Harry Potter a ohnivý pohár - 13. kapitola

12. ledna 2018 v 12:31 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

13. Kapitola

Kapitola třináctá
Pošuk Moody

Do rána bouře odvanula jinam, ale strop ve Velké síni zůstal kalný a ponurý. Když si Harry, Ron a Hermiona u snídaně prohlíželi rozvrhy na nový školní rok, nad hlavami se jim řítila těžká mračna, šedá jak starý cín. Kousek od nich seděli Fred, George a Lee Jordan a dohadovali se o čarodějných způsobech jak se udělat staršími, aby se lstí dostali do turnaje tří kouzelnických škol.
"Dneska to není špatné… budeme celé dopoledne venku," zaradoval se Ron, když v rozvrhu přejížděl prstem po pondělku. "Bylinkářství s Mrzimorem a potom péče o kouzelné tvory… ale kruci, ještě pořád ji máme se Zmijozelem…"
"A odpoledne dvouhodinovka jasnovidectví," zasténal Harry nad rozvrhem. Vedle lektvarů bylo jasnovidectví jeho nejméně oblíbeným předmětem: profesorka Trelawneyová mu soustavně předpovídala smrt a Harryho to znepokojovalo a rozčilovalo.
"Měli jste si ho vyškrtnout jako já," řekla Hermiona rázně a mazala si topinku máslem, "a mohli jste chodit na něco rozumného, třeba na věštění z čísel."
"Vidím, že už zase jíš," poznamenal Ron a díval se, jak si topinku štědře potírá zavařeninou.
"Došla jsem k závěru, že jsou i lepší způsoby, jak bojovat za práva skřítků," řekla Hermiona povýšeně.
"Jo… a měla jsi hlad," ušklíbl se Ron.
Vtom se nad nimi ozval hlasitý šelest mnoha křídel a otevřenými okny vletěla do místnosti stovka sov s ranní poštou. Harry bezděčně vzhlédl, v záplavě hnědých a šedých těl však nebylo ani stopy po něčem bílém. Sovy kroužily kolem stolů a hledaly ty, kterým dopisy a balíčky patřily. K Nevillovi Longbottomovi se snesl veliký puštík a složil mu do klína balík - Neville si téměř pokaždé něco zapomněl doma. Na protější straně síně přistál Dracovi Malfoyovi na rameni jeho výr, který mu nejspíš nesl obvyklou zásilku dobrot a pamlsků z domova. Harry se snažil nevnímat tíživý pocit zklamání v žaludku a sklonil se nad ovesnou kaši. Že by se Hedvice něco stalo a Sirius jeho dopis nedostal?
Takové úvahy se mu honily hlavou celou cestu mezi rozmoklými zeleninovými záhony, dokud nedorazili do skleníku číslo tři, kde ho z nich vytrhla profesorka Prýtová: ukázala jim ty nejošklivější rostliny, jaké kdy viděl. Vyklubaly se ze záhonu a daleko víc než rostliny připomínaly tmavočerné obrovské slimáky. Svíjely se a zmítaly a byly poseté spoustou velikých lesklých puchýřů, které vypadaly, že jsou plné nějaké tekutiny.
"To jsou dýmějové hlízy," vysvětlila jim energicky profesorka Prýtová, "a potřebují vymačkat. Hnis nachytáte tady do -"
"Cože nachytáme?" zeptal se Seamus Finnigan zhnuseně.
"Hnis, Finnigane, hnis," řekla profesorka Prýtová, "a má velikou cenu, takže neukápněte ani trochu vedle. Jak jsem už říkala, nachytáte ho tady do těch lahví. A vezměte si na to rukavice z dračí kůže! Hnis z dýmějových hlíz může na kůži udělat pořádnou paseku, když není ředěný."
Vymačkávat dýmějové hlízy bylo sice nechutné, skýtalo jim to však jakési zvrácené zadostiučinění. Jakmile některý puchýř praskl, vystříkla z něj spousta husté žlutozelené tekutiny páchnoucí jako benzin. Chytali ji do lahví, které jim profesorka Prýtová ukázala, a na konci hodiny jí měli několik litrů.
"Madame Pomfreyová bude spokojená," řekla profesorka a zazátkovala poslední láhev. "Hnis z dýmějových hlíz je totiž vynikající prostředek proti úpornějším formám trudovitosti a studentky si už nebudou muset vymýšlet všelijaké zoufalé způsoby, jak se zbavit uhrů."
Jako chudinka Eloise Midgenová," řekla potichu Hannah Abbottová z Mrzimoru. "Zkoušela si je odstranit zaříkáváním."
"Husa jedna hloupá," zavrtěla hlavou profesorka Prýtová. "Ale madame Pomfreyové se přece jen podařilo přidělat jí ten nos zpátky."
Přes mokré školní pozemky k nim z hradu dolehl hlasitý zvuk zvonu ohlašující konec hodiny, a obě třídy se rozešly: studenti z Mrzimoru se vydali nahoru po kamenném schodišti na hodinu přeměňování, zatímco nebelvírští zamířili na opačnou stranu, po svažité louce k Hagridovu malému dřevěnému srubu, který stál na okraji Zapovězeného lesa.
Hagrid stál před boudou, jednu ruku na obojku Tesáka, svého obrovského psa cvičeného na černou zvěř. Na zemi kolem leželo několik otevřených dřevěných beden a Tesák kňučel a cloumal obojkem, protože si chtěl jejich obsah prohlédnout zblízka.. Když přišli blíž, uslyšeli podivné chřestivé zvuky přerušované něčím, co znělo jako tlumené výbuchy.
"Brýtro!" řekl Hagrid a usmál se na Harryho, Rona a Hermionu. "Radši počkáme na zmijozelský, todle si žádnej z nich nedá ujít, tydlety třaskavý skvorejše!"
Jakže?" přeptal se Ron.
Hagrid ukázal do bedny před sebou.
"Tfuj!" vykřikla Levandule Brownová a uskočila.
Tfuj bylo podle Harryho docela výstižné. Skvorejši vypadali jako znetvoření humři bez krunýře - byli děsivě bledí a jakoby slizovatí, nohy jim trčely z těch nejpodivnějších míst a hlavu nebylo vidět. V každé bedně jich byla přibližně stovka, měřili asi patnáct centimetrů, lezli jeden přes druhého a slepě vráželi do stěn. Vydávali pronikavý zápach, jenž připomínal shnilé ryby. Co chvíli některému z nich vyšlehla ze zadní části těla jiskra a skvorejš s tichým lupnutím popoletěl o pár centimetrů dopředu.
"Právě se vylíhli," pyšnil se Hagrid, "tak si je budete moct sami pěstovat! Říkal jsem si, že to budete mít jako takový praktický cvičení!"
"Proč bychom je měli chtít pěstovat?" přerušil ho chladný hlas.
Zmijozelští dorazili a ptal se samozřejmě Draco Malfoy. Crabbe a Goyle se souhlasně pochechtávali.
Hagrid se zatvářil zmateně.
"Chci říct, co vlastně dělají?" zeptal se Malfoy. "K čemu slouží?"
Hagrid otevřel ústa a bylo vidět, že usilovně přemýšlí; chvilku ještě mlčel, potom však chraplavě řekl: "K tomu se dostanem příští hodinu, Malfoyi. Dneska je budem jen krmit. Musíte zkusit různý věci - já sám je eště nikdy neměl a nevím, co jim pojede - mám tu mravenčí vajíčka, žabí játra a kousek užovky - prostě zkuste jim dát vod každýho trošku."
"Napřed hnis a teď zas tohle," reptal Seamus potichu.
Harry, Ron i Hermiona měli Hagrida upřímně rádi, což bylo jediné, kvůli čemu se donutili nabrat každý plnou dlaň rozmačkaných žabích jater a dát je na dno bedny, aby vzbudili laskominy třaskavých skvorejšů. Harry se nedokázal zbavit podezření, že to nemá smysl, protože skvorejši očividně neměli ústa.
"Auu!" vykřikl asi po deseti minutách Dean Thomas. "On mě popálil!"
Hagrid k němu ihned ustaraně zamířil.
"Najednou jako by mu úplně vybouchnul zadek!" vysvětloval Dean hněvivě a ukazoval Hagridovi spáleninu na ruce.
"Jo, to se může stát, když třaskaj," přikývl Hagrid.
"Tfuj!" ozvala se znovu Levandule Brownová. "Tfuj, Hagride, co jsou ty pichláky, co mají na sobě?"
"No, voni některý mívají jedový trny," vysvětloval nadšeně Hagrid, a Levandule honem ruku z bedny vytáhla. "Nejspíš to jsou samečci… samičky zase mají takový přísavky… myslím, že těma by mohly sát krev."
"Teď už chápu, proč se je snažíme udržet naživu," prohlásil uštěpačně Malfoy. "Kdo by si nepřál takové domácí mazlíčky, kteří ho mohou popálit, pobodat a dokonce i pokousat?"
"Nejsou zrovna nejkrásnější, ale to neznamená, že nemohou být užiteční," utrhla se na něj Hermiona. "Taková dračí krev má podivuhodné kouzelné vlastnosti, ale draka byste sotva chtěli jako domácího mazlíčka?"
Harry a Ron se na Hagrida zašklebili a on jim to oplatil kradmým úsměvem za ježatými vousy. Vždyť právě draka si jako domácího mazlíčka vždycky přál, a oni dva a Hermiona to věděli velice dobře - když chodili do prvního ročníku, nakrátko jednoho opravdu měl, byl to nebezpečný norský ostrohřbetý drak Norbert. Hagrid prostě miloval nestvůry - a čím byly nebezpečnější, tím víc si v nich liboval.
"Ti skvorejši jsou aspoň malí," podotkl Ron, když se o hodinu později vraceli do hradu na oběd.
"Jistě, teď jsou malí," mínila Hermiona podrážděně, "ale než Hagrid zjistí, co vlastně žerou, můžou taky narůst do dvou metrů."
"Na tom snad nezáleží, jestli se zjistí, že léčí mořskou nemoc nebo něco takového," namítl Ron a zlomyslně se ušklíbl.
"Ty víš dobře, že jsem to řekla jen proto, abych Malfoyovi zavřela zobák," odsekla Hermiona. "Ale abys věděl, myslím si, že má pravdu. Nejrozumnější by bylo všechny ty skvorejše rozšlapat, než se pustí do nás."
Posadili se k nebelvírskému stolu a naložili si na talíře jehněčí kotlety a brambory. Hermiona se pustila do jídla s takovou rychlostí, že na ni Harry s Ronem vytřeštili oči.
"Ehm - to má být tvůj nový postoj k právům domácích skřítků?" zeptal se Ron. "Ty snad chceš prasknout nebo co?"
"Nikoli," řekla Hermiona s největší důstojností, na jakou se zmohla s plnou pusou růžičkové kapusty. "Prostě chci jít do knihovny."
"Cože?" ozval se Ron nevěřícně. "Hermiono - vždyť jsme tu teprve první den! Ještě jsme ani nedostali žádný domácí úkol!"
Hermiona pokrčila rameny a dál do sebe házela oběd, jako kdyby už kolik dnů nejedla. Pak vyskočila, řekla "Uvidíme se na večeři!" a rychle se vzdálila.
Když zvon ohlásil začátek odpoledního vyučování, Harry a Ron se vydali nahoru do severní věže, kde z úzkého točitého schodiště vedl stříbrný žebřík ke kruhovým padacím dveřím do místnosti, v níž sídlila profesorka Trelawneyová.
Jakmile vystoupili po žebříku, uhodila je do nosu povědomá nasládlá vůně vycházející z krbu. Všechny závěsy byly jako obvykle zatažené a kruhovou místnost zalévalo matné narudlé světlo mnoha lamp, zakrytých šátky a šálami. Harry a Ron prošli mezi již obsazenými křesílky a taburetkami potaženými barevným kartounem a bez ladu a skladu rozestavěnými po místnosti a posadili se k malému kulatému stolku.
"Dobrý den," ozval se zastřený hlas profesorky Trelawneyové přímo Harrymu za zády, až nadskočil.
Tato velice hubená žena s obrovskými brýlemi, za nimiž její oči vypadaly oproti obličeji neúměrně veliké, se na Harryho upřeně zadívala s truchlivým výrazem, který nasadila, kdykoli ho spatřila. V záři z krbu se třpytila spousta perel, řetízků a náramků, kterými se jako obvykle ověsila.
"Vypadáte ustaraně, drahoušku," oslovila Harryho ponuře. "Mé vnitřní oko dohledá přes vaši udatnou tvář až k znepokojenému duchu, který se za ní skrývá. A musím bohužel přiznat, že vaše starosti nejsou bezdůvodné: vidím těžké chvíle, které vás čekají… běda, velice těžké… to, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane… a možná dřív, než si myslíte…"
Ztišila hlas, až málem šeptala. Ron zakoulel na Harryho očima a ten mu to oplatil kamenným pohledem. Profesorka Trelawneyová prošla kolem nich a posadila se do velkého čalouněného křesla u krbu, tak aby seděla tváří ke studentům. Levandule Brownová a Parvati Patilová, které ji zbožňovaly, seděly na taburetkách hned proti ní.
"Moji milí, nastal čas zjistit, co říkají hvězdy," začala. "Pohyby planet a tajemná znamení však odhalují nezjevné pouze těm, kdo chápou kroky nebeského tance. Osudy lidí lze rozluštit pomocí planetárních paprsků, které se navzájem protínají…"
Harryho myšlenky se však ubíraly jinudy. Nasládlá vůně z krbu ho vždy uspávala a otupovala a profesorčiny nesouvislé výklady o předvídání budoucnosti ho nikdy zvlášť neuchvátily - jenže teď musel myslet na to, co mu před chvílí řekla: "To, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane…"
Hermiona měla pravdu, říkal si podrážděně, profesorka Trelawneyová je obyčejná šejdířka. Právě teď se přece ničeho neobával… leda měl strach, jestli nechytili Siriuse… ale co o tom mohla vědět? Harry už dávno usoudil, že celé její předvídání budoucnosti jsou spíš jen zdařilé dohady, kterými jim naháněla hrůzu.
S výjimkou ovšem toho dne na konci minulého školního roku, kdy předpověděla, že Voldemort znovu povstane… sám Brumbál tehdy vyslovil domněnku, když mu to tehdy Harry říkal, že profesorka Trelawneyová opravdu musela být v transu.
"Harry!" zamumlal Ron.
"Co je?"
Harry se rozhlédl a zjistil, že se na něj celá třída upřeně dívá. Napřímil se; málem totiž usnul, jak ho zmohlo teplo a vlastní myšlenky.
"Říkala jsem, drahoušku, že jste se zcela určitě narodil pod zhoubným vlivem Saturna," opakovala mu profesorka Trelawneyová. Z jejího hlasu zněla mírná rozmrzelost nad tím, že nehltal každé její slovo.
"Promiňte - pod čím že jsem se narodil?" zeptal se.
"Pod Saturnem, drahoušku, pod planetou Saturn!" opakovala profesorka, teď už vysloveně dotčená tím, že ho její sdělení neohromilo. "Říkala jsem, že ve chvíli, kdy jste se narodil, určitě vládl na obloze Saturn… máte tmavé vlasy a střední postavu… a v raném mládí vás postihly takové ztráty… jistě se nemýlím, drahoušku, když řeknu, že jste se narodil uprostřed zimy?"
"Ne," řekl Harry. "Narodil jsem se v červenci."
Ron vyprskl smíchy, a aby to zakryl, křečovitě se rozkašlal.
Půl hodiny nato všichni dostali složitý kruhový graf a snažili se do něj zanést postavení planet ve chvíli, kdy se narodili. Byla to úmorná práce, při které museli neustále nahlížet do časových tabulek a vypočítávat úhly.
"Mám tu dva Neptuny," řekl po chvíli Harry a zamračeně hleděl na svůj pergamen, "to musí být nějaký omyl, nemyslíš?"
"Aáách," a Ron napodobil tajuplný šepot profesorky Trelawneyové, "pokud se na obloze objeví dva Neptunové, Harry, je to jasné znamení, že se právě narodil nějaký brýlatý skrček…"
Seamus a Dean, kteří pracovali hned vedle, se nahlas zachechtali, ale přehlušil je vzrušený výkřik Levandule Brownové: "Pojďte se podívat, paní profesorko! Myslím, že tu mám nějakou planetu navíc! Která to může být, paní profesorko?"
"To je Uran, drahoušku," podívala se profesorka Trelawneyová na její graf.
"Hele, Levandule, můžu se na ten Uran taky podívat?" zeptal se Ron.
Profesorka Trelawneyová ho bohužel zaslechla, a možná to byl i důvod, proč jim na konci hodiny dala tolik domácích úkolů.
"Uděláte mi podrobný rozbor toho, jak na vás v příštím měsíci budou působit pohyby planet, s přihlédnutím k vašemu osobnímu grafu," uložila jim úsečně. Mnohem víc tentokrát připomínala profesorku McGonagallovou než své obvyklé křehké já, jímž se podobala víle. "Odevzdáte mi jej příští pondělí, a nechci slyšet žádné výmluvy!"
"Můra jedna zatracená," prohlásil Ron trpce, když se připojili k davu, jenž sestupoval po schodišti do Velké síně na večeři. "Vždyť nám to zabere celý víkend…"
"To jste dostali tolik domácích úkolů?" zeptala se pobaveně Hermiona, která je právě dohonila. "Nám profesorka Vectorová nedala ani jeden!"
"To ji rozhodně ctí," řekl Ron rozladěně.
Mezitím dorazili do vstupní síně přeplněné studenty, kteří se drali na večeři. Byli mezi posledními, když se za nimi zničehonic ozvalo:
"Weasleyi! Slyšíš, Weasleyi?"
Všichni tři se otočili jako na povel. Proti nim stáli Malfoy, Crabbe a Goyle a tvářili se, jako když z něčeho mají obrovskou radost.
"Co je?" odsekl Ron.
"O tvém tátovi píšou v novinách, Weasleyi!" Malfoy mával Denním věštcem a mluvil co nejvíc nahlas, aby ho každý v přeplněné vstupní síni slyšel. Jen si to poslechni!"

DALŠÍ POCHYBENÍ NA MINISTERSTVU KOUZEL

Zdá se, že potíže Ministerstva kouzel nejsou zdaleka u konce, píše naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková. Ministerstvo, které už bylo předmětem kritiky za to, že při mistrovství světa ve famfrpálu nezvládlo davy a dodnes nebylo s to vysvětlit zmizení jedné ministerské čarodějky, se včera znovu octlo ve svízelné situaci kvůli ztřeštěným nápadům Arnolda Weasleyho z odboru zneužívání mudlovských výtvorů.

Malfoy zvedl hlavu.
"Jak vidíš, dokonce ani jeho jméno nemají správně, Weasleyi, jako kdyby byl úplná nula, nezdá se ti?" zakrákal.
To už je poslouchali všichni ve vstupní síni. Malfoy okázale rozložil noviny a četl dál:

Arnold Weasley, který byl před dvěma lety obviněn, že vlastní létající automobil, se včera dostal do ostré potyčky s několika mudlovskými strážci zákona (takzvanými policisty), a to v souvislosti s větším počtem agresivních popelnic. Pan Weasley se podle všeho nakvap vydal na pomoc "Pošukovi" Moodymu, přestárlému bystrozorovi, který odešel na odpočinek poté, co už nedokázal rozlišit mezi stiskem ruky a pokusem o vraždu. Nijak nás tudíž nepřekvapuje, že když pan Weasley dorazil do jeho důkladně zabezpečeného domu, zjistil, že pan Moody znovu způsobil planý poplach. Než pan Weasley vyvázl z rukou policistů, musel několika lidem změnit paměť, odmítl však odpovědět na otázky Denního věštce, proč vůbec ministerstvo zapletl do tak nedůstojné a potenciálně trapné záležitosti.

"A je u toho i fotka, Weasleyi!" zalistoval v novinách a podržel je před sebou. "Fotka tvých rodičů před vaším domem - pokud se tomu dá říkat dům! Tvojí matce by prospělo, kdyby pár kilo shodila, nemyslíš?"
Ron se třásl vzteky. Všichni teď na něj civěli.
"Jdi se vycpat, Malfoyi," řekl Harry. "Pojď, Rone, půjdeme…"
"No jasně, Pottere, vždyť tys letos v létě u nich byl, že jo?" ušklíbl se Malfoy jízlivě. "Co nám k tomu povíš - fakt je jeho matka takhle vypasená, nebo za to může ta fotka?"
"Víš, jak vypadá tvoje matka, Malfoyi?" odpálil Harry a s Hermionou držel Rona zezadu za hábit, aby se na Malfoye nevrhl. "Ta se tváří, jako kdyby měla pod nosem kravinec. Vypadá tak pořád, nebo to bylo jen proto, žes byl s ní?"
Malfoyův bledý obličej lehce zčervenal. "Neopovažuj se urážet mou matku, Pottere!"
"Tak zavři tu svou hnusnou hubu," řekl Harry a otočil se k němu zády.
PRÁSK!
Několik studentů vykřiklo a Harry cítil, jak mu něco doběla rozpáleného škrtlo o tvář - sáhl do kapsy hábitu pro hůlku, ale ještě než se jí vůbec dotkl, uslyšel druhé hlasité PRÁSK a po celé vstupní síni to jen zadunělo.
"TAK TOHLE NE, CHLAPEČKU!"
Harry se prudce otočil. Po mramorovém schodišti kulhal dolů profesor Moody. Držel v ruce hůlku a mířil jí na sněhobílou fretku, která se zmítala na kamenných dlaždicích tam, kde před chvílí stál Draco Malfoy.
Ve vstupní síni zavládlo zděšené ticho. S výjimkou Moodyho nikdo nepohnul brvou. Moody se otočil a podíval se na Harryho - tedy aspoň jeho normální oko se na něj dívalo; to druhé se upíralo dovnitř do Pošukovy hlavy.
"Zasáhl vás?" zavrčel Moody tlumeným, skřípavým hlasem.
"Ne," řekl Harry. "Netrefil se."
"NECHTE TOHO!" vykřikl Moody.
"Čeho - čeho mám nechat?" zeptal se Harry zmateně.
"Vy ne - on!" zavrčel Moody a přes rameno ukázal na Crabbeho, který se chystal bílou fretku zdvihnout, ale teď ztuhl jako přimrazený. Zdálo se, že Moodyho druhé oko je čarodějné a dokáže vidět i dozadu.
Moody kulhavým krokem zamířil ke Crabbemu, Goylovi a fretce, která zděšeně vypískla, vyletěla vzhůru a vyrazila směrem ke sklepením.
"To ať vás ani nenapadne!" zahřměl Moody, opět zamířil hůlkou na fretku a ta se vznesla dobrých deset stop do vzduchu, s hlasitým plesknutím dopadla na zem a znovu se odrazila vzhůru.
"Nemám rád lidi, kteří svého protivníka napadnou ve chvíli, kdy k nim stojí zády," vrčel Moody, zatímco fretka se odrážela výš a výš a vřeštěla bolestí. "Něco takového je podlé, zbabělé a sprosté…"
Fretka se znovu vznesla do vzduchu a bezmocně škubala nohama i ocasem. "Tohle - už - nikdy - nedělejte -" odsekával Moody a fretka při každém slově vždy znovu dopadla na kamennou podlahu a znovu se odrazila vzhůru.
"Profesore Moody!" ozval se zděšený hlas.
Po mramorovém schodišti k nim scházela profesorka McGonagallová s náručí plnou knih.
"Dobrý večer, paní profesorko," řekl Moody klidně a fretka vyletěla ještě výš.
"Co - co to děláte?" zeptala se profesorka McGonagallová a zděšeně sledovala, jak fretka zas a znovu dopadá na podlahu a odráží se vzhůru.
"Učím," řekl Moody.
"Učí… Moody, to je nějaký student?" zaječela profesorka McGonagallová a knihy se jí rozsypaly po schodech.
"Jistě," přisvědčil Moody.
"To ne!" vykřikla profesorka, seběhla dolů a vytáhla hůlku. Okamžik nato se s hlasitým prásknutím znovu objevil Draco Malfoy. Jako hromádka neštěstí ležel na podlaze a ulízané světlé vlasy mu visely do tváře, kterou teď měl zářivě růžovou. Několikrát sebou ještě trhl, než vstal.
"Moody, tady u nás nikdy nepoužíváme přeměňování jako trest!" namítla profesorka McGonagallová chabě. "To vám profesor Brumbál určitě řekl?"
"Nejspíš se o tom zmínil," řekl Moody a lhostejně se poškrábal na bradě, "ale říkal jsem si, že takový pořádný šok -"
"U nás dáváme školní tresty, Moody! Nebo to ohlásíme řediteli koleje, do které provinilý student patří!"
"Budiž, tak já to udělám," řekl Moody a hleděl na Malfoye s hlubokou nelibostí.
Tomu bledé oči ještě slzely bolestí a ponížením; nenávistně na Moodyho pohlédl a zamumlal cosi, z čeho rozeznali jenom slova "můj otec".
"Tak ty takhle?" řekl Moody tiše a přikulhal o několik kroků blíž. Ponuré klapání jeho dřevěné nohy se rozléhalo po celé síni. "Ano, s tvým otcem jsme staří známí, chlapče.., řekni mu, že Moody si na jeho syna dá pořádný pozor… to mu ode mne vyřiď… a ředitelem vaší koleje nejspíš bude Snape, že ano?"
"Ano," přisvědčil Malfoy nasupeně.
"Další ze starých přátel," zavrčel Moody. "Těšil jsem se, že si se svým dobrým kamarádem Snapem chvíli popovídám… Tak pojď…" Uchopil Malfoye v nadloktí a vedl ho dolů do sklepení.
Profesorka McGonagallová se za nimi ještě chvíli ustaraně dívala. Potom zamávala hůlkou nad rozsypanými knihami, ty se vznesly do vzduchu a srovnaly se jí do náruče.
"Nemluvte na mě, prosím vás," požádal Ron potichu Harryho a Hermionu, když několik minut nato usedli k nebelvírskému stolu a ze všech stran k nim doléhaly vzrušené řeči o tom, co se právě stalo.
"Proč?" zeptala se překvapeně Hermiona. "Protože si to chci navždycky zapamatovat," vysvětlil Ron se zavřenýma očima a s povzneseným výrazem ve tváři. "Draco Malfoy proměněný ve fretku, a poletuje nahoru dolů, až jsou z toho všichni diví…"
Harry s Hermionou se rozesmáli a Hermiona začala všem třem nakládat na talíře dušené hovězí.
"Moody ovšem mohl Malfoyovi doopravdy ublížit," poznamenala přitom. Ještě že do toho profesorka McGonagallová zasáhla -"
"Hermiono!" utrhl se na ni Ron a prudce otevřel oči. "Kazíš mi nejlepší okamžik mého života!"
Hermiona vydala jakýsi netrpělivý zvuk a co nejrychleji do sebe začala házet večeři.
"Copak ty ještě půjdeš do knihovny? To snad nemyslíš vážně," řekl Harry, který ji teď upřeně pozoroval.
"Musím," zahuhňala Hermiona. "Mám spoustu práce."
"Ale říkala jsi přece, že profesorka Vektorová -"
"To nejsou školní úkoly," vysvětlila. Během pěti minut měla talíř prázdný a byla tatam.
Sotvaže odešla, usedl na její místo Fred Weasley. "Teda ten Moody!" spustil. "To je třída, co?"
"Nemá chybu," mínil George a posadil se proti němu.
"Je prostě super," připojil se Lee Jordan, jejich nejlepší kamarád, a vklouzl na židli vedle George. "Měli jsme ho dnes odpoledne," vysvětlil Harrymu a Ronovi.
"A jaké to bylo?" zajímal se Harry dychtivě.
Fred, George a Lee si mezi sebou vyměnili významné pohledy.
"Takovou hodinu jsme ještě nezažili," prohlásil Fred.
"On to prostě zná," řekl Lee.
"Ale co zná?" a Ron se k němu naklonil. "Zná to - ví, jaké to je, když to někdo opravdu dělá," řekl George uchváceně.
"Co když dělá?" zeptal se Harry.
"Když bojuje proti černé magii," vysvětlil Fred.
"Všechno to zakusil na vlastní kůži," připojil George.
"Je prostě senza," vydechl Lee.
Ron spěšně vytáhl z brašny rozvrh.
"A my ho máme až ve čtvrtek," pronesl zklamaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama