Harry Potter a ohnivý pohár - 14. kapitola

12. ledna 2018 v 12:33 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

14. Kapitola

Kapitola čtrnáctá
Kletby, které se nepromíjejí

V příštích dvou dnech se nic významnějšího nestalo, jen Neville při hodině lektvarů roztavil už šestý kotlík. Profesor Snape, který po prázdninách působil ještě nevraživěji než kdy dřív, mu za to uložil školní trest, po kterém se vrátil úplně zhroucený, protože musel vykuchat celou bečku ropušníků.
"Je ti doufám jasné, proč má Snape tak mizernou náladu?" zeptal se Ron Harryho, když sledovali, jak Hermiona učí Nevilla vyplachovacímu kouzlu, aby se zbavil žabích střívek, která mu zůstala za nehty.
"No jasně," přisvědčil Harry. "Kvůli Moodymu přece."
Každý v Bradavicích věděl, jak Snape usiluje o místo učitele obrany proti černé magii a že už čtvrtý rok po sobě ho nezískal. Všechny předchozí učitele nesnášel a nijak se tím netajil - teď však jako by se měl na pozoru, aby Pošukovi Moodymu nedal najevo otevřené nepřátelství. Po pravdě řečeno, kdykoli je Harry viděl spolu - při obědě nebo při večeři, nebo když se potkali na chodbě - nemohl se zbavit dojmu, že Snape se vyhýbá Moodyho pohledu, jeho čarodějnému oku i tomu obyčejnému.
"Řekl bych, že Snape z něj má trochu strach," mínil Harry zamyšleně.
"Představ si, kdyby ho Moody proměnil v ropušníka," řekl Ron a oči se mu zamžily, "a nechal ho skákat nahoru dolů po celém sklepení…"
Studenti čtvrtého ročníku z Nebelvíru se na Moodyho první hodinu tak těšili, že ve čtvrtek přišli hned po obědě a stoupli si do fronty před jeho učebnou dlouho před zvoněním. Chyběla jen Hermiona - ta dorazila až před začátkem hodiny.
"Já jsem totiž byla -"
"V knihovně," dokončil za ni Harry. "Tak honem pojď, nebo už na nás nezbudou žádná slušná místa."
Honem si zabrali tři židle přímo proti katedře, všichni si vytáhli Černou magii: Návod k sebeobraně a nezvykle mlčky čekali. Zakrátko opravdu uslyšeli Moodyho příznačné klapavé kroky, jak se blíží po chodbě. Když vešel do třídy, vypadal stejně podivně a děsivě jako vždy. Zahlédli dokonce i jeho dřevěnou nohu s velkými drápy, která mu vykukovala zpod hábitu.
"To si můžete schovat," zabručel, dobelhal se ke stolu a posadil se. "Myslím ty knížky. Nebudete je potřebovat."
Zastrčili tedy učebnice zpátky do brašen; Ron byl celý bez sebe očekáváním.
Moody vzal třídní knihu, odhrnul ze zkřiveného, zjizveného obličeje dlouhou hřívu prošedivělých vlasů a začal jednoho po druhém vyvolávat jménem. Svým normálním okem soustavně probíral seznam, jeho čarodějné oko se však otáčelo sem tam a utkvělo na každém studentovi či studentce ve chvíli, kdy se ohlásili.
"Tak to bychom měli," přikývl, když mu poslední z nich potvrdil svoji přítomnost. "Dostal jsem o vaší třídě dopis od profesora Lupina. Zřejmě vás dost důkladně naučil, jak se vypořádat se zlovolnými čarodějnými tvory - probrali jste bubáky, karkulinky, bludníčky, ďasovce, tůňodavy i vlkodlaky, že ano?"
Odpovědělo mu souhlasné mručení.
"Jste ovšem pozadu - velice pozadu - pokud jde o kletby," pokračoval Moody. "Takže mým úkolem je poučit vás o tom, co mohou kouzelníci způsobit jeden druhému. Mám rok na to, abych vás naučil, jak se postavit zlým -"
"Copak vy tu nebudete natrvalo?" vyhrkl Ron.
Moody zakoulel čarodějným okem a upřeně na něj pohlédl. Ron se zatvářil vystrašeně, v dalším okamžiku se však profesor usmál - bylo to poprvé, co jej Harry viděl usmát se. Jeho zjizvený obličej v tu chvíli vyhlížel ještě pokřiveněji a zkrouceněji než jindy, když ale studenti zjistili, že jejich profesor je schopen něčeho tak vlídného, jako je úsměv, všem se ulevilo. Ron vypadal, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce.
"Vy jste syn Artura Weasleyho, že?" zeptal se Moody. "Váš otec mi před několika dny pomohl z pěkné bryndy… Ano, zůstanu tady jen tento školní rok, abych vyhověl Brumbálovi… jeden rok, a pak zase budu v klidu užívat odpočinku."
Skřípavě se zasmál a posléze zatleskal zkroucenýma rukama.
"Pojďme tedy rovnou k věci! Zaklínadla mohou mít rozmanitou sílu a podobu. Podle ministerstva kouzel bych vás měl naučit jen protikletbám a dost. Jak působí zakázané kletby, to byste se měli dozvědět až v šestém ročníku. Domnívají se totiž, že teprve pak budete ve věku, kdy se jim dokážete postavit. Profesor Brumbál však o vás má vyšší mínění: je přesvědčen, že to zvládnete, a já říkám, že čím dřív budete vědět, co vám hrozí, tím lépe. Copak byste se mohli bránit proti něčemu, co jste nikdy neviděli? Kouzelník, který se proti vám chystá použít zakázanou kletbu, vám samozřejmě neřekne, co má v úmyslu; neudělá to vlídně a zdvořile a neohlásí vám to předem. Musíte být připraveni. Musíte být bdělí a ve střehu. A vy to musíte dát pryč, slečno Brownová, když vám něco vykládám."
Levandule sebou trhla a celá zrudla: ukazovala totiž Parvati pod lavicí horoskop, který právě dokončila. Moodyho čarodějné oko zřejmě vidělo nejen dozadu, ale dokázalo proniknout i dřevem.
"Takže… ví někdo z vás, které kletby jsou kouzelnickými zákony stíhány nejpřísněji?"
Několik studentů váhavě zvedlo ruku; byli mezi nimi také Ron a Hermiona. Moody ukázal na Rona, i když jeho čarodějné oko ještě ulpívalo na Levanduli Brownové.
"Ehm," pronesl Ron nejistě, "taťka mi o jedné říkal… myslím, že se jí říká Imperius nebo tak nějak."
"Ano, jistě," přisvědčil Moody, "tuhle váš otec určitě zná. Svého času právě ta nadělala ministerstvu dost těžkou hlavu."
S námahou si stoupl na nesouměrné nohy a ze zásuvky ve stole vytáhl skleněnou nádobku, v níž se míhali tři velcí černí pavouci. Harry cítil, jak Ron vedle něho ucukl - pavouky totiž absolutně nesnášel.
Moody sáhl do nádobky, jednoho pavouka vytáhl a chvilku ho podržel na dlani, aby ho všichni viděli.
Pak na něj namířil hůlkou a šeptl: "Imperio!"
Pavouk mu seskočil z dlaně a na tenké hedvábné nitce se začal komíhat dopředu dozadu jako na visuté hrazdě. Ztuha natáhl nohy a pak se překotil, přetrhl vlákno, na němž visel, dopadl na stůl a začal metat přemety kolem dokola. Moody trhl hůlkou, pavouk se postavil na dvě zadní nohy a začal stepovat - nic jiného to být nemohlo.
Všichni se tomu srdečně smáli - všichni, až na Moodyho.
"Říkáte si, jaká je to legrace, viďte?" zabručel. "A jak by se vám zamlouvalo, kdybych to udělal vám?"
Smích téměř okamžitě umlkl.
"Právě teď ho absolutně ovládám," řekl Moody klidně, když se pavouk stočil do klubíčka a začal metat kotrmelce. "Udělá, co mu poručím - vyskočí z okna, utopí se nebo vleze někomu z vás do krku…"
Ron se bezděky zachvěl.
"Před lety bylo mnoho čarodějek a kouzelníků ovládáno právě kletbou Imperius," pokračoval Moody a Harry pochopil, že mluví o dobách, kdy byl Voldemort všemocný. "Ministerstvo to stálo spoustu práce, když potom zjišťovalo, kdo z nich jednal ze svobodné vůle a koho k tomu donutili.
Kletbě Imperius se lze bránit, a já vás naučím jak. Vyžaduje to však opravdovou sílu charakteru, kterou nemá každý. Pokud se vám to podaří, je lépe se s ní vůbec nestřetnout. MUSÍTE BÝT USTAVIČNĚ NA POZORU!" vyštěkl a celá třída nadskočila.
Moody zvedl pavouka, který pořád dělal kotrmelce, a hodil ho zpátky do nádobky. "Zná někdo ještě jinou zakázanou kletbu?"
Hermiona znovu hbitě zvedla ruku a Harryho překvapilo, že se hlásí i Neville. Ten obvykle přispíval svými vědomostmi jedině při hodinách bylinkářství, což byl zdaleka jeho nejlepší předmět. Sám v tu chvíli vypadal, jako by žasl nad vlastní troufalostí.
"Ano?" řekl Moody, zakoulel svým čarodějným okem doprava a upřel ho na Nevilla.
"Ještě je kletba, které se říká Cruciatus," řekl Neville přiškrceným, ale zřetelným hlasem.
Moody teď na něj upřeně zažíral oběma očima.
"Vy se jmenujete Longbottom?" zeptal se a stočil čarodějné oko dolů, aby se znovu podíval na seznam v třídní knize.
Neville nervózně přikývl, Moody se ho však už dál nevyptával. Otočil se zpátky k celé třídě, sáhl do nádobky pro dalšího pavouka a položil ho na desku stolu. Pavouk zůstal nehybně ležet, zřejmě příliš vyděšený, než aby udělal jediný krok.
"Tak tedy Cruciatus," začal Moody. "Napřed si pavouka trochu zvětším, abyste to opravdu pochopili," řekl a namířil na něj hůlkou. "Engorgio!"
Pavouk se nafoukl, až byl rázem větší než tarantule. Ron už přestal cokoli předstírat a postrčil si židli dozadu, co možná nejdál od Moodyho stolu.
Profesor znovu zvedl hůlku, namířil s ní na pavouka a zamumlal: "Crucio!"
V tu chvíli pavouk přitáhl nohy k tělu; převrátil se, začal sebou strašlivě škubat a zmítal se ze strany na stranu. Ačkoli nevydal sebemenší zvuk, Harry si byl jistý, že mít hlas, ječel by teď bolestí. Moody dál mířil na pavouka hůlkou a ten se třásl a cukal sebou stále prudčeji…
"Přestaňte!" vyjekla Hermiona.
Harry se k ní otočil. Nedívala se na pavouka, ale na Nevilla, a tak i on uviděl, jak Neville před sebou zatíná pěsti, až měl články prstů úplně bílé, a že má oči otevřené dokořán a plné děsu.
Moody zvedl hůlku. Pavouk přestal komíhat nohama, stále však sebou škubal.
"Reducio," zamumlal a pavouk se scvrkl do původní velikosti. Profesor ho strčil zpátky do nádobky.
"Takhle vypadá bolest," řekl potichu. "Pokud umíte používat kletbu Cruciatus, nepotřebujete palečnice ani nože, abyste někomu způsobili muka… I tato kletba byla kdysi velice oblíbená.
Dobrá… zná někdo ještě nějakou jinou?" Harry se rozhlédl po svých spolužácích. Podle toho, jak se tvářili, si domyslel, že všichni uvažují, jaký osud čeká posledního pavouka. Hermioně se trochu třásla ruka, když ji zvedla potřetí.
"Ano?" zeptal se Moody a podíval se na ni.
"Avada kedavra," šeptla Hermiona.
Několik studentů včetně Rona se po ní znepokojeně podívalo.
"Správně," přisvědčil Moody a ústa, pokleslá na stranu, mu opět zkřivil lehký úsměv. "Poslední a nejhorší ze všech. Avada kedavra… kletba, která zabíjí.
Znovu strčil ruku do skleněné nádobky a třetí pavouk zoufale běhal po dně, aby unikl jeho prstům, jako kdyby tušil, co ho čeká. Profesor jej však chytil a položil na katedru. Pavouk začal zděšeně pobíhat po dřevěné desce.
Moody zvedl hůlku a Harryho sevřela nenadálá předtucha.
"Avada kedavra!" zaburácel Moody.
Následoval oslnivý záblesk zeleného světla a svištivý zvuk, jako kdyby se vzduchem řítilo něco neviditelného a obrovského - pavouk se vmžiku převrátil na záda, a i když nejevil sebemenší známky po násilí, byl nepochybné mrtvý. Několik děvčat jen stěží potlačilo výkřik; Ron se vrhl dozadu a málem převrátil židli, když pavouk klouzal směrem k němu.
Moody smetl mrtvolku na podlahu.
"Není to pěkný pohled," řekl klidně. "Ani příjemný. Není proti tomu žádná protikletba a nedá se nijak odrazit. Pokud víme, až do dnešního dne tuto kletbu přežil jediný člověk na světě, a ten sedí přímo proti mně."
Harry cítil, jak rudne, když se mu Moody (navíc oběma očima) zadíval do tváře. Uvědomoval si, že se na něj dívají i všichni ostatní. Upřeně se zahleděl na prázdnou tabuli, jako kdyby ho najednou nesmírně zaujala, ačkoli ve skutečnosti ji vůbec neviděl…
Takhle tedy zemřeli jeho rodiče… stejně jako ten pavouk. Zůstali také ležet bez jediné zjevné skvrnky a beze stopy po násilí? Prostě jen zahlédli záblesk zeleného světla a zaslechli svist smrti, jež se na ně řítila, a vzápětí z jejich těl vyprchal život?
Harry se už tři roky vždy znovu snažil představit si, jak rodiče zemřeli; od chvíle, kdy se dozvěděl, že byli zavražděni, od chvíle, kdy zjistil, co se té noci stalo: jak Červíček prozradil Voldemortovi, kde je najde, a ten se za nimi vydal do jejich domku. Jak Voldemort napřed zabil jeho otce. Jak se ho James Potter ještě pokoušel zadržet a křičel na svou ženu, ať s Harrym uteče… a potom Voldemort dorazil k Lily Potterové a vyzval ji, ať mu uhne z cesty, aby mohl zabít i Harryho… Jak ho prosila, aby ho ušetřil a místo něho zabil ji, a jak nepřestala svého syna chránit… takže Voldemort ji zavraždil také a potom namířil hůlkou na Harryho…
Věděl to takhle dopodrobna proto, že slyšel hlasy svých rodičů, když loni zápolil s mozkomory - právě v tom spočívala jejich hrůzná síla: donutili svou oběť znovu prožít nejhorší chvíle života a bezmocně utonout ve vlastním zoufalství…
Moody už zase mluvil a Harrymu se zdálo, že ho slyší jakoby z velké dálky. Jen s největším úsilím se vrátil do přítomné chvíle a začal poslouchat, co profesor říká.
"Avada kedavra je kletba, za kterou musí stát čaromocná síla - třeba kdybyste teď vy všichni vytáhli své hůlky, namířili je na mě a vyslovili ji, velice pochybuji, že by se mi spustila třeba jen krev z nosu. Na tom ale nezáleží. Nejsme tu proto, abych vás naučil, jak se to dělá.
Pokud ovšem proti ní není žádná protizbraň, proč jsem vám ji vůbec předvedl? Protože o ní musíte vědět. Musíte si uvědomovat, která je ta nejhorší zlá kletba - abyste se nedostali do situace, kdy by vám hrozila. MUSÍTE BÝT USTAVIČNÉ NA POZORU!" zahřměl a třída znovu nadskočila.
"Tyto tři kletby - Avada kedavra, Imperius a Cruciatus - jsou společně známy jako kletby, které se nepromíjejí. Pokud někdo kteroukoli z nich použije proti jiné lidské bytosti, stačí to, aby mu to vyneslo doživotní vězení v Azkabanu. Právě tyhle kletby vás ohrožují a já vás musím naučit, jak proti nim bojovat. Musíte být připraveni, musíte být vyzbrojení. Především ale musíte být bez ustání na pozoru. Vezměte si brk a zapište si to…"
Až do konce hodiny si psali poznámky o každé ze tří kleteb, které se nepromíjejí. Dokud nezazvonilo, nikdo nepromluvil slovo - ale když je Moody propustil a vyšli ze třídy, spustili všichni jako o závod. Samozřejmě ještě mluvili o kletbách a z jejich hlasů zazníval strach smíšený s obdivem - "Viděl jsi, jak sebou cukal? - a jak ho zabil - jako když luskne prsty!"
Harry si pomyslel, že se o Moodyho hodině baví, jako kdyby právě zhlédli nějakou efektní podívanou, jemu však nijak zábavná nepřipadla - a Hermioně očividně také ne.
"Honem pojďte," vyzvala Harryho a Rona nervózně.
"Snad už zas nejdeš do té zatracené knihovny?" zeptal se Ron.
"Ne," odsekla a ukazovala do postranní chodby. "Teď jde o Nevilla."
Stál tam úplně sám, v polovině chodby, a zíral na kamennou zeď před sebou s očima široce rozevřenýma a se stejně zděšeným výrazem, jaký měl, když jim Moody předváděl kletbu Cruciatus.
"Neville," řekla tiše Hermiona.
Longbottom se okamžitě otočil.
"Jé, ahoj," ozval se mnohem vyšším hlasem, než jakým mluvil obvykle. "To byla opravdu zajímavá hodina, viďte? Moc rád bych věděl, co bude k večeři - mám už hrozný hlad, vy ne?"
"Neville, není ti nic?" zeptala se Hermiona.
"Cože - ne, je mi fajn," zadrmolil pořád tím nepřirozeně vysokým hlasem. "Byla to opravdu zajímavá večeře - chci říct hodina - co bude k jídlu?"
Ron se na Harryho zaraženě podíval.
"Neville, co to -"
Vtom se za nimi ozval podivný klapavý zvuk, a když se otočili, zjistili, že k nim kulhá profesor Moody. Všichni čtyři zmlkli a úzkostně ho sledovali, ale když promluvil, jeho bručivý hlas zněl mnohem tišeji a laskavěji, než od něj až dosud slyšeli.
"To bude dobré, chlapče," řekl Nevillovi. "Co kdybyste zašel ke mně do kabinetu? Pojďte… dáme si spolu šálek čaje…"
Když si Neville představil, že by měl k Moodymu zajít na čaj, zatvářil se ještě zděšeněji. Ani se nepohnul a nepromluvil jediné slovo.
Moody teď sklouzl čarodějným okem na Harryho. "Vy jste v pořádku, Pottere, že ano?"
"Jistě," odtušil Harry málem vzdorně.
Modré oko se Moodymu lehce chvělo v důlku, jak si Harryho prohlížel.
"Musíte to vědět," řekl potom. "Možná to zní krutě, ale vy to musíte vědět. Nemá smysl si cokoli namlouvat… Tak pojďte, Longbottome. Mám tam pár knížek, které by vás mohly zajímat."
Neville úpěnlivě pohlédl na Harryho, Rona a Hermionu, nikdo z nich však neřekl ani slovo, takže mu nezbylo než dovolit Moodymu, aby mu položil zkroucenou ruku na rameno a odvedl si ho s sebou.
"Co tohle mělo znamenat?" otázal se Ron a sledoval je pohledem, dokud oba nezmizeli za rohem.
"Nevím," odpověděla Hermiona zamyšleně.
"Byla to ale parádní hodina, viď?" řekl Ron Harrymu, když zamířili do Velké síně. "Řeknu ti, že Fred a George měli pravdu: Moody to všechno skutečně zná. A když pronesl kletbu Avada kedavra, jak ten pavouk hned umřel, prostě skápnul…"
Když však spatřil výraz v Harryho tváři, náhle zmlkl a nepromluvil ani slovo, dokud nedošli do Velké síně. Pak prohlásil, že by se večer už měli pustit do předpovědí pro profesorku Trelawneyovou, neboť jim to zabere spoustu času.
U večeře se Hermiona do jejich rozhovoru vůbec nepletla. Šílenou rychlostí ji do sebe naházela a znovu vyrazila do knihovny. Oba chlapci se vydali zpátky do nebelvírské věže, a Harry, který během večeře nemyslel na nic jiného, teď sám začal o kletbách, které se nepromíjejí.
"Jestlipak by kvůli tomu neměli Moody a Brumbál potíže, kdyby se na ministerstvu dozvěděli, že nám ty kletby předvedl?" nadhodil, když už se blížili k Buclaté dámě.
"Nejspíš ano," soudil Ron. Jenže Brumbál vždycky dělá všechno po svém, to přece víš, a Moody nevychází z problémů už kolik let. Nejdřív zaútočí, a teprve pak se ptá - tak třeba ty jeho popelnice… Á… Třesky plesky."
Buclatá dáma se vyklonila, odhalila vstupní otvor a Harry s Ronem prolezli do nebelvírské společenské místnosti. Bylo v ní plno a všichni mluvili jeden přes druhého.
"Dojdeme si pro věci na jasnovidectví?" řekl Harry.
"Co nám zbývá," zabručel Ron.
Vydali se nahoru do ložnice pro knihy a grafy a našli tam Nevilla, jak sedí na posteli, úplně sám, a čte si nějakou knihu. Vypadal o hodně klidnější než na konci Moodyho hodiny, i když ještě pořád nebyl úplně normální a oči měl dost zarudlé.
"Jsi v pořádku, Neville?" zeptal se ho Harry.
"Ano, jistě," přisvědčil Neville. "Díky za optání, ale je mi fajn. Čtu si tuhle knihu, co mi půjčil profesor Moody…"
Zvedl ji a ukázal jim název: Kouzelné vodní rostliny Středozemního moře a jejich vlastnosti.
"Profesorka Prýtová zřejmě řekla profesoru Moodymu, že v bylinkářství jsem opravdu dobrý," řekl Neville. V jeho hlasu zněl lehký přídech hrdosti, s kterým se u něj Harry až dosud setkal jen velice zřídka. "Napadlo ho, že by mě tohle mohlo zajímat."
Harry si uvědomil, že povědět Nevillovi, co o něm řekla profesorka Prýtová, byl velice ohleduplný způsob, jak ho povzbudit, protože jen zřídka mu někdo řekl, že je v něčem dobrý. Tak nějak by se asi zachoval profesor Lupin.
Harry i Ron si odnesli dolů do společenské místnosti učebnice Odhalování věcí budoucích, našli si volný stůl a pustili se do předpovědí, co je čeká během příštího měsíce. Za hodinu pokročili jen velice málo, i když stůl byl posetý útržky pergamenu s nejrůznějšími součty a symboly, a Harry měl mozek stejně zastřený mlhou, jako kdyby celou tu dobu vdechoval vonný dým z krbu profesorky Trelawneyové.
"Nemám sebemenší tušení, co tohle všechno má znamenat," řekl s pohledem upřeným na dlouhé stránky výpočtů.
"Víš co?" mínil Ron, který už měl vlasy úplně zježené, jak se v nich každou chvíli zoufale prohraboval prsty. "Myslím, že bychom zas jednou měli dát na strýčka Příhodu."
"Chceš říct, že si prostě něco vymyslíme?"
"Přesně tak," přikývl Ron a smetl ze stolu hromadu načmáraných poznámek, namočil brk do inkoustu a začal psát.
"Příští pondělí," odříkával nahlas, co psal, "pravděpodobně dostanu kašel v důsledku nepříznivé konjunkce Marsu a Jupitera."
Podíval se na Harryho. "Znáš ji - hlavně to musí být samá nemoc a malér, na to je vysazená."
"Bezva," souhlasil Harry, zmačkal své dosavadní pokusy a vysokým obloukem je přes hlavy tlachajících prváků hodil do krbu. "Dobrá… V pondělí mi hrozí nebezpečí - ehm - že se popálím."
"Jak jinak," přisvědčil Ron ponuře, "v pondělí nás zase čekají skvorejši. Fajn, a v úterý - ehm…"
"Přijdu o něco, na čem mi hodně záleží," řekl Harry a rychle listoval Odhalováním věcí budoucích, kde hledal nápady.
"To zní dobře," souhlasil Ron a zapsal to. "Bude to vinou… ehm… vinou Merkura. A co takhle, že ti vrazí nůž do zad někdo, o kom sis myslel, že je to tvůj přítel?"
"Tyjó, to nemá chybu…" zajásal Harry a honem si to zapisoval. "…protože… protože Venuše bude ve dvanáctém domě."
"A ve středu tuším, že se s někým poperu a dostanu pořádnou nakládačku."
"Počkej, poprat jsem se chtěl já. Ale dobrá, tak prohraju sázku."
"Jo, protože se vsadíš, že já vyhraju…"
Ještě hodinu si vymýšleli stále nové předpovědi (jednu tragičtější než druhou), zatímco se společenská místnost postupně vyprazdňovala, jak studenti odcházeli na kutě. Přiloudal se k nim Křivonožka, zlehka vyskočil na prázdné křeslo a upřel na Harryho nevyzpytatelný pohled, asi tak, jako by se na ně dívala Hermiona, kdyby věděla, že svůj domácí úkol nedělají pořádně.
Jak se Harry rozhlížel po místnosti a uvažoval, jakou ránu osudu ještě nepoužil, zahlédl Freda a George, kteří seděli u stěny na opačné straně, hlavy u sebe a brky v ruce, a soustředěně hloubali nad kusem pergamenu. Bylo krajně nezvyklé vidět ty dva, jak se krčí v koutku a mlčky pracují. Většinou toužili být ve středu dění a patřičně na sebe strhávali pozornost. Teď bylo v jejich jednání něco tajnůstkářského a Harry si vzpomněl, jak spolu vysedávali a psali doma v Doupěti. Tenkrát si myslel, že sestavují další objednávkový list na Kratochvilné kouzelnické kejkle, teď to ale na nic takového nevypadalo, protože by určitě přibrali i Leeho Jordana. Hrozně by ho zajímalo, jestli to má co dělat s přihláškou do turnaje tří kouzelnických škol.
Zatímco je pozoroval, George se podíval na Freda a zavrtěl hlavou, brkem něco přeškrtl a pak pronesl velice tichým hlasem, který se přesto rozlehl po celé místnosti, teď už téměř prázdné: "To ne… to zní, jako kdybychom ho obviňovali. Musíme být opatrní…"
George zvedl hlavu a zjistil, že se na něj Harry dívá. Ten se jen zašklebil a vrátil se ke svému předvídání věcí příštích - nechtěl, aby si George myslel, že je potajmu poslouchá. Krátce nato už dvojčata pergamen svinula, popřála ostatním dobrou noc a šla si lehnout.
Byli pryč asi tak deset minut, když se rozevřel otvor v podobizně a do společenské místnosti prolezla Hermiona, v jedné ruce svazek pergamenů a v druhé krabičku, ve které něco chrastilo. Křivonožka naježil hřbet a začal příst.
"Ahoj!" pozdravila. "Právě jsem to dodělala!"
"Já taky!" prohlásil Ron vítězoslavně a odhodil brk na stůl. Hermiona se posadila, vše, co přinesla, složila na prázdné křeslo a přitáhla si Ronovu předpověď.
"Zrovna nejlepší měsíc tě nečeká, co?" poznamenala s křečovitým úšklebkem, zatímco Křivonožka se jí schoulil na klíně.
"No, aspoň to vím dopředu," zívl Ron.
"Poslechni, ale topíš se hned dvakrát," namítla Hermiona.
"Opravdu?" řekl Ron a podíval se do své předpovědi. "Tak to jednou změním a radši se octnu v nebezpečí, že mě ušlape rozzuřený hipogryf."
"Nezdá se ti, že málem bije do očí, že sis to všechno vymyslel?"
"Co si to dovoluješ?!" předstíral Ron rozhořčení. "Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!"
Hermiona povytáhla obočí.
"To se jen tak říká," dodal Ron chvatně.
Harry už také odložil brk; právě si totiž předpověděl vlastní smrt - useknou mu hlavu.
"Co máš v té krabičce?" zeptal se a ukázal na ni.
"To je legrační, že se ptáš," řekla Hermiona a vrhla ošklivý pohled na Rona. Pak sundala víčko a ukázala jim, co je uvnitř.
Bylo tam asi padesát odznaků, každý jiné barvy, ale na všech stálo: SPOŽÚS.
"Spožús?" kroutil hlavou Harry, jeden odznak zvedl a podíval se na něj. "Co to má znamenat?"
"Žádný spožús," řekla Hermiona netrpělivě," nýbrž es-pé-ó-žet-ú-es. Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků."
"O té jsem nikdy neslyšel," namítl Ron.
"Ani jsi nemohl," řekla Hermiona rázně. "Právě jsem ji založila."
"Jo takhle!" z Ronova hlasu zaznělo lehké překvapení. "A kolik už máš členů?"
"No - jestli vstoupíte vy dva, tak budeme tři," přiznala jejich kamarádka.
"A ty si vážně myslíš, že bychom tu měli chodit s odznaky nějakého spožúsu?" řekl Ron.
"SPOŽÚS je vážná věc!" rozohnila se Hermiona. "Chtěla jsem to nazvat Zastavte Hanebné Zneužívání Našich Bližních Kouzelných Tvorů a Kampaň za Změnu jejich Právního Postavení, ale to nezní dobře. Takže to bude název našeho manifestu."
Zamávala před nimi svazkem pergamenů. "Všechno jsem to v knihovně důkladně prostudovala. Domácí skřítkové žijí v otroctví už celá staletí. Nechápu, jak je vůbec možné, že s tím až do dneška nikdo nic neudělal."
"Hermiono, poslouchej ušima, prosím tě," namítl Ron hlasitě. Jim - to - vyhovuje. Oni si v tom otroctví přímo lebedí!"
"Naším krátkodobým cílem je -" Hermiona dělala, jako když neslyšela ani slovo a mluvila ještě hlasitěji než Ron, "je zabezpečit domácím skřítkům slušné mzdy a pracovní podmínky. Naše dlouhodobé cíle zahrnují změnu zákona o zákazu používání hůlek a snahu prosadit do Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory některého domácího skřítka, protože je skandální, že nikde nemají žádné zastoupení."
"Ale jak tohle všechno dokážeme?" zeptal se Harry.
"Začneme náborem členů," vysvětlovala Hermiona ochotně. "Říkala jsem si, že zápisné by mohlo být dva srpce - za to každý dostane odznak - a z výnosu bychom mohli financovat naši letákovou kampaň. Ty budeš dělat pokladníka, Rone - kasičku na vybírání už pro tebe mám nahoře - a ty tajemníka, Harry, takže bys mohl být tak laskav a zapsat všechno, co jsem teď říkala, jako zápis z naší první schůze."
Odmlčela se a obdařila oba zářivým úsměvem. Harry jen seděl, pobouřen jejími nápady, a zároveň se bavil, když viděl výraz v Ronově tváři. Ten vyjeveně mlčel, jako by ztratil řeč. Nakonec ticho přerušilo nehlučné zaťukání na okno. Harry na něj pohlédl přes vyprázdněnou společenskou místnost a v měsíčním světle spatřil sněžnou sovu, jak sedí na okenním parapetu.
"Hedviko!" vykřikl, vymrštil se z křesla, přeběhl síň a otevřel okno dokořán.
Hedvika vlétla dovnitř, přeletěla přes společenskou místnost a posadila se na stůl, přímo na jeho úkol.
"To je dost!" řekl Harry a vrhl se k ní.
"Nese ti odpověď!" upozornil ho Ron vzrušeně a ukazoval na špinavý kousek pergamenu, který měla přivázaný k nožce.
Harry ho spěšně odvázal a posadil se, aby si ho přečetl.
Hedvika se mu usadila na koleně, mávala křídly a tiše houkala.
"Co ti píše?" se zatajeným dechem vyhrkla Hermiona.
Dopis byl krátký a vypadalo to, že ho pisatel naškrábal v největším spěchu. Harry ho přečetl nahlas:

Harry,
okamžitě letím na sever. To, co mi píšeš o své jizvě, je poslední ze série podivných zvěstí, které se mi donesly až sem. Pokud tě jizva znovu začne bolet, jdi rovnou za Brumbálem - říká se, že povolal z důchodu Pošuka Moodyho, takže určitě chápe, co všechna ta znamení ohlašují, i když nikdo jiný to netuší. Ozvu se ti co nejdřív. Pozdravuj Rona a Hermionu a měj oči na stopkách, Harry!
Sirius

Harry se podíval na Rona a Hermionu, kteří zas upřeně zírali na něj.
"On letí na sever?" zašeptala Hermiona. "To znamená, že se vrací?"
"A jaká znamení chápe Brumbál?" zeptal se Ron a tvářil se zmateně. "Harry - co je s tebou?"
Harry se zrovna v tu chvíli uhodil do čela pěstí a snažil se shodit Hedviku z klína.
"Neměl jsem mu o tom vůbec psát!" vztekal se.
"O čem to prosím tě mluvíš?" podivil se Ron.
"On si totiž myslí, že se musí vrátit!" řekl Harry a bouchl do stolu s takovou silou, až Hedvika přistála na opěradle Ronova křesla a začala pohoršeně houkat. "Vrací se, protože si myslí, že mi hrozí nebezpečí! A já jsem přitom úplně v pohodě! A pro tebe nic nemám," osopil se na Hedviku, která netrpělivě cvakala zobákem, "jestli chceš něco k jídlu, musíš nahoru do sovince."
Hedvika ho sjela mimořádně uraženým pohledem a odletěla k otevřenému oknu; roztaženým křídlem ho ještě stačila uhodit po hlavě.
"Harry," začala Hermiona smířlivým hlasem.
"Jdu si lehnout," řekl úsečně. "Uvidíme se ráno."
Nahoře v ložnici si natáhl pyžamo a ihned zalehl do postele s nebesy, ačkoli se necítil ani trochu unavený.
Kdyby se Sirius vrátil a chytili ho, byla by to jeho vina. Proč nedržel jazyk za zuby? Bolelo ho to jen pár vteřin, a hned to musel rozhlašovat… Proč neměl tolik rozumu a nenechal si to pro sebe…
Chvilku nato slyšel vejít do ložnice Rona, ale nepromluvil na něj. Ještě dlouho ležel s očima upřenýma na temná nebesa nad postelí. V ložnici vládlo naprosté ticho, a nemít hlavu plnou starostí, uvědomil by si, že neslyší Nevillovo obvyklé chrápání, takže zřejmě není jediný, kdo bdí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama