Harry Potter a ohnivý pohár - 12. kapitola

12. ledna 2018 v 12:19 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

12. Kapitola

Kapitola dvanáctá
Turnaj tří kouzelnických škol

Kočáry projely branami ozdobenými sochami okřídlených kanců a potom pokračovaly po strmé příjezdové cestě a nebezpečně se kymácely v prudkém větru, který rychle přerůstal ve vichřici. Harry přitiskl obličej ke sklu a viděl, jak se Bradavice přibližují; za hustou clonou deště se však většina osvětlených oken jen rozmazaně mihotala. V okamžiku, kdy kočár zastavil před velkou dubovou hlavní branou, k níž vedlo kamenné schodiště, rozčísl oblohu mohutný blesk. Studenti z kočárů, které jely před nimi, už spěchali po kamenných schodech do hradu. Také Harry, Ron, Hermiona a Neville vyskákali z kočáru a vyběhli nahoru, kolem sebe se však rozhlédli, až když bezpečně stáli v rozlehlé vstupní síni ozářené pochodněmi a s nádherným mramorovým schodištěm.
"Krucinál," řekl Ron,potřásl hlavou a cákal na všechny strany vodu, "jestli takhle bude pršet ještě dlouho, jezero se vylije z břehů. Já jsem úplně - UÁÁRR!"
Od stropu mu spadl na hlavu veliký červený balon naplněný vodou a praskl. Promočený Ron, z kterého teď voda úplně chlístala, zavrávoral a bokem vrazil do Harryho, právě když dopadla druhá vodní bomba. Ta těsně minula Hermionu, roztrhla se mu u nohou a studená voda mu natekla do bot a promáčela ponožky. Studenti kolem ječeli a strkali se, aby unikli z dostřelu. Harry zvedl hlavu a viděl, jak se dvacet stop nad nimi vznáší ve vzduchu bradavické strašidlo Protiva, drobný mužíček v čapce s rolničkou a s oranžovým motýlkem. Širokou, zlomyslnou tvář měl úplně zkřivenou soustředěním, jak znovu zamířil.
"PROTIVO!" rozkřikl se rozhněvaný hlas. "Protivo, už ať jsi dole, slyšíš?"
Z Velké síně se řítila profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje a zástupkyně ředitele školy, a uklouzla po mokré podlaze. Aby neupadla, chytila se Hermiony za krk. "Ach… promiňte, slečno Grangerová -"
"To nic, paní profesorko!" zalapala Hermiona po dechu a mnula si krk.
"Protivo, dolů, OKAMŽITĚ!" vyjela profesorka McGonagallová, urovnávala si špičatou čapku a zlobně hleděla vzhůru přes brýle s hranatými obroučkami.
"Vždyť já nic nedělám," zakdákal Protiva a vysokým obloukem hodil vodní bombu na několik studentek z pátého ročníku, které jen zavřískly a vrhly se do Velké síně. "Ti špuntové jsou už stejně mokří, tak co má být? Jupííííí!" a hodil další bombu na hlouček studentů z druhého ročníku, kteří právě vcházeli.
"Zavolám pana ředitele!" křikla profesorka McGonagallová. Jestli toho hned nenecháš, Protivo -"
Mužíček na ni vyplázl jazyk, vyhodil do vzduchu poslední vodní bombu a s kdákavým chichotem vyrazil nad mramorovým schodištěm strmě vzhůru.
"Tak pojďte, pojďte!" rázné vyzvala profesorka McGonagallová promáčené studenty. "Všichni do Velké síně, už ať jste tam!"
Harry, Ron a Hermiona klouzali a smekali se přes celou vstupní síň k dvojitým dveřím napravo; rozzuřený Ron pořád ještě potichu bručel a odhrnoval si mokré vlasy z čela.
Velká síň, vyzdobená ke slavnostní hostině na zahájení školního roku, vypadala jako vždy nádherně. V záři stovek svící, které se vznášely ve vzduchu nad stoly, se třpytily zlaté talíře a číše. Kolem čtyř dlouhých stolů, vyhrazených jednotlivým kolejím, seděli studenti a mluvili jeden přes druhého; v čele síně a tváří v tvář žákům seděli za pátým stolem učitelé. Tady už bylo mnohem tepleji. Harry, Ron a Hermiona prošli kolem studentů ze Zmijozelu, Havraspáru a Mrzimoru a usadili se k ostatním nebelvírským na vzdálenější straně síně, vedle Skoro bezhlavého Nicka. Duch jejich koleje, perleťově bílý a napůl průsvitný, si na dnešní večer vzal svůj obvyklý kabátec s mimořádně vysokým okružím, které nejen vyhlíželo svátečně, ale navíc sloužilo i tomu, aby se mu hlava na téměř přeťatém krku příliš nekinklala.
"Dobrý večer!" uvítal je zářivým úsměvem.
"Jak pro koho," řekl Harry, sundal si boty a vylil z nich vodu. "Doufám, že si s tím Zařazováním pospíší. Mám hlad jako vlk."
Zařazování nových studentů do jednotlivých kolejí se konalo na začátku každého školního roku, neblahou shodou okolností se ho však Harry nezúčastnil od té doby, co jím prošel sám, a docela se na něj těšil.
V tu chvíli se z opačného konce stolu ozval velice vzrušený hlas: "Nazdar, Harry!"
Byl to Colin Creevey z třetího ročníku, který v Harrym viděl bezmála hrdinu.
"Nazdar, Coline," odpověděl mu Harry opatrně.
"Harry, víš, co je nového?" a Colin sotva popadal dech. "To bys neuhodl! Můj bratr tu letos taky začíná, studovat! Můj bratr Dennis!"
"Hm… bezva," kývl Harry.
"Je z toho úplně vedle!" řekl Colin a doslova nadskakoval na židli. "Doufám jen, že se dostane do Nebelvíru! Drž nám palce, Harry, prosím tě!"
"Jo, určitě budu," přisvědčil Harry a obrátil se k Hermioně, Ronovi a Skoro bezhlavému Nickovi. "Bratři a sestry obvykle přijdou do stejné koleje, že ano?" Soudil tak podle sedmi sourozenců Weasleyových, které Moudrý klobouk všechny poslal do Nebelvíru.
"Vždycky to tak nemusí být," namítla Hermiona. "Sestra Parvati Patilové je v Havraspáru, a přitom jsou to dvojčata. Člověk by předpokládal, že budou pohromadě, ne?"
Harry se podíval k učitelskému stolu. Zdálo se mu, že je tam víc volných míst než obvykle. Hagrid samozřejmě s žáky prvního ročníku ještě zápasil se vzdutými vlnami na jezeře a profesorka McGonagallová nejspíš dohlížela na to, aby podlaha ve vstupní síni byla vytřená do sucha, u stolu však byla ještě další prázdná židle a on nemohl přijít na to, kdo jiný chybí.
"A kde je nový učitel obrany proti černé magii?" zeptala se Hermiona, která se také dívala k učitelskému stolu.
Až dosud u nich žádný učitel obrany proti černé magii neobstál déle než rok. Harry si nejvíc ze všech oblíbil profesora Lupina, který se vzdal svého místa v minulém školním roce. Znovu přeletěl pohledem po učitelském stole, žádnou novou tvář však nespatřil.
"Třeba nikoho nesehnali!" řekla Hermiona znepokojeně.
Harry si teď učitelský stůl prohlédl bedlivěji. Maličký profesor Kratiknot, který je učil kouzelným formulím, seděl na pořádné hromadě polštářů vedle profesorky Prýtové, učitelky bylinkářství, s čapkou posazenou nakřivo na rozcuchaných šedých vlasech. Bylinkářka se o něčem bavila s profesorkou Sinistrovou z oddělení astronomie. Vedle ní z druhé strany seděl muž se sinalou pletí, hákovitým nosem a mastnými vlasy - to byl Snape, učitel lektvarů, kterého Harry z celých Bradavic nejvíc nesnášel. Nechuti, kterou k němu cítil, se mohla vyrovnat jedině Snapeova nenávist vůči němu, a ta se ještě prohloubila (pokud to vůbec bylo možné) v minulém školním roce, když Harry pomohl Siriusovi uprchnout přímo před Snapeovým dlouhým nosem: Snape a Sirius byli totiž nepřáteli už z od studentských let v Bradavicích.
Prázdná židle vedle Snapea, jak si Harry domyslel, patřila profesorce McGonagallové. Vedle ní uprostřed stolu seděl profesor Brumbál, ředitel školy; velice dlouhé stříbrné vlasy a plnovous se mu leskly v záři svící, a na nádherném tmavozeleném hábitu měl vyšit bezpočet hvězd a měsíců. Bradou se opíral o sevřené konečky dlouhých, tenkých prstů a přes půlměsícové brýle hleděl do stropu, jako by o něčem soustředěně uvažoval. Harry vzhlédl ke stropu také. Byl očarovaný, aby vypadal stejně jako obloha venku, a Harry ho ještě nikdy neviděl tak rozbouřený. Vířily po něm černé a nachové mraky, a když se zvenčí ozvalo další zahřmění, sjel i po něm klikatý blesk.
"Hlavně si pospěšte!" zaúpěl vedle něj Ron. "Z hladu bych snědl celého hipogryfa."
Sotva to dořekl, dveře Velké síně se otevřely a všichni rázem zmlkli. Profesorka McGonagallová přiváděla k učitelskému stolu dlouhý zástup žáků prvního ročníku. Harry, Ron a Hermiona sice byli zmáčení, ovšem s tím, jak vyhlíželi prváci, se to nedalo srovnat: vypadali, jako by jezero spíš přeplavali než přepluli. Všichni se klepali zimou a nervozitou, a když husím pochodem dorazili k učitelskému stolu, postavili se v řadě proti ostatním studentům - všichni až na nejmenšího chlapce s vlasy myší barvy, zachumlaného do něčeho, v čem Harry poznal Hagridův spratkový kožich. Byl chlapci tak velký, že to vypadalo, že je zabalený do chlupatého černého stanu. Přes límec vykukoval drobný obličejík, v tu chvíli až bolestně rozrušený. Když se hoch konečně zařadil mezi své vyděšené spolužáky, zachytil pohled Colina Creeveyho a zvednutými palci na rukou mu nehlasně sdělil:
"Spadl jsem do jezera!" Vypadal, že z toho má vysloveně radost.
Profesorka McGonagallová právě postavila na podlahu před žáky prvního ročníku třínohou stoličku a položila na ni velice starý, špinavý a záplatovaný kouzelnický klobouk. Na chvilku se v síni rozhostilo ticho. Potom se vedle krempy otevřela trhlina podobná ústům a klobouk začal zpívat:

"Za časů, kdy mne ušili,
už je to tisíc let,
žili tu čtyři mágové,
jež doposud zná svět.
Udatný Godric Nebelvír,
jenž cestou svou vždy šel,
a z temných blat a močálů
zchytralý Zmijozel
Pak z Havraspáru Rowena,
zrozená v lůně hor,
a krásná Helga z údolí,
kde stojí Mrzimor.
Spojil je sen a smělý plán
a v Bradavicích, v touze
vychovat svoje nástupce,
zřídili školu kouzel.
Každý z těch čtyř tam ovšem měl
svou vlastní kolej čárů,
neb u těch, jež si vyvolil,
si jiných cenil darů.
Nebelvír nejvíc ze všeho
vždy hledal statečnost,
a v Havraspáru chytrost zas
bývala první ctnost.
V Mrzimoru víc vážilo,
jak se kdo práce zhostí,
a mocichtivý Zmijozel
si cenil ctižádosti.
Pokavad byli naživu
každý si vedl svou;
ale co pak, až jedenkrát
už tady nebudou?
Zas vyřešil to Nebelvír;
tak padla volba na mě
a nadali mě moudrostí
abych vybíral za ně.
Naraz si mě až po uši,
abych tvou duši spatřil:
Já, jenž se nikdy nemýlím,
ti řeknu, kam teď patříš!"

Velká síň zaburácela potleskem, když Moudrý klobouk dozpíval.
"Tenkrát, když zařazoval nás, zpíval něco jiného," poznamenal Harry, když tleskal spolu s ostatními.
"Mění to každý rok," řekl Ron. "Musí to být zatracená nuda, být takový klobouk, nemyslíš? Počítám, že si celý rok připravuje, co bude zpívat příště."
Profesorka McGonagallová v tu chvíli rozvinula dlouhý svitek pergamenu.
"Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk na hlavu a sednete si na stoličku," oznámila žákům prvního ročníku. "A až rozhodne, do které koleje patříte, půjdete se posadit k jejímu stolu.
Ackerley, Stewart!"
Chlapec, jenž vystoupil z řady, se třásl od hlavy až k patě; zvedl Moudrý klobouk, nasadil si ho a sedl si na stoličku.
"Havraspár!" vykřikl klobouk.
Stewart Ackerley si ho spěšně sundal a zamířil k havraspárskému stolu, kde mu všichni tleskali. Harry letmo zahlédl Cho, chytačku havraspárského družstva, jak ho radostně vítá, když si k ní přisedl. Na zlomek vteřiny zatoužil k vlastnímu údivu přisednout si tam také.
"Baddock, Malcolm!"
"Zmijozel!"
Stůl na protější straně Velké síně vybuchl nadšením. Harry viděl, jak Malfoy tleská, když se k nim Baddock připojil. Na chvíli zauvažoval, jestli nováček ví, že ze zmijozelské koleje vzešlo víc černokněžníků a čarodějnic než z kterékoli jiné. Fred a George Baddocka vypískali, když si sedal.
"Branstoneová, Eleanor!"
"Mrzimor!"
"Cauldwell, Owen!"
"Mrzimor!"
"Creevey, Dennis!"
Maličký Dennis Creevey dovrávoral ke stoličce (škobrtal totiž přes mohutný spratkový kožich) právě ve chvíli, kdy majitel kožichu pokradmu vstoupil do síně dveřmi za učitelským stolem. Hagrid byl přibližně dvakrát vyšší než normální lidé a přinejmenším třikrát tak široký a se svými dlouhými, divokými a ježatými černými vlasy a vousy vzbuzoval trochu strach. Byl to však mylný dojem a Harry, Ron i Hermiona věděli, že ve skutečnosti má obr dobré srdce. Hagrid na ně zamrkal, když si sedal na kraj učitelského stolu a díval se, jak si Dennis Creevey nasazuje Moudrý klobouk. Hned vedle krempy se rozevřela veliká trhlina.
"Nebelvír!" křikl klobouk.
Hagrid se přidal k potlesku nebelvírského stolu, když si Dennis Creevey s širokým úsměvem klobouk sundal, položil ho zpátky na stoličku a pospíšil si za bratrem.
"Coline, já jsem spadnul do jezera!" zaječel a vrhl se na volnou židli. "Byla to prostě nádhera! A něco ve vodě mě chňaplo a strčilo mě to zpátky do člunu!"
"Fantastické!" řekl Colin stejně vzrušeně. "Nejspíš to byla obrovská sépie, Dennisi!"
"Páni!" vykřikl Dennis obdivně, jako by si nikdo ani v těch nejdivočejších snech nemohl přát víc než spadnout do rozbouřeného jezera, hlubokého bůhvíkolik sáhů, a dostat se z vody jen díky obrovité vodní nestvůře.
"Dennisi! Dennisi! Vidíš tamhletoho kluka? Toho černovlasého a v brýlích? Vidíš ho? Víš, kdo to je, Dennisi?"
Harry se honem odvrátil a upřeně se zahleděl na Moudrý klobouk, jenž právě zařazoval Emmu Dobbsovou.
Zařazování pokračovalo: chlapci i děvčata po jednom přistupovali s více nebo méně vystrašeným výrazem k třínohé stoličce, a jakmile profesorka McGonagallová přešla jména od L, začala se řada pomalu krátit.
"Proboha, pospěšte si!" zasténal Ron a mnul si hladové břicho.
"Tak počkej, Rone, Zařazování je mnohem důležitější než jídlo," řekl Skoro bezhlavý Nick ve chvíli, kdy "Madleyová, Laura" zamířila do Mrzimoru.
"Pro vás jistě, když jste po smrti," odsekl Ron. "Doufám, že se letošní ročník Nebelvíru vyvede," řekl Skoro bezhlavý Nick a tleskal, když si "McDonaldová, Natálie" přisedla k jejich stolu. "Chceme přece vyhrávat dál, že ano?"
Nebelvír totiž ve školním přeboru zvítězil už třikrát za sebou.
"Pritchard, Graham!"
"Zmijozel!"
"Quirkeová, Orla!"
"Havraspár!"
Pak konečně přišel na řadu i "Whitby, Kevin" a Zařazování skončilo. Profesorka McGonagallová zvedla klobouk i stoličku a odnesla je pryč.
"Už bylo načase," podotkl Ron, uchopil vidličku a nůž a pohlédl v napjatém očekávání na svůj talíř.
Profesor Brumbál se postavil, usmíval se na studenty a široce rozpřáhl paže na uvítanou.
"Chci vám říct jen jednu větu," prohlásil a jeho hluboký hlas se rozezněl po celé síni. "Dejte si do nosu."
"To si dáme líbit!" zajásali Harry s Ronem, když se jim prázdné mísy čarovně naplnily před očima.
Skoro bezhlavý Nick jen truchlivě přihlížel, jak si Harry, Ron a Hermiona nakládají na talíře.
"Mňam, to je bašta!" pochvaloval si Ron s pusou plnou bramborové kaše.
"Tak abyste věděli, máte velké štěstí, že nějaká hostina vůbec je," řekl Skoro bezhlavý Nick. "V kuchyni navečer měli dost velké potíže."
"Ale proč? Co se stalo?" zahuhlal Harry s pořádným soustem bifteku v puse.
"Samozřejmě za to mohl Protiva," odpověděl Skoro bezhlavý Nick, potřásl hlavou, která se nebezpečně zakymácela, a povytáhl si okruží o trochu výš. "Přišel jako obvykle s nápadem, že by se chtěl taky zúčastnit hostiny. To ovšem vůbec nepřipadá v úvahu, víte přece, jaký je, vůbec se neumí chovat, a jakmile uvidí talíř s jídlem, nejradši by ho po někom hodil. Svolali jsme radu duchů - Tlustý mnich se přimlouval, ať mu dáme příležitost, ovšem Krvavý baron si prosadil svou, a podle mne to bylo jen rozumné."
Krvavý Baron, vychrtlé a zamlklé strašidlo v oděvu potřísněném stříbrnou krví, byl duch zmijozelské koleje. V celých Bradavicích byl jediný, kdo si s Protivou opravdu věděl rady.
"No jo, nám se taky zdálo, že ho něco pořádně naštvalo," přisvědčil Ron. "A co vlastně v kuchyni vyváděl?"
"Jako obvykle," pokrčil rameny Skoro bezhlavý Nick. "Jenom zmatek a spoušť. Rozházel po celé kuchyni nádobí a všude stály kaluže polévky. Domácí skřítky vyděsil málem k smrti -"
Cink! Hermiona převrhla svou zlatou číši. Dýňová šťáva se roztékala po ubrusu na všechny strany a zbarvila několik stop bělostného plátna do oranžova. Hermiona si toho však ani nevšimla.
"Copak tady jsou domácí skřítkové?" zeptala se a zděšeně vytřeštila oči na Skoro bezhlavého Nicka. "Tady, v Bradavicích?"
"No ovšem," řekl Nick, kterého její údiv překvapil. "Nejspíš je jich tu nejvíc na jednom místě v celé Británii, určitě víc než stovka."
"Ale já jsem nikdy žádného neviděla!" namítla Hermiona.
"Protože přes den jsou vlastně pořád v kuchyni," vysvětloval jí duch. "Ven vycházejí jen v noci, aby poklidili… postarali se o krby a tak… správně je nikdo ani vidět nemá, nemyslíš? Dobrý domácí skřítek se přece pozná podle toho, že o něm vůbec nevíš."
Hermiona na něj třeštila oči dál.
"Ale dostávají přece plat?" zeptala se. "A mají dovolenou, že? A - a nemocenskou, starobní důchody a to všechno?"
Skoro bezhlavý Nick se rozchechtal tak upřímně, až se mu okruží svezlo a hlava mu div neupadla, jak se kinklala na jednom jediném palci kůže a svalů, který mu ji ještě přidržoval ke krku.
"Nemocenskou a důchody?" opakoval po ní, posadil si hlavu zpátky na ramena a znovu si ji zajistil okružím. "Skřítkové přece o nemocenskou a důchody nestojí!"
Hermiona se podívala na svůj talíř. Do té chvíle se jídla sotva dotkla, teď však na něj položila příbor a odstrčila talíř od sebe.
"Ale no tak, Hermi," řekl Ron a nechtě Harryho zasypal drobty vaječného svítku, "mm - promiň, Arry…" a spolkl, co měl v ústech. "Přece jim nechceš zajistit nemocenskou tím, že sama umřeš hlady?"
"Otrocká práce," prohlásila Hermiona a usilovně dýchala nosem. "Takže teď už víme, co tuhle večeři vykouzlilo. Otrocká práce."
A odmítla vzít do úst jediné sousto.
Déšť pořád úporně bubnoval do vysokých, temných oken. Pak jimi otřásl další hrom a po rozbouřeném stropě sjel blesk a ozářil zlaté talíře právě ve chvíli, kdy zmizely zbytky prvního chodu a okamžitě je nahradily moučníky.
"Sirupové košíčky, Hermiono!" popichoval Ron a natočil svůj talíř, aby cítila, jak voní. "Podívej, nákyp s hrozinkami! A čokoládový dort!"
Hermiona ho však probodla pohledem, který natolik připomínal profesorku McGonagallovou, že toho radši nechal.
Když snědli i moučníky a z talířů zmizely poslední drobty, takže byly opět zářivě čisté, Albus Brumbál se znovu postavil. Brebentění, jež do té chvíle naplňovalo síň, téměř okamžitě ustalo, bylo slyšet jen skučení větru a hlomoz deště.
"Nuže!" řekl Brumbál a na všechny se usmál. "Teď, když jsme se dosyta najedli a napili ("Hmh!" ozvala se Hermiona), "musím vás ještě jednou požádat o pozornost, abych vám oznámil několik věcí.
Školník pan Filch mne požádal, abych vám sdělil, že do seznamu předmětů, které jsou na hradě zakázány, byla letos navíc zařazena ječivá joja, hryzavá házedla a bezcitné bumerangy. Pokud vím, úplný seznam nyní obsahuje přibližně čtyři sta třicet sedm položek, a pokud by si ho někdo chtěl přečíst, lze do něj nahlédnout v kanceláři pana Filche."
V koutcích úst mu při těch slovech zacukalo.
"Tak jako každý rok bych vám chtěl připomenout," pokračoval, "že do lesa na školních pozemcích je studentům vstup zakázán, právě tak jako do vesnice Prasinky, a to všem až do třetího ročníku.
Musím vám rovněž s politováním oznámit, že školní pohár ve famfrpálu se v tomto školním roce neuskuteční."
"Cože?" vyjekl Harry a podíval se přitom na George a na Freda, své spoluhráče z famfrpálového družstva. Ti na Brumbála jen zírali s otevřenými ústy, očividně příliš ohromení, než aby ze sebe dostali jedinou hlásku.
"Důvodem k tomu," pokračoval Brumbál, "je soutěž, která začne v říjnu a potrvá po celý školní rok, takže si vyžádá mnoho času a úsilí našich učitelů. Jsem si však jist, že to pro vás pro všechny bude zcela mimořádný zážitek. Je mi opravdovým potěšením vám oznámit, že v letošním roce se v Bradavicích -"
Vtom venku zaburácel ohlušující hrom a dveře Velké síně se rozletěly dokořán. Na prahu stál muž zahalený do černého cestovního pláště a opíral se o dlouhou hůl. Všichni ve Velké síni se otočili k příchozímu, kterého zčistajasna ozářil klikatý blesk ze stropu. Neznámý si sundal kápi, potřásl dlouhou hřívou kdysi tmavých, teď už dost prokvetlých vlasů, a zamířil k učitelskému stolu.
Při každém druhém kroku, který udělal, se síní rozléhalo ponuré klap, klap. Neznámý došel k čestnému stolu, otočil se vpravo a ztěžka kulhal k Brumbálovi. Když sjel ze stropu další blesk, Hermiona hlasitě vyjekla.
V jeho ostrém světle zřetelně spatřili cizincův obličej - a byla to tvář, jakou Harry dosud neviděl: jako kdyby ji z omšelého dřeva vyřezal někdo, kdo měl jen matnou představu o tom, jak má lidská tvář vypadat, a v práci s dlátem se dvakrát nevyznal. Celý obličej byl jakoby samý šrám, ústa ze všeho nejspíš připomínala sečnou ránu a navíc chyběl pořádný kus nosu. Opravdový strach však naháněly cizincovy oči.
Jedno z nich, malé a černé, vypadalo jako korálek. Druhé bylo veliké, kulaté jako mince a zářilo ocelovou modří. Neustále se pohybovalo, aniž jedinkrát mrklo, a cizinec jím koulel nahoru dolů a ze strany na stranu, nezávisle na normálním, černém oku - až se úplně převrátilo a upřelo se někam do jeho hlavy, takže viděli jen cosi bílého.
Cizinec se dobelhal k Brumbálovi. Natáhl ruku, kterou měl stejné zjizvenou jako obličej, a Brumbál ji stiskl; zamumlal přitom cosi, co Harry neslyšel. Vypadalo to, že se příchozího na něco vyptává, ten však bez úsměvu zavrtěl hlavou a tlumeně mu odpověděl. Brumbál přikývl a ukázal mu na volné místo po své pravé ruce.
Cizinec se posadil, odhrnul si z obličeje hřívu prostříbřených vlasů, přitáhl si talíř s párky, zvedl ho ke zbytku svého nosu a přičichl si k nim. Potom vytáhl z kapsy malý nožík, jednu nožičku na něj nabodl a pustil se do jídla. Normální oko přitom upíral na talíř, modré oko se však bez přestání otáčelo v důlku sem tam a sledovalo síň a studenty.
"Dovolte, abych vám představil našeho nového učitele obrany proti černé magii," pronesl do ticha zvučným hlasem Brumbál. "Profesor Moody."
Nové členy učitelského sboru obvykle vítali potleskem, tentokrát se k tomu však neměl nikdo z učitelů ani ze studentů, až na Brumbála a Hagrida. Ti jediní tleskali, v zamlklé síni však to znělo tak zasmušile, že dost rychle přestali. Všechny ostatní Moodyho pitvorný vzhled natolik ohromil, že na něho jen vytřeštěně zírali.
"Moody?" pošeptal Harry Ronovi. "Že by to byl Pošuk Moody? Ten, co mu tvůj taťka dnes ráno spěchal na pomoc?"
"Určitě to je on," přisvědčil Ron tlumeným hlasem, v kterém se mísil strach s úctou.
"Ale co se mu stalo?" zamumlala Hermiona. "Co se mu stalo v obličeji?"
"To nevím," odpověděl jí Ron šeptem a zaujatě na nového profesora zíral.
Nepříliš vlídné uvítání ve Velké síni se Moodyho zřejmě ani trochu nedotklo. Džbánu s dýňovou šťávou před sebou si vůbec nevšímal; místo toho znovu sáhl do svého cestovního pláště, vytáhl z něj placatku a pořádně si z ní lokl. Jak pohnul paží, aby se napil, plášť se mu trochu nadzvedl a Harry pod stolem zahlédl kus Pošukovy dřevěné nohy, zakončené chodidlem s velkými drápy.
Brumbál si znovu odkašlal.
"Jak už jsem říkal," pokračoval a usmíval se na síň plnou studentů, kteří dosud ohromeně civěli na Pošuka Moodyho, "v příštích měsících budeme mít tu čest, že se právě u nás uskuteční velice vzrušující soutěž, která se nekonala už víc než sto let. Je mi opravdovým potěšením vám oznámit, že v Bradavicích se letos uskuteční turnaj tří kouzelnických škol."
"To má být VTIP?" ozval se Fred Weasley nahlas.
Napětí, které v síni zavládlo, jakmile se Moody objevil, rázem polevilo. Skoro všichni se dali do smíchu, dokonce i Brumbál se uznale uchechtl.
"To není žádný vtip, pane Weasleyi," řekl, "ačkoli, když už jste na to narazil, letos v létě jsem slyšel jeden opravdu dobrý - to spolu jdou zlý troll, ježibaba a vykuk leprikón do hospody -"
Profesorka McGonagallová hlasitě zakašlala.
"Ehm… teď pro to nejspíš není vhodná chvíle… to je pravda…" řekl Brumbál. "Kde jsem to přestal? Ano, ovšem, u turnaje tří kouzelnických škol… Totiž, někteří z vás možná nevědí, co takový turnaj obnáší, takže ti, co to vědí, mi doufám prominou, že to napřed stručně vysvětlím, a dovolí své ctěné pozornosti, aby se zatím toulala, kde jí bude libo.
Turnaj tří škol se poprvé uskutečnil přibližně před sedmi sty lety jakožto přátelské utkání mezi třemi největšími školami čar a kouzel v Evropě - Bradavicemi, Krásnohůlkami a Kruvalem. Každá škola si vybrala šampióna, který ji reprezentoval, a ti tři šampióni se utkali ve třech kouzelnických úkolech. Turnaje se konaly každých pět let a střídavě je pořádaly jednotlivé školy. Vládl obecný názor, že je to ten nejlepší způsob, jak navázat vztahy mezi mladými čarodějkami a kouzelníky různých národností - aspoň do té doby, než úmrtnost začala být tak vysoká, že od nich raději upustili."
"Úmrtnost?" opakovala šeptem Hermiona a zatvářila se zděšeně. Nezdálo se však, že by většina studentů ve Velké síni její znepokojení sdílela. Mnozí z nich si mezi sebou vzrušeně šuškali, a Harry sám měl daleko větší zájem dozvědět se víc o turnajích, než aby si dělal starosti kvůli tomu, že před bůhvíkolika sty lety někdo přišel o život.
"Během staletí došlo k několika pokusům turnaje obnovit," pokračoval Brumbál, "žádný z nich však neměl valný úspěch. Naše dva odbory - kouzelných her a sportů a pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci - dospěly ovšem k závěru, že dozrál čas znovu se o to pokusit. Celé léto jsme usilovně pracovali na tom, abychom zajistili, že tentokrát se žádný šampión neoctne ve smrtelném nebezpečí.
Ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou s užším výběrem uchazečů v říjnu a volba tří šampiónů se uskuteční v předvečer Všech svatých. Nestranný soudce rozhodne, kteří studenti si nejvíc zaslouží utkat se o Pohár tří kouzelníků, k větší slávě své školy, a také o cenu tisíc galeonů, která připadne jim osobně."
"Tak to se přihlásím!" sykl o několik židlí dál Fred Weasley, s tváří celou rozpálenou při pomyšlení na tolik slávy a bohatství. Nebyl jediný, kdo už sám sebe viděl v úloze bradavického šampióna: Harry pozoroval, jak studenti u všech kolejních stolů buď upřeně hledí na Brumbála, nebo něco vzrušeně šuškají svým sousedům. Brumbál se však znovu ujal slova a Velká síň opět ztichla.
"Chápu, jak velice byste si všichni přáli získat Pohár tří kouzelníků pro Bradavice," řekl, "ovšem ředitelé účastnických škol se spolu s ministerstvem kouzel dohodli, že letos pro závodníky stanoví věkovou hranici. Do výběru se mohou přihlásit pouze studenti, kteří jsou již plnoletí, to jest od sedmnácti let. Tuto zásadu -" a Brumbál mírně zvýšil hlas, protože několik studentů nato velmi pobouřeně zahučelo a Weasleyova dvojčata se okamžitě zatvářila zuřivě - "považujeme za nutnou. Ať přijmeme jakákoli bezpečnostní opatření, turnajové úkoly bezesporu budou obtížné a nebezpečné a je velice nepravděpodobné, že studenti z nižších ročníků než šestý a sedmý by je dokázali zvládnout. Já osobně dohlédnu na to, aby žádný nezletilý student neoklamal našeho nestranného soudce ve snaze stát se bradavickým šampiónem." Ve světlemodrých očích mu zajiskřilo, jak přeletěl pohledem vzpurné tváře obou dvojčat. "Žádám vás, abyste zbytečně neplýtvali časem a nehlásili se, pokud vám ještě není sedmnáct. Delegace z Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou v říjnu a zůstanou tu po většinu školního roku. Jsem plně přesvědčen, že našim zahraničním hostům během jejich pobytu vyjdete ve všem vstříc a že plně podpoříte bradavického šampióna nebo šampiónku, až je nestranný soudce vybere. A nyní už je pozdě a vím, jak vám všem záleží na tom, abyste byli odpočatí a čilí, až zítra ráno přijdete na vyučování. Proto všichni do postele, a honem!"
Brumbál se znovu posadil, otočil se k Pošukovi Moodymu a dal se s ním do řeči. Ze všech stran se ozývalo šoupání židlí a dupání, jak studenti naráz vstali a hrnuli se k dvojdílným dveřím do vstupní síně.
"To nám přece nemůžou udělat!" prohlásil George Weasley, který se k zástupu nepřipojil, zůstal stát na místě a nasupeně zíral na Brumbála. "V dubnu už nám sedmnáct bude, tak proč to nemůžeme zkusit taky?"
"Stejně se přihlásím a nikdo mi v tom nezabrání," řekl Fred zarytě a také zamračeně hleděl k učitelskému stolu. "Šampióni budou muset dělat celou spoustu věcí, které nám normálně nikdy nedovolí. A k tomu cena tisíc galeonů, představ si!"
"No právě," přisvědčil Ron s nepřítomným výrazem. "Ach jo, tisíc galeonů…"
"Pojďte už," vybídla je Hermiona, "jestli se nepohnete, zbudeme tady jediní."
A tak jich všech pět zamířilo do vstupní síně a Fred s Georgem se cestou ještě dohadovali, jak asi Brumbál hodlá zabránit těm, kterým ještě není sedmnáct, aby se do turnaje přihlásili.
"A kdo bude ten nestranný soudce, který vybere šampióny jednotlivých škol?" nadhodil Harry.
"To nevím," přiznal Fred, "ale právě na toho to musíme nahrát. Počítám, že by to spravilo pár kapek postaršovacího lektvaru, co říkáš, Georgi…"
Jenže Brumbál ví, že plnoletí nejste," namítl Ron.
"To ví, ale on přece nebude rozhodovat, kdo bude šampiónem, nemyslíš?" prohlásil vychytrale Fred. Jestli tomu rozumím, až se ten soudce dozví, kdo se chce zúčastnit, vybere nejlepšího z každé školy, ať mu bude kolik chce. Proto nám Brumbál hodlá zabránit, abychom se vůbec přihlásili."
"Ale někteří šampióni přišli o život!" varovala je Hermiona úzkostně, když prošli dveřmi ukrytými za čalouněním na další, užší schodiště.
"Jo," přisvědčil Fred bezstarostně, "ale to se stalo už tak dávno! A žádná vzrušující zábava se přece bez rizika neobejde. Hele, Rone, jestli přijdeme na to, jak Brumbála přelstít, přihlásíš se taky?"
"Co tomu říkáš?" zeptal se Ron Harryho. "Byla by to senzace, kdybychom se toho mohli zúčastnit, viď? Počítám ale, že budou chtít někoho staršího… nevím, jestli jsme se už naučili dost…"
"Já tedy určitě ne," ozval se za Georgem a Fredem zasmušile Neville. "Ačkoli myslím, že babička by si určitě přála, abych to zkusil. Věčně mi vykládá, jak bych měl pozvednout rodinnou čest. Budu prostě muset - no nazdar, ještě tohle…"
V tu chvíli se jednou nohou probořil schodem v polovině schodiště. Na hradě byla takových záludných schodů spousta a většina starších studentů už byla zvyklá automaticky je přeskočit, Neville však byl pověstný svou špatnou pamětí. Harry a Ron ho uchopili v podpaží a vytáhli ho, zatímco brnění nahoře nad schodištěm skřípalo a řinčelo sípavým smíchem.
"Hele, sklapni," křikl Ron, a když šli kolem něj, přibouchl mu hledí.
Pak už dorazili ke vchodu do nebelvírské věže, ukrytému za velkou podobiznou Buclaté dámy v růžových hedvábných šatech.
"Heslo?" zeptala se jich, když přistoupili blíž.
"Třesky plesky," odpověděl George, "to mi dole řekl jeden prefekt."
Obraz se vyklonil dopředu a odkryl otvor ve zdi, kterým prolezli na druhou stranu. Kruhovou společenskou místnost příjemně vyhříval praskající oheň v krbu, kolem něhož stála pohodlná křesla a stoly. Hermiona vrhla na vesele tančící plameny ponurý pohled a Harry zřetelně zaslechl, jak mumlá otrocká práce. Potom jim popřála dobrou noc a zmizela dveřmi, jež vedly k dívčím ložnicím.
Harry, Ron a Neville vystoupili po posledním točitém schodišti a konečně se octli ve své ložnici úplně nahoře ve věži. U stěn bylo pět postelí s nebesy s tmavočervenými závěsy a v nohách každé z nich stál kufr jejího majitele. Dean a Seamus se už chystali na kutě; Seamus si na pelest připíchl svou irskou růžici a Dean si na noční stolek připevnil připínáčky plakát s Viktorem Krumem. Starý plakát s fotbalovým mužstvem West Hamu měl připíchnutý hned vedle.
"On je snad cvok," vzdychl Ron a zakroutil hlavou při pohledu na fotbalové hráče, kteří se ani nepohnuli.
Harry, Ron i Neville si oblékli pyžamo a ulehli. Někdo - bezpochyby některý domácí skřítek - jim mezi přikrývky a prostěradlo dal ohřívadla. Bylo velice příjemné ležet si v posteli a poslouchat, jak venku řádí bouře.
"Víš… nejspíš bych se přihlásil," pronesl do tmy Ron ospale, "jestli Fred a George vymyslí, jak to zařídit… Ale takový turnaj… člověk nikdy neví, co říkáš?"
"Asi ne…" Harry se převrátil na posteli a v duchu si vybavil spoustu oslnivých obrazů… Oklamal nestranného soudce, který uvěřil, že je mu sedmnáct… Stal se bradavickým šampiónem… A teď stál před školou, obě ruce vítězoslavně zdvižené, a všichni spolužáci křičeli a tleskali mu… Právě zvítězil v turnaji tří kouzelnických škol… a mezi stovkami rozmazaných tváří v davu jasně poznal rozzářený obličej Cho plný obdivu…
Harry se zašklebil do polštáře a byl výjimečně rád, že Ron nemůže vidět to co on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama