Květen 2013

Harry Potter a tajemna komnata 1.kapitola

9. května 2013 v 12:20 | Míša |  Tajemná Komnata - 2

Kapitola první


Harryho nejhorší narozeniny


Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídani
strhla hádka. Pana Vernona Dursleyho totiž ještě před svítáním
probudily halasné, houkavé zvuky z pokoje jeho synovce Harryho.
"Tenhle týden je to už potřetí!" hřímal přes stůl. "Jestli té sově
nedokážeš poručit, musí z domu!"
Harry se mu to už pokolikáté pokusil vysvětlit.
"Když ona se nudí," řekl. "Je zvyklá létat venku. Kdybych ji
prostě mohl na noc pustit..."
"Vypadám snad jako takový hlupák?" zavrčel vztekle strýc
Vernon a na hustém kníru se mu houpal ždibec smaženého vejce.
"Vím až moc dobře, jak by to dopadlo, kdybys tu sovu pustil ven."
A se svou ženou Petunií si vyměnili ponuré pohledy.
Harry chtěl ještě něco namítnout, jeho slova však přehlušilo
dlouhé, hrčivé říhnutí Dudleyho, synáčka manželů Dursleyových.
"Já chci ještě slaninu!"
"Na pánvi je jí dost, zlatíčko," řekla teta Petunie a se slzami na
krajíčku pohlédla na svého tělnatého synka. "Musíme tě trochu
vykrmit, dokud můžeme... S tou školní stravou se mi to ani trochu
nezamlouvá."
"Nesmysl, Petunie, když jsem já byl ve Smeltings, nikdy jsem
hladem netrpěl," prohlásil strýc Vernon bodře. "Dudley dostává dost,
že ano, synu?"
Dudley, který byl tak vypasený že mu zadek visel přes okraje
kuchyňské židle, se zašklebil a obrátil se k Harrymu.
"Podej mi tu pánev!"
"Zapomněl jsi na jedno kouzelné slůvko," řekl Harry nedůtklivě.
Bylo až k nevíře, jak tahle obyčejná věta zapůsobila na ostatní
členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až
se celá kuchyně zatřásla; paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla
si dlaně k ústům; pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích
mu naběhly žíly.
"Měl jsem na mysli 'prosím'," vysvětloval Harry spěšně. "Vůbec
jsem nemyslel -"
"COPAK JSEM TI NEŘÍKAL," zahřímal strýc a prskal přitom na
celý stůl, "ŽE U NÁS DOMA NESMÍŠ VYSLOVIT ANI JEDNO
Ká SLOVO?"
"Ale já -"
"JAK SE OPOVAŽUJEŠ VYHROŽOVAT DUDLEYMU?"
ryčel strýc Vernon a tloukl pěstí do stolu.
"Já jsem jen -"
"JÁ JSEM TĚ VAROVAL! POD TOUHLE STŘECHOU
NESTRPÍM ANI ZMÍNKU O TÉ TVÉ ÚCHYLNOSTI!"
Harry sklouzl pohledem ze zbrunátnělého strýce na pobledlou
tetu, která se snažila zvednout Dudleyho na nohy.
"Dobrá," řekl Harry "tak dobrá..."
Strýc Vernon se zase posadil; ještě pořád funěl jako rozběsněný
nosorožec a koutky svých malých, pichlavých oček bedlivě Harryho
pozoroval.
Od prvního dne, kdy Harry přijel domů na letní prázdniny, se
strýc Vernon vůči němu choval jako k bombě, která může každým
okamžikem vybuchnout. Harry totiž nebyl obyčejný chlapec. Po
pravdě řečeno byl tak neobyčejný, jak to jen vůbec bylo možné.
Harry Potter byl kouzelník - kouzelník, který právě ukončil první
ročník na Škole čar a kouzel v Bradavicích. A pokud Dursleyovým
vadilo, že přijel na prázdniny domů, nebylo to vůbec nic proti tomu,
jak si tu připadal on sám.
Stýskalo se mu po Bradavicích tak hrozně, jako by cítil neustálou,
úpornou bolest v břiše. Chyběl mu hrad s jeho tajnými chodbami a
duchy, vyučovací hodiny (i když Snape, profesor lektvarů, asi ne),
pošta, kterou jim nosily sovy, slavnostní hostiny ve Velké síni, spaní
v posteli s nebesy v ložnici ve věži, návštěvy u hajného Hagrida v
jeho boudě na školních pozemcích na okraji Zapovězeného lesa, a
obzvlášť famfrpál, nejoblíbenější sport v kouzelnickém světě (šest
vysokých brankových sloupů, čtyři létající míče a čtrnáct hráčů na
košťatech).
Všechny Harryho kouzelnické knihy, jeho hůlku, hábity, kotlík i
jeho špičkové koště Nimbus Dva tisíce strýc Vernon zamkl do
přístěnku pod schody, hned jak Harry přijel domů. Co Dursleyovým
záleželo na tom, jestli přijde o svůj post v kolejním famfrpálovém
mužstvu, když celé léto nebude trénovat? A co na tom, jestli se
Harry vrátí do školy a nebude mít hotový ani jeden úkol? Dursleyovi
patřili k těm, kterým kouzelníci říkali mudlové (to znamenalo, že
neměli v žilách ani kapku kouzelnické krve), a podle jejich názoru
mít v rodině kouzelníka bylo něco, zač se musíte hluboce stydět.
Strýc Vernon dokonce zavřel Hedviku, Harryho sovu, v její kleci na
visací zámek, aby nikomu v kouzelnickém světě nemohla nosit
žádné zprávy.
Ostatním členům rodiny se Harry ani trochu nepodobal. Strýc
Vernon byl zavalitý a neměl žádný krk, zato však předváděl světu
obrovský černý knír; teta Petunie byla kostnatá a měla koňský
obličej; Dudley byl světlovlasý růžolící a sádelnatý. Naproti tomu
Harry byl malý a hubený, měl jasně zelené oči a vlasy černé jako
uhel věčně rozcuchané. Nosil kulaté brýle a na čele měl úzkou jizvu,
která svým tvarem připomínala blesk.
Právě díky té jizvě byl naprosto neobyčejný, dokonce i mezi
kouzelníky. Ona jediná naznačovala, že má velice tajuplnou
minulost, kvůli které ho před jedenácti lety odložili na práh u
Dursleyových.
V době, kdy mu byl rok, Harry nevysvětlitelným způsobem přežil
útok nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob, vznešeného
lorda Voldemorta, jehož jméno se většina čarodějek a kouzelníků
doposud bála vyslovit. Harryho rodiče při Voldemortově útoku
zahynuli, Harry však vyvázl jen s onou jizvou ve tvaru blesku a sám
Voldemort ve chvíli, kdy se mu nepodařilo Harryho zabít, pozbyl
všechnu svou sílu, i když nikdo netušil proč.
To byl důvod, proč Harryho vychovala sestra jeho zemřelé matky
a její manžel. Žil u Dursleyových deset let a za celou tu dobu
nepochopil, proč každou chvíli způsobí něco podivného, i když to
vůbec neměl v úmyslu; stejně tak věřil tvrzení Dursleyových, že
jizvu na čele má po autohavárii, při které zahynuli jeho rodiče.
A potom, právě před rokem, přišel Harrymu dopis z Bradavic a
všechno vyšlo najevo. Harry nastoupil do kouzelnické školy, kde
byli slavní on i jeho jizva... Jenže teď školní rok skončil, Harry se na
léto vrátil k Dursleyovým, a oni s ním znovu zacházeli jako se psem,
který se vyválel v něčem nevábném.
Dursleyovi si ani nevzpomněli, že právě dnes má dvanácté
narozeniny. Velké naděje si samozřejmě nedělal; nikdy od nich
nedostal žádný opravdový dárek, natož nějaký dort - ale že to úplně
přehlédnou...
Právě v tu chvíli si strýc Vernon důležitě odkašlal a řekl: "Jak
všichni víme, dnes je velice významný den."
Harry zvedl hlavu; sotva se tomu odvažoval uvěřit.
"Opravdu to může být den, kdy uzavřu ten největší obchod za
celá léta, co jsem u firmy" dodal strýc.
Harry se znovu zakousl do své topinky. Strýc Vernon samozřejmě
mluví o té hloupé večeři, pomyslel si trpce; dobrých čtrnáct dnů už
nemluvil o ničem jiném. Nějaký bohatý stavitel s manželkou měli k
Dursleyovým přijít na večeři a strýc Vernon doufal, že od něj získá
velikou zakázku (firma strýce Vernona vyráběla vrtačky).
"Myslím, že bychom si měli ještě jednou projít, co kdo udělá,"
začal strýc Vernon. V osm hodin bychom už všichni měli být na
svých místech. Takže ty Petunie -"
"Já budu čekat v obývacím pokoji," odpověděla teta Petunie
ihned, "abych je u nás přívětivě uvítala."
"Dobrá, dobrá. A ty Dudley?"
"Já na ně počkám u dveří," a Dudley nasadil potměšilý, samolibý
úsměv. "Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil
kabáty?"
"To je úplně uchvátí!" vykřikla teta Petunie nadšeně.
"Výtečně, Dudley," přitakal strýc Vernon a pak se obrátil k
Harrymu: "A co ty?"
"Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec
nejsem," odpověděl Harry monotónně.
"Naprosto správně," potvrdil nevlídně strýc Vernon. "Přivedu je
do obývacího pokoje, představím tě, Petunie, a naliju jim něco k pití.
V osm patnáct -"
"Ohlásím, že se podává večeře," řekla teta Petunie.
"A Dudley, ty řekneš -"
"Mohu vás uvést do jídelny, paní Masonová?" řekl Dudley a
nabídl neviditelné ženě své tučné rámě.
"Jsi dokonalý malý džentlmen, zlatíčko!" popotáhla teta Petunie.
"A co ty?" vyštěkl strýc Vernon na Harryho.
"Budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec
nejsem," opakoval Harry bezvýrazně.
"Správně. A teď bychom si ještě měli promyslet, čím jim při
večeři zalichotíme. Napadá tě něco, Petunie?"
"Vernon mi říkal, jak úžasně hrajete golf, pane Masone... Paní
Masonová, že mi prozradíte, kde jste si koupila tyhle šaty..."
"Výtečně... A ty, Dudley?"
"Co takhle: Měli jsme ve škole napsat pojednání Můj hrdina, a já
jsem psal o vás, pane Masone."
To už bylo příliš i na tetu Petunii, i na Harryho. Teta Petunie
propukla v pláč a div svého syna neumačkala v objetí, zatímco Harry
zajel pod stůl, aby neviděli, že se směje.
"A ty, kluku nezdárná?"
Harry jen s námahou zachoval vážnou tvář, když se vysoukal ven.
"Já budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec
nejsem," opakoval.
"To tedy budeš," řekl strýc Vernon přísně. Masonovi o tobě nic
nevědí, a při tom musí zůstat. Až bude po večeři, ty Petunie, odvedeš
paní Masonovou zpátky do obývacího pokoje na kávu, a já přivedu
řeč na vrtačky. S trochou štěstí budu mít ten obchod uzavřený a
podepsaný ještě před zprávami v deset hodin, a zítra touhle dobou si
už budeme shánět nějaký letní byt na Mallorce."
Harryho ta představa v nejmenším nevzrušovala. Nemyslel si, že
by ho Dursleyovi měli na Mallorce o ždibec víc rádi než v Zobí ulici.
"Takže já teď jedu do města vyzvednout smokinky pro Dudleyho
a pro sebe. A ty," zavrčel výhrůžně na Harryho, "ne abys překážel
tetě, až bude uklízet!"
Harry vyšel zadními dveřmi ven. Byl jasný, slunečný den. Přešel
trávník, dosedl na zahradní lavičku a potichu si pro sebe zpíval
známou narozeninovou písničku: "Hodně štěstí, zdraví... hodně
štěstí, zdraví..."
Žádná přání, žádné dárky - a celý večer měl předstírat, že vůbec
není na světě. Sklíčeně se zadíval do živého plotu. Ještě nikdy si
nepřipadal tak osamělý. Víc než co jiného v Bradavicích, dokonce
ještě víc než famfrpál, postrádal teď své nejlepší kamarády, Rona
Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Nezdálo se ovšem, že oni by
nějak postrádali jeho. Žádný mu za celé léto nenapsal, a to mu Ron
sliboval, že ho pozve na prázdniny k nim.
Harry by ani nedokázal spočítat, kolikrát už pomocí kouzel
málem odemkl Hedvičinu klec a poslal ji s dopisem k Ronovi a k
Hermioně, nemělo však smysl vystavovat se takovému nebezpečí.
Nedospělí kouzelníci nesměli používat kouzla jinde než ve škole. To
Harry Dursleyovým samozřejmě neřekl; věděl, že jeho do přístěnku
pod schody nezamkli spolu s hůlkou a koštětem jedině ze strachu,
aby je všechny neproměnil v brouky chrobáky. V prvních týdnech po
svém návratu k nim si občas pro sebe brumlal nesmyslná slovíčka a s
potěšením sledoval Dudleyho, jak prchá z místnosti tak rychle, jak
mu to tlusté nohy dovolily. Kvůli dlouhému mlčení kamarádů si však
Harry připadal natolik odříznutý od kouzelnického světa, že už ho
ani nebavilo Dudleyho popichovat - a teď dokonce na jeho
narozeniny zapomněli i Ron a Hermiona.
Co by jen dal za nějakou zprávu z Bradavic, od kterékoli
čarodějky nebo kouzelníka! Málem by rád uviděl i svého úhlavního
nepřítele, Draca Malfoye, jen aby měl jistotu, že to všecko nebyl jen
pouhopouhý sen...
Ne že by celý ten rok v Bradavicích byl samá zábava; na konci
druhého pololetí se Harry dokonce setkal tváří v tvář se samotným
lordem Voldemortem. Ať si to byla jen troska jeho někdejšího já,
pořád byl stejně vychytralý, pořád vzbuzoval hrůzu a pořád byl
odhodlaný znovu získat moc. Harry mu už podruhé unikl ze spárů,
ovšem jen o vlásek, a dokonce i teď, po několika týdnech, se za noci
probouzel zalitý studeným potem, přemýšlel, kde může Voldemort
být, a viděl před sebou jeho sinalou tvář a široce rozevřené, šílené
oči...
Vtom se Harry na lavičce napřímil jako svíčka. Celou tu dobu
roztržitě civěl do živého plotu - jenže plot na něj civěl také. Mezi
listím se objevily dvě obrovské zelené oči.
Harry vyskočil právě ve chvíli, kdy k němu přes trávník dolehl
výsměšný hlas.
"Já vím, co máš za den," vyzpěvoval Dudley a šmrdolil se k
němu.
Očiska v plotě zamrkala a zmizela.
"Cože?" zeptal se Harry a nespouštěl pohled z místa, kde je
předtím viděl.
"Já vím, co máš za den," opakoval Dudley, který mezitím dorazil
až k němu.
"No výborně," řekl Harry. "Takže ses konečně naučil dny v
týdnu?"
"Dneska máš narozeniny," poškleboval se Dudley. "Jak to, že jsi
nedostal žádné blahopřání? To v tom vašem praštěném spolku nemáš
žádné kamarády?"
"Radši ať tvoje maminka neslyší, že mluvíš o mé škole," varoval
ho Harry chladně.
Dudley si povytáhl kalhoty, které mu klouzaly po tlustém zadku.
"Proč se pořád díváš do toho plotu?" zeptal se podezřívavě.
"Přemýšlím, které kouzelné slovo by se nejlíp hodilo, abych ten
plot zapálil," vysvětlil mu Harry.
To už Dudley škobrtavě couval, v sádelnatém obličeji zděšení.
"To p-přece n-nemůžeš tatínek říkal, ž-že žádná kouzla dělat
nesmíš - říkal, ž-že tě vyžene z domu - a ty n-nemáš, kam jinam
bys šel - n-nemáš ani žádné kamarády, kteří by tě k sobě vzali -"
"Techtle mechtle!" pronesl Harry prudce. "Hokus pokus... čáry
máry klikyhák..."
"MAMÍÍÍ!" vřeštěl Dudley a o překot se hnal zpátky k domu.
"MAMÍÍÍ! On dělá - víš co!"
Ta chvilka legrace přišla Harrymu draho. Bratránkovi ani živému
plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Harry fakt žádná
kouzla nedělal; přesto musel honem uhnout, aby nedostal pořádnou
po hlavě pánví plnou mydlinek. Potom mu teta uložila, co všecko má
udělat, a oznámila mu, že dokud s tím nebude hotov, nedostane nic k
jídlu.
Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ho a lízal jednu zmrzlinu
za druhou, Harry vyčistil okna, umyl auto, posekal trávník a postaral
se o květinové záhony, prořezal a zalil růže a znovu natřel zahradní
lavičku. Na obloze žhnulo slunce a pálilo ho do zátylku. Harry si
uvědomoval, že neměl Dudleymu skočit na lep, jenomže Dudley
vyslovil nahlas právě to, o čem přemýšlel on sám... že třeba v
Bradavicích doopravdy žádné kamarády nemá...
"Ted bych jim fakt přál vidět, co dělá slavný Harry Potter,"
pomyslel si vztekle, když rozhazoval hnůj na květinové záhony,
bolela ho záda a po tváři mu stékal pot.
Bylo už půl osmé večer, když úplně vyčerpaný uslyšel, jak ho teta
Petunie konečně volá.
"Pojď dovnitř! A šlapej po novinách!"
Harry se rád uchýlil do chládku nablýskané kuchyně. Nahoře na
lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a
cukrových fialek. V troubě prskala pečená vepřová kýta.
"Rychle se najez! Masonovi tu budou co nevidět!" řekla mu
úsečně teta Petunie a ukázala mu na dva krajíčky chleba a kousek
sýra na kuchyňském stole. Sama už měla na sobě lososově růžové
koktejlové šaty.
Harry si umyl ruce a spořádal svou ubohou večeři. Jakmile dojedl,
teta Petunie bleskurychle sklidila jeho talíř. "A teď honem sypej
nahoru!"
Jak procházel kolem dveří obývacího pokoje, zahlédl letmo strýce
Vernona a Dudleyho; oba byli ve smokinku a měli motýlka.
Sotva dorazil na odpočívadlo nahoře, rozřinčel se zvonek u
domovních dveří a dole pod schody na něj vykoukl zuřivý obličej
strýce Vernona.
"Pamatuj si, ty kluku jeden - jestli jen cekneš..."
Harry po špičkách došel ke svému pokoji, vklouzl dovnitř, zavřel
za sebou a chystal se padnout na postel. Potíž byla v tom, že na ní už
někdo seděl.