Harry Potter 1 9.kapitola

25. dubna 2013 v 12:15 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola devátá

Půlnoční souboj

Harry nikdy nevěřil, že by se mohl setkat s chlapcem, kterého by nenáviděl ještě víc než Dudleyho - to však bylo předtím, než se seznámil s Draco Malfoyem. Žáci prvního ročníku nebelvírské koleje měli ovšem se Zmijozelem společné jen hodiny lektvarů, takže nemuseli Malfoyovu společnost snášet příliš často; nebo to aspoň platilo až do chvíle, kdy v nebelvírské společenské místnosti objevili připíchnutý lístek, po jehož přečtení všichni zasténali. Ve čtvrtek měly začít hodiny létání - a Nebelvír a Zmijozel je budou mít dohromady.
"To je typické," pronesl Harry ponuře. "Právě na tohle jsem se vždycky tak těšil, a teď abych ze sebe na koštěti dělal hlupáka Malfoyovi před očima."
Na hodiny létání se opravdu těšil víc než na cokoliv jiného.
"Ještě nemůžeš vědět, jestli ze sebe uděláš hlupáka nebo ne," řekl Ron rozvážně. "Já vím, že Malfoy se věčně vychloubá, jak je ve famfrpálu dobrý, ale vsadím se, že jsou to jen řeči."
Malfoy toho o létání opravdu namluvil hodně. Trpce si stěžoval, že žáky prvního ročníku nikdy neberou do kolejních mužstev, a vyprávěl ostatním dlouhé chlubné příběhy, které obvykle končily tím, jak jen o vlásek unikl mudlům ve vrtulnících. Nebyl ovšem sám: podle toho, co tvrdil Seamus Finnigan, i on strávil valnou většinu svého dětství tím, že létal na koštěti sem tam po celém kraji. Dokonce i Ron líčil každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, jak se jednou na Charlieho starém koštěti málem srazil s větroněm. Všichni z kouzelnických rodin se věčně bavili jen o famfrpálu. Ron se už také dostal do velké hádky o fotbalu s Deanem Thomasem, který s nimi bydlel v ložnici: Ron nedokázal pochopit, co může být vzrušujícího na hře s jediným míčem, při které nikdo nesmí létat, a Harry ho přistihl, jak píchá do Deanova plakátu s fotbalovým mužstvem West Hamu, aby přiměl jeho hráče k pohybu.
Neville ještě v životě na koštěti neseděl, poněvadž babička ho nikdy k žádnému nepustila. Harry si v duchu říkal, že k tomu měla pádný důvod, poněvadž Neville se stačil dostat do úctyhodného počtu malérů, i když stál oběma nohama na zemi.
Hermiona Grangerová byla z létání málem stejně nervózní jako Neville. Bylo to něco, čemu jste se nemohli naučit nazpaměť z knížek - ale ne že by se o to snad nepokusila. Ve čtvrtek při snídani je do omrzení nudila dobrými radami, jak si při létání počínat; našla si je v knihovně, v knize, která se jmenovala Famfrpál v průběhu věků. Neville visel na každém jejím slově, jak se zoufale snažil objevit něco, co by mu pak pomohlo aspoň viset na koštěti, všechny ostatní však velice potěšilo, když Hermioninu přednášku přerušily poštovní sovy.
Od Hagridova vzkazu nedostal Harry ani jediný dopis a Malfoy si toho samozřejmě stačil všimnout. Jeho vlastní výr mu každou chvíli nosil z domova balíčky s cukrovím a Malfoy je u zmijozelského stolu se škodolibou radostí rozbaloval.
Velká sova pálená přinesla Nevillovi malý balíček od babičky. Rozrušeně ho otevřel a ukázal všem skleněnou kouli velikou jako kulička na hraní, která se zdála být plná bílého kouře.
"To je Pamatováček!" vysvětlil jim. "Babička ví, že jsem zapomnětlivý - tahle koule vám řekne, když jste něco zapomněli udělat. Prostě ji takhle stisknete a když zčervená - hm…" Protáhl obličej, poněvadž Pamatováček se v tu chvíli rozzářil až do ruda, "…tak jste na něco zapomněli…"
Neville se ještě snažil upamatovat, nač zapomněl, když mu Draco Malfoy, který procházel kolem nebelvírského stolu, vytrhl Pamatováčka z ruky.
Harry a Ron byli vmžiku na nohou. Napůl doufali, že budou mít důvod se s Malfoyem poprat, ale profesorka McGonagallová, která dokázala odhadnout každý malér rychleji než kterýkoliv jiný učitel, byla u nich jako blesk.
"Copak tady vyvádíte?"
"Malfoy mi sebral mého Pamatováčka, paní profesorko."
Malfoy, celý zamračený, spěšně upustil Pamatováčka zpátky na stůl.
"Jen jsem si ho prohlížel," řekla vytratil se jako dým, s Crabbem a Goylem v patách.
Toho odpoledne o půl čtvrté seběhli Harry, Ron a ostatní žáci z Nebelvíru po hlavním schodišti na školní pozemky na svou první hodinu létání. Byl jasný, větrný den a tráva jim šustila pod nohama, jak scházeli po svažitých lukách k rovnému palouku na opačné straně od zapovězeného lesa, jehož temné stromy se v dáli zmítaly ve větru.
Žáci ze Zmijozelu už byli na místě, stejně jako dvacet košťat, vyrovnaných v úhledných řadách na zemi. Harry už stačil vyslechnout Freda a George Weasleyovy, jak si na školní košťata stěžují; podle nich se některá začala chvět, jestliže jste vyletěli příliš vysoko, nebo zas vždycky táhla mírně doleva.
Mezitím dorazila i jejich učitelka, madame Hoochová. Měla krátké šedé vlasy a žluté oči jako jestřáb. "Nač ještě všichni čekáte?" utrhla se na ně. "Každý se postavte k jednomu koštěti. A švihem, hoďte sebou!" Harry se podíval na své koště. Bylo staré a některé pruty trčely roztodivnými směry.
"Natáhněte pravou ruku a položte ji na koště," vysvětlovala madame Hoochová vepředu, "a křikněte Vzhůru!"
"Vzhůru!" vykřikli všichni.
Harrymu koště okamžitě vklouzlo do ruky, bylo však jedno z mála, které to udělaly. Koště Hermiony Grangerové se prostě jen válelo po zemi, a to Nevillovo se vůbec nepohnulo. Možná že košťata, stejně jako koně, dokážou poznat, když někdo má strach, pomyslel si Harry; z toho, jak se Nevillovi třásl hlas, bylo až příliš jasné, že by rád zůstal stát nohama na zemi.
Pak jim madame Hoochová ukázala, jak mají na košťatech sedět, aby z nich nesklouzli, chodila podle řad sem tam a ukazovala jim, jak je mají držet. Harryho i Rona potěšilo, když řekla Malfoyovi, že to celá léta dělal špatně.
"Až teď zapískám, pořádně se odrazíte nohama od země," řekla madame Hoochová. "Držte svá košťata rovně, vyleťte několik stop vzhůru a pak se mírně nakloňte dopředu a sneste se zas dolů. Takže až zapískám - tři - dva -"
To však už Neville, celý nesvůj, nervózní a vystrašený, že zůstane na zemi, se vší silou odrazil ještě dřív, než madame Hoochová přiložila píšťalku ke rtům.
"Zpátky, chlapče!" křikla na něj, Neville však letěl vzhůru jako zátka vystřelená z lahve - dvanáct stop - dvacet stop - Harry viděl jeho vystrašený sinalý obličej, jak se dívá na palouk, který se od něj rychle vzdaloval, viděl, jak Neville vyjekl, sklouzl z koštěte a ŽUCH! zazněl temný zvuk pádu, něco ošklivě prasklo a Neville ležel v trávě, tváří dolů, jako hromádka neštěstí. Jeho koště ještě pořád stoupalo výš a výš, a pak se začalo lenivě snášet směrem k zapovězenému lesu, až ho ztratili z dohledu.
Madame Hoochová se skláněla k Nevillovi, v obličeji stejně bledá jako on.
"Zlomené zápěstí," zaslechl ji Harry zamumlat. "No tak, chlapče, to bude dobré, vstávej."
Pak se obrátila k ostatním žákům.
"Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku."
Neville odkulhal pryč s madame Hoochovou, která ho podpírala; tvář měl plnou slz a držel si zápěstí. Jakmile byli z doslechu, Malfoy se nahlas rozchechtal.
"Viděli jste, jak se ten nekňuba tvářil?" Ostatní ze Zmijozelu se připojili.
"Zavři zobák, Malfoyi," vyjela na něj Parvati Patilová.
"Ale, tak ty se budeš Longbottoma zastávat?" řekla Pansy Parkinsonová, tvrdolící děvče ze Zmijozelu. "V životě bych si nemyslela, že zrovna tobě se zamlouvají malí tlustí ufňukánkové, Parvati."
"Podívejte se!" vykřikl náhle Malfoy, vyrazil vpřed a chňapl po něčem v trávě. "To je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina."
Pamatováček se zatřpytil v paprscích slunce, jak ho zdvihl.
"Dej to sem, Malfoyi," vyzval ho Harry klidně. Naráz všichni zmlkli a dívali se na ně.
Malfoy se nepěkně ušklíbl.
"Myslím, že ho nechám někde, kde by si ho Longbottom mohl vyzvednout - co takhle někde na stromě?"
"Dej to sem!" vřískl Harry, to však už Malfoy naskočil na své koště a vznesl se vzhůru. Opravdu nelhal, uměl létat dobře - a když už se vznášel u nejvyšších větví velkého dubu, křikl dolů: "Tak si pro něj pojď, Pottere!"
Harry uchopil své koště.
"Ne!" zaječela Hermiona Grangerová. "Madame Hoochová říkala, že se nesmíme ani hnout - dostaneš nás všecky do maléru."
Harry si jí nevšímal. Krev mu bušila ve spáncích. Nasedl na koště, odrazil se, jak mohl nejvíc, a pak už se řítil vzhůru, vítr mu svištěl ve vlasech a jeho hábit vlál za ním - potom si v návalu divoké radosti uvědomil, že objevil něco, co umí, aniž by ho to někdo musel učit - bylo to snadné, bylo to úžasné! Trochu koště nadzdvihl, aby se dostal ještě výš, a zdola slyšel vřeštění a jíkání děvčat a Ronovo obdivné zavýsknutí.
Prudce své koště otočil a octl se ve vzduchu Malfoyovi tváří v tvář. Malfoy se tvářil ohromeně.
"Dej to sem," křikl Harry, "nebo tě z toho koštěte shodím!"
"Nepovídej," řekl Malfoy a chtěl se posměšně ušklíbnout, tvářil se však nejistě.
Harry kupodivu věděl, co má dělat. Naklonil se dopředu a uchopil koště pevně oběma rukama, takže vystřelilo směrem k Malfoyovi jako kopí. Malfoy mu na poslední chvíli stačil uhnout; Harry se prudce otočil a přidržel koště rovně. Několik studentů dole začalo tleskat.
"Tady není žádný Crabbe ani Goyle, aby tě tahali z bryndy, Malfoyi," řekl Harry.
Zdálo se, že Malfoy si to uvědomil také.
"Tak si ji chyť, jestli to dokážeš!" křikl, vyhodil skleněnou kouli vysoko do vzduchu a vyrazil zpátky dolů.
Harry jako ve zpomaleném záběru viděl, jak koule letí vzhůru a pak začíná padat. Nahnul se dopředu, namířil své koště násadou dolů a v příští vteřině se už stále rychleji střemhlav řítil za koulí - vítr mu fičel v uších a mísil se s výkřiky diváků - natáhl ruku a pouhou stopu nad zemí kouli zachytil, právě včas, aby ještě vyrovnal své koště, a pak už měkce přistál na trávníku; Pamatováčka tiskl pevně v dlani.
"HARRY POTTERE!"
Srdce mu spadlo do kalhot ještě rychleji, než předtím letěl dolů. Přes palouk k nim běžela profesorka McGonagallová. Harry vstal a třásl se po celém těle.
"Nikdy - za celou tu dobu, co jsem v Bradavicích -"
Profesorkou McGonagallovou to tak otřáslo, že se málem nezmohla na slovo, a brýle se jí rozlíceně blýskaly, "- jak jste se opovážil - vždyť jste si mohl srazit vaz -"
"On za to nemůže, paní profesorko -"
"Vy mlčte, slečno Patilová -"
"Ale když Malfoy -"
"To stačí, pane Weasleyi. Pottere, pojďte se mnou." Harry ještě zahlédl, jak vítězoslavně se tváří Malfoy, Crabbe i Goyle, když on sám strnule vykročil za profesorkou McGonagallovou, která dlouhými kroky zamířila k hradu. Bylo mu jasné, že ho vyloučí. Chtěl něco říci na svou obhajobu, naráz však jako by ztratil hlas. Profesorka McGonagallová pochodovala vpřed a na Harryho se ani neohlédla; musel klusat, aby jí stačil. Takže všecko zkazil; neobstál v Bradavicích ani dva týdny, a za deset minut už se bude balit. Co řeknou Dursleyovi, až se objeví ve dveřích?
Nahoru po hlavních schodech, potom po mramorovém schodišti uvnitř, a profesorka McGonagallová ještě pořád neřekla ani slovo. Otvírala dokořán jedny dveře po druhých, rázně pochodovala po chodbách a Harry nešťastně klusal za ní. Možná ho vede k Brumbálovi. Vzpomněl si na Hagrida, kterého sice vyloučili, ale směl v Bradavicích zůstat jako hajný. Možná by se mohl stát jeho pomocníkem. Sevřel se mu žaludek, když si to představil - že by se jen díval, jak se z Rona a z ostatních stanou kouzelníci a čarodějky, zatímco on se bude ploužit po školních pozemcích a nosit Hagridovi brašnu.
Profesorka McGonagallová zůstala stát před jednou z učeben. Otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. "Promiňte, profesore Kratiknote, mohl byste mi na chvilku půjčit Wooda?"
Wooda? pomyslel si Harry zmateně. Že by se tak jmenovala rákoska, kterou ho hodlá potrestat? Ukázalo se však, že Wood je osoba z masa a kostí, ramenatý student pátého ročníku, který teď rozpačitě vyšel z Kratiknotovy třídy.
"Pojďte se mnou, oba dva," vybídla je profesorka McGonagallová a šli chodbou dál; Wood si Harryho jen zvědavě prohlížel.
"Pojďte sem."
Profesorka McGonagallová je zavedla do třídy, která byla prázdná až na Protivu, který v tu chvíli horlivě psal na tabuli sprostá slova.
"Vypadni, Protivo!" vyjela na něj. Protiva hodil křídu do nádoby na odpadky, až to řinklo, a s hlasitým klením vyběhl ven. Profesorka McGonagallová za ním zabouchla dveře a otočila se k oběma chlapcům.
"Pottere, tohle je Oliver Wood. Woode, našla jsem vám chytače."
Wood se už netvářil zmateně, ale radostně. "To myslíte vážně, paní profesorko?"
"Naprosto vážně," řekla profesorka McGonagallová břitce. "Ten chlapec to má v sobě. V životě jsem nic takového neviděla. Opravdu jste seděl na koštěti poprvé, Pottere?"
Harry mlčky přikývl. Neměl zdání, oč jde, ale nevypadalo to, že by ho chtěli vyloučit, a do nohou jako by se mu začal vracet cit.
"Letěl střemhlav padesát stop a pak tu věc chytil do ruky," vysvětlovala Woodovi profesorka McGonagallová. "A vyvázl bez jediného škrábnutí. To by nedokázal ani Charlie Weasley."
Wood se teď tvářil, jako by se mu naráz splnily všecky jeho sny.
"Už jsi někdy viděl hrát famfrpál, Pottere?" zeptal se vzrušeně.
"Wood je kapitán nebelvírského mužstva," vysvětlila profesorka McGonagallová.
"A na chytače má i správnou postavu," mínil Wood; obcházel teď kolem Harryho a bedlivě si ho prohlížel. "Lehký - rychlý - musíme mu sehnat pořádné koště, paní profesorko - řekl bych Nimbus Dva tisíce nebo Zameták Sedm."
"Promluvím s profesorem Brumbálem, jestli bychom mohli porušit to pravidlo o prvním ročníku. Pánbůh ví, že potřebujeme lepší mužstvo než loni. V tom posledním zápasu nás Zmijozel vysloveně převálcoval, trvalo kolik týdnů, než jsem se Severusi Snapeovi zas mohla podívat do tváře."
Profesorka McGonagallová přes brýle na Harryho přísně pohlédla.
"Doufám, že uslyším, jak usilovně trénujete, Pottere; nebo si to ještě rozmyslím a potrestám vás."
Potom se náhle usmála.
"Váš otec by na vás byl určitě hrdý," řekla. "On sám hrál famfrpál výborně."
"Ty si děláš legraci."
Seděli u večeře a Harry právě Ronovi dopověděl, co se stalo poté, co odešel pryč s profesorkou McGonagallovou. Ron držel na půl cestě k ústům kousek masového a ledvinkového pudinku, ale úplně na něj zapomněl.
"Chytače?" řekl. "Ale prváci přece nikdy - budeš ten nejmladší hráč naší koleje možná za kolik -"
"Za celé století," řekl Harry a strčil si do úst pořádné sousto. Po odpoledním vzrušení měl mimořádný hlad. "Wood mi to řekl."
Jeho vyprávění na Rona natolik zapůsobilo a ohromilo ho, že teď jen seděl a zíral na Harryho.
"Příští týden začnu trénovat," sdělil mu Harry. "Ale nikomu ani slovo! Wood chce, aby to zůstalo v tajnosti."
V tu chvíli vešli do jídelny Fred a George Weasleyovi, všimli si Harryho a spěšně zamířili k němu.
"Výborně, Pottere," zajásal George polohlasem. "Wood nám to všecko řekl. My za kolejní družstvo hrajeme také - jsme odrážeči."
"Řeknu ti, že letos ten pohár ve famfrpálu určitě vyhrajeme," prohlásil Fred. "Nevyhráli jsme od té doby, co Charlie skončil školu, ale tenhle rok budeme mít vynikající mužstvo. Musíš být opravdu dobrý, Harry; Wood málem nadskakoval, když nám o tobě vykládal."
"Ale teď už musíme jít. Lee Jordan si myslí, že objevil nový tajný východ ze školy."
"Vsadím se, že je to ten za sochou Gregory Smarmyho, který jsme našli hned první týden. Tak nashle!"
Sotva že Fred s Georgem odešli, objevil se někdo mnohem méně vítaný: Malfoy, a po jeho boku Crabbe a Goyle.
"Ještě jsi naposled přišel na večeři, Pottere? A v kolik hodin nasedáš do vlaku zpátky k mudlům?"
"Teď když jsi zpátky na zemi a jsou s tebou tvoji malí kamarádíčkové, nějak si troufáš víc než předtím," řekl Harry chladně. Crabbe ani Goyle samozřejmě vůbec nebyli malí, jelikož však u čestného stolu seděla spousta učitelů, jeden jak druhý mohli jen svírat pěsti, až jim praštěly klouby, a mračit se.
"S tebou si to vyřídím sám, a kdy budeš chtít," prohlásil Malfoy. "Třeba hned dnes večer. Dáme si kouzelnický souboj - jenom hůlky, jeden druhého se ani nedotkne. Co říkáš? Ty jsi o kouzelnickém souboji nejspíš ještě neslyšel, že?"
"Samozřejmě že slyšel," otočil se k nim Ron. "Já budu jeho sekundant, a kdo tvůj?"
Malfoy se podíval na Crabbeho a Goyla, jako by posuzoval, kdo z nich je lepší.
"Crabbe," řekl. "Vyhovuje ti půlnoc? Sejdeme se v pamětní síni, ta je vždycky otevřená."
Když pak odešel, Ron a Harry se podívali jeden na druhého.
"Co je to kouzelnický souboj?" zeptal se Harry. "A co znamená, že jsi můj sekundant?"
"Sekundant je od toho, aby tě vystřídal, až budeš po smrti," řekl Ron ledabyle a konečně se pustil do studeného pudinku. Když postřehl výraz v Harryho obličeji, dodal spěšně: "Ale lidé přicházejí o život jen při opravdových soubojích, rozumíš, se skutečnými kouzelníky. Ty a Malfoy budete jeden na druhého nanejvýš sršet jiskry. Ani jeden z vás nezná tolik kouzel, aby tomu druhému mohl doopravdy ublížit. Ostatně se vsadím, že počítal, že odmítneš."
"A co když zamávám hůlkou a nic se nestane?"
"Tak ji zahodíš a dáš mu jednu do nosu," navrhl Ron.
"Promiňte."
Oba chlapci vzhlédli. Byla to Hermiona Grangerová.
"Copak se tady člověk nemůže v klidu najíst?" ohradil se Ron.
Hermiona si ho nevšímala a obrátila se na Harryho.
"Já za to opravdu nemůžu, ale slyšela jsem, o čem jste s Malfoyem mluvili -"
"Vsadím krk, že za to můžeš," zamumlal Ron.
"- a nesmíš se v noci toulat po škole, uvědom si, o kolik bodů bys Nebelvír připravil, kdyby tě chytili, a oni tě určitě chytí! Vlastně to od tebe je velice sobecké."
"A tobě zas do toho vůbec nic není," odsekl Harry.
"Dobrou noc," řekl Ron.
Nicméně to nebylo právě nejlepší zakončení dne, říkal si Harry, když o dost později ležel s otevřenýma očima a poslouchal, jak Dean a Seamus usínají (Neville se ještě nevrátil z ošetřovny). Ron mu celý večer dával takové rady jako: "Pokud na tebe přijde s nějakou kletbou, radši uskoč, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se proti nim bránit." Navíc bylo dost možné, že je přistihne Filch nebo paní Norrisová, a Harry měl pocit, že riskuje příliš, když ještě dnes opět poruší školní řád. Na druhé straně se před ním znovu a znovu vynořoval ze tmy Malfoyův posměšný výraz - a teď měl příležitost, aby si to s ním vyřídil pěstmi, a nehodlal o ni přijít.
"Je půl dvanácté," zamumlal konečně Ron, "už bychom měli jít."
Oblékli si župany, vzali si své hůlky a vyplížili se místností ve věži, dolů po točitém schodišti a do společenské místnosti Nebelvíru. V krbu ještě žhnulo pár uhlíků a v jejich záři všechna křesla vypadala jako hrbaté černé stíny. Byli už málem u průchodu zakrytého obrazem, když se z nejbližšího křesla ozval něčí hlas: "Nechce se mi věřit, že to opravdu chceš udělat, Harry."
Pak se rozsvítila lampa. Byla to Hermiona Grangerová, v růžovém županu a celá zamračená.
"Ty!" vybuchl Ron vztekle. "Vrať se pěkně do postele!"
"Málem jsem to řekla tvému bratrovi," odsekla Hermiona. "Percy je přece prefekt, ten by vám to zarazil."
Harry jen nevěřícně koukal, že někdo může být tak vlezlý.
"Prosím tě, pojď," řekl Ronovi. Zatlačil na podobiznu Buclaté dámy a prolezl otvorem.
Hermiona se však nemínila tak snadno vzdát. Prolezla otvorem v podobizně za Ronem a syčela na oba jako rozčilená husa.
"Vám totiž vůbec nezáleží na Nebelvíru, vám záleží jedině na vás. Nechci, aby Zmijozel získal školní pohár jen proto, že nás připravíte o všechny body, co jsem dostala od profesorky McGonagallové za to, že jsem uměla kouzelnická slova pro přeměny."
"Běž pryč!"
"To půjdu, ale varovala jsem vás; až zítra budete sedět ve vlaku domů, vzpomeňte si, co jsem vám říkala, oba dva jste tak -"
Už se však nedozvěděli, jací jsou. Hermiona se otočila k podobizně Buclaté dámy, aby se vrátila dovnitř, a zjistila, že se dívá na prázdné plátno. Buclatá dáma odešla na nějakou noční návštěvu, a Hermiona nemohla zpátky do nebelvírské věže.
"Ale co si teď počnu?" zavřískla na ně.
"To je tvoje starost," řekl Ron. "My už musíme jít, nebo přijdeme pozdě."
Ještě ani nebyli na konci chodby, když je Hermiona dohonila.
"Půjdu s vámi," řekla.
"To tedy nepůjdeš."
"Myslíte, že tady budu trčet a čekat, až mě Filch chytí? Jestli nás najde všechny tři, řeknu mu po pravdě, že jsem se vás snažila zastavit, a vy mi to můžete potvrdit."
"Tak drzou holku jsem ještě neviděl," řekl Ron nahlas.
"Kušte, oba dva!" poručil Harry ostře. "Něco jsem zaslechl."
Jako by tam někdo frkal nebo čenichal.
"Že by to byla paní Norrisová?" vydechl Ron a mhouřil oči do tmy.
Nebyla to však paní Norrisová, ale Neville. Ležel na podlaze stočený do klubíčka a tvrdě spal, ale jak se připlížili blíž, vmžiku se probudil.
"Díky bohu, že jste mě našli! Jsem tady už kolik hodin; nemohl jsem si vzpomenout, jaké je nové heslo, abych se dostal do postele."
"Mluv tiše, Neville. Heslo je Prasečí rypák, ale teď ti nebude nic platné, poněvadž Buclatá dáma si někam vyrazila."
"Co tvoje ruka?" zeptal se Harry.
"Je v pořádku," řekl Neville a ukázal jim ji. "Madame Pomfreyová mi ji napravila ani ne za minutu."
"Dobrá - totiž, Neville, my teď musíme někam jít, uvidíme se později -"
"Nenechávejte mě tu!" bránil se Neville a s námahou vstal. "Nechci tu zůstat sám - už dvakrát tudy prošel Krvavý baron."
Ron se podíval na hodinky a pak nasupeně koukl na Hermionu a na Nevilla.
"Jestli nás kvůli někomu z vás chytí, nedám si pokoj, dokud se nenaučím tu satanskou kletbu, o které nám říkal Quirrell, a neprokleju vás."
Hermiona otevřela ústa, nejspíš aby Ronovi naprosto přesně vysvětlila, jak se satanské kletby používá, Harry však na ni zasyčel, ať je potichu, a kývl na ně, aby šli dál.
Procházeli chodbami, na které se z vysokých oken linuly pruhy měsíčního světla. Při každé zatáčce se Harry obával, že narazí na Filche nebo na paní Norrisovou, ale štěstí jim přálo. Spěšně vyběhli po schodišti do třetího patra a po špičkách došli do pamětní síně.
Malfoy a Crabbe tam ještě nebyli. Kazety s křišťálovými trofejemi se v měsíčním svitu jasně třpytily. Poháry, štíty, talíře a sošky zářily do tmy stříbrem a zlatem. Plížili se podle zdí a nespouštěli oči ze dveří na obou stranách místnosti. Harry vytáhl hůlku pro případ, že by Malfoy vtrhl dovnitř a pustil se okamžitě do něj. Minuty se vlekly jedna za druhou.
"Má zpoždění, nejspíš si nadělal do kalhot," řekl Ron šeptem.
Pak se ze sousední místnosti ozval nějaký zvuk a všichni sebou trhli. Harry sotva stačil zvednout hůlku, když uslyšeli něčí hlas - a nebyl to Malfoy.
"Pořádně tu všechno pročichej, zlatíčko, možná se schovávají někde v koutě."
To Filch mluvil na paní Norrisovou. Zděšený Harry divoce kýval na ostatní, aby šli za ním, jak nejrychleji mohou, a tak ve vší tichostí dorazili k protějším dveřím. Nevillův hábit prudce pleskl kolem rohu, když uslyšeli, jak Filch vchází do pamětní síně.
"Určitě tu někde jsou," slyšeli ho, jak mumlá. "Nejspíš se schovali."
"Tudy!" nehlasně vyzval Harry ostatní, a zděšeně se plížili dlouhou chodbou plnou rytířských brnění. Slyšeli, jak se k ním Filch blíží. Vtom Neville vylekaně zakvičel a dal se do běhu - klopýtl, chytil se Rona kolem pasu a oba dva vrazili rovnou do jednoho brnění.
Řinčení a lomozu bylo dost, aby to probudilo celý hrad.
"UTÍKEJTE!" zařval Harry a všichni čtyři vyrazili vpřed; už se neohlíželi, jestli je jim Filch v patách nebo ne - proběhli otevřenými dveřmi a pak se tryskem hnali nejdřív jednou chodbou a pak druhou. Harry běžel v čele, aniž věděl, kde jsou, ani kam utíkají protrhli nějaký čaloun a octli se v tajné chodbě, spěšně jí proběhli a pak naráz stáli před učebnou kouzelných formulí, o které věděli, že je na míle daleko od pamětní síně.
"Myslím, že jsme ho setřásli," zasupěl Harry, opíral se o studenou zeď a utíral si čelo. Neville byl celý zkroucený, sípěl a zajíkal se.
"Já - jsem - vám - to - říkala," funěla Hermiona, která ne a ne popadnout dech, "já - vám - to - říkala!"
"Musíme zpátky do nebelvírské věže," řekl Ron, "a to co nejrychleji."
"Malfoy ti nastražil past," řekla Harrymu Hermiona. "Teď už to chápeš, viď? Vůbec se s tebou nechtěl sejít - zato Filch věděl, že v pamětní síni někdo bude. Malfoy mu určitě dal hlášku!"
Harry si pomyslel, že Hermiona má nejspíš pravdu, ale nehodlal jí to přiznat.
"Jdeme!" Tak jednoduché to ovšem být nemělo. Neušli víc než dvanáct kroků, když cvakla klika a ze třídy před nimi cosi vystřelilo ven.
Byl to Protiva. Okamžitě je zahlédl a nadšeně zavřeštěl.
"Buď zticha, Protivo - prosím - nebo nás vyhodí." Protiva se kdákavě zachechtal.
"O půlnoci a na vycházce, malí prvňáčkové? Ale, ale! Zlobiví, zlobiví, za chvíli vás dohoní!"
"Jestli nás neprozradíš, tak ne, prosím, Protivo."
"Vlastně bych to měl povědět Filchovi, to bych tedy měl," řekl Protiva svatouškovsky, ale oči se mu zlomyslně zaleskly. "Je to pro vaše vlastní dobro, na to nezapomeňte!"
"Uhni!" vyštěkl Ron a ohnal se po něm - to ovšem byla veliká chyba.
"STUDENTI NEJSOU V POSTELI!" zařval Protiva z plných plic. "STUDENTI NEJSOU V POSTELI, JSOU NA CHODBĚ PŘED UČEBNOU FORMULÍ!"
Proklouzli kolem něj a prchali jako o život, až na konec chodby, kde narazili na dveře - ale ty byly zamčené.
"A máme to!" zasténal Ron, když se do nich bezmocně opírali. "Jsme v pytli! Tohle je konec!"
To už slyšeli kroky, jak Filch běžel, co mu nohy stačily, k místu, kde Protiva hulákal.
"Pusťte mě k tomu," utrhla se na ně Hermiona. Uchopila Harryho hůlku, poklepala na zámek a zašeptala: "Alohomora!"
Zámek cvakl a dveře se rozletěly - vrhli se dovnitř všichni najednou, spěšně za sebou zavřeli, přitiskli uši ke dveřím a poslouchali.
"Kam šli, Protivo?" ptal se Filch. "Pověz mi to, ale rychle."
"Řekni prosím."
"Nech toho šaškování, Protivo, ptám se tě, kam šli?"
"Jestli neřekneš prosím, neřeknu ti nic," prohlásil Protiva svým protivným, zpěvavým hlasem.
"No dobrá - prosím."
"NIC! Cha cha! Říkal jsem, že ti neřeknu nic, když nepoprosíš! Cha cha cha!" Slyšeli, jak Protiva uhání pryč a Filch jak vztekle nadává.
"Myslí, že jsou ty dveře zavřené," zašeptal Harry. "Počítám, že jsme z toho venku - nech toho, Neville!"
Neville ho totiž už chvíli tahal za rukáv županu. "Co se děje?"
Harry se otočil - a hned měl jasno, co se děje. Na okamžik si myslel, že je to jenom zlý sen - tohle bylo příliš, po všem, co toho večera už měli za sebou.
Nebyli v žádné učebně, jak si do té chvíle myslel. Byli na chodbě. Na zapovězené chodbě ve třetím poschodí - a teď už také věděli, proč tam nikdo nesmí.
Hleděli přímo do očí nestvůrného psa, který vyplňoval celý prostor mezi stropem a podlahou. Měl tři hlavy: tři páry očí, kterými zběsile koulel, tři nosy, které se natahovaly k nim a vzrušeně čenichaly; a tři ucintané tlamy, v kterých ze zažloutlých tesáků visely slizké provazce slin.
Pes stál nehybně a upíral na ně všech šest očí, Harry však věděl, že ještě nejsou mrtví jen proto, že ho jejich nenadálý vpád zaskočil; zřejmě však se s tím překvapením rychle vyrovnával a nebylo pochyb, co znamená jeho hromové vrčení.
Harry spěšně sáhl po klice - pokud si musel vybrat mezi Filchem a smrtí, přece jen raději volil Filche. Spadli dozadu - Harry přibouchl dveře a pak už se hnali nebo spíš letěli chodbou zpátky. Filch si zřejmě pospíšil hledat je jinde, poněvadž ho nikde neviděli, ale na tohle skoro ani nemysleli - chtěli se prostě dostat co možná nejdál od toho netvora. Nezastavili se, dokud nedoběhli k podobizně Buclaté dámy v sedmém poschodí.
"Kde jste proboha všichni chodili?" zeptala se, když viděla, jak jim župany visí z ramen a jaké mají rudé, zpocené obličeje.
"Na tom nesejde - Prasečí rypák! Prasečí rypák!" zasípal Harry, a podobizna se odklopila. Prolezli do společenské místnosti a padli do křesel, ještě celí roztřesení.
Trvalo chvíli, než někdo z nich pronesl jediné slovo. Neville vypadal, jako by už v životě neměl promluvit.
"Co tím asi mohou sledovat, když takové stvoření drží zamčené ve škole?" řekl Ron nakonec. "Jestli se nějaký pes potřebuje proběhnout, tak je to tenhle."
To už se Hermioně stačil vrátit jak dech, tak špatná nálada.
"Vy zřejmě ani jeden pro oči nevidíte, co?" utrhla se na ně. "Copak jste si vůbec nevšimli, na čem ten pes stál?"
"Na podlaze?" zaváhal Harry. "Na nohy jsem se mu opravdu nedíval, měl jsem plnou hlavu jeho zubů."
"Ne, nestál na podlaze. Stál na padacích dveřích. Docela určitě tam něco hlídá."
Vstala a probodla je zlobným pohledem.
"Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní. Mohli jsme všichni přijít o život - nebo nás mohli všechny vyloučit, a to by bylo ještě horší. A teď, jestli vám to nevadí, si půjdu lehnout."
Ron za ní zíral s otevřenými ústy.
"Ne, opravdu nám to nevadí," řekl. "Jeden by si mohl myslet, že jsme ji s sebou vláčeli násilím, co říkáš?"
Když však Harry zalezl zpátky do postele, Hermionina slova ho navedla, aby uvažoval o něčem jiném. Ten pes něco hlídal. Jak že to řekl Hagrid? Gringottova banka byla to nejbezpečnější místo na světě, když jste chtěli něco schovat - snad jenom s výjimkou Bradavic.
Vypadalo to, že se už Harry dovtípil, kde teď je ten malý umolousaný balíček z trezoru číslo sedm set třináct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Knihy x Filmy

Knihy 48% (12)
Filmy 52% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama