Harry Potter a ohnivý pohár - 15. kapitola

12. ledna 2018 v 12:34 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

15. Kapitola

Kapitola patnáctá
Krásnohůlky a Kruval

Příštího dne se Harry časně ráno probudil s úplně hotovým plánem v hlavě, jako kdyby na něm jeho spící mozek pracoval celou noc. Vstal, v chabém ranním světle se ustrojil, vyšel z ložnice, aniž by probudil Rona, a zamířil do opuštěné společenské místnosti. Ze stolu, na kterém ještě ležel jeho domácí úkol z jasnovidectví, popadl kus pergamenu a napsal svému kmotrovi:

Milý Siriusi,
s tou jizvou se mi to asi jen zdálo, že mě bolí. Když jsem ti minule psal, nebyl jsem ještě napůl probuzený. Je to tady fakt senzační a není důvod, aby ses vracel. Nedělej si kvůli mně starosti, hlava je úplně v pořádku.
Harry

Potom prolezl otvorem v podobizně ven a vydal se němými hradními chodbami vzhůru (jediný, kdo ho na chvilku zdržel, byl Protiva, který se na něj pokusil v polovině chodby ve čtvrtém patře převrhnout velkou vázu), až dorazil do sovince, který se nalézal v nejvyšší části západní věže.
V této kruhové kamenné místnosti bylo dost chladno - proháněl se jí průvan, protože ani v jednom okně nebylo sklo. Podlahu vůbec nebylo vidět pro samou slámu, soví trus a vydávené kostřičky myší a hrabošů. Na bidýlkách, která stoupala až ke střeše, seděly stovky sov všech druhů a plemen, jaké si kdo jen dokáže představit, a téměř všechny spaly, i když sem tam se na Harryho přece jen upřelo nějaké to kulaté žluté oko. Potom konečně zahlédl Hedviku, která se pohodlně uvelebila mezi sovou pálenou a puštíkem, a rychle k ní zamířil, div že přitom neuklouzl po podlaze pokryté trusem.
Chvilku mu trvalo, než ji přesvědčil, aby se probudila a podívala se na něho, protože se pořád otáčela na bidýlku a obracela se k němu ocasem. Očividně se dosud zlobila, že se k ní včera večer choval tak nevděčně. Když jí však nakonec naznačil, že je nejspíš příliš unavená a že snad požádá Rona, aby mu půjčil Papušíka, přece jen vystrčila nohu, aby jí k ní mohl přivázat dopis.
"Hlavně ho musíš najít, rozumíš?" řekl Harry a pohladil ji po zádech, když ji nesl na ruce k jednomu z otvorů ve zdi. "Dřív než ho vyslídí mozkomorové."
Štípla ho do prstu, možná o dost víc, než by si dovolila jindy, přesto však tiše zahoukala, jako by ho chtěla uklidnit. Potom roztáhla křídla a vzlétla proti vycházejícímu slunci. Harry ji sledoval, jak mizí v dálce, a v žaludku už zase měl ten známý stísněný pocit. Starostí mu přibylo - a to si byl tak jistý, že mu Siriusova odpověď vše ulehčí.

"To ale byla lež, Harry," řekla Hermiona u snídaně příkře, když jim sdělil, co udělal. "Že tě ta jizva bolí, se ti jen nezdálo, a ty to dobře víš."
"A co jsem měl dělat?" namítl Harry. "Přece kvůli mně neskončí znovu v Azkabanu."
"Nech toho!" okřikl Hermionu Ron, když otevírala ústa k dalším námitkám, a Hermiona protentokrát uposlechla a zmlkla.
Během příštích dvou týdnů dělal Harry vše pro to, aby si o svého kmotra nedělal starosti a pokud možno na něj myslel co nejméně. Přesto si nemohl pomoci a každé ráno se úzkostně rozhlížel, když dorazily sovy s poštou, a pozdě večer, než šel spát, se mu před očima vynořovaly děsivé představy, v nichž mozkomorové zaskočili Siriuse v nějaké temné londýnské uličce. Nejraději by se věnoval famfrpálu, který by ho přivedl na jiné myšlenky; na ztrápenou mysl totiž nic nepůsobí tak dobře jako pořádný, tvrdý trénink. Na druhé straně teď měli obtížnější a náročnější učení než dřív, zejména v obraně proti černé magii.
Velice je překvapilo, když jim profesor Moody oznámil, že na každém z nich postupně vyzkouší kletbu Imperius, aby jim ukázal její mocnou sílu a aby se zjistilo, zda se jí dokážou ubránit.
"Ale - vy sám jste přece říkal, že se to příčí zákonu, pane profesore," vykoktala nejistě Hermiona, když se Moody rozmáchl hůlkou a odklidil lavice, takže uprostřed místnosti vzniklo dost velké volné prostranství. "Říkal jste, že použít zakázanou kletbu proti jiné lidské bytosti -"
"Brumbál chce, abyste se poučili, co způsobuje," řekl Moody. Jeho čarodějné oko zakroužilo kolem Hermiony a pak na ni utkvělo pohledem, který naháněl hrůzu. Jestli se raději chcete poučit natvrdo - až někdo takovou kletbu proti vám použije, aby vás úplně ovládal - je to jen a jen vaše záležitost. Omlouvám vás z hodiny, můžete jít."
Ukázal zkřiveným prstem ke dveřím. Hermiona zčervenala jako pivoňka a zamumlala, že to tak nemyslela a pryč že jít nechce. Harry a Ron se na sebe zašklebili; věděli, že Hermiona by raději vypila hnis z dýmějových hlíz, než by si dala ujít něco tak důležitého.
Moody začal postupně vyvolávat jednotlivé studenty a kletbu Imperius na nich zkoušet. Harry sledoval, jak jeho spolužáci jeden po druhém dělají pod jejím vlivem ty nejpodivnější věci: Dean Thomas třikrát přeskákal na jedné noze učebnu kolem dokola a zpíval přitom národní hymnu; Levandule Brownová napodobovala veverku; Neville předvedl sérii udivujících cviků, kterých by v normálním stavu rozhodně nebyl schopen. Harrymu nepřipadalo, že by se kdokoli z nich dokázal postavit té kletbě na odpor; každý se vzpamatoval teprve poté, kdy Moody zrušil její působení.
"Teď vy, Pottere," zamručel Moody.
Harry zamířil na vyklizené prostranství doprostřed učebny, Moody zvedl hůlku, namířil na něj a pronesl "Imperio!".
Harry měl úžasný pocit. Bylo to, jako by mu profesor s největší opatrností vymazal z hlavy všechny myšlenky a starosti, až zůstalo jen mlhavé štěstí, které se vzalo bůhvíodkud. Stál tam a pociťoval nesmírnou pohodu a jen nejasně si uvědomoval, že ho všichni pozorují.
Pak náhle uslyšel hlas Pošuka Moodyho, který se rozléhal v jakési odlehlé komůrce jeho vyprázdněného mozku: Vyskoč na stůl… Vyskoč tady na ten stůl…
Harry poslušně ohnul nohy v kolenou a chystal se skočit.
Vyskoč na ten stůl…
Ale proč?
Kdesi vzadu v jeho mozku se probudil jiný hlas. Proč bys to dělal, vždyť je to hloupost, řekl mu.
Vyskoč na ten stůl…
Ne, myslím, že to neudělám, děkuji pěkně, namítl ten druhý hlas a zněl o trochu pevněji než předtím… vlastně vůbec nechci…
Skoč! TEĎ!
Vzápětí ucítil prudkou bolest. V jediném okamžiku zároveň skočil i se pokusil zabránit si v tom - a výsledek byl, že hlavou narazil do psacího stolu, převrátil jej a ucítil řezavou bolest v kolenou, jako by si je zlomil.
"Tak tohle už bylo lepší!" zabručel Moody a Harry najednou zavnímal, že onen pocit prázdnoty, který mu předtím zvučel v hlavě, je pryč. Plně si uvědomoval, co se děje, a bolest v kolenou jako by se zdvojnásobila.
"Pořádně se podívejte, vy všichni… Potter se tomu postavil! Postavil se tomu a málem zvítězil! Zkusíme to ještě jednou, Pottere, a vy ostatní dávejte pozor - dívejte se mu do očí, tam to uvidíte - velmi dobře, Pottere, opravdu velice dobře! Ten, kdo by chtěl ovládnout vás, to nebude mít jednoduché!"
"Když ho člověk poslouchá," zamumlal Harry, když se o hodinu později vybelhal z učebny obrany proti černé magii (Moody trval na tom, že na něm bude tu kletbu zkoušet, dokud ji Harry nedokáže odrazit úplně, a vyzkoušel ji čtyřikrát za sebou), "musí si nutně myslet, že na nás na všechny každou chvíli někdo zaútočí."
"To máš úplnou pravdu," souhlasil Ron, jenž přeskakoval každý druhý schod. Měl s kletbou Imperius mnohem větší potíže než Harry, i když ho profesor ujistil, že její účinky během polední přestávky zmizí. "Darmo se o něm neříká, že trpí podezíravostí…" Ron se nervózně ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že ho Moody nemůže slyšet, a pokračoval: "Teď už se ani trochu nedivím, že se ho na ministerstvu rádi zbavili - slyšel jsi, jak vykládal Seamusovi, co provedl té čarodějce, která mu prvního apríla za zády vykřikla ,fuj'? A kdy máme přečíst všechny ty knížky o tom, jak vzdorovat kletbě Imperius, když musíme zvládnout i to všechno ostatní, co nám naložili?"
Všichni studenti čtvrtého ročníku bez výjimky postřehli, o kolik víc práce od nich v tom pololetí učitelé vyžadují. Profesorka McGonagallová jim vysvětlila proč, když celá třída obzvlášť hlasitě zaúpěla nad množstvím uložených domácích úkolů z přeměňování.
"Vstupujete teď do jedné z rozhodujících fází svého kouzelnického vzdělání!" řekla jim a v očích za hranatými brýlemi jí nebezpečně zasršelo. "Už brzy budete muset prokázat, že splňujete Náležitou kouzelnickou úroveň -"
"Zkoušky z NKÚ přece budeme skládat až v pátém ročníku!" namítl Dean Thomas rozhorleně.
"To máte nejspíš pravdu, Thomasi, ale věřte mi - čím déle se na ně budete připravovat, tím líp! V celé vaší třídě zatím jedině slečna Grangerová dokázala přeměnit ježka v opravdový jehelníček. A vám. Thomasi, musím připomenout, že váš jehelníček se zděšeně stáčí do klubíčka, kdykoli se k němu přiblíží někdo se špendlíkem v ruce!"
Hermiona, která se při jejích slovech znovu začervenala, se očividně snažila, aby nevypadala příliš spokojená sama se sebou.
Harryho i Rona velice pobavilo, když jim profesorka Trelawneyová na další hodině jasnovidectví oznámila, že oba dostali za svůj domácí úkol nejvyšší bodové ohodnocení. Značnou část jejich předpovědí předčítala ostatním nahlas a pochválila oba za to, jak chladnokrevně se stavějí k hrůzám, které je v příštích dnech čekají. O dost míň se jim ovšem líbilo, když jim uložila, aby si připravili obdobné předpovědi na následující měsíc - zásoba pohrom totiž oběma rychle docházela.
Profesor Binns, duch, který přednášel dějiny čar a kouzel, od nich teď každý týden požadoval další pojednání o vzpourách skřetů v osmnáctém století. Profesor Snape je zas nutil, aby studovali protijedy - to brali velice vážně, protože jim naznačil, že ještě před Vánocemi možná někoho z nich otráví, aby zjistil, zda jeho protijed účinkuje. Profesor Kratiknot jim uložil, aby si přečetli tři knihy navíc a připravili se tak na jeho výklad o přivolávačích kouzlech.
Dokonce i Hagrid přispíval k tomu, že nevěděli co dřív. Třaskaví skvorejši rostli až zázračně rychle na to, že dosud nikdo nezjistil, co vlastně žerou. Hagrid z toho měl radost a jako součást "praktického cvičení" navrhl, aby k němu studenti chodili každý druhý večer, skvorejše pozorovali a dělali si poznámky o jejich pozoruhodném chování.
"Já chodit nebudu," prohlásil Draco Malfoy rozhodně, když jim to Hagrid navrhl a tvářil se přitom jako Santa Claus, když vytahuje ze svého pytle obzvlášť velikou hračku. "Děkuju pěkně, ale během vyučování mám těch hnusáků víc než dost."
Hagridovi zmizel úsměv z tváře.
"Uděláte, co říkám," zabručel, "nebo s váma zatočím jako pan profesor Moody… Slyšel jsem, že z vás byla príma fretka, Malfoyi."
Všichni z Nebelvíru se hlasitě rozřehtali. Malfoy zrudl vzteky, ovšem vzpomínka, jak ho Moody potrestal, v něm zřejmě zůstala natolik živá, že obrovi raději neodporoval. Po skončení hodiny se Harry, Ron a Hermiona vraceli do hradu ve výtečné náladě: nadmíru je potěšilo, jak Hagrid Malfoye usadil, zejména proto, že Malfoy v minulém školním roce dělal, co mohl, aby Hagrida ze školy dostal.
Když dorazili do vstupní síně, zjistili, že nemohou dál; shromáždil se tam početný dav studentů, kteří se tlačili kolem veliké vývěsní tabule pod mramorovým schodištěm. Ron, nejvyšší z nich tří, si stoupl na špičky, aby viděl přes hlavy před sebou, a nahlas přečetl svým kamarádům, co na tabuli stálo.

TURNAJ TŘÍ KOUZELNICKÝCH ŠKOL
Delegace z Krásnohůlek a z Kruvalu přijedou v pátek 30. října šest hodin večer. Vyučování skončí o půl hodiny dřív -

"Senzace!" zajásal Harry. "Poslední hodinu v pátek máme lektvary! Snape nebude mít dost času, aby nás všechny otrávil!"

Studenti si odnesou brašny a knihy do ložnic a shromáždí se před hradem, aby před slavností na uvítanou pozdravili naše hosty.

"To je už za týden!" řekl Ernie MacMillan z Mrzimoru, který se vynořil z davu a oči mu zářily. Jestlipak už to ví Cedric? Asi půjdu a řeknu mu to…"
"Cedric?" zeptal se Ron rozpačitě, když Ernie odkvapil.
"Diggory," vysvětlil mu Harry. "Zřejmě se chce přihlásit do turnaje."
"Ten blbec že by chtěl být bradavickým šampiónem?" podivil se Ron, když se tlačili ke schodišti brebentícím davem.
"Není to žádný blbec, prostě ho nesnášíš, protože nebelvírské porazil ve famfrpálu," namítla Hermiona. "Slyšela jsem, že jako student je opravdu dobrý - a je taky prefekt."
Řekla to, jako kdyby tím všechno bylo úplně jasné.
Je ti sympatický jen proto, že to je hezoun," popíchl ji Ron.
"Promiň, ale nikdo mi není sympatický jen proto, že je hezký!" ohradila se rozhořčeně.
Ron naoko nahlas zakašlal, a kupodivu to vyznělo jako "Lockhart!".
Vývěsní tabule ve vstupní hale na všechny obyvatele hradu silně zapůsobila. V příštím týdnu se nikdo nebavil o ničem jiném. Ať Harry přišel kamkoli, všichni mluvili jen o turnaji tří kouzelnických škol. Mezi studenty se šířily fámy jako nakažlivé bacily: kdo se chce ucházet o to, aby byl bradavickým šampiónem, v čem se bude soutěžit a čím se od nich liší studenti z Krásnohůlek a z Kruvalu.
Harry si také všiml, že se v celém hradu mimořádně důkladně uklízí. Do čista bylo vycíděno několik zašlých podobizen, ovšem ke značné nelibosti vyobrazených osob: ty se teď choulily v rámech, nevrle brumlaly a pomrkávaly, jako by je odřené růžové tváře dosud pálily. Brnění se náhle blýskala a při žádném pohybu nezaskřípala, a školník Argus Filch se tak zuřivě vrhal na každého studenta, který si zapomněl očistit boty, až z toho dvě děvčata z prvního ročníku dostala hysterický záchvat.
Také členové profesorského sboru působili nervózním dojmem.
"Prosím vás, Longbottome, buďte tak laskav a nepředvádějte před nikým z Kruvalu, že nedokážete udělat ani jednoduché proměňovací kouzlo!" osopila se na Nevilla profesorka McGonagallová na konci jedné zvlášť náročné hodiny, při které Neville nešťastnou náhodou přenesl na kaktus vlastní uši.
Když třicátého října ráno přišli dolů na snídani, zjistili, že Velkou síň během noci vyzdobili. Na stěnách visely obrovské hedvábné prapory, z nichž každý představoval jednu kolej - červený se zlatým lvem Nebelvír, modrý s bronzovým orlem Havraspár, žlutý s černým jezevcem Mrzimor a zelený se stříbrným hadem Zmijozel. Za učitelským stolem visel ten největší ze všech, na němž byl erb Bradavic: lev, orel, jezevec a had byli umístěni v políčkách kolem velkého písmene B.
Harry Ron a Hermiona zahlédli u nebelvírského stolu Freda a George. I když právě od nich by to nikdo nečekal, dvojčata seděla opět stranou od ostatních a šeptem se o něčem domlouvala. Ron zamířil přímo k nim a jeho kamarádi jej následovali.
"Samozřejmě že je to průšvih," říkal v tu chvíli Fredovi zasmušile George. "Ale jestli s námi osobně nepromluví, budeme mu muset přece jen poslat ten dopis. Nebo mu ho strčíme do ruky, přece se nám nemůže vyhýbat věčně."
"A kdo se vám vyhýbá?" chtěl vědět Ron a přisedl si k nim.
"Byl bych nejradši, kdyby ses nám vyhýbal ty," prohlásil Fred, kterého bratrovo vyrušení popudilo.
"O jakém průšvihu to mluvíte?" zeptal se Ron George.
"Největší průšvih je mít za bratra šťouru, jako jsi ty," odsekl George.
"Už jste vy dva vykoumali něco s tím turnajem?" zeptal se Harry. Ještě pořad chcete zkusit se na něj přihlásit?"
"Vyptával jsem se McGonagallové, jak se vybírají šampióni, ale nic jsem z ní nevytáh," přiznal George trpce. "Povídala jenom, ať si ty řeči nechám a radši se starám, jak přeměním svého mývala."
"Rád bych věděl, jaké dostanou úkoly," řekl Ron zamyšleně. "Vsadil bych se, že bychom na ně stačili taky, Harry, leccos nebezpečného jsme už přece zvládli."
"Jenže ne před porotou," namítl Fred. "McGonagallová říkala, že šampiónům dávají body podle toho, jak dobře úkoly splní."
"A kdo to bude posuzovat?" zeptal se Harry.
"V porotě vždycky zasedají ředitelé škol, které se turnaje účastní," vysvětlila Hermiona a kluci se na ni překvapeně podívali, "protože v roce 1792 utrpěli všichni tři šampióni vážná zranění, když bazilišek, kterého měli při turnaji chytit, začal řádit jako divý."
Všimla si, že se na ni dívají, a jako vždy podrážděná tím, že nikdo jiný nepřečetl všechny knihy, které zvládla ona, prohlásila: "Všechno to najdete v Dějinách bradavické školy, i když ta kniha samozřejmě není úplně důvěryhodná. O dost přesnější název by byl Upravené dějiny Bradavic, nebo také Krajně předpojaté a výběrové dějiny Bradavic, které zamlčují pochybnější stránky života školy."
"O čem to mluvíš?" zeptal se Ron, i když Harry tušil, co přijde.
"Přece o domácích skřítcích!" řekla Hermiona nahlas a dala tak Harrymu za pravdu. "Dějiny bradavické školy mají přes tisíc stránek, ani jednou se však nezmiňují o tom, že všichni mlčky souhlasíme s útlakem stovky otroků!"
Harry zavrtěl hlavou a soustředil svůj zájem na míchaná vejce. Hermionin zápal domoci se spravedlnosti pro domácí skřítky v nejmenším neochabl, i když bylo zřejmé, že Ron ani on ho nesdílejí. Oba jí sice zaplatili za odznak SPOŽÚS dva srpce, ovšem jen proto, aby jim s těmi řečmi konečně dala pokoj. Byly to však vyhozené peníze, protože Hermiona halasila o skřítcích ještě víc než předtím. V jednom kuse teď Harryho a Rona uháněla - nejdřív aby ty odznaky opravdu nosili, a posléze, aby k tomu přiměli i ostatní; kromě toho každý večer obcházela nebelvírskou společenskou místnost tak dlouho, dokud někoho nezatlačila do kouta a nezachrastila mu pod nosem pokladničkou.
"Uvědomujete si vůbec, že vám převléká postele, topí v krbu, uklízí učebny a připravuje vám jídlo skupina kouzelných tvorů, kteří nedostávají žádný plat a jsou drženi v otroctví?" útočila rozhořčeně.
Někteří studenti - například Neville - jí zaplatili, jen aby se na ně přestala mračit. Sem tam někdo projevil jistý zájem o to, co jim vykládala, zdráhali se však do její kampaně zapojit doopravdy. Spousta studentů to brala jako žert.
Ron teď obrátil oči ke stropu, odkud na ně dnes zářilo podzimní slunce, a Fred se plně soustředil na svoji slaninu (obě dvojčata si odznak SPOŽÚS odmítla koupit). George se nicméně naklonil k Hermioně.
"Poslechni, byla jsi vůbec někdy dole v kuchyni?"
"Ne, samozřejmě že ne," řekla Hermiona stroze. "Studenti přece nesmějí -"
"Vidíš, to my jsme tam byli," namítl George a ukázal na Freda, "a kolikrát, abychom štípli něco k snědku. Mluvili jsme s nimi a oni jsou šťastní. Myslí si, že mají tu nejlepší práci na světě -"
"Protože jsou nevzdělaní, a kromě toho jim soustavně vymývají mozek!" rozohnila se okamžitě Hermiona, její další slova však přehlušil nenadálý svištivý zvuk shůry, ohlašující přílet poštovních sov. Harry okamžitě zvedl hlavu a uviděl Hedviku, jak se k němu snáší. Hermiona zmlkla v polovině věty a dychtivě sledovala s Ronem sovu, jež usedla Harrymu na rameno, složila křídla a unaveně k němu natáhla nohu.
Harry si vzal od Hedviky Siriusovu odpověď a nabídl jí kůži ze slaniny; sova se do ní vděčně pustila. Když se přesvědčil, že Fred a George jsou už zas spolehlivě pohroužení do úvah o turnaji tří kouzelnických škol, šeptem svým kamarádům Siriusův dopis přečetl.

Bylo od tebe hezké, že jsi to zkusil, Harry.
Jsem zpátky v Británii a mám spolehlivý úkryt. Chci, abys mě informoval o všem, co se v Bradavicích stane. Neposílej už Hedviku a střídej různé sovy. O mne si nedělej starosti, hlavně dávej pozor na sebe. Nezapomeň, co jsem ti říkal o tvé jizvě.
Sirius

"Proč máš střídat sovy?" zeptal se Ron potichu.
"Hedvika na sebe moc přitahuje pozornost," vysvětlila Hermiona pohotově. Je nápadná. Sněžná sova, která by za ním každou chvíli přilétala, ať už se Sirius skrývá kdekoli… U nás přece tenhle druh nežije, nemyslíš?"
Harry dopis svinul a zastrčil si ho do hábitu. Nebyl si jistý, zda mu starostí přibylo nebo ubylo. To, že se Sirius vrátil a že ho nechytili, hodně znamenalo. Právě tak ho nesporně uklidnila zpráva, že jeho kmotr je mnohem blíž. Když mu napíše, nebude aspoň muset čekat pokaždé na odpověď tak dlouho.
"Děkuji ti, Hedviko," řekl a pohladil ji. Sova ospale zahoukala, krátce si smočila zobák v jeho poháru pomerančové šťávy a znovu se vznesla. Očividně se už nemohla dočkat, až se v sovinci pořádně vyspí.
Toho dne byl vzduch plný příjemného očekávání. Při hodinách nikdo nedával valně pozor a všichni daleko víc mysleli na to, že večer přijedou hosté z Krásnohůlek a z Kruvalu. Dokonce i hodina lektvarů byla snesitelnější než jindy, poněvadž byla kratší. Když se o půl hodiny dřív ozval zvon, Harry, Ron a Hermiona si pospíšili do nebelvírské věže, podle pokynů na vývěsní tabuli si tam odložili brašny a knihy a honem zas seběhli dolů do vstupní síně.
Ředitelé kolejí dohlíželi na to, aby se studenti seřadili.
"Narovnejte si tu čapku, Weasleyi," vyzvala profesorka McGonagallová Rona úsečně. "A vy, slečno Patilová, si vyndejte tu směšnou věc z vlasů."
Parvati se jen zamračila a sundala si velkého ozdobného motýla, kterého si vetkla do copu.
"Pojďte za mnou," vybídla je profesorka, "první ročník vepředu… a nestrkejte se…"
Vypochodovali po předním schodišti dolů a seřadili se před hradem. Byl chladný, jasný večer; stmívalo se a nad Zapovězeným lesem už svítil bledý, jakoby průzračný měsíc. Harry stál ve čtvrté řadě mezi Ronem a Hermionou a zahlédl mezi prvňáky Dennise Creeveyho, který se doslova třásl nedočkavostí.
"Už je skoro šest," poznamenal Ron, podíval se na hodinky a potom upřel oči na příjezdovou cestu od přední brány. "Co myslíte, jak přijedou? Vlakem?"
"To sotva," mínila Hermiona.
"Ale jak tedy? Na košťatech?" nadhodil Harry a podíval se na oblohu plnou hvězd.
"Asi taky ne… z takové dálky…"
"Že by použili Přenášedlo?" navrhl Ron. "Nebo by se mohli přemístit - možná to u nich smí, i když jim ještě nebylo sedmnáct?"
"Do Bradavic se nikdo přemístit nemůže, kolikrát ti to mám vysvětlovat?" řekla Hermiona netrpělivě. Vzrušeně pátrali očima v houstnoucí tmě, ale nikde se nic nepohnulo: všude vládlo ticho a klid a všechno vypadalo stejně jako jindy. Harrymu začínalo být chladno. Přál si, aby si hosté pospíšili… možná že ti cizí studenti chystají okázalý příjezd… Vzpomněl si, co řekl pan Weasley tenkrát v kempu před mistrovstvím světa ve famfrpálu: Je to pořád stejné, jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat…"
Vtom se ze zadní řady, kde stáli učitelé, ozval Brumbál: "Výtečně! Pokud se ošklivě nepletu, delegace z Krásnohůlek se blíží!"
"Kde jsou?" vyhrkla řada studentů dychtivě a hned se rozhlíželi na všechny strany.
"Tamhle!" vykřikl jeden student z šestého ročníku a ukazoval nad Zapovězený les.
Po inkoustové obloze se k hradu řítilo cosi velikého, daleko většího než koště - nebo i celá stovka košťat - a neustále se to zvětšovalo.
"Vždyť je to drak!" vyjekla jedna prvňačka, která úplně ztratila hlavu.
"Nemluv hlouposti… je to létající dům!" opravil ji Dennis Creevey.
Ukázalo se, že měl o dost blíž k pravdě… Když ten obrovský černý útvar přeletěl nad korunami stromů v Zapovězeném lese a ozářila jej světla z hradních oken, uviděli, jak se k nim řítí obrovitý šmolkově modrý kočár, veliký jako několikapatrový dům. Vzduchem ho táhlo tucet okřídlených koní, všichni plaví, s bílou hřívou, a každý veliký jako slon.
Přední tři řady studentů ucouvly dozadu, když se kočár snesl níž a ještě pořád závratnou rychlostí se chystal přistát - a pak, s dunivým zahřměním, při němž Neville uskočil a šlápl na nohu jednomu studentovi pátého ročníku ze Zmijozelu, kopyta koní větší než talíře uhodila o zem. Vteřinu nato přistál i kočár - jen se zakymácel na obrovských kolech, zatímco zlatí koně potřásali obrovskými hlavami a kouleli velkýma, ohnivě rudýma očima.
Harry si sotva stačil všimnout, že na dveřích kočáru je erb (dvě zkřížené zlaté hůlky, z nichž z každé sršely tři hvězdy), a dveře už se otvíraly.
Z kočáru vyskočil chlapec ve světlemodrém hábitu, předklonil se, chvilku se potýkal s něčím na podlaze kočáru a potom spustil dolů zlaté schůdky. Vzápětí uctivě odskočil stranou. Harry viděl, jak se z kočáru noří lesklý černý střevíc na vysokém podpatku, veliký jako dětské sáňky; a pak se objevila ta největší žena, jakou kdy v životě viděl. V tu chvíli všichni okamžitě pochopili, proč jsou kočár i koně tak velcí. Několik studentů vyjeklo úžasem.
Harry znal jen jediného člověka, který byl tak velký jako ona, a to byl Hagrid. Pochyboval dokonce, že by jeden z nich byl třeba jen o fous větší nebo menší než ten druhý. Přesto však - nebo snad právě proto, že na Hagrida byl zvyklý - mu ta žena (stála teď pod schůdky a rozhlížela se po čekajících studentech, kteří na ni třeštili oči) připadala ještě neskutečněji veliká. Jak vkročila do světla, jež se sem linulo ze vstupní síně, zjistili, že má sličnou tvář, olivovou pleť, veliké, černé a jakoby uslzené oči a dost hákovitý nos. Vlasy měla v týlu stažené do lesklého uzlu. Od hlavy až k patě byla zahalena do černého saténu a na šíji i na buclatých prstech se jí třpytily spousty nádherných opálů.
Brumbál začal tleskat; studenti se řídili jeho příkladem a také ji zahrnuli bouřlivým potleskem. Mnozí si přitom stoupli na špičky, aby ji líp viděli.
Její obličej se rozjasnil vlídným úsměvem, vykročila k Brumbálovi a podávala mu třpytivou ruku. Brumbál byl sice také dost vysoký, rozhodně se však nemusel shýbnout, aby jí ruku políbil.
"Drahá madame Maxime," řekl. "Vítejte v Bradavicích!"
"Brrumbále," promluvila madame Maxime hlubokým hlasem. "Doufám, že se vám daršší dobršše?"
"Děkuji, cítím se výtečně," odpověděl Brumbál.
"To jsou moji šáci," řekla madame Maxime a ledabyle mávla svou obrovskou rukou za sebe.
Harry, který až do té chvíle soustředil všechnu svou pozornost jenom na ni, teď zjistil, že z kočáru vystoupil možná tucet chlapců a dívek - soudě podle jejich vzhledu, žádnému nechybělo mnoho do dvaceti - a stáli teď za madame Maxime. Všichni se klepali zimou - a jak by ne, vždyť jejich hábity byly zřejmě z jemného hedvábí a nikdo z nich neměl plášť; někteří si aspoň omotali kolem hlavy šálu nebo šátek. Podle toho, co dokázal rozeznat z jejich tváří (stáli totiž v obrovitém stínu madame Maxime), zírali na Bradavice s jistou dávkou strachu.
"Co Karrkarroff, už dorrazil?" zeptala se madame Maxime.
"Měl by tady být každou chvíli," řekl Brumbál. "Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho, nebo radši půjdete dovnitř, abyste se trochu ohřáli?"
"Rradši se půjdeme ohrššát," odpověděla madame Maxime. "Ale koně -"
"Náš učitel péče o kouzelné tvory se o ně milerád postará," řekl Brumbál. "Bude tu coby dup, jen co zvládne menší problém, který souvisí s jeho dalšími - ehm - povinnostmi."
"Skvorejši," řekl Ron potichu Harrymu a zašklebil se.
"Moji koňové vyšadují - ehm - pevnou rruku," prohlásila madame Maxime, jako by pochybovala, že by je nějaký bradavický učitel péče o kouzelné tvory mohl zvládnout. Jsou totiž oprravdu silní…"
"Ujišťuji vás, že Hagrid je hravě zvládne," usmál se Brumbál.
"Dobrrá," řekla madame Maxime a lehce se uklonila. "Byl byste ale tak laskav a ršekl tomu vašemu Agridovi, že moji koňové pijí jen značkovou sladovou whisky?"
"Spolehněte se, že se o ně postaráme," a Brumbál se uklonil také.
"Tak pojďte," přikázala madame Maxime svým žákům, a řady bradavických studentů se rozestoupily, aby se svým doprovodem mohla vystoupit po kamenných schodech do vstupní síně.
"Co myslíte, jak velké koně budou mít ti z Kruvalu?" nadhodil Seamus Finnigan a natahoval se přes Levanduli a Parvati, aby ho Harry s Ronem slyšeli.
"Hm, pokud budou ještě větší než tihleti, neporadí si s nimi už ani Hagrid," poznamenal Harry. "Pokud ho ovšem nenapadli ti jeho skvorejši. Co myslíte, že provedli?"
"Třeba mu utekli," mínil Ron optimisticky.
"To ani neříkej," a Hermiona se zachvěla. "Představ si, že by se volně pohybovali po Bradavicích…"
Stáli tam a klepali se už zimou, jak čekali, kdy se objeví delegace z Kruvalu. Většina studentů toužebně vzhlížela k obloze. Několik minut zaléhalo do ticha jen frkání a dupání obrovských koní madame Maxime, ale potom -
"Slyšíte to?" vykřikl náhle Ron.
Harry se zaposlouchal: ze tmy k nim doléhal jakýsi hlasitý a podivně děsivý zvuk, tlumený hukot a sání, jako kdyby se řečištěm blížil jakýsi obrovský vysavač…
"To je přece z jezera!" zahulákal Lee Jordan a ukazoval na něj. "Podívejte se dolů!"
Z místa, kde stáli, nahoře nad lukami, odkud mohli přehlédnout celé školní pozemky, teď jasně viděli hladkou a černou vodní plochu - ta však už vůbec nebyla hladká. Hluboko uprostřed jezera se cosi dělo: na hladinu probublávaly veliké bubliny a vlny se přelévaly přes blátivé břehy - a pak v samém středu jezera zakroužil vír, jako kdyby ze dna někdo vytáhl obrovskou zátku…
Ze středu víru se začalo pomalu zvedat cosi jako dlouhý, černý kůl… a pak Harry spatřil ráhnoví…
"To je stěžeň!" řekl Ronovi a Hermioně. Loď se zvolna a vznešeně vynořovala z vody a třpytila se v měsíční záři. Přesto budila spíš dojem kostry, jako by šlo o vyzdvižený vrak, a nejasná, mdlá světla, blikotající v kruhových lodních oknech na bocích, vyhlížela jako přízračné oči. Nakonec se ozvalo mohutné šplíchnutí, a loď se vynořila úplně, zakymácela se na rozbouřených vlnách a začala klouzat ke břehu. O chvilku později bylo slyšet, jak se rozstříkla voda, když na mělčině vyhodili kotvu, a žuchl můstek spuštěný na břeh.
Vzápětí bradavičtí spatřili vystupovat z lodi nejasné postavy procházející kolem světel v kruhových oknech. Harrymu připadalo, že to jsou samí kolohnáti jako Crabbe a Goyle… Když však po lukách dorazili až ke hradu a ozářilo je světlo ze vstupní síně, uvědomil si, že je tak mohutnými dělají jejich pláště z jakési huňaté, zcuchané kožešiny. Muž, který je k hradu vedl, byl však oděný v kožešinách jiného druhu: hladkých a stříbrných, stejných jako jeho vlasy.
"Brumbále!" zahlaholil bodře, když vystoupal svahem vzhůru. Jak se vede, drahý příteli, jak se pořád máte?"
"Vzkvétáme, profesore Karkarove, děkuji za optání," odpověděl Brumbál.
Karkarov měl medový, neupřímný hlas. Když vkročil do světla linoucího se z přední brány hradu, zjistili, že je vysoký a hubený jako Brumbál, bílé vlasy však měl krátké a kozí bradka (zakončená malou stočenou kudrlinkou) jen nedostatečně zakrývala jeho dost ubohou bradu. Když došel až k Brumbálovi, oběma rukama si s ním potřásl.
"Staré dobré Bradavice," řekl, pohlédl na hrad a usmál se. Zuby měl dost žluté a Harry si všiml, že ač se usmíval, jeho oči zůstaly chladné a vychytralé. Je to úžasné být zase tady, opravdu úžasné… Viktore, pojď sem do tepla… nebude vám to vadit, Brumbále, viďte? Viktor se totiž trochu nachladil…"
Karkarov kývl na jednoho ze svých studentů. Jak chlapec procházel kolem, Harry na okamžik zahlédl vyčnělý, křivý nos a husté černé obočí. Býval by ho poznal, i kdyby ho Ron nežďuchl do ruky a nezahrčel mu do ucha:
"Harry - vždyť to je Krum!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama