teď řekl "aby mě zabil".
Ron pozvedl obočí tak vysoko, že mu div nezmizelo ve vlasech.
"Hele, ty přece víš, že mně můžeš říct pravdu," prohlásil. Jestli si nepřeješ, aby o tom každý věděl, no prosím, nechápu ale, proč se namáháš lhát, žádný průšvih z toho přece nemáš? Violeta, ta přítelkyně Buclaté dámy, už nám všem řekla, že Brumbál souhlasí s tím, aby ses zúčastnil také. Ve hře je tisíc galeonů, viď? A ještě k tomu nemusíš na konci roku skládat zkoušky…"
"Já jsem své jméno do Poháru opravdu nehodil!" opakoval Harry nazlobeně.
"No jasně," řekl Ron stejně pochybovačně jako předtím Cedric. "Až na to, že jsi dnes ráno říkal, že bys ho tam hodil už včera večer, aby tě přitom nikdo neviděl… Takový hlupák zase nejsem, rozumíš?"
"Až na to, že teď zrovna mi tak opravdu připadáš," odsekl Harry.
"Jo?" opáčil Ron a v jeho tváři nebyla jediná stopa po úsměvu, ani po tom nuceném. "Určitě si už chceš jít lehnout, Harry. Předpokládám, že ráno musíš brzo vstávat, třeba kvůli fotografům nebo tak."
Prudkým pohybem zatáhl závěs kolem své postele s nebesy a nechal kamaráda stát u dveří. Harry zůstal zírat na tmavočervený samet, jenž mu skryl jednoho z těch, o nichž nepochyboval, že mu uvěří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama