Harry Potter a ohnivý pohár - 16. kapitola

12. ledna 2018 v 12:42 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

16. Kapitola

Kapitola šestnáctá
Ohnivý pohár

Já tomu nemůžu uvěřit!" opakoval Ron ohromeně, když s bradavickými studenty stoupali za výpravou z Kruvalu na hrad. "To je fakt Krum, Harry! Viktor Krum!"
"Pro všechno na světě, Rone, vždyť je to jenom hráč famfrpálu!" namítla Hermiona.
"Jenom hráč famfrpálu?"' Ron se na ni podíval, jako by nevěřil vlastním uším. "Hermiono - vždyť je to jeden z nejlepších chytačů na světě! Neměl jsem tušení, že ještě chodí do školy!"
Když prošli s ostatními bradavickými studenty vstupní bránou a zamířili do Velké síně, Harry zahlédl Leeho Jordana, jak nadskakuje, jen aby Kruma líp viděl aspoň zezadu. Několik dívek z šestého ročníku se za chůze horečně přehrabovalo v kapsách: "To snad není možné, já s sebou nemám jediný brk -" a "Myslíte, že by se mi podepsal rtěnkou na čapku?"
"Ty se z něj ještě zfamfrní," poznamenala Hermiona povýšeně, když je míjeli; studentky se dosud dohadovaly kvůli rtěnce.
"Já si mu o autogram řeknu, jestli budu mít příležitost," prohlásil Ron. "Nemáš s sebou náhodou brk, Harry?"
"Ne, mám je nahoře v brašně," odpověděl mu.
Dorazili k nebelvírskému stolu a posadili se. Ron si dal záležet na tom, aby seděl tváří ke dveřím, protože Krum a jeho spolužáci z Kruvalu tam dosud postávali a zřejmě nevěděli, kam si mají sednout. Studenti z Krásnohůlek si už vybrali místa u stolu havraspárské koleje a podmračeně se rozhlíželi po Velké síni. Tři z nich ještě měli kolem hlavy omotané šály a šátky.
"Taková zima tu zase není," řekla podrážděně Hermiona, která je pozorovala. "Proč si nevzali pláště?"
"Pojďte k nám! Pojďte a posaďte se u nás!" sykl na kruvalské Ron. "Pojďte! Hermiono, posuň se trochu a udělej jim místo -"
"Cože?"
"Pozdě," řekl Ron trpce. Viktor Krum a jeho spolužáci se už posadili ke zmijozelskému stolu. Harry si všiml, jak nafoukaně se Malfoy, Crabbe i Goyle zatvářili. V příštím okamžiku se Malfoy naklonil ke Krumovi a začal mu něco vykládat.
"Jen do toho, Malfoyi, tak je to správně, musíš se mu co nejvíc vlichotit," poznamenal Ron sžíravě. "Vsadil bych se, že Krum ho prohlédne… vždyť takhle mu určitě podlézá kdekdo… Co myslíte, kde budou spát? Mohli bychom jim nabídnout místo u nás v ložnici, Harry… Klidně bych mu přenechal svoji postel a sám bych se vyspal na skládacím lehátku."
Hermiona pohrdavě odfrkla.
"Vypadají spokojeněji než ti z Krásnohůlek," poznamenal Harry.
Studenti z Kruvalu si svlékali těžké kožešinové pláště a se zájmem vzhlíželi k černému stropu posetému hvězdami. Dva nebo tři už také stačili zvednout zlaté talíře a číše a prohlíželi si je; očividně na ně udělaly velký dojem.
Školník Filch mezitím přistavil k učitelskému stolu další židle; oblékl si pro tu slavnostní příležitost svůj ošumělý starý frak. Harryho překvapilo, že přidal čtyři židle, dvě vlevo a dvě vpravo od Brumbála.
"Navíc přibyli přece jen dva," podivil se nahlas. "Proč přinesl čtyři židle? Kdo ještě přijde?"
"Cože?" ozval se roztržitě Ron, který dál hltal očima Kruma.
Když už byli všichni studenti ve Velké síni a usadili se u stolů svých kolejí, dostavili se také učitelé: v řadě za sebou prošli k čestnému stolu a zaujali svá místa. Jako poslední přišli profesor Brumbál, profesor Karkarov a madame Maxime, ředitelka z Krásnohůlek. Jakmile se objevila, všichni její žáci se doslova vymrštili. Několik bradavických studentů se dalo do smíchu. Krásnohůlské to však nijak nevyvedlo z míry a posadili se, až když madame Maxime usedla po Brumbálově levici. Brumbál však zůstal stát. Ve Velké síni se rozhostilo ticho.
"Dobrý večer vám všem, dámy a pánové, duchové - a zejména vám, milí hosté," začal Brumbál a obdařil studenty ze zahraničních škol zářivým úsměvem. Je mi nesmírným potěšením uvítat vás v Bradavicích. Doufám a věřím, že v následujících měsících, které u nás prožijete, se tady budete cítit dobře a příjemně."
Jedna z krásnohůlských studentek, která měla dosud kolem hlavy omotanou tlustou šálu, se posměšně uchichtla.
"Nikdo ji přece nenutí, aby tu byla!" šeptla Hermiona a sjela ji naježeným pohledem.
"Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti," řekl Brumbál. "Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!"
Posadil se a Harry viděl, jak se k němu Karkarov hned naklonil a dal se s ním do řeči.
Talíře před nimi se zaplnily jako obvykle a vypadalo to, že domácí skřítkové v kuchyni tentokrát odložili veškeré zábrany, neboť výběr jídel byl daleko pestřejší, než Harry do té doby poznal, včetně některých, která zaručeně byla cizího původu.
"Co má být tohle?" řekl Ron a ukazoval na plnou mísu vařených ráčků a mušlí, která stála hned vedle velkého masového a ledvinkového pudinku.
"To je bujabéza," řekla Hermiona.
"Tak to mi opravdu říká hodně," ušklíbl se Ron.
"Francouzská polévka," vysvětlovala Hermiona. Jedla jsem ji loni v létě o prázdninách, je výtečná."
"Já ti to rád věřím," řekl Ron a naložil si na talíř jelito.
Velká síň vypadala mnohem zaplněnější než jindy, ačkoli v ní bylo sotva dvacet studentů navíc; snad za to mohly jejich barevné stejnokroje, vedle černých bradavických hábitů tak nápadné. Když si studenti z Kruvalu svlékli kožešinové pláště, ukázalo se totiž, že na sobě mají hábity rudé jako krev.
Hagrid se vplížil do síně dveřmi za učitelským stolem asi dvacet minut po začátku slavnosti. Vklouzl na svoje místo na kraji stolu a hned Harrymu, Ronovi i Hermioně zamával. Ruku měl tak obvázanou, že z ní málem nic nebylo vidět.
"Tak co skvorejši, Hagride, jsou v pořádku?" křikl na něj Harry.
"Líp na tom ani být nemůžou," odpověděl obr spokojeně.
"Vsadím se, že má pravdu," řekl Ron. "Nejspíš konečně přišli na to, co jim opravdu chutná, nemyslíte? Hagridovy prsty."
Vtom se za nimi ozval nějaký hlas: "Prromiňte, dáte si ještě bujabézu?"
Byla to dívka z Krásnohůlek, která se předtím smála při Brumbálově projevu. Konečně odložila svou tlustou šálu a dlouhé, stříbřitě plavé vlasy jí sahaly málem po pás. Měla veliké tmavomodré oči a běloskvoucí rovné zuby.
Ron zrudl jako rajské jablíčko. Vytřeštil na ni oči a otevřel ústa, aby jí odpověděl, nezmohl se však na víc než na chabý, kloktavý zvuk.
"Ne, klidně si ji vezmi," řekl Harry a postrčil mísu směrem k ní.
"Oprravdu jste měli dosst?"
"Jo," zajíkl se Ron. Jo, byla výborná."
Dívka uchopila mísu a opatrně ji odnesla k havraspárskému stolu. Ron za ní vyjeveně zíral, jako by v životě neviděl žádné děvče. Teprve když se Harry začal smát, trochu se ze své vyjevenosti vzpamatovával.
"Ona to je víla!" řekl Harrymu chraplavě.
"Jakápak víla?" namítla kousavě Hermiona. "Co já vidím, nikdo jiný na ni nevalí oči tak hloupě jako ty!"
V tom ovšem neměla úplně pravdu: jak dívka procházela Velkou síní, otočila se po ní celá řada chlapců, a někteří jako by na chvíli ztratili řeč stejně jako Ron.
"A já vám říkám, že tohle není obyčejné děvče!" prohlásil Ron a naklonil se stranou, aby se na ni mohl dívat dál. "Takové jako ona v Bradavicích nemáme!"
"No počkej, v Bradavicích přece máme pěkné holky," ohradil se bezděčně Harry. Cho Changová totiž seděla jen o několik míst dál než stříbrovláska. "Až vy dva budete mít zas oči k vidění," zaryla si do nich Hermiona, "možná si všimnete, kdo právě dorazil."
Ukázala k učitelskému stolu. Obě prázdná místa už byla obsazená: vedle profesora Karkarova seděl Ludo Pytloun a k madame Maxime si přisedl pan Skrk, šéf Percyho.
"Co ti tady dělají?" podivil se Harry.
"Coby? Oni přece celý ten turnaj připravili, nemyslíš?" odsekla Hermiona. "Nejspíš se chtějí podívat na jeho zahájení."
Když se na stole objevil druhý chod, váhavě se zahleděli na řadu pudinků, jaké ještě nikdy neviděli. Ron zkusil jakési podivné bledé flameri a pak ho opatrně postrčil kousek dál doprava, aby na ně od havraspárského stolu bylo vidět co nejlíp. Dívka-víla ale už asi měla dost a nepřišla si vzít.
Jakmile ze zlatých talířů zmizely poslední drobty, Brumbál znovu vstal a ve Velké síni zavládlo příjemné napětí. Také Harry v tu chvíli pociťoval lehké vzrušení a přemýšlel, co přijde dál. Kousek od nich se Fred a George vykláněli dopředu a zvědavě na ředitele zírali.
"Nastává velká chvíle," řekl Brumbál a usmál se na moře tváří, které k němu vzhlížely. "Za okamžik bude zahájen turnaj tří kouzelnických škol. Rád bych ještě řekl několik slov na vysvětlenou, než přineseme truhlu…"
"Co než přinesou?" zeptal se Harry šeptem.
Ron pokrčil rameny.
"…abych objasnil pravidla, jimiž se letos budeme řídit. Napřed však dovolte, abych těm, kteří je neznají, představil pana Bartemiuse Skrka, vedoucího odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci" - tu a tam se ozvalo zdvořilé zatleskání - "a pana Luda Pytlouna, vedoucího odboru kouzelných her a sportů."
Pytloun sklidil mnohem hlasitější potlesk než Skrk, možná proto, že v minulosti proslul jako odrážeč, nebo prostě jen proto, že vypadal mnohem sympatičtěji. Blahosklonně všem zamával, aby jim poděkoval, zatímco Bartemius Skrk se neusmál ani nezamával, když ho Brumbál představil jménem. Harry si vzpomněl na elegantní oblek, který měl Skrk na sobě při mistrovství světa ve famfrpálu, a říkal si, že v kouzelnickém hábitu mu to moc nesluší. V porovnání s Brumbálovými dlouhými bílými vlasy a plnovousem vyhlížely Skrkův knírek, podobný kartáčku na zuby, a jeho pečlivě učesaná pěšinka věru podivně.
"Pan Pytloun a pan Skrk během posledních několika měsíců neúnavně pracovali, aby turnaj tří kouzelnických škol připravili," pokračoval Brumbál, "a teď spolu se mnou, profesorem Karkarovem a madame Maxime zasednou v porotě, která bude hodnotit výkony šampiónů."
Při slově šampióni studenti očividně zpozorněli.
Brumbál si nejspíš všiml, jak nápadně zmlkli, protože se usmál a řekl: "Buďte tak laskav, pane Filchi, a přineste tu truhlu."
Filch, který do té chvíle postával na opačné straně síně a nikdo si ho nevšímal, teď přistoupil k Brumbálovi s velkou dřevěnou skříňkou vykládanou drahokamy, jež vypadala velice starobyle. Od studentských stolů se ozývalo vzrušené šuškání a Dennis Creevey se dokonce postavil na židli, aby dobře viděl. Byl ale tak malý, že stejně nepřevýšil ostatní kolem.
"Pan Skrk a pan Pytloun se už seznámili s pokyny k úkolům, které na šampióny letos čekají," vysvětloval Brumbál, zatímco Filch skříňku opatrně položil před něj na stůl, "a přijali potřebná opatření k tomu, aby každý úkol řádně zajistili. Půjde o tři úkoly, jejichž plnění bude rozloženo do celého školního roku a které prověří schopnosti šampiónů v mnoha různých ohledech… jejich kouzelnickou zdatnost - jejich odvahu - umění logické dedukce - a samozřejmě, jejich schopnost čelit nebezpečí."
Při posledním slově zavládlo ve Velké síni dokonalé ticho - jako by nikdo ani nedýchal.
"Všichni víte, že v turnaji se utkají tři šampióni," pokračoval Brumbál klidně, "po jednom z každé účastnické školy. Budou hodnoceni podle toho, jak splní každý ze tří úkolů turnaje, a šampión, který bude mít po třetím úkolu nejvíc bodů, získá Pohár tří kouzelníků. Šampióny vybere nestranný soudce - Ohnivý pohár!"
Brumbál vytáhl hůlku a třikrát s ní poklepal na truhlu. Víko se s hlasitým zaskřípáním pomalu otevřelo. Ředitel sáhl dovnitř a vytáhl velký, nahrubo vyřezaný dřevěný pohár, který by nevzbudil ani tu nejmenší pozornost, kdyby nebyl až po okraj plný tančících modrobílých plamínků.
Brumbál zase truhlu zavřel a pohár postavil opatrně na ni, aby ho všichni ve Velké síni zřetelně viděli.
"Každý, kdo se chce ucházet o to, aby se stal šampiónem, musí na kousek pergamenu čitelně napsat své jméno a školu a vhodit pergamen do Poháru," řekl Brumbál. "Uchazeči mají čtyřiadvacet hodin na to, aby se přihlásili. Zítra, v předvečer Všech svatých, vydá Pohár jména tří uchazečů, o nichž usoudí, že jsou nejvíc hodni toho, aby za svou školu soutěžili. Pohár ještě dnes večer postavíme do vstupní síně, aby k němu měli volný přístup všichni, kdo se budou chtít přihlásit.
Avšak abychom zajistili, že žádný nezletilý student nepodlehne pokušení," pokračoval Brumbál, "vyznačím kolem Poháru, jakmile jej ve vstupní síni umístíme, Věkovou hranici, kterou nedokáže překročit nikdo, komu ještě nebylo sedmnáct.
Závěrem bych chtěl zdůraznit všem, kdo se chtějí zúčastnit, že přihlášky do turnaje nelze podávat lehkovážně. Ten, koho Ohnivý pohár vybere, je coby šampión povinen projít turnajem až do konce. Ve chvíli, kdy do Poháru vložíte své jméno, uzavíráte kouzelnou smlouvu, která je závazná. Jakmile se někdo stane šampiónem, nemůže už couvnout. Než tedy vhodíte do Poháru své jméno, musíte si být bezvýhradně jistí svým úmyslem soutěžit. A teď je myslím čas jít na kutě. Přeji vám všem dobrou noc."
"Věková hranice!" mručel Fred Weasley pobouřeně a oči se mu jen leskly, když se proplétali mezi stoly ke dveřím do vstupní síně. "Tak s tou by si postaršovací lektvar snad měl poradit, co říkáte? A jakmile už jednou bude uchazečovo jméno v Poháru, může se smát - Pohár přece nemůže zjistit, jestli vám sedmnáct už bylo nebo ne!"
"Myslím, že nikdo mladší stejně nemá šanci," namítla Hermiona, "prostě toho ještě dost neumíme…"
"Mluv za sebe," usadil ji George. "Ty se zkusíš přihlásit taky, viď, Harry?"
Harry si na okamžik připomněl, jak jim Brumbál kladl na srdce, aby se nikdo, komu ještě není sedmnáct, vůbec nepřihlašoval, pak si však znovu představil, jak by to bylo fantastické, kdyby Pohár tří kouzelníků získal on sám… Přemýšlel, jak moc by se Brumbál rozzlobil, kdyby někdo mladší opravdu přišel na to, jak Věkovou hranici obelstít…
"Kam se ten Krum poděl?" ozval se Ron, který je vůbec neposlouchal, o čem se spolu baví, a místo toho po Krumovi pátral v davu, aby zjistil, co s ním je. "Brumbál neříkal, kde budou kruvalští spát, viďte?"
Odpověď dostal téměř vzápětí: právě totiž míjeli stůl zmijozelských a Karkarov své žáky vybízel, aby si pospíšili.
"Nyní se tedy vrátíme na loď," říkal. Jak ti je,Viktore? Najedl ses dost? Nemám ti poslat do kuchyně pro trochu svařeného vína?"
Harry viděl, jak Krum vrtí hlavou a obléká si kožešinový plášť.
"Páně profesore, já bych si trochu vína docela dál," ozval se jiný kruvalský student s nadějí v hlase.
"Tobě jsem ho nenabízel, Poljakove," utrhl se na něj Karkarov a vlídný otcovský tón z jeho hlasu rázem zmizel. "Vidím, že ses při jídle už zas celý pocintal, ty čuně jedno -"
Vstal a odváděl své žáky ke dveřím, k nimž dorazil ve stejném okamžiku jako Harry, Ron a Hermiona. Harry zůstal stát, aby profesor mohl projít první.
"Děkuji," řekl Karkarov lhostejně a zavadil o něj letmým pohledem.
Vzápětí ztuhl jako přimrazený. Otočil se zpátky k Harrymu a upřeně na něj zazíral, jako by nemohl uvěřit svým očím. Studenti z Kruvalu, kteří šli za ním, se také zastavili. Karkarovův pohled zvolna přejížděl po Harryho tváři, až utkvěl na jeho jizvě.
Kruvalští studenti si ho také zvědavě prohlíželi a Harry koutkem oka zahlédl, jak v několika tvářích svitlo - poznali jej. Chlapec s pobryndaným hábitem žďuchl do děvčete vedle sebe a nepokrytě ukazoval prstem Harrymu na čelo.
"Jasně že je to Harry Potter," ozval se jim za zády bručivý hlas.
Profesor Karkarov se prudce otočil. Stál za nimi Pošuk Moody, ztěžka se opíral o hůl a svým čarodějným okem bez jediného mrknutí zlobně provrtával kruvalského ředitele.
Harry viděl, jak Karkarov náhle zbledl a na tváři se mu objevil příšerný výraz, v němž se mísil strach se vztekem.
"To jste vy?" vyhrkl a zíral na Moodyho, jako by si nebyl jistý, zda ho doopravdy vidí.
"Ano, já," přisvědčil Pošuk nerudně. "A pokud nepotřebujete Potterovi něco říct, Karkarove, buďte tak laskav a uvolněte ty dveře. Ostatní nemohou projít."
Byla to pravda: polovina studentů ve Velké síni teď čekala za dveřmi a natahovali krky, aby zjistili, co tu nenadálou zácpu způsobilo.
Profesor Karkarov už neřekl ani slovo a honem své žáky odvedl. Moody se za ním ještě díval. Čarodějným okem mu upřeně hleděl na záda a ve zohaveném obličeji měl hlubokou zášť.

Další den byla sobota a většina studentů by se šla normál¬ně nasnídat později; tentokrát však Harry, Ron a Hermiona zdaleka nebyli jediní, kdo si o víkendu přivstali. Když přišli do vstupní síně, zjistili, že tam postává snad dvacet studentů. Někteří ukusovali topinky a všichni zvědavě zírali na Ohnivý pohár. Stál uprostřed síně, na stoličce, na kterou jindy pokládali Moudrý klobouk. Na podlaze byla nakreslena tenká zlatá čára, která kolem Poháru tvořila kruh ve vzdálenosti deseti stop.
"Tak co, už tam někdo hodil lístek se svým jménem?" zeptal se Ron dychtivě jedné studentky z třetího ročníku.
"Z Kruvalu už všichni," odpověděla. "Ale z Bradavic jsem ještě neviděla nikoho."
"Vsadím se, že někteří je tam hodili ještě včera večer, když my ostatní jsme už byli v posteli," mínil Harry. "Aspoň já bych to tak udělal… nestál bych o to, aby na mě každý civěl. Co kdyby Pohár vhozený lístek hned zase vyhodil?"
Někdo za ním se hlasitě zasmál. Otočil se a spatřil Freda, George a Leeho Jordana, jak sbíhají ze schodů; vypadali pěkně rozrušení.
"Povedlo se!" hlásil vítězoslavně, napůl šeptem Fred. "Právě jsme si ho vzali."
"A co?" zeptal se Ron.
"Postaršovací lektvar, chytráku," vysvětlil mu Fred.
"Každý jednu kapku," řekl George a škodolibě si mnul ruce. "Potřebujeme být starší jen o pár měsíců."
"A jestli někdo z nás vyhraje, o těch tisíc galeonů se rozdělíme všichni tři," dodal Lee a zeširoka se usmíval.
"Tedy, já dost pochybuji, že se vám to podaří," varovala je Hermiona. Jsem si jistá, že Brumbál na to myslel."
Fred, George a Lee si jí nevšímali.
"Jste připravení?" zeptal se Fred svých společníků a úplně se třásl rozrušením. "Takže jdeme na věc - já půjdu první -"
Harry fascinovaně sledoval, jak Fred vytáhl z kapsy útržek pergamenu, na kterém stálo Fred Weasley - Bradavice, došel až k čáře na podlaze a tam zůstal stát; pohupoval se přitom na prstech jako skokan, který se chystá skočit do hloubky padesáti stop. To už se na něj upíraly pohledy všech ve vstupní síni, a on se zhluboka nadechl a čáru překročil.
Na zlomek vteřiny se Harrymu zdálo, že se mu to podařilo - George si to rozhodně myslel také, protože vítězoslavně vřískl a vrhl se za bratrem - v příštím okamžiku se však síní rozlehl dlouhý syčivý zvuk a dvojčata ze zlatého kruhu vyletěla nazpátek, jako kdyby je vyhodil ven nějaký neviditelný koulař. Dopadli na studenou kamennou podlahu o dobrých deset stop dál, až oba vyjekli bolestí, a jako by toho ještě nebylo dost, následovalo hlasité prásknutí a oběma narostl navlas stejný bílý plnovous.
Celá vstupní síň se rozchechtala. Dokonce i Fred a George se připojili k všeobecnému veselí, když se jim konečně podařilo vstát a navzájem si prohlédli své plnovousy.
"Já jsem vás varoval," pronesl hluboký, pobavený hlas, a když se všichni otočili, spatřili profesora Brumbála, jak vychází z Velké síně. Se zájmem si oba bratry prohlédl a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Jestli vám mohu poradit, dojděte si za madame Pomfreyovou. Zrovna teď ošetřuje slečnu Fawcettovou z Havraspáru a pana Summerse z Mrzimoru, ti se také rozhodli, že se o něco postarší. Musím ovšem přiznat, že ani jeden z nich nemá tak krásný plnovous jako vy."
Fred a George zamířili na ošetřovnu v doprovodu Leeho Jordana, který se smíchy div nepotrhal, a Harry, Ron a Hermiona, kteří se také ještě řehtali, šli na snídani.
Velká síň měla toho rána novou výzdobu. Jelikož příštího dne bylo Všech svatých, vznášel se kolem začarovaného stropu celý mrak živých netopýrů a z každého kouta pošilhávaly na příchozí stovky vydlabaných dýní. Harry šel jako první a všichni tři si přisedli k Deanovi a Seamusovi, kteří se zrovna bavili o těch bradavických studentech, kterým už bylo sedmnáct i víc a mohli by se přihlásit.
"Po škole se vykládá, že Warrington dnes ráno brzo vstal a hodil do Poháru lístek se svým jménem," řekl Dean Harrymu. "To je ten hromotluk ze Zmijozelu, co vypadá jako lenochod."
Harry, který proti Warringtonovi hrál při famfrpálu, jen znechuceně zakroutil hlavou. "Přece nemůžeme mít šampióna ze Zmijozelu!"
"A celý Mrzimor pořád mluví o Diggorym," přidal se Seamus opovržlivě. "Nevím, nevím, moc tomu nevěřím, že by chtěl riskovat tu svou pěknou tvářičku."
"Poslouchejte!" vybídla je náhle Hermiona.
Ze vstupní síně bylo slyšet hlasitý jásot, a když se všichni na židlích otočili, viděli, jak do Velké síně vstupuje Angelina Johnsonová, vysoká černovláska, která hrála v nebelvírském famfrpálovém družstvu na postu střelce. Rozpačitě se usmívala, došla až k nim, posadila se a řekla: "Takže jsem se přihlásila! Právě jsem tam vhodila lístek se svým jménem!"
"Neděláš si z nás legraci?" zeptal se Ron, na kterého to očividně zapůsobilo.
"Takže tobě už bylo sedmnáct?" chtěl vědět Harry.
"Samozřejmě že ano," řekl Ron. "Přece vidíš, že nemá vousy!"
"Měla jsem narozeniny minulý týden," vysvětlila Angelina.
"To jsem ráda, že se přihlásil taky někdo z Nebelvíru," řekla Hermiona. "Opravdu doufám, že tě vyberou, Angelino!"
"Děkuji ti, Hermiono," a Angelina se na ni usmála.
"Jo, radši ty nežli Hezounek Diggory," připojil se Seamus a několik studentů z Mrzimoru, kteří zrovna procházeli kolem jejich stolu, se na něj zlobně zaškaredilo.
"Co vlastně budeme dneska dělat?" zeptal se Ron svých kamarádů, když byli po snídani a vycházeli z Velké síně.
Ještě jsme nebyli navštívit Hagrida," navrhl Harry.
"To beru," souhlasil Ron, "pokud po nás ovšem nebude chtít, abychom darovali pár prstů těm jeho skvorejšům."
Hermionin obličej se zničehonic rozzářil nadšením.
"Teď jsem si právě uvědomila, že Hagridovi jsem ještě neřekla, aby se taky stal členem SPOŽÚS!" zajásala. "Počkejte na mě chvilku, jenom si zaběhnu nahoru pro odznaky!"
"Nezdá se ti, že jí přeskočilo?" zeptal se Ron podrážděně, když se Hermiona rozběhla po mramorovém schodišti nahoru.
"Koukni, Rone," šťouchl do něj zničehonic Harry. "Tamhle máš tu svoji vílu…"
Přední branou právě vcházeli do vstupní síně studenti z Krásnohůlek a mezi nimi i dívka, která Ronovi připadala jako víla. Všichni, kdo postávali kolem Ohnivého poháru, teď ucouvli, aby hosté mohli projít, a se zájmem je pozorovali.
Za studenty přišla do síně i madame Maxime, na jejíž povel se všichni postavili do řady. Potom už jeden za druhým překračovali čáru Věkové hranice a vhazovali do modrobílých plamínků útržky pergamenu se svým jménem. Pokaždé, když do něj spadl další lístek, oheň na okamžik zrudl a zasršely z něj jiskry.
"Co myslíš, jak to bude s těmi, které Pohár nevybere?" zašeptal Ron Harrymu ve chvíli, kdy do Ohnivého poháru vhodila svou přihlášku dívka-víla. "Myslíš, že se vrátí zpátky do školy, nebo se tu budou jen tak poflakovat a sledovat Pohár?"
"Co já vím," řekl Harry. "Nejspíš se tu ale opravdu budou poflakovat… madame Maxime jako členka poroty tu přece zůstává."
Když všichni krásnohůlští vhodili do Poháru své lístky, madame Maxime je zase odvedla na louku před hradem.
"To bych rád věděl, kde vlastně spí?" poznamenal Ron, zamířil k přední bráně a nemohl z hostů spustit oči.
Podle hlasitého zachřestění za zády poznali, že Hermiona je už zpátky i se svou krabicí plnou odznaků SPOŽÚS.
"Fajn, a teď si pospěšte!" vybídl je Ron, skákal po kamenných schodech dolů a oči mohl nechat na zádech dívky, která vypadala jako víla a teď už spolu s madame Maxime byla v polovině cesty přes louku.
Jakmile přišli blíž k Hagridově boudě na okraji Zapovězeného lesa, záhada, kde vlastně krásnohůlští přenocují, se vyjasnila. Obrovský šmolkově modrý kočár, v němž přijeli, stál dvě stě yardů od Hagridových dveří, a studenti do něj zrovna nastupovali. Létající koně velicí jako sloni, kteří ho včera táhli, se pásli v narychlo oploceném výběhu vedle.
Harry zaklepal na Hagridovy dveře, a okamžitě mu odpověděl Tesákův dunivý štěkot.
"To je dost, že jste přišli!" řekl Hagrid, když otevřel dveře dokořán, aby viděl, kdo klepá. "Už jsem myslel, že jste zapomněli, kde bydlím!"
"Měli jsme opravdu spoustu práce, Hag…" začala vysvětlovat Hermiona, náhle se však zarazila, jako by úplně ztratila řeč, a jenom na něj zírala.
Hagrid na sobě měl svůj nejlepší (a vysloveně hrozný) hnědý oblek z tvrdé vlny a k němu žlutě a oranžově kostkovanou kravatu. To ovšem zdaleka nebylo to nejhorší: očividně se totiž pokoušel hladce se učesat, a proto si napleskal na vlasy neuvěřitelné množství čehosi, co vypadalo jako kolomaz. Měl je teď ulízané do dvou obrovských štětek - nejspíš se snažil udělat si koňský ohon, jaký nosil Bill, zjistil však, že na to má příliš mnoho vlasů. Opravdu mu to ani trochu neslušelo. Hermiona na něj chvilku třeštila oči, pak se však zřejmě rozhodla raději to nekomentovat a jenom se zeptala: "Ehm -a kde máš skvorejše, Hagride?"
"Venku u záhonu s dýněma," řekl Hagrid spokojeně. "Rostou jako z vody, určitě už měřej dobrý tři stopy. Jedinej problém je, že se mezi sebou začali zabíjet."
"Neříkej - vážně?" řekla Hermiona a vrhla káravý pohled na Rona, který pořád civěl na Hagridův svérázný účes a už už otevíral ústa, aby o něm něco řekl.
"Jo," přisvědčil Hagrid smutně. "Ale naštěstí jsem to vykoumal: mám teď každýho zvlášť v bedně, a pořád mně jich asi dvacet zbejvá."
"To je tedy fakt štěstí," přitakal Ron; Hagridovi jenom uniklo, že to myslí jízlivě.
Hagridova bouda sestávala z jediné místnosti a v jednom koutě stála obrovitá postel, jež byla přikrytá pokrývkou sešitou z pestrobarevných kousků látky. Před krbem stál neméně obrovský stůl a židle a ze stropu nad nimi visela spousta uzených šunek a mrtvých ptáků. Posadili se ke stolu, Hagrid postavil na čaj a zanedlouho byli zabraní do debaty o turnaji tří kouzelnických škol. Zdálo se, že Hagrida to vzrušuje stejně jako je.
"Jen počkejte," řekl a zazubil se. "Počkejte a uvidíte věci, jaký jste eště neviděli. Už ten první úkol… jenže já vlastně nesmím nic prozradit."
"No tak, povídej Hagride!" naléhali na něj všichni tři, obr však jenom zavrtěl hlavou a zubil se dál.
"Přeci bych vás vo to překvapení nepřipravil," namítl. "Ale bude to něco úžasnýho, to vám povím. Ty šampióni dostanou vopravdu zabrat. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju toho, až se zas bude konat turnaj třech kouzelnickejch škol!
Nakonec u Hagrida zůstali na oběd, i když toho moc nesnědli - Hagrid připravil něco, o čem tvrdil, že je to hovězí guláš, když ale Hermiona našla ve své porci veliký pařát, všichni tři dost ztratili chuť k jídlu. Bavili se tím, že se pokoušeli z Hagrida vypáčit, jaké úkoly v turnaji budou, zároveň ovšem také uvažovali, koho z přihlášených by Pohár mohl vybrat za šampióna, a vrtalo jim hlavou, jestli Fred a George ještě mají plnovous nebo ne.
Během odpoledne se spustil lehký deštík. Bylo velice příjemné sedět u krbu, naslouchat tichému ťukání kapek na okenní sklo a dívat se, jak si Hagrid zašívá ponožky a pře se s Hermionou o domácích skřítcích - rozhodně totiž odmítl vstoupit do SPOŽÚS, když mu ukázala své odznaky.
"To by pro ně bylo strašně kruté, Hermiono," řekl vážně a navlékal tlustou žlutou nit do důkladné kostěné jehly. "Mají to prostě v povaze, starat se vo lidi, a dělaj to rádi, pochop. Kdybys je připravila vo práci, byli by nešťastný, a urazila bys je, kdybys jim za ni chtěla platit."
"Ale Dobbyho přece Harry vysvobodil, a ten z toho byl blahem bez sebe!" namítla Hermiona. "A slyšeli jsme, že teď chce dostávat mzdu!"
"Jo, to je možný, všude se najde někdo, kdo si vymejšlí. Neříkám, že by se nenašel nějakej trhlej skřítek, kterej by chtěl bejt svobodnej, ale ty vostatní k tomu nikdy nepřiměješ - to ne, Hermiono, nic takovýho."
Hermiona se zatvářila rozmrzele a strčila si krabici s odznaky zpátky do kapsy pláště.
O půl šesté už se začalo smrákat a Ron, Harry i Hermiona si uvědomili, že je načase vrátit se na hrad na slavnost v předvečer Všech svatých - a co bylo ještě důležitější, na vyhlášení šampiónů jednotlivých škol.
"Pudu s váma," řekl Hagrid a odložil ponožku, kterou spravoval. Jen na mě chviličku počkejte."
Vstal, přešel k prádelníku vedle postele a začal něco hledat v zásuvkách. Nevěnovali mu moc pozornost, ale pak náhle ucítili něco opravdu příšerného.
"Hagride, co to máš?" rozkašlal se Ron.
"Cože?" a obr se k nim obrátil s velikou lahví v ruce. "Vám se snad nezdá?"
"To máš nějakou vodu po holení?" zeptala se Hermiona poněkud přidušeným hlasem.
"Ehm - kolínskou," zamumlal Hagrid a zrudl v obličeji. Možná jsem to s ní trochu přehnal," připustil nevrle. "Vydržte eště, hned to zas napravím…"
Těžkým krokem vyšel z chatrče a pak už ho viděli, jak se pod oknem úporně myje v sudu s vodou.
"Kolínskou?" pronesla Hermiona ohromeně. "Hagrid?"
"A co říkáte těm jeho vlasům a obleku?" připojil Harry polohlasně.
"Podívejte se!" zvolal najednou Ron a ukazoval z okna.
Hagrid se zrovna napřímil a otočil se. Jestliže se už předtím začervenal, nebylo to nic proti tomu, co se s ním dělo teď. Harry, Ron a Hermiona co nejopatrněji vstali, aby si jich Hagrid nevšiml, vyhlédli z okna a zjistili, že madame Maxime a studenti z Krásnohůlek právě vystoupili z kočáru. Zřejmě se také chystali vyrazit na slavnost. Neslyšeli, co Hagrid říká, mluvil však s madame Maxime s uchváceným, zasněným výrazem, jaký u něj Harry viděl jednou jedinkrát - když se díval na dračí mládě Norberta.
"On s ní jde nahoru na hrad!" řekla Hermiona pobouřeně. "A já myslela, že čeká na nás!"
Hagrid se však na svou boudu ani neohlédl a ztěžka vystupoval s madame Maxime po školních pozemcích k hradu. Studenti z Krásnohůlek šli za nimi a chvílemi poklusávali, aby stačili jejich mílovým krokům.
"On se do ní snad zakoukal!" řekl Ron nevěřícně. "Tedy, kdyby ti dva spolu měli děti, byl by z toho určitě světový rekord - vsadím se s vámi, že by každé vážilo možná tunu."
Vyšli z boudy a zavřeli za sebou dveře. Venku už byla překvapivá tma. Přitáhli si těsněji pláště a vydali se po svažitých lukách vzhůru k hradu.
"Podívejte se, tamhle jdou ti druzí!" zašeptala Hermiona.
Od jezera vystupovala k hradu výprava z Kruvalu. Viktor Krum šel vedle Karkarova a ostatní kruvalští studenti se v hloučcích trousili za nimi. Ron nespustil z Kruma oči a celý se tetelil, Krum se však neotočil, ani když dorazil k hlavní bráně těsně před trojicí kamarádů a prošel jí dovnitř.
Když vstoupili do Velké síně ozářené svícemi, byla už téměř plná. Ohnivý pohár mezitím přestěhovali; stál teď před Brumbálovou stolicí u čestného stolu. Fred a George - už zase bez plnovousů, s tvářemi hlaďounkými - se zřejmě se svým zklamáním smířili.
"Doufám, že se šampiónem stane Angelina," prohlásil Fred, když se Harry, Ron a Hermiona posadili.
"Já taky!" vyhrkla Hermiona udýchaně. "Za chvíli se to už všechno dozvíme!"
Slavnostní večeře v předvečer Všech svatých trvala zdánlivě déle než obvykle. Možná to bylo tím, že tak hodovali už podruhé během dvou dnů a Harryho všechny ty vybrané lahůdky už zdaleka tolik nenadchly. Stejně jako všichni ostatní ve Velké síni - soudě podle toho, jak neustále natahovali krky, tvářili se netrpělivě, nervózně poposedávali a vstávali ze židlí, aby zjistili, jestli už je Brumbál po jídle - si Harry přál, aby byly talíře konečně prázdné a oni se dozvěděli, koho Pohár vybere za šampióna.
Konečně byly zlaté talíře znovu dokonale čisté. Když Brumbál vstal, sílící hlučení v síni rázem téměř utichlo. Profesor Karkarov a madame Maxime, kteří seděli vedle něho, se tvářili stejně napjatě a nedočkavě jako všichni ostatní. Ludo Pytloun se zářivě usmíval a na řadu studentů pomrkával, kdežto pan Skrk se tvářil netečně nebo spíš unuděně.
"Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil Brumbál. "Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampiónů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázal na dveře za svými zády, "kde dostanou první pokyny."
Vytáhl hůlku a široce se s ní rozmáchl. Všechny svíce s výjimkou těch, které hořely ve vydlabaných dýních, rázem zhasly a ve Velké síni zavládlo pološero. Ohnivý pohár teď zářil jasněji než vše ostatní a jeho třpytivé modrobílé plamínky téměř bodaly do očí.
Všichni nedočkavě přihlíželi… Několik studentů stále sledovalo svoje hodinky…
"Teď už jde jen o vteřinky," zašeptal Lee Jordan, který seděl dvě židle od Harryho.
Plameny uvnitř Poháru náhle znovu zčervenaly a začaly z nich sršet jiskry. V příštím okamžiku vyšlehl vzhůru ohnivý jazyk a z něj vyletěl do vzduchu napůl zuhelnatělý kousek pergamenu. Celá síň jen vyjekla.
Brumbál ohořelý útržek chytil a v natažené ruce si jej podržel před sebou, aby byl s to jej přečíst ve světle plamenů, teď už zas modrých a bílých.
"Šampiónem za Kruval -" četl silným, zřetelným hlasem -" bude Viktor Krum!"
Tak to není žádné překvapení!" vykřikl Ron a ve Velké síni propukla hotová bouře potlesku a jásotu. Harry viděl, jak Viktor Krum vstává od zmijozelského stolu a shrbeně se šourá k Brumbálovi; zahnul doprava, prošel kolem učitelského stolu a zmizel ve dveřích do sousední místnosti.
"Výborně, Viktore!" zaburácel Karkarov tak hlasitě, že ho i přes ten potlesk všichni slyšeli. "Věděl jsem, že na to máš!"
To už tleskání a brebentění utichlo a všichni se znovu soustředěně zahleděli na Pohár, který po několika vteřinách opět zčervenal a šlehající plameny vymrštily vzhůru druhý útržek pergamenu.
"Šampiónem za Krásnohůlky -" oznámil Brumbál - "je Fleur Delacourová!"
"To je ona, Rone!" vykřikl Harry, když se dívka-víla půvabně zvedla, pohodila hlavou, až jí stříbřitě plavé vlasy spadly dozadu, a mezi havraspárským a mrzimorským stolem zamířila k učitelskému stolu.
"Podívej, jak jsou všichni zklamaní," řekla Hermiona do té vřavy a ukazovala na ostatní členy krásnohůlské výpravy. Slovo "zklamaní" bylo ještě dost mírným vyjádřením, říkal si v duchu Harry. Dvě dívky, které Pohár nevybral, propukly v hlasitý pláč a hlavy si skryly v dlaních.
Když i Fleur Delacourová zmizela v sousední komnatě, rozhostilo se v síni znovu ticho, teď však naplněné takovým vzrušením, že bylo málem cítit na jazyku. Nastal okamžik, kdy měl Pohár vyhlásit bradavického šampióna…
Ohnivý pohár znovu zčervenal a vytryskly z něj jiskry; dlouhý jazyk vyšlehl vysoko do vzduchu - a Brumbál z jeho špičky vytáhl třetí útržek pergamenu.
"Bradavickým šampiónem -" oznámil - "se stává Cedric Diggory!"
"To ne!" vykřikl Ron ze všech sil, ale až na Harryho ho nikdo neslyšel, takový křik a vřava se ozývaly od sousedního stolu. Všichni mrzimorští teď byli na nohou a křičeli a dupali, zatímco Cedric s širokým úsměvem prošel kolem nich a zamířil do komnaty za učitelským stolem. Potlesk, kterým ho pozdravovali, trval tak dlouho, že i Brumbálovi chvíli trvalo, než se znovu domohl slova.
"Výtečně!" pronesl spokojeně Brumbál, když bouře v síni přece jen odezněla. "Takže teď máme všechny tři šampióny. Jsem si jist, že se mohu na vás na všechny spolehnout - a mluvím teď i o ostatních studentech z Krásnohůlek a z Kruvalu - že své šampióny podpoříte, jak nejlépe umíte. Tím, že svého šampióna budete povzbuzovat, opravdu významně přispějete -"
Vtom se nečekaně odmlčel, ale všem bylo ihned jasné, co ho vyrušilo.
Oheň v Poháru totiž znovu zčervenal, vyletovaly z něj jiskry a posléze z něj vyšlehl dlouhý plamen, na němž se vznášel další kousek pergamenu.
Brumbál k němu vztáhl ruku - zdálo se, jako by to udělal bezděčně - a uchopil jej. Podržel ho před sebou a upřeně hleděl na vepsané jméno. Hodnou chvíli vládlo ve Velké síni naprosté ticho: Brumbál upřeně zíral do pergamenu, který držel v ruce, a celá síň na něm visela očima. Potom si Brumbál odkašlal a přečetl:
"Harry Porter."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama