Duben 2013

Harry Potter 1 16.kapitola 2

25. dubna 2013 v 20:12 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online
"Harry - postup příčně o čtyři pole doprava." Poprvé se doopravdy vyděsili, když přišli o druhého jezdce. Bílá dáma ho srazila k zemi a odvlekla pryč ze šachovnice; zůstal tam nehybně ležet tváří dolů.
"Musel jsem to připustit," řekl Ron, s kterým to zjevně otřáslo. "Teď můžeš vzít toho střelce, Hermiono, takže do toho."
Pokaždé když ztratili některou z figur, bílí neznali slitování. Zakrátko už podle zdi ležela hromada bezvládných černých figur. Dvakrát si Ron všiml ještě včas, že Harry a Hermiona jsou v nebezpečí. On sám se prudce pohyboval po šachovnici a vzal téměř tolik bílých figur, kolik ztratili černých.
"Už jsme skoro tam," zamumlal najednou. "Počkejte - teď si to musím rozmyslet…"
Bílá dáma k němu otočila svou prázdnou tvář.
"Ano," řekl Ron tiše, "to je jediný způsob… Musí mě vzít."
"TO NE!" vykřikli Harry a Hermiona.
"Tohle jsou šachy!" vyštěkl na ně Ron. "Při těch se musí něco obětovat! Popojdu dopředu a ona mě vezme - ale ty budeš mít možnost dát králi mat, Harry!"
"Ale -"
"Chceš zastavit Snapea, nebo ne?"
"Rone -"
"Podívej, jestli si nepospíšíš, bude už Kámen jeho!"
Nic jiného se nedalo dělat.
"Připraveni?" zvolal Ron, bledý v obličeji, ale rozhodnutý. "Takže já jdu - a až vyhrajete, ne abyste se tu zbytečně zdržovali!"
Postoupil dopředu a bílá dáma se na něj vrhla. Zasadila mu svou kamennou paží důkladnou ránu do hlavy a Ron se zhroutil - Hermiona vykřikla, ale zůstala stát na svém poli - a bílá dáma odvlekla Rona ze šachovnice. Vypadal, že je v bezvědomí.
Harrymu se třásla kolena, postoupil však o tři pole doleva.
Bílý král si sundal korunu a hodil ji Harrymu k nohám. Zvítězili. Šachové figury se jim uklonily a rozešly se; cesta k protějším dveřím byla volná. Harry a Hermiona se ještě naposled zoufale ohlédli po Ronovi a pak už se vřítili do dveří a chodbou za nimi se hnali dál.
"Ale co když je -"
"Ron bude v pořádku," prohlásil Harry pevně, aby přesvědčil sám sebe. "Co myslíš, že nás čeká teď?"
"Už jsme měli tu čest s kouzlem profesorky Prýtové - to bylo Ďáblovo osidlo - klíče určitě očaroval Kratiknot - McGonagallová proměnila šachové figury, aby byly živé - takže ještě by měli přijít se svými zaklínadly Quirrell a Snape."
Dorazili k dalším dveřím.
"Jak to vypadá?" zvídal šeptem Harry.
"Můžeme dál."
Harry dveře otevřel.
V okamžiku jim chřípí naplnil odporný puch a oba si přidrželi hábity před nosem. Uslzenýma očima spatřili na podlaze před sebou roztaženého trolla ještě většího, než byl ten, kterého přemohli v předvečer Všech svatých, bez ducha a s krvavou boulí na hlavě.
"To jsem rád, že s tímhletím zápasit nemusíme," zašeptal Harry, když obezřetně překročili jednu z jeho mohutných nohou. "Prosím tě, pojď, tady se nedá dýchat."
Otevřel další dveře a oba jen stěží našli odvahu podívat se, co je čeká teď - nebylo tam však nic zvlášt děsivého, jen stůl, na kterém v řadě stálo sedm lahví rozličných tvarů.
"Tohle si určitě vymyslel Snape," řekl Harry. "Co máme dělat?"
Překročili práh - a ve dveřích za nimi okamžitě vyšlehly plameny. Nebyl to však obyčejný oheň, tenhle měl nachovou barvu. Současně vyšlehly černé plameny i ve dveřích, které vedly dál. Byli v pasti.
"Podívej!" Hermiona uchopila svitek papíru, jenž ležel vedle lahví. Harry jí nahlížel přes rameno a četl:
Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí,
dvě z nás ti pomohou - ta menší či ta větší.
Jen jedna ze všech ti umožní pokračovat,
druhá tě vrátí zpátky a musíš začít znova.
Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě,
ze tří-li upiješ, octneš se v černém hrobě.
Vyber si, nechceš-li na věky zůstat tady,
a abys uspěl spíš, dáme ti čtyři rady:
Za prvé, i když jed se přiznat barvu bojí,
nalevo od vína vždy aspoň jeden stojí.
Za druhé, liší se láhve na konci řady,
na cestě dopředu však od nich nechtěj rady.
Za třetí, všecky sic odlišnou míru mají,
obr ni trpaslík jed ale neskrývají.
Za čtvrté, ta druhá zprava i zleva tají
obě dvě stejnou chuť
byť odlišné se zdají.
Hermiona si hlasitě oddechla a Harry ke svému úžasu zjistil, že se usmívá; on sám by v tu chvíli udělal cokoliv, jenom to ne.
"Výborně," řekla Hermiona. "Tohle nejsou žádná kouzla, nýbrž logika. Spousta těch největších kouzelníků neměla v hlavě ani za mák logiky; ti všichni by tu uvázli na věky!"
"Ale my tu uvázneme taky, nebo snad ne?"
"To víš, že ne," řekla Hermiona. "Všecko, co potřebujeme, je na tomhle papíru. Sedm lahví: ve třech je jed; ve dvou je víno; jedna nás bezpečně provede černým ohněm a jedna nás vrátí zpátky tím nachově rudým."
"Ale jak poznáme, kterou máme vypít?"
"Počkej minutku."
Hermiona si papír přečetla několikrát za sebou. Pak prošla kolem řady lahví tam a zpátky, něco si pro sebe mumlala a ukazovala na ně. Nakonec zatleskala.
"Už to mám," řekla. "Ta nejmenší nás provede černým ohněm - dál za Kamenem."
Harry si prohlížel maličkou lahvičku.
"V té je dost tak pro jednoho z nás," řekl potom. "Je v ní sotva jeden doušek."
Podívali se na sebe.
"A která tě vrátí zpátky těmi nachovými plameny?" Hermiona ukázala na kulatou láhev na pravém konci řady.
"Tu vypij ty," řekl Harry. "Ne, počkej - vrať se zpátky pro Rona - v síni s létajícími klíči si vezměte košťata, s těmi se dostanete padacími dveřmi ven a kolem Chloupka - pak jděte rovnou do sovince a pošlete Hedviku pro Brumbála, potřebujeme ho tady. Já snad dokážu Snapea na chvíli zadržet, ale doopravdy se s ním měřit nemohu."
"Ale Harry - co jestli s ním je Ty-víš-kdo?"
"No - jednou jsem už měl štěstí, ne?" řekl Harry a ukázal na svou jizvu. "Třeba ho budu mít i podruhé."
Hermioně se zachvěly rty a pak se nečekaně vrhla k Harrymu a objala ho.
"Hermiono!"
"Harry - jsi veliký kouzelník, abys věděl."
"Nejsem tak dobrý jako ty," řekl v krajních rozpacích, když ho konečně pustila.
"Já?!" řekla Hermiona. "Jenom knížky! A to jsem si myslela, jak jsem chytrá! Jsou důležitější věci - přátelství a statečnost a - prosím tě, Harry, dávej na sebe pozor!"
"Vypij to první," řekl Harry. "Opravdu víš jistě, která z nich je která?"
"Vím," řekla Hermiona. Důkladně se napila z kulaté láhve na konci řady a zatřásla se.
"Není to jed?" zeptal se Harry úzkostně.
"Ne - ale studí jako led."
"Rychle běž, než to přestane působit."
"Mnoho štěstí - dávej na sebe pozor -"
"BĚŽ!"
Hermiona se otočila a prošla nachovými plameny. Harry se zhluboka nadechl a uchopil nejmenší lahvičku. Potom se obrátil čelem k černým plamenům.
"Už jdu," řekl a jediným douškem malou lahvičku vyprázdnil.Jako by mu opravdu proudil v žilách led. Postavil lahvičku zpátky a vykročil; dodal si odvahy a uviděl černé plameny, které ho celého olizovaly, ale necítil je - na okamžik neviděl nic než temný oheň - a pak byl náhle na druhé straně, v poslední komnatě.
Někdo tam už byl, ale nebyl to Snape. Dokonce to nebyl ani Voldemort.

Harry Potter 1 16.kapitola

25. dubna 2013 v 20:09 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola šestnáctá

Padacími dveřmi a ještě dál

V příštích letech si Harry nikdy nebyl s to tak úplně vybavit, jak vůbec dokázal složit všechny zkoušky, když napůl očekával, že se každou chvíli rozletí dveře a dovnitř vpadne Voldemort. Dny se však vlekly jeden za druhým a nebylo pochyb, že za zamčenými dveřmi je Chloupek ještě pořád naživu a při síle.
Bylo úmorné vedro, hlavně ve velké učebně, kde psali písemky. Na zkoušky dostali nová brka, zvlášť ošetřená kouzlem proti podvádění.
Skládali ovšem i praktické zkoušky. Profesor Kratiknot si je po jednom volal do své učebny, aby mu předvedli, jestli dokážou, aby ananas stepoval po lavici. Profesorka McGonagallová zase sledovala, jak studenti mění myš v tabatěrku na šňupací tabák, a dávala jim body podle toho, jak se jim povedla, a naopak jim je odčítala, pokud tabatěrka měla vousky. Snape všechny znervóznil, když jim stál za zády, zatímco oni se snažili vzpomenout si, jak se připravuje Lektvar zapomnění.
Harry dělal, co bylo v jeho silách, a snažil se nemyslet na řezavou bolest na čele, která ho od výpravy do lesa nepřestávala sužovat. Neville si o něm myslel, že je tak nervózní kvůli zkouškám, poněvadž nemohl spát, ve skutečnosti však Harryho znovu a znovu probouzela jeho stará noční můra; teď však byla ještě horší než dřív, poněvadž se mu v onom snu zjevoval i zakuklenec, kterému od úst kapala krev.
Možná to bylo tím, že Ron a Hermiona na vlastní oči neviděli to, co Harry spatřil v lese, nebo proto, že je na čele nepálila žádná jizva, nezdálo se však, že by se kvůli Kameni znepokojovali tolik jako on. Pomyšlení na Voldemorta je sice děsilo, neobjevoval se však co chvíli v jejich snech a opakování ke zkouškám je tak zaměstnávalo, že neměli čas dělat si starosti, co Snape nebo někdo jiný mají za lubem.
Jako poslední skládali zkoušku z dějin čar a kouzel. Ještě hodinu museli odpovídat na otázky o potřeštěných kouzelnících, kteří kdysi dávno vynalezli samomíchací kotlíky, a pak už je čekalo volno - volno po celý nádherný týden, než budou vyhlášeny výsledky zkoušek. Když je duch profesora Binnse vyzval, aby odložili brka a stočili své pergameny, Harry se neudržel a spolu s ostatními výskal radostí.
"Bylo to daleko snazší, než jsem si myslela," mínila Hermiona, když se připojili k houfu, jenž se vyhrnul do slunečného dne venku. "Vůbec jsem se nemusela učit o Řádu chování vlkodlaků z roku 1637 ani o povstání Elfrika Horlivého."
Hermiona si po zkouškách vždycky ráda ještě procházela písemky, Ron však prohlásil, že se mu z toho dělá nanic, a tak se raději vypravili k jezeru a tam si lehli pod strom. Weasleyova dvojčata a Lee Jordan právě lechtali na chapadlech obří sépii, která se vyhřívala na teplé mělčině.
"Už si nemusíme nic opakovat," vzdychl Ron šťastně a natáhl se do trávy. "Měl by ses tvářit veseleji, Harry, máme teď celý týden, než se dozvíme, jak jsme to zvrtali; zatím si nemusíme dělat starosti."
Harry si mnul čelo.
"Rád bych věděl, co tohle má znamenat!" vybuchl hněvivě. "Ta jizva mě nepřestává bolet - už se mi to stávalo dřív, ale ne tak často."
"Zajdi si za madame Pomfreyovou," radila Hermiona.
"Nejsem nemocný," namítl Harry. "Myslím, že je to varování… Znamení, že se blíží nebezpečí."
Rona to nedokázalo vzrušit; bylo příliš horko.
"Uklidni se, Harry, Hermiona má pravdu: dokud je tu Brumbál, Kámen je v bezpečí. Ostatně nemáme žádný důkaz, že by Snape zjistil, jak projít kolem Chloupka. Už jednou málem přišel o nohu, takže to sotva hned zkusí znovu. A spíš bude Neville hrát famfrpál za Anglii, než aby Hagrid prozradil Brumbálovo tajemství."
Harry přikývl, nedokázal se však zbavit vtíravého pocitu, že něco zapomněl udělat, něco velice důležitého. Když se to pokusil ostatním vysvětlit, Hermiona řekla: "Za to všecko můžou zkoušky! Já se včera v noci probudila a stačila jsem přečíst polovinu svých poznámek o přeměňování, než jsem si vzpomněla, že tu zkoušku už máme za sebou."
Harry si nicméně byl jist, že onen neklidný pocit nemá se zkouškami co dělat. Pozoroval sovu, která po zářivě modrém nebi letěla ke škole s nějakým vzkazem v zobáku. Hagrid byl jediný, kdo mu kdy posílal dopisy. A Hagrid by Brumbála nikdy nezradil; Hagrid by nikdy nikomu neřekl, jak projít kolem Chloupka… nikdy… ale -
A v tu chvíli byl na nohou.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron ospale.
"Právě mě něco napadlo," odpověděl Harry, bledý jako stěna. "Musíme hned teď za Hagridem."
"A proč?" vyhrkla Hermiona a vyskočila také, aby o něco nepřišla.
"Nepřipadá vám trochu divné," řekl Harry a namáhavě stoupal do travnatého svahu, "že když Hagrid ze všeho nejvíc stojí o draka, objeví se nějaký cizinec, který čirou náhodou má v kapse vejce? Kolik lidí chodí po světě s dračím vejcem, když je to proti kouzelnickým zákonům? Měl opravdu štěstí, že natrefil zrovna na Hagrida, nemyslíte? Proč jsem si to neuvědomil dřív?"
"Jak to myslíš?" zeptal se Ron, Harry mu však neodpověděl a utíkal přes školní pozemky k lesu, jak nejrychleji mohl.
Hagrid seděl v lenošce venku před hájovnou; nohavice i rukávy měl vyhrnuté a loupal do velké mísy hrášek.
"Nazdar," řekl a usmíval se na ně. "Takže máte po zkouškách? A máte chvilku dát si loka něčeho dobrýho?"
"Ano, prosím," zvolal Ron, Harry ho však přerušil.
"Ne, Hagride, máme naspěch; ale potřebuji se tě na něco zeptat. Pamatuješ se na ten večer, kdy jsi vyhrál Norberta? Jak vypadal ten cizinec, se kterým jsi hrál karty?"
"To nevím," řekl Hagrid lhostejně, "poněvač si nesundal kápi."
Když viděl, jak ohromeně se všichni tři tváří, povytáhl obočí.
"Tak divný to zas není; u Prasečí hlavy - tak se menuje ta hospoda dole ve vsi - potkáte spoustu všelijakejch lidí. Co já vím, moh to bejt nějakej obchodník s drakama. Do tváře jsem mu vůbec neviděl, poněvač měl celou dobu na hlavě kápi."
Harry dosedl na zem vedle mísy s hráškem.
"A o čem jsi s ním mluvil, Hagride? Zmínil ses vůbec o Bradavicích?"
"Možná že na to přišla řeč," svraštil čelo Hagrid, jak se snažil vzpomenout si na ten večer. "Jo… ptal se, co dělám, a já mu řek, že dělám hajnýho a starám se vo zvířata… Von se vyptával, vo jaký… tak jsem mu to pověděl… a taky jsem mu řek, že jsem si dovopravdy vždycky přál mít draka… a potom… už si to tak dobře nepamatuju, poněvač mně platil jednu skleničku za druhou… Počkej… jo, potom řek, že má dračí vejce a esli chci, že si vo něj můžem zahrát karty… ale musí prej mít jistotu, že to s ním budu umět, poněvač by ho nedal jen tak někomu… Tak jsem mu řek, že po Chloupkovi to s drakem bude lebeda…"
"A co on - zajímal se nějak o Chloupka?" zeptal se Harry a snažil se mluvit klidně.
"No - to jo - kolik potkáte tříhlavejch psů, i tady kolem Bradavic? Tak jsem mu řek, že s Chloupkem je to úplná hračka, když víte, jak ho uklidnit, stačí mu něco zahrát, a von v tu chvíli usne -"
Naráz se Hagrid zatvářil zděšeně.
"To jsem vám ale neměl říkat!" vyhrkl. "Zapomeňte, že jsem něco takovýho řek! Počkejte - kam dete?"
Harry, Ron a Hermiona mezi sebou nepromluvili jediné slovo, dokud nestáli ve vstupní síni, která jim po slunečném dnu venku připadala velice chladná a ponurá.
"Musíme jít za Brumbálem," prohlásil Harry. "Hagrid tomu cizinci prozradil, jak projít kolem Chloupka, a pod tou kápí se skrýval buď Snape, nebo Voldemort - musela to být hračka, jakmile Hagrida opil. Doufám jen, že nám Brumbál uvěří. Firenze by nás mohl podpořit, jestli mu v tom Bane nezabrání. Kde vůbec je Brumbálova pracovna?"
Rozhlíželi se, jako by doufali, že spatří šipku, která jim ukáže, kudy se mají dát. Nikdy jim nikdo neřekl, kde Brumbál vlastně bydlí, ani nevěděli o nikom, koho by k němu poslali.
"Musíme se prostě -" začal Harry, tu se však síní rozlehl zvučný hlas:
"Co vy tři děláte tady uvnitř?"
Byla to profesorka McGonagallová s obrovským stohem knih v náručí.
"Chceme mluvit s profesorem Brumbálem," prohlásila Hermiona; Harrymu i Ronovi to připadlo dost odvážné.
"Vy chcete mluvit s profesorem Brumbálem?" opakovala profesorka McGonagallová, jako by chtěli provést něco velice podezřelého. "A proč?"
Harry polkl naprázdno - co teď?
"Vlastně je to důvěrné," prohlásil, ale v tu chvíli si přál, aby to býval raději neřekl, poněvadž profesorce McGonagallové se zachvělo chřípí.
"Profesor Brumbál je už deset minut pryč," pronesla chladně. "Dostal spěšnou sovu z Ministerstva kouzel a ihned odletěl do Londýna
"Je pryč?" řekl Harry zoufale. "Právě teď?"
"Profesor Brumbál je velice významný kouzelník, Pottere, a jeho čas je tuze drahý -"
"Ale tohle je důležité!"
"To, co mu chcete říct, je důležitější než Ministerstvo kouzel, Pottere?"
"Víte, paní profesorko," řekl Harry a odložil všechnu opatrnost, "ono jde totiž o Kámen mudrců -"
Profesorka McGonagallová snad očekávala leccos, ale tohle ne. Knihy, které držela v náručí, jí spadly na zem, profesorka je však nezdvihla.
"Jak to, že víte o -" vykoktala.
"Paní profesorko, já myslím - já vím, že Sn… že někdo hodlá Kámen ukrást. Musím mluvit s profesorem Brumbálem."
Podívala se na něj napůl ohromeně, napůl podezíravě.
"Profesor Brumbál se vrátí zítra," prohlásila nakonec. "Nevím, jak jste se o Kameni dověděli, ale ujišťuji vás, že ho nikdo ukrást nemůže, na to je víc než dobře střežený."
"Ale, paní profesorko -"
"Vím, o čem mluvím, Pottere," řekla úsečně. Sehnula se a posbírala spadlé knihy. "Doporučuji vám, abyste všichni šli raději ven a užívali si sluníčka."
Harry, Ron a Hermiona to však neudělali.
"Bude to dnes večer," řekl Harry, jakmile měl jistotu, že profesorka McGonagallová je z doslechu. "Snape dnes večer projde padacími dveřmi. Ví už všecko, co potřebuje, a teď je z cesty i Brumbál. Ten vzkaz poslal určitě Snape, vsadím se, že se na Ministerstvu kouzel budou náramně divit, až se tam Brumbál objeví."
"Ale co můžeme -"Hermiona vyjekla. Harry a Ron se otočili. Za nimi stál Snape.
"Dobré odpoledne," řekl přívětivě. Všichni tři se na něj upřeně podívali.
"Neměli byste zůstávat uvnitř, když je venku tak krásně," pronesl s podivným, křivým úsměvem.
"My jsme totiž -" začal Harry, i když neměl tušení, co vlastně řekne.
"Měli byste být opatrnější," řekl Snape. "Když se tu budete takhle potloukat, leckdo si ještě pomyslí, že asi máte něco za lubem. A Nebelvír si už opravdu nemůže dovolit ztrácet další body, co říkáte?"
Harry zrudl. Už se otočili, že tedy půjdou ven, Snape je však zavolal zpátky.
"Dejte si pozor, Pottere - jestli se ještě jednou budete v noci toulat po škole, osobně se postarám, aby vás vyloučili. Přeji vám pěkný den."
A dlouhými kroky zamířil ke sborovně.
Venku na kamenných schodech se Harry obrátil k ostatním.
"Takže už víme, co máme dělat," zašeptal naléhavě. "Jeden z nás bude hlídat Snapea - musí čekat před sborovnou a sledovat ho, pokud vyjde ven. To by sis měla vzít na starost ty, Hermiono."
"Proč já?"
"To je přece jasné," řekl Ron. "Můžeš předstírat, že čekáš na profesora Kratiknota." Nasadil vysoký hlas: "Pane profesore, já jsem z toho tak nešťastná, myslím, že jsem popletla otázku čtrnáct bé."
"Hele, nech si toho," řekla Hermiona; souhlasila však, že bude Snapea hlídat.
"A my dva počkáme před chodbou ve třetím poschodí," řekl Harry Ronovi. "Pojď."
S onou částí plánu však neuspěli. Sotva dorazili ke dveřím, které oddělovaly Chloupka od zbytku školní budovy, objevila se znovu profesorka McGonagallová a tentokrát se už rozčílila.
"Vy si snad myslíte, že je těžší dostat se přes vás dva než přes tolik kouzel a zaříkadel!" spustila na ně. "Už mám těch vašich nesmyslů dost! Jestli se dozvím, že jste se ještě jednou tady někde ukázali, odečtu Nebelvíru dalších padesát bodů! Ano, Weasleyi, své vlastní koleji!"
Harry a Ron se vrátili do společenské místnosti. "Aspoň že Hermiona sleduje Snapea," říkal Harry právě, když se podobizna Buclaté dámy rozevřela a vešla Hermiona.
"Ani nevíš, jak mě to mrzí, Harry!" naříkala. "Snape vyšel ven a zeptal se, co tam dělám. Řekla jsem mu, že čekám na Kratiknota, a Snape pro něj došel; teprve teď mě Kratiknot pustil, a já nemám tušení, kam Snape mezitím zmizel."
"Takže je to jasné, že?" poznamenal Harry.
Ron a Hermiona na něj upřeně pohlédli. Harry byl bledý a oči se mu leskly.
"Dnes večer půjdu ven a zkusím dostat se ke Kameni dřív než on."
"Ty ses zbláznil!" řekl Ron.
"To přece nemůžeš!" namítla Hermiona. "Po tom, co nám řekli Snape i McGonagallová! Vždyť tě vyloučí!"
"A CO MÁ BÝT?" rozkřikl se Harry. "Copak to nechápete? Jestli se Snape zmocní Kamene, Voldemort se vrátí! Vy jste neslyšeli, co se dělo, když se snažil zmocnit se vlády? Pak už nebudou žádné Bradavice, odkud by mě mohli vyloučit! Buď je srovná se zemí, nebo z nich udělá školu černé magie! Teď už přece nesejde na tom, jestli ztratíme nějaké body! Myslíte, že nechá vás a vaše rodiny na pokoji, pokud Nebelvír získá školní pohár? Jestli mě někdo chytí dřív, než se dostanu ke Kameni, budu se muset vrátit k Dursleyovým a čekat, až mě tam Voldemort objeví; prostě jen umřu o trochu později než tady, poněvadž já k mocnostem Zla nikdy nepřejdu! Dnes večer těmi padacími dveřmi projdu a nic, co vy dva řeknete, mě nezastaví! Voldemort mi zabil rodiče, na to nezapomínejte!"
Díval se na ně planoucím pohledem. "Máš pravdu, Harry," špitla Hermiona.
"Vezmu si neviditelný plášť," řekl Harry. "Ještě štěstí, že jsem ho dostal zpátky."
"Ale vejdeme se pod něj všichni tři?" uvažoval Ron.
"Jak to myslíš - všichni tři?"
"Prosím tě, přece si nemyslíš, že tě necháme jít samotného?"
"To rozhodně ne," prohlásila Hermiona rázně. "Jak myslíš, že by ses bez nás dostal ke Kameni? Radši se ještě podívám do svých knížek, třeba tam najdu něco užitečného."
"Ale jestli nás chytí, vyloučí i vás."
"Jestli to bude záležet na mně, tak ne," řekla Hermiona důrazně. "Kratiknot mi prozradil, že u něj jsem zkoušku udělala na sto dvacet procent. Po takovém výsledku mě přece nevyhodí!"
Po večeři všichni tři nervózně seděli stranou ve společenské místnosti. Nikdo je nevyrušoval; koneckonců, nikdo z Nebelvíru už neměl Harrymu co říci, byl to však první večer, kdy mu to nevadilo. Hermiona ještě listovala ve svých poznámkách, že třeba objeví nějaké kouzlo, které by jim pomohlo dostat se dovnitř. Harry ani Ron toho za celý večer moc nenamluvili; oba dva mysleli na to, co se chystali podniknout.
Společenská místnost se pomalu vyprázdnila, jak studenti jeden po druhém odcházeli na kutě.
"Radši už jdi pro ten plášť," zamumlal Ron, když se Lee Jordan konečně přestal protahovat a zívat a šel si lehnout. Harry vyběhl nahoru do ložnice, kde už byla tma. Vytáhl plášť a potom mu pohled padl na flétnu, kterou dostal od Hagrida k Vánocům. Strčil si ji do kapsy, že ji použije na Chloupka - zpívat se mu nijak zvlášť nechtělo.
Vrátil se dolů do společenské místnosti.
"Radši si ten plášť roztáhneme už tady a přesvědčíme se, jestli se pod něj vejdeme všichni tři - co kdyby Filch zahlédl nohu jednoho z nás, jak chodí sama po chodbě -"
"Co to děláte?" ozval se z kouta nějaký hlas, a zpoza jednoho křesla vylezl Neville; v ruce pevně svíral svého žabáka Trevora, který jako by v tu chvíli znovu zkoušel dostat se na svobodu.
"Nic, Neville, vůbec nic," ujistil ho Harry a spěšně schoval plášť za zády.
Neville si zkoumavě prohlížel jejich provinilé obličeje.
"Vy už zas jdete ven," řekl.
"Ne, ne," popřela Hermiona. "Nejdeme nikam. A proč ty ještě nejsi v posteli, Neville?"
Harry se podíval na stojací hodiny u dveří. Nemohli už ztrácet čas; Snape v tu chvíli už možná hrál Chloupkovi, aby ho uspal.
"Nesmíte jít ven," namítl Neville, "nebo vás zase chytnou, a Nebelvír na tom bude ještě hůř."
"Ty nechápeš," řekl Harry, "jak je to důležité.""Ty chceš jít první? Opravdu?" zeptal se Ron. "Nemám tušení, jak je to hluboko. Dej Hermioně tu flétnu, ať hraje, aby se Chloupek neprobudil."
Harry jí podal flétnu. Několik vteřin ticha stačilo, aby sebou pes trhl a zavrčel, jakmile však Hermiona začala hrát, upadl znovu do hlubokého spánku.
Harry ho přelezl a podíval se padacími dveřmi dolů. Neviděl vůbec nic.
Spouštěl se do tmy pod sebou, až už visel jen na konečcích prstů. Pak se podíval nahoru na Rona a řekl: "Jestli se mi něco stane, nelezte za mnou. Jděte rovnou do sovince a pošlete po Hedvice zprávu Brumbálovi, rozuměl jsi?"
"Rozuměl," přisvědčil Ron.
"Ahoj za minutku, aspoň doufám…"
A Harry se pustil. Cítil, jak kolem něj sviští studený vlhký vzduch a padal, padal, padal -
ŽUCH. S podivným tlumeným zvukem dopadl na něco měkkého. Posadil se a tápal kolem sebe, poněvadž jeho oči si na to šero ještě nezvykly. Připadalo mu, že snad sedí na nějaké rostlině.
"Je to dobré!" křikl ke světlu nahoře v padacích dveřích, které teď vypadaly velké jako poštovní známka. "Dopadl jsem do měkkého, můžete skočit taky!"
Ron ho okamžitě následoval a rozplácl se hned vedle Harryho.
"Co je to tady?" byla jeho první slova.
"Nevím, nějaké rostliny. Nejspíš jsou tu proto, aby zbrzdily pád. Tak pojď, Hermiono!"
Hudba vysoko nahoře utichla. Zaslechli hlasité štěknutí, ale to už Hermiona skočila. Přistála na opačné straně od Harryho.
"Musíme být celé míle pod školou," řekla.
"Ještě štěstí, že tu jsou ty rostliny, to ti povím," oddechl si Ron.
"Štěstí?" vyjekla Hermiona. "Podívejte se na sebe, vy dva!"
Hbitě vyskočila a snažila se dostat k vlhké zdi. Musela zápasit o každou píď, poněvadž ve chvíli, kdy dopadla, jí rostlina začala ovíjet své hadovité úponky kolem kotníků. Harrymu a Ronovi už popínavá rostlina svými dlouhými příchytkami pevně spoutala nohy, aniž si toho všimli.
Hermiona se stačila vyprostit dřív, než ji rostlina stačila opravdu uchopit. Teď jenom zděšeně přihlížela, jak oba chlapci zápasí, aby ovíjivku ze sebe strhli, čím víc se však snažili vyprostit, tím těsněji a rychleji je obmotávala.
"Nehýbejte se!" nařídila jim Hermiona. "Už vím, co to je - je to Ďáblovo osidlo!"
"To jsem rád, že víme, jak se jmenuje, to nám opravdu pomůže," utrhl se na ni Ron a zaklonil hlavu, aby se mu rostlina neovinula kolem krku.
"Buď zticha, ať si můžu vzpomenout, jak ji zabít!" vyzvala ho Hermiona.
"Ale pospěš si, já už nemůžu dýchat!" zachroptěl Harry a zápasil s rostlinou, která se mu ovíjela kolem hrudi.
"Ďáblovo osidlo, Ďáblovo osidlo… Co to říkala profesorka Prýtová? - miluje tmu a vlhko -"
"Tak rozdělej oheň!" lapal po dechu Harry.
"Ano - ovšem - jenže tu není žádné dříví!" vykřikla Hermiona a lomila rukama.
"COPAK SES POMÁTLA?" zahulákal Ron. "JSI ČARODĚJKA, NEBO NE?"
"Abych nebyla!" ohradila se Hermiona, spěšně vytáhla hůlku, zamávala s ní, něco zamumlala a vyslala proti rostlině proud blankytně modrých plamínků, jaké před časem použila proti Snapeovi. Během několika vteřin oba chlapci ucítili, že stisk rostliny povoluje, jak couvala před světlem a před teplem. Škubala sebou a zmítala se, přece se však odvinula z jejich těl a oba byli zase volní.
"Ještě štěstí, že jsi při bylinkářství dávala pozor, Hermiono," řekl Harry, když se také postavil ke zdi a stíral si pot z tváře.
"Jo," řekl Ron, "a štěstí, že Harry v nebezpečí neztrácí hlavu - ,jenže tu není žádné dříví' - namouduši!"
"Tudy," řekl Harry a ukázal do kamenné chodby, jediné cesty, která vedla dál.








Harry Potter 1 15.kapitola

25. dubna 2013 v 18:03 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola patnáctá

Zapovězený les

Hůř už na tom opravdu být nemohli.
Filch je odvedl do kabinetu profesorky McGonagallové v prvním poschodí a tam teď seděli a čekali; nepromluvili mezi sebou ani slovo. Hermiona se celá třásla. Harrymu se honily hlavou výmluvy, důkazy jejich neviny a všelijaká za vlasy přitažená vysvětlení, jedno chabější než druhé. Neměli nejmenší tušení, jak se tentokrát dostanou z maléru. Byli opravdu v bryndě. Jak mohli být tak hloupí a zapomenout plášť? Neměli sebemenší důvod, kterým by profesorce McGonagallové vysvětlili, proč nejsou v posteli a uprostřed noci se plíží po škole, a ještě ke všemu, co pohledávali na nejvyšší astronomické věži, kam se mimo vyučovací hodiny nesmělo. Přidejte k tomu Norberta a neviditelný plášť, a mohli si rovnou balit kufry.
Opravdu si Harry myslel, že hůř na tom už být nemohou? Tak to se mýlil. Když se objevila profesorka McGonagallová, vedla totiž s sebou Nevilla.
"Harry!" vyrazil ze sebe Neville, jakmile je oba uviděl. "Pokoušel jsem se tě najít, abych tě varoval, slyšel jsem, jak Malfoy říká, že tě chytí, a tvrdil, že máš dra…"
Harry divoce zavrtěl hlavou, aby byl zticha, jenže profesorka McGonagallová to postřehla. Jak se teď nad třemi žáky tyčila, zdálo se, že oheň začne sršet mnohem spíš ona než Norbert.
"Něco takového bych do nikoho z vás v životě neřekla! Pan Filch tvrdí, že jste byli nahoře na astronomické věži. Je jedna hodina po půlnoci. Vysvětlete mi to!"
Poprvé za celou dobu ve škole nedokázala Hermiona odpovědět na otázku, kterou jí položil někdo z učitelů. Upřeně hleděla na své trepky, nehybná jako socha.
"Myslím, že je mi dost jasné, co se stalo," prohlásila profesorka McGonagallová. "Na to nemusí být žádný génius, aby si to spočítal. Napovídali jste Dracovi Malfoyovi nějakou báchorku o drakovi, abyste ho dostali z postele a přivedli ho do maléru. Toho jsem už chytila. Nejspíš si myslíte, jaká to je legrace, že tu báchorku slyšel i tadyhle Longbottom a uvěřil jí také."
Harry zachytil Nevillův pohled a snažil se mu beze slov sdělit, že to není pravda, poněvadž Neville se tvářil ohromeně a ukřivděně. Chudák Neville, který vždycky všecko zpackal - Harry věděl, jak se musel přemáhat, když se je potmě pokoušel najít, aby je varoval.
"Ani nevíte, jak jste mě zklamali," prohlásila profesorka McGonagallová. "Za jedinou noc čtyři žáci, kteří nejsou v posteli! Něco takového jsem ještě nezažila. O vás, slečno Grangerová, jsem si myslela, že máte víc rozumu; a co se vás týče, pane Pottere, myslela jsem, že vám na Nebelvíru záleží víc. Všichni tři dostanete trest - ano, pane Longbottome, vy také, nic vám nedává právo chodit v noci po škole, obzvlášť v těchto dnech, kdy je to velice nebezpečné - a Nebelvíru se odečte padesát bodů."
"Padesát?" vyjekl Harry - tím by přišli o první místo, které získali v posledním famfrpálovém utkání.
"Padesát bodů za každého," prohlásila profesorka McGonagallová a ztěžka dýchala svým dlouhým špičatým nosem.
"Paní profesorko - prosím vás -"
"To přece nemůžete -"
"Neříkejte mi, co můžu a co ne, Pottere. A teď všichni zpátky do postele. V životě jsem se za žáky z Nebelvíru tak nestyděla."
Rázem přišli o sto padesát bodů. Tím se Nebelvír octl na posledním místě. Během jediné noci připravili svou kolej o jakoukoliv naději, že by mohla získat školní pohár. Harry měl pocit, jako by mu u žaludku upadlo dno - dokážou tohle kdy napravit?
Až do rána nezamhouřil oko. Slyšel, jak Neville snad celé hodiny vzlyká do polštáře, ale nedokázal přijít na nic, čím by ho utěšil. Věděl, že Neville má hrůzu z rána, stejně jako on sám. Co se stane, až se všichni ostatní z Nebelvíru dozvědí, co provedli?
Když příštího dne studenti z Nebelvíru procházeli kolem obrovských přesýpacích hodin, které ukazovaly, kolik bodů jejich kolej má, domnívali se nejdřív, že se stal nějaký omyl. Jak by naráz mohli mít o sto padesát bodů míň než včera? Vzápětí se to ale už rozkřiklo: to Harry Potter, slavný Harry Potter, hrdina dvou famfrpálových utkání, je připravil o všechny ty body, on a další dvě nemehla z prvního ročníku!
Ještě včera Harry patřil k nejznámějším a nejoblíbenějším žákům; dnes ho najednou nejvíc nenáviděli. Dokonce i studenti z Havraspáru a Mrzimoru byli teď proti němu, poněvadž všichni si toužebně přáli, aby Zmijozel ve školním poháru prohrál. Ať Harry přišel kamkoliv, všichni si na něj ukazovali a nenamáhali se ztlumit hlas, když mu nadávali. Zato studenti ze Zmijozelu tleskali, když procházel kolem, hvízdali a jásavě ho pozdravovali: "Děkujeme, Pottere, tentokrát jsi nám posloužil!"
Jedině Ron stál na Harryho straně.
"Za pár týdnů na to všichni zapomenou. Podívej, Fred a George už připravili Nebelvír o spoustu bodů za ty roky, co tu jsou, a lidi je pořád mají rádi."
"Jenomže ti nikdy neztratili sto padesát bodů najednou, že?" namítl Harry ztrápeně.
"No - to ne," připustil Ron.
Teď už bylo pozdě napravovat, co způsobil, zařekl se však, že propříště se nebude plést do věcí, po kterých mu nic není. Všecko to zavinil tím, že pořád slídil kolem a špehoval. Styděl se sám za sebe tolik, že šel za Woodem a navrhl mu, že odstoupí z famfrpálového mužstva.
"Co, že odstoupíš?" zahřměl Wood. "A co to komu prospěje? Jak získáme zpátky nějaké body, jestli nevyhrajeme ve famfrpálu?"
Dokonce ani famfrpál teď Harryho nijak netěšil. Ostatní hráči na něj při tréninku nepromluvili ani slovo, a pokud se o něm museli zmínit, říkali mu "chytač".
Hermiona a Neville trpěli podobně. Nebyli na tom tak zle jako Harry, poněvadž byli méně známí než on, ale ostatní s nimi také nemluvili. Hermiona na sebe při vyučování přestala upozorňovat, sedávala s hlavou svěšenou a jen mlčky pracovala.
Harry se skoro radoval, že do zkoušek už není daleko. Při všem opakování, které teď měli, nemusel aspoň myslet na své neštěstí. On, Ron a Hermiona se drželi stranou a učili se dlouho do noci, aby si zapamatovali přísady do složitých lektvarů, naučili se nazpaměť zaříkadla a kouzelnické formule a uložili si do paměti data kouzelnických objevů a povstání skřetů…
Přibližně týden předtím, než měly zkoušky propuknout, bylo však Harryho nové předsevzetí nezasahovat do ničeho, co se ho netýká, vystaveno neočekávané zkoušce. Když se jednoho odpoledne vracel sám z knihovny, slyšel, jak v učebně před ním někdo fňuká, a když přišel blíž, poznal Quirrellův hlas.
"Ne - ne - to už ne, prosím -"
Znělo to, jako by mu někdo hrozil. Harry přistoupil blíž.
"Tak dobrá - dobrá -"
V příštím okamžiku Quirrell spěšně vyběhl z učebny a narovnával si turban. Byl bledý jako stěna a vypadal, jako kdyby se měl rozplakat. Dlouhými kroky vyrazil pryč; Harry si říkal, že ho Quirrell nejspíš ani nepostřehl. Počkal, až profesora už nebylo slyšet, a pak nahlédl do učebny. Byla prázdná, na protější straně však byly dveře otevřené dokořán. V půli cesty k nim si Harry připomněl své předsevzetí, že se do ničeho nebude míchat.
Buď jak buď, býval by vsadil tucet Kamenů mudrců na to, že z místnosti právě vyšel Snape, a podle toho, co Harry před chvílí vyslechl, určitě si teď vítězně vykračuje - Quirrell se zřejmě konečně vzdal.
Vrátil se do knihovny, kde Hermiona právě zkoušela Rona z astronomie, a řekl jim, co slyšel.
"Takže Snape to dokázal!" zděsil se Ron. "Jestli mu Quirrell prozradil, jak zrušit jeho zaklínadlo proti černé magii -""Ještě pořád je tam Chloupek," namítla Hermiona. "Možná že Snape zjistil, jak kolem něho projít, a nemusel se Hagrida ptát," řekl Ron a podíval se na tisíce knih, které je obklopovaly. "Vsadím se, že tu někde je i kniha, ve které stojí, jak projít kolem obrovského tříhlavého psa. Takže co uděláme, Harry?"
V Ronových očích už zase žhnula dobrodružná světélka, Hermiona mu však odpověděla dřív, než to stačil udělat Harry.
"Půjdeme za Brumbálem, poněvadž to jsme měli udělat už dávno. Kdybychom se o něco pokoušeli sami, určitě nás vyhodí ze školy."
"Jenže nemáme žádný důkaz!" řekl Harry. "Quirrell je příliš vyděšený, než aby nás podpořil. Stačí, když Snape řekne, že neví, jak se v předvečer Všech svatých dostal ten troll dovnitř, a on sám že ve třetím poschodí vůbec nebyl - komu si myslíte, že uvěří, jemu nebo nám? Není žádné tajemství, že ho nemáme rádi; Brumbál si řekne, že jsme si to všecko vymysleli, abychom ho vystrnadili ze školy. Filch nám nepomůže, ani kdyby na tom závisel jeho život, je se Snapem v příliš dobrém vztahu, a bude si říkat, že čím víc žáků vyhodí ze školy, tím líp. A nezapomínejte, že o Kameni ani o Chloupkovi vlastně nemáme vědět. To by znamenalo spoustu vysvětlování."
Hermionu zřejmě přesvědčil, Rona však ne. "Kdybychom se trochu porozhlédli -"
"Ne," řekl Harry rázně, "už jsme se narozhlíželi až až."
Přitáhl si mapu Jupitera a začal se učit názvy jeho měsíců.
Příštího dne ráno dostali Harry, Hermiona i Neville při snídani dopis. Ve všech třech stálo totéž:
Svůj trest nastoupíte dnes
v jedenáct hodin večer.
Pan Filch na vás bude čekat ve vstupní síni.

Minerva McGonagalová
Prof.
M. McGonagallová
Při všem rozruchu kolem bodů, o které Nebelvír připravili, Harry úplně zapomněl, že si mají odpykat i potrestání. Napůl čekal, že si Hermiona začne stěžovat, poněvadž si celý večer nebude moci opakovat, neřekla však ani slovo. Stejně jako Harry měla pocit, že si trest zaslouží.
V jedenáct hodin večer se ve společenské místnosti rozloučili s Ronem a spolu s Nevillem se vydali do vstupní síně. Filch už tam čekal - a s ním i Malfoy. Harry totiž úplně zapomněl, že Malfoy dostal trest také.
"Pojďte za mnou," řekl Filch, rozsvítil lampu a vedl je ven.
"Vsadím se, že si to příště pořádně rozmyslíte, než zase porušíte školní řád, co?" a škodolibě se na ně zašklebil. "Ano, ano… jestli chcete vědět, těžká práce a bolest jsou ti nejlepší učitelé… Škoda jen, že se zapomíná na tresty, kterých se užívalo dřív… tenkrát se na pár dnů věšelo za zápěstí ke stropu, ještě pořád ty řetězy mám u sebe v pracovně, a dobře promazané olejem, kdyby jich přece bylo zapotřebí… Tak jdeme, a ať vás ani nenapadne mi utéct, to by pro vás bylo ještě horší."
Potmě šli v řadě za sebou přes školní pozemky. Neville v jednom kuse popotahoval. Harry uvažoval, jaký trest je asi čeká. Muselo to být něco opravdu hrozného, jinak by Filch nemluvil tak potěšeně.
Měsíc jasně zářil, ale honily se přes něj mraky, a tak co chvíli šli v úplné tmě. Před sebou Harry viděl rozsvícená okna Hagridovy hájovny, a pak ho z dálky uslyšeli, jak křičí:
"To jste vy, Filchi? Tak poďte, ať můžem začít." Harrymu poskočilo srdce; jestli mají spolupracovat s Hagridem, nebude to tak hrozné. Filch musel poznat z jeho tváře, jak se mu ulevilo, poněvadž řekl: "Nejspíš si myslíš, jaká tě s tím buranem čeká zábava, viď? Tak to pusť z hlavy, chlapče - poněvadž půjdete do lesa, a musel bych se hodně mýlit, jestli se všichni vrátíte celí."
Neville při jeho slovech tiše zafňukal a Malfoy zůstal stát, jako by ho do země vrazil.
"Do lesa?" opakoval, a jeho hlas nezněl tak chladně jako jindy. "Ale tam přece v noci jít nemůžeme - jsou tam všelijaká stvoření - slyšel jsem, že i vlkodlaci."
Neville chytli Harryho za rukáv hábitu a něco zachraptěl.
"To máte ale vyhlídky, co?" řekl Filch a z hlasu mu čišelo škodolibé potěšení. "Jenomže na ty vlkodlaky jste měli myslet dřív, než jste se dostali do maléru, nemyslíte?"
Ze tmy se dlouhými kroky vynořil Hagrid s Tesákem v patách. Nesl svůj velký samostříl a přes rameno mu visel toulec šípů.
"No konečně," dal se slyšet. "Čekám tu už dobrý půl hodiny. Všecko v pořádku, Harry a Hermiono?"
"To kamarádíčkování bych si na vašem místě odpustil, Hagride," pronesl Filch chladně, "koneckonců si jdou odpykat trest."
"A proto dete tak dlouho, že jo?" řekl Hagrid a zamračil se na něj. "Nejspíš jste jim držel kázání, co? Jenže vod toho vy tu nejste. Svoje jste udělal, a teď si je převezmu já."
"Vrátím se za svítání," řekl Filch, "pro to, co z nich zbude," dodal zlomyslně, pak se otočila vydal se zpátky k hradu; viděli jeho lampu, jak se kymácí pryč.
Malfoy se teď obrátil k Hagridovi.
"Já do toho lesa nepůjdu," řekl, a Harry potěšeně postřehl v jeho hlasu známky zděšení.
"Ale pudeš, esli chceš v Bradavicích zůstat," řekl Hagrid nelítostně. "Udělal jsilumpárnu, a teď musíš sníst, co sis nadrobil."
"Jenže to je pro slouhy, ne pro studenty. Myslel jsem, že budeme za trest něco opisovat nebo tak; kdyby můj otec věděl, že jsem tady, určitě by -"
"- jo, řek by ti, jak to v Bradavicích chodí," zavrčel Hagrid. "Něco vopisovat! Co by z toho kdo měl? Buď uděláte něco užitečnýho, nebo pudete do háje. Esli si myslíš, že by tvůj táta byl radši, kdyby s tebou vyrazili dveře, vrať se zpátky na hrad a sbal si svejch pět švestek. Tak co?"Malfoy se nepohnul. Podíval se vztekle na Hagrida, ale pak sklopil oči.
"No dobře," řekl Hagrid, "ale teď mě vopravdu poslouchejte, poněvač to, co dneska v noci podniknem, je nebezpečný, a já nechci, aby se někomu něco stalo. Poďte na chvilku tudle."
Zavedl je až na kraj lesa. Pak zvedl lampu a ukázal jim na úzkou, klikatou pěšinu, která mizela ve tmě mezi hustými stromy. Jak se pokoušeli nahlédnout do lesa, cuchal jim vlasy lehký vánek.
"Podívejte se tamdle," řekl Hagrid, "vidíte po zemi ty lesklý kapky? Ty, co vypadaj jako stříbro? To je krev jednorožce. Něco ho tu vošklivě poranilo, za tendle tejden je to už podruhý. Jednoho jsem už našel mrtvýho ve středu. My teď toho chudáka zkusíme najít, a možná budem muset zkrátit jeho trápení."
"A co jestli nás ještě dřív najde to, co ho poranilo?" řekl Malfoy a nedokázal potlačit strach v hlasu.
"V tomdle lese nežije nic, co by vám ublížilo, dyž ste se mnou nebo s Tesákem," řekl Hagrid. "Ale držte se cesty. Tak, teď se rozdělíme na dvě party a každá pude po stopě jiným směrem. Krev je všude, kam se podíváte, musí se tady motat nejmíň vod včerejšího večera."
"Já chci jít s Tesákem," vyhrkl Malfoy a díval se přitom na psovy dlouhé zuby.
"Proč ne, ale musím ti prozradit, že je strašpytel," řekl Hagrid. "Takže já, Harry a Hermiona pudeme jedním směrem a Draco, Neville a Tesák tím druhým. Esli někdo z nás jednorožce najde, vohlásí to vostatním zelenejma jiskrama, platí? Vemte si hůlky a zkuste si to - to je vono - a kdyby někomu hrozilo nebezpečí, vodpálí červený jiskry a všichni přídem a najdem ho - hlavně buďte vopatrný - takže deme."
V lese byla tma a ticho. Chvíli potom, co vešli dovnitř, dorazili na rozcestí a Harry, Hermiona a Hagrid se dali vlevo; Malfoy, Neville a Tesák zamířili vpravo.
Šli mlčky a upírali oči na zem. Paprsky měsíčního světla pronikající větvemi každou chvíli ozářily krůpěj stříbřitě modré krve na spadaném listí.
Harry viděl, že Hagrid se tváří velice ustaraně.
"Mohl ty jednorožce zabít nějaký vlkodlak?"
"Na to není dost rychlej," řekl Hagrid. "Dohonit jednorožce není nic lehkýho, jsou to mocný čarodějný stvoření. Až doteďka jsem neslyšel, že by se některýma něco stalo."
Prošli kolem pařezu zarostlého mechem. Harry slyšel, jak někde teče voda; nablízku musel být potok. Podél klikaté stezky ještě pořád tu a tam nacházeli kapky jednorožcovy krve.
"Jseš v pořádku, Hermiono?" šeptl Hagrid. "Neboj se, esli byl tak poraněnej, nemůže bejt nijak daleko, a my ho dokážem - SKOVEJTE SE ZA TEN STROM!"
Chytil Harryho i Hermionu a strhl je ze stezky za mohutný dub. Potom vytáhl šíp, nasadil ho do samostřílu a zdvihl ho, připraven vystřelit. Všichni tři napjatě poslouchali. Nedaleko od nich cosi šustilo po suchém listí: znělo to, jako když někdo vláčí po zemi plášť. Hagrid přimhouřenýma očima hleděl na ztemnělou pěšinu, ale za několik vteřin se ten zvuk zase ztratil.
"Já jsem to věděl," zamumlal. "Je tu něco, co sem nepatří."
"Vlkodlak?" zeptal se Harry.
"Todle nebyl žádnej vlkodlak a jednorožec už vůbec ne," řekl Hagrid zachmuřeně. "Poďte za mnou, ale vopatrně!"
Šli pomaleji než předtím a natahovali uši, aby jim neunikl sebemenší zvuk. Vtom se na mýtině před nimi něco nepochybně pohnulo.
"Kdo je tam?" křikl Hagrid. "Ukažte se - nebo střelím!"
Vmžiku se na mýtině objevil - byl to člověk, anebo kůň? Nahoře to byl člověk, s rudými vlasy a vousy, od pasu dolů však viděli lesklé kaštanové tělo s dlouhým, narudlým ohonem. Harrymu i Hermioně poklesla brada.
"Jo, to seš ty, Ronane," řekl Hagrid s úlevou. "Jak se máš?"
Vykročil vpřed a potřásl kentaurovi rukou. "Dobrý večer přeji, Hagride," řekl Ronan. Měl hluboký, žalobný hlas. "Tys mě chtěl zastřelit?"
"Člověk nemůže bejt nikdy dost vopatrnej, Ronane," prohlásil Hagrid a poklepal na svůj samostříl. "Po tomdle lese se toulá něco zlýho. Mimochodem, todle je Harry Potter a Hermiona Grangerová, študenti ze školy nahoře. A vy dva, todle je Ronan. Je to kentaur."
"To jsme si všimli," řekla Hermiona slabým hlasem.
"Dobrý večer," řekl Ronan. "Takže vy jste studenti? A učíte se toho hodně, nahoře ve škole?"
"Ehm -"
"Ledacos ano," přisvědčila Hermiona plaše.
"Ledacos ano. Koneckonců, i to už něco znamená," vzdychl Ronan. Zaklonil hlavu a upřeně se zahleděl na oblohu. "Mars je dnes večer velice jasný."
"Jo," přisvědčil Hagrid a vzhlédl také. "Heleď, Ronane, jsem rád, že jsme na tebe natrefili, poněvač tady někde je poraněnej jednorožec - neviděl jsi něco?"
Ronan hned neodpověděl. Bez jediného mrknutí upíral pohled k obloze a potom znovu vzdychl.
"Nevinní vždycky padnou za oběť první," prohlásil.
"Tak tomu bylo po věky a platí to pořád."
"Jo," souhlasil Hagrid, "ale neviděls tu něco, Ronane? Něco divnýho?"
"Mars je dnes večer velice jasný," opakoval Ronan, zatímco Hagrid se na něj netrpělivě díval. "Neobvykle jasný."
"To jo, ale já myslel něco neobvyklýho trochu blíž," naléhal Hagrid. "Takže sis ničeho divnýho nevšimnul?"
Opět chvíli trvalo, než Ronan odpověděl. "Les v sobě skrývá mnohá tajemství," řekl nakonec.
Mezi stromy za ním se něco pohnulo a Hagrid znovu zvedl samostříl, byl to však jen druhý kentaur; měl černé vlasy a černé tělo a vypadal divočeji než Ronan.
"Ahoj Bane," pozdravil ho Hagrid. "Všecko v pořádku?"
"Dobrý večer, Hagride. Doufám, že se ti daří dobře?"
"Ale jo. Heleď, teď jsem se právě ptal Ronana, neviděli jste tu poslední dobou něco divnýho? Poněvač někdo tu poranil jednorožce - nevíte vo tom něco?"
Bane přišel blíž a postavil se vedle Ronana. Zahleděl se na oblohu."Mars je dnes večer velice jasný," řekl prostě.
"To jsme už slyšeli," řekl Hagrid nevrle. "No kdy byste jeden nebo druhej něco viděli, dejte mně vědět, jo? My pudem dál."
Harry a Hermiona mu šli v patách a přes rameno se ještě ohlíželi na mýtinu na Ronana a Banea, až jim je zakryly stromy.
"Nikdy," řekl Hagrid podrážděně, "nikdy se nepokoušejte dostat vod těch zatracenejch kentaurů přímou odpověď. Věčně jen civěj na hvězdy, a nic bližšího než měsíc je nezajímá."
"A těch je tady hodně?" zeptala se Hermiona.
"Jo, je jich tu hezkejch pár. Většinou se držej stranou, jen sami pro sebe, ale když po nich něco chci, jsou vždycky vochotný přijít. Člověk do nich nevidí… kentauři vědí spoustu věcí… ale řeknou vám toho jen málo."
"Myslíš, že to, co jsme slyšeli předtím, byl kentaur?" zaptal se Harry.
"A znělo to snad jako kopyta? Ne, esli chceš vědět, nejspíš to bylo to, co zabíjí jednorožce - nikdy předtím jsem nic takovýho neslyšel."
Šli dál hustým temným lesem, Harry se však znovu a znovu nervózně ohlížel přes rameno. Měl nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, a byl rád, že je s nimi Hagrid se svým samostřílem.
Právě prošli zákrutem cesty, když Hermiona chytila Hagrida za ruku.
"Hagride! Vidíš to? Červené jiskry! Neville a Malfoy jsou v nebezpečí!"
"Vy dva počkejte tady!" křikl Hagrid. "Zůstaňte na pěšině, já se pro vás vrátím!"
Slyšeli, jak se prodírá podrostem pryč, a dívali se na sebe, oba pořádně vyděšení, až už neslyšeli nic jiného než šelest listí kolem.
"Nemyslíš, že se jim něco stalo, viď, že ne?" šeptala Hermiona.
"Vůbec mi nesejde na tom, jestli se něco stane Malfoyovi, ale kdyby něco přepadlo Nevilla… Poněvadž za to, že je vůbec tady, můžeme my."
Minuty se nekonečně vlekly. Oba jako by měli bystřejší sluch než jindy. Harry měl pocit, že vnímá každý povzdech větru a každou praskající větvičku. Co se to dělo? A kde byli ostatní?
Konečně jim hlasitý praskot oznámil Hagridův návrat. Malfoy, Neville i Tesák ho doprovázeli. Hagrid zuřil. Malfoy se totiž cestou přikradl k Nevillovi a zezadu po něm chňapl. Měl to být vtip, jenže Neville se vyděsil a vypustil červené jiskry.
"Budem mít obrovský štěstí, esli teď vůbec něco chytíme, při tom, kolik kraválu jste vy dva nadělali. Ale teď se rozdělíme jinak - Neville, ty zůstaneš se mnou a s Hermionou, a ty, Harry, pudeš s Tesákem a s tímdle troubou. Nezlob se," dodal ještě šeptem, "ale tebe tak lehko nepoděsí, a musíme to vyřídit."
Harry se tedy vydal do středu lesa spolu s Malfoyem a s Tesákem. Šli málem půl hodiny, pořád hloub a hloub, až se jim stezka skoro ztratila, jak byly stromy husté. Harry si říkal, že i krvavé skvrny jsou větší. Na kořenech jednoho stromu byly úplné stříkance, jako by se to nebohé stvoření právě tady zmítalo v bolestech. Propletenými větvemi starého dubu před sebou zahlédl Harry další mýtinu.
"Podívej -" zamumlal a natáhl paži, aby Malfoye zastavil.
Na zemi se třpytilo něco zářivě bílého. Krok za krokem se k tomu opatrně přiblížili.
Byl to opravdu jednorožec a byl mrtvý. Harry ještě nikdy neviděl něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly.
Harry k němu užuž chtěl vykročit, když tu náhle zaslechl šoupavý zvuk a ztuhl jako přimrazený. Jeden z keřů na okraji mýtiny se pohnul… a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma. Harry, Malfoy i Tesák stáli jako zkamenělí. Zakuklená postava dorazila k jednorožci, sklonila se k ráně na jeho boku a začala z ní chlemtat krev.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"Malfoy vyrazil strašlivý výkřik a hnal se pryč, a Tesák v patách za ním. Zakuklenec pozvedl hlavu a podíval se přímo na Harryho - krev jednorožce mu ještě kapala z úst. Potom vstal a vrhl se k Harrymu, ten se však strachy nebyl s to pohnout.
Hned nato pocítil v hlavě takovou bolest jako ještě nikdy - jako by mu jizva na čele stála v jednom plameni - a napůl oslepený se potácel zpátky. Za sebou uslyšel dupot kopyt, pak něco tryskem přeskočilo přímo přes něj a zaútočilo na zakuklenou postavu.
Bolest v Harryho hlavě byla tak úporná, že padl na kolena. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédl, zakuklenec byl tentam. Nad Harrym stál kentaur, nebyl to však Ronan ani Bane; tenhle vypadal mladší, vlasy měl tak světlé, že byly málem bílé, a koňské tělo plavé.
"Jsi v pořádku?" zeptal se kentaur Harryho a pomohl mu na nohy.
"Ano - děkuji ti - co to bylo?"
Kentaur mu neodpověděl. Měl úžasně modré oči, jako dva bledé safíry. Bedlivě se na Harryho podíval a pak utkvěl očima na zsinalé jizvě, která mu teď jasně vyvstala na čele.
"Ty jsi ten Potterův chlapec," řekl. "Uděláš líp, když se vrátíš k Hagridovi. V lese teď není bezpečno - obzvlášť pro tebe ne. Umíš jezdit? Bude to rychlejší… Jmenuji se Firenze," dodal ještě a pak se spustil na přední nohy, aby si mu Harry mohl vlézt na záda.
Najednou se z opačného konce mýtiny ozval zvuk dalších kopyt a na mýtinu se vřítili Ronan a Bane, upocení a s dmoucími se boky.
"Firenze!" zahřměl Bane. "Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?"
"Víte vy vůbec, kdo to je?" řekl Firenze. "To je ten Potterův chlapec. Čím rychleji se dostane z lesa, tím líp."
"Cos mu vykládal?" zahučel Bane. "Nezapomínej, Firenze, jaká přísaha nás váže - nesmíme se stavět proti vůli nebes. Nevyčetli jsme snad z pohybů planet, co se má stát?"
Ronan nejistě zahrabal kopyty.
"Firenze si určitě myslel, že jedná, jak nejlíp může," pronesl truchlivým hlasem.
Bane vztekle vyhodil zadníma nohama.
"Jak nejlíp může! Ale co je nám do toho? Kentauři mají co dělat jedině s tím, co říkají předpovědi! Nejsme tu od toho, abychom jako oslíci hledali po našem lese lidi, kteří tu zabloudí!"
Firenze se naráz hněvivě vzepjal a postavil se na zadní, takže Harry se ho musel chytit za plece, aby nespadl.
"Vy jste neviděli toho jednorožce?" rozkřikl se Firenze na Banea. "Copak nechápete, proč ho někdo zabil? Nebo vám snad planety ono tajemství neprozradily? Postavím se proti tomu, co číhá tady v lese, ano, Bane, a třeba i po boku lidí, jestli to jinak nepůjde."
Potom se Firenze bleskově otočil; spolu s Harrym, který se křečovitě držel na jeho hřbetě, nechali Ronana a Banea na mýtině a vřítili se mezi stromy.
Harry neměl zdání, co se vlastně děje."Proč se Bane tak rozčílil?" zeptal se. "A vůbec, před čím jsi mě vlastně zachránil?"
Firenze zpomalila pokračoval už jen krokem, vyzval Harryho, aby se přikrčil, kdyby snad nějaká větev visela nízko, na jeho otázku však neodpověděl. Jeli mlčky lesem tak dlouho, až si Harry myslel, že Firenze s ním už nehodlá ztratit ani slovo. Právě ve chvíli, kdy stromy kolem byly obzvlášť husté, však kentaur náhle zůstal stát.
"Harry Pottere, jestlipak víš, k čemu slouží krev jednorožce?"
"Ne," odpověděl Harry, kterého ta podivná otázka zarazila. "V hodinách lektvarů jsme vždycky používali jen jeho roh a ocasní žíně."
"Poněvadž zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost," vysvětlil mu Firenze. "Takového zločinu se dopustí jedině ten, kdo nemá co ztratit a může všecko získat. Krev jednorožce tě udrží při životě, i kdyby tě od smrti dělil pouhý vlásek, ale za strašlivou cenu. Aby ses zachránil, musíš zabít něco čistého a bezbranného, a od chvíle, kdy se jeho krev dotkne tvých rtů, budeš žít jenom napůl a v zatracení."
Harry se upřeně zahleděl na Firenzeho zátylek, který byl v měsíční záři plný stříbrných skvrn.
"Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého?" podivil se nahlas. "Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení, je dokonce i smrt lepší, nebo snad ne?"
"To je," přisvědčil Firenze, "pokud ovšem jen nepotřebuješ zůstat naživu tak dlouho, než se napiješ něčeho jiného - něčeho, co ti vrátí všechnu sílu a moc něčeho, co ti zaručí, že nikdy neumřeš. Harry Pottere, jestlipak víš, co je právě teď ukryto ve vaší škole?"
"Kámen mudrců! Ovšemže, Elixír života! Nechápu ale, kdo by -"
"Nevíš o někom, kdo čekal dlouhá léta, aby znovu získal moc, kdo zoufale lpěl na životě a čekal na svou příležitost?"
Harryho srdce jako by znenadání sevřela železná pěst. V šelestu stromů jako by znovu zaslechl to, co mu Hagrid řekl onoho večera, kdy se setkali poprvé: "Někdo říká, že umřel. Podle mě to jsou žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít."
"Chceš říct," zachrčet ztěžka Harry, "že to byl Vol…"
"Harry! Harry, jsi v pořádku?"
Po pěšině k nim běžela Hermiona a za ní supěl Hagrid.
"Naprosto v pořádku," prohlásil Harry, i když sotva věděl, co říká. "Jednorožec je mrtvý, Hagride, je tam vzadu na mýtině."
"Teď už se můžeme rozloučit," zamumlal Firenze, zatímco Hagrid spěchal k ležícímu tělu. "Už jsi v bezpečí."
Harry mu sklouzl ze hřbetu.
"Mnoho štěstí, Harry Pottere," popřál mu Firenze. "Už dřív se stalo, že si poselství planet někdo vykládal špatně - dokonce i kentauři. Doufám, že tohle je jeden z těch případů."
Otočil se a odklusal zpátky do lesa; Harry zůstal stát na pěšině a třásl se po celém těle.
Ron na ně čekal ve ztemnělé společenské místnosti tak dlouho, až nakonec usnul. Když s ním Harry surově zatřásl, aby ho probudil, napřed něco vykřikoval o famfrpálu a hře proti pravidlům; v několika vteřinách tu však seděl s široce otevřenýma očima, když Harry začal jemu i Hermioně líčit, co se v lese vlastně stalo.Harry nevydržel sedět. Přecházel před krbem sem tam a ještě pořád se celý třásl.
"Snape ten kámen chce pro Voldemorta… Voldemort čeká v lese… a my si celou dobu mysleli, že ho Snape chce jen proto, aby získal bohatství…"
"Přestaň říkat to jméno!" zašeptal Ron zděšeně, jako by se bál, že by je Voldemort mohl uslyšet.
Harry ho neposlouchal.
"Firenze mě zachránil, ale neměl to dělat… Bane zuřil… říkal, že Firenze zasahuje do toho, co se podle planet má stát… Určitě ohlašují, že se Voldemort vrátí… Bane je přesvědčen, že Firenze měl Voldemorta nechat, aby mě zabil… Nejspíš i tohle stojí ve hvězdách."
"Přestaň už konečně říkat to jméno!" sykl Ron.
"Takže já teď musím jen čekat, až Snape Kámen ukradne," pokračoval Harry horečně, "a pak už Voldemort přijde a sprovodí mě ze světa… Předpokládám, že Bane bude spokojený."
Hermiona vypadala notně vystrašeně, přesto však se ho pokusila utěšit."Harry, všichni přece říkají, že Brumbál byl jediný, z koho Ty-víš-kdo měl v životě strach. Pokud tu Brumbál je, Ty-víš-kdo ti neublíží. A ostatně, kdo říká, že kentauři mají pravdu? Připadá mi to jako hádání budoucnosti, a profesorka McGonagallová tvrdí, že to je velice nespolehlivé odvětví magie."
Obloha už začínala blednout, když se konečně přestali dohadovat. Šli si lehnout úplně vyčerpaní a ochraptělí. Překvapení té noci však ještě neskončila.
Když si Harry odhrnul přikrývky, ležel pod nimi pečlivě složený - jeho neviditelný plášt, a na něm byl přišpendlen lístek se slovy:

Harry Potter 1 14.kapitola

25. dubna 2013 v 17:52 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola čtrnáctá

Norský ostrohřbetý drak Norbert

Quirrell však musel být statečnější, než si mysleli. V příštích týdnech vypadal den ze dne bledší a hubenější, nezdálo se však, že by se vzdal.
Pokaždé když míjeli chodbu ve třetím poschodí, Harry, Ron i Hermiona přitiskli ucho na dveře, aby si ověřili, že uvnitř ještě pořád vrčí Chloupek. Snape chodil po škole nevrlý jako obvykle, což nepochybně znamenalo, že Kámen je dosud v bezpečí. Kdykoliv Harry v těch dnech potkal Quirrella, povzbudivě se na něj usmál, a Ron začal všem domlouvat, aby se profesorovi nesmáli, když koktá.
Hermiona nicméně myslela i na jiné věci než na Kámen mudrců. Sestavila si rozvrh opakování a všechny své poznámky si roztřídila a označila různými barvami. Harry ani Ron by proti tomu nic nenamítali, Hermiona na ně však neustále naléhala, aby se do toho pustili také.
"Hermiono, vždyť do zkoušek zbývá ještě celá věčnost."
"Deset týdnů," odsekla Hermiona. "To není žádná věčnost, pro Nicolase Flamela je to jako vteřina."
"Jenže nám není šest set let," připomněl jí Ron.
"A stejně, proč si chceš něco opakovat, když všecko umíš?"
"Proč si to chci opakovat? Zbláznil ses nebo co? Uvědomujete si, že ty zkoušky musíme složit, abychom prošli do druhého ročníku? Jsou tak důležité, měla jsem se začít připravovat už před měsícem, nechápu, co to se mnou bylo…"
Učitelé bohužel zřejmě uvažovali stejným způsobem jako ona. Ukládali jim tolik domácích úloh, že o velikonočních prázdninách si zdaleka neužili tolik zábavy jako o Vánocích. Harry a Ron si sotva mohli v pohodě odpočinout, když vedle nich Hermiona odříkávala dvanáct způsobů použití dračí krve nebo nacvičovala pohyby s hůlkou. Oba sice reptali a zívali, trávili však většinu volného času v knihovně spolu s ní a snažili se zvládnout všecky úkoly navíc.
"Já si to nikdy nezapamatuju," vybuchl Ron jednoho odpoledne, odhodil své brko a toužebně vyhlédl z okna knihovny. Byl první opravdu krásný den po kolika měsících. Obloha bez mráčku se pomněnkově modrala a ve vzduchu visel přídech nadcházejícího léta.
Harry, jenž se v tu chvíli pokoušel ve Stu kouzelnických bylin a hub objevit Dobromysl, zvedl hlavu teprve, když slyšel, jak se Ron ptá: "Hagride! Co ty děláš v knihovně?"
Hagrid se přišoural k nim a něco schovával za zády. Ve svém spratkovém kožíšku se sem ani trochu nehodil.
"Jen se tu rozhlížím," řekl vyhýbavým tónem, jenž okamžitě vzbudil jejich pozornost. "A co študujete vy?" Naráz se zatvářil podezíravě. "Doufám, že eště pořád nehledáte Nicolase Flamela?"
"Ne, poněvadž jsme už dávno zjistili, kdo to je," řekl Ron povzneseně. "A navíc víme, co ten pes hlídá, že je to Kámen mu…"
"Pssst!" Hagrid se spěšně rozhlédl kolem, jestli je někdo neposlouchá. "Nekřičte tolik, co je to s váma?"
"Máme totiž pár věcí, na které jsme se tě chtěli zeptat," řekl Harry, "jako co ještě chrání Kámen kromě Chloupka…"
"PSSST!" zasyčel Hagrid znovu. "Víte co - přiďte potom ke mně; neslibuju, že vám něco povím, to říkám rovnou, ale nepouštějte si vo tom pusu na špacír tady, študenti o tom nemaj nic vědět. Eště si budou myslet, že sem vám to řek já -"
"Takže se uvidíme za chvíli," řekl Harry.
Hagrid se odšoural pryč.
"Co to vůbec schovával za zády?" řekla Hermiona zamyšleně.
"Myslíte, že to mělo co dělat s Kamenem?"
"Půjdu se podívat, ve kterém oddělení byl," řekl Ron, který už měl práce plné zuby. Za okamžik se vrátil s celým stohem knih v náručí a hodil je na stůl.
"Byl u Draků!" pronesl šeptem. "Hagrid si hledal rozumy o dracích! Podívejte se na tohle: Dračí druhy ve Velké Británii a v Irsku; Od vejce do pekel, příručka pro chovatele draků."
"Hagrid si odjakživa přál mít draka, řekl mi to hned tenkrát, když jsme se poprvé setkali," vysvětlil Harry.
"Jenže to je proti našim zákonům," namítl Ron.
"Chov draků zakázala v roce 1709 Úmluva kouzelníků, to ví každý. Mudlové by si nás těžko mohli nevšimnout, kdybychom si na zahrádce za domem drželi draky - a ostatně, draka nemůžete ochočit, je to nebezpečné. Měli byste vidět, jaké spáleniny měl Charlie od těch divokých v Rumunsku!"
"Ale v Británii přece divocí draci nejsou?" zeptal se Harry.
"Samozřejmě že jsou," řekl Ron. "Obyčejní velšští zelení a hebridští černí. Ministerstvo kouzel má spoustu práce, aby to ututlalo. Naši lidé musí každou chvíli očarovat nějakého mudlu, který je zahlédne, aby na to zase zapomněl."
"Takže co Hagrid pro všecko na světě zamýšlí?" zděsila se Hermiona.
Když o hodinu později zaklepali na dveře hájovny, překvapilo je, že všechny rolety jsou zatažené. "Kdo je?" zeptal se Hagrid, než je pustil dovnitř a spěšně za nimi přibouchl dveře.
Uvnitř bylo vedro k udušení. Ačkoliv venku byl opravdu teplý den, v krbu sálal oheň. Hagrid jim uvařil čaj a nabídl jim chlebíčky s kolčavím masem, které odmítli.
"Tak vy jste se mě chtěli něco zeptat?"
"Ano," přisvědčil Harry. Nemělo smysl obcházet kolem horké kaše. "Mysleli jsme, že bys nám mohl povědět, co dalšího kromě Chloupka ještě chrání Kámen mudrců."
Hagrid se na něj zamračil.
"Samozřejmě že nemoh," prohlásil. "V první řadě to ani sám nevím. A za druhý, vy už takhle víte až moc, takže bych vám to neřek, ani kdybych moh. Ten Kámen tu je z dobrejch důvodů. Už ho málem ukradli u Gringottovejch - počítám, že na to ste už taky přišli? A nejde mi do hlavy, jak jste se vůbec dozvěděli o Chloupkovi."
"Ale no tak, Hagride, možná že nám to nechceš říct, ale určitě to víš, ty přece víš o všem, co se tu děje," řekla Hermiona vlídným, vemlouvavým hlasem. Hagridovi to zacukalo vousatou bradou, bylo znát, že se usmívá. "Vlastně jsme jenom chtěli vědět, kdo tu ostrahuvytvořil," pokračovala Hermiona. "Říkali jsme si, komu kromě tebe Brumbál natolikdůvěřuje, aby mu s tím pomáhal."
Hagridova hruď se při těch posledních slovech nadmula k prasknutí. Harry a Ron na Hermionu obdivně pohlédli.
"No myslím, že tím nemůžu nadělat žádnou škodu, dyž vám povím todle… tak počkejte… vode mě si pučil Chloupka… a pak tam některý učitelé kouzlili… profesorka Prýtová - profesor Kratiknot - profesorka McGonagallová -" vypočítával je na prstech, "profesor Quirrell - a Brumbál sám pochopitelně taky nějaký kouzla dělal. Počkejte, na někoho jsem zapomněl. No ovšem, profesor Snape."
"Snape?"
"Jo - tak daleko jste se eště nedostali, co? Aby vám bylo jasný, Snape pomáhal Kámenvochránit, ne že ho chce ukrást."
Harry věděl, že Ron i Hermiona si myslí totéž co on. Pokud se Snape podílel na zajištění Kamene, muselo pro něj být snadné zjistit, jak ho zabezpečili ostatní učitelé. Pravděpodobně věděl úplně všecko - zřejmě s výjimkou zaklínadla, kterého použil Quirrell, a toho, jak obejít Chloupka.
"Ale ty jsi jediný, kdo ví, jak se dostat kolem Chloupka, že ano, Hagride?" zeptal se Harry s úzkostí v hlase. "A neřekl jsi to nikomu, že? Ani žádnému z učitelů?"
"Kromě mě a Brumbála to neví živá duše," prohlásil Hagrid hrdě.
"Aspoň že tak," zašeptal Harry ostatním. "Hagride, mohli bychom otevřít okno? Já se tu snad uvařím."
"To nemůžu, Harry, nezlob se," řekl Hagrid. Harry si všiml, že se ohlédl k ohni, a podíval se tam také.
"Hagride - co to máš?"
Předem však už věděl, co to je. Uprostřed ohně, pod konvicí, leželo veliké černé vejce.
"Ehm," řekl Hagrid a nervózně si prohrábl vousy. "Totiž - to je…"
"Kdes ho sehnal, Hagride?" zeptal se Ron a sehnul se k ohni, aby si vejce prohlédl zblízka. "Muselo tě stát hotové jmění."
"Vyhrál jsem ho," řekl Hagrid. "Včera večír. Zašel jsem si do vsi na pár skleniček, a přitom jsem si s nějakým cizím chlápkem zahrál karty. Esli chcete vědět, myslím, že byl docela rád, když se ho zbavil.""Ale co si s ním počneš, až se vylíhne?" namítla Hermiona.
"No, něco jsem si vo tom přečet," řekl Hagrid a vytáhl zpod polštáře velikou knihu. "Tudle jsem si přines z knihovny - Chov draků pro zábavu a podnikání - samozřejmě je už trochu starší, ale je tam všecko. Držte vejce ve vohni, poněvač jejich matky na ně taky dejchaj, rozumíte, a když se vylíhne, dávejte mu každý půl hodiny kbelík koňaku smíchanýho s kuřecí krví. A podívejte se tadydle - jak rozpoznat různý vejce - todle tady je norskej vostrohřbetej drak, a ty jsou vzácný."
Vypadal velice spokojený sám se sebou, ale Hermiona s ním nesouhlasila.
"Hagride, tenhle dům je ze dřeva," zdůraznila.
Hagrid ji však neposlouchal. Přikládal na oheň a vesele si přitom něco broukal.
A tak měli další důvod, proč si dělat starosti: co by se mohlo Hagridovi stát, kdyby se někdo dozvěděl, že u sebe v hájovně ukrývá zákonem zakazovaného draka.
"Rád bych věděl, jaké to je, když někdo žije v pohodě," vzdychal Ron, když večer co večer zápasili se všemi domácími úlohami navíc, které dostávali. Kromě toho Hermiona teď začala sestavovat rozvrh opakování i pro Harryho a pro Rona, což je dohánělo k šílenství.
Pak jednou při snídani Hedvika přinesla Harrymu další vzkaz od Hagrida. Byla to jen tři slova: Už se líhne!
Ron by nejraději vůbec nešel na hodinu bylinkářství a místo toho vyrazil rovnou do hájovny, Hermiona však o tom nechtěla ani slyšet.
"Hermiono, kolikrát v životě uvidíme, jak se líhne drak?"
"Přece máme vyučování, měli bychom z toho malér, a to ještě není nic proti tomu, do jaké bryndy se dostane Hagrid, až se někdo dozví, co dělá -"
"Mlč!" šeptl Harry.
Malfoy byl jen pár stop od nich a teď nečekaně zůstal stát a poslouchal. Co všecko asi slyšel? Výraz v jeho tváři se Harrymu ani trochu nezamlouval.
Ron a Hermiona se spolu hádali celou cestu až do třídy, a Hermiona nakonec souhlasila, že během dopolední přestávky s nimi k Hagridovi zaskočí. Když se na konci hodiny ozval z hradu zvon, všichni tři okamžitě odhodili sázecí lopatky a utíkali přes školní pozemky k okraji lesa. Hagrid je uvítal celý rozpálený a vzrušený.
"Už je skoro venku!" Otevřel jim, aby mohli dovnitř.
Vejce leželo na stole a byly na něm hluboké praskliny. Uvnitř se něco hýbalo a z vejce vycházely podivné cvakavé zvuky.
Všichni si přitáhli židle ke stolu a se zatajeným dechem sledovali, co se stane.
Náhle se ozval skřípavý zvuk, vejce puklo a na stůl žuchlo dračí mládě. Nebylo nijak vábné; Harry si v duchu říkal, že vypadá jako zmuchlaný černý deštník. Jeho ostnatá křídla byla v porovnání s hubeným černým tělem veliká; dráče mělo dlouhý čenich s širokými nozdrami, náznak budoucích rohů a vypoulené oranžové oči.
Pak mládě kýchlo a z čenichu mu vyletěla sprška jisker.
"No není krásnej?" zamumlal Hagrid. Natáhl ruku a chtěl draka pohladit po hlavě, ten mu však chňapl po prstech a ukázal jim špičaté zuby.
"Pámbůh s ním, von už ví, kdo je jeho mamička!" pyšnil se Hagrid.
"Hagride," řekla Hermiona, "jak rychle takoví norští ostrohřbetí draci vlastně rostou?"
Hagrid se jí chystal odpovědět, ale vtom zbledl jako stěna - jediným skokem byl na nohou a hnal se k oknu.
"Co se děje?"
"Někdo sem nahlížel škvírou mezi roletama - nějakej kluk - a teď utíká zpátky ke škole."
Harry se vrhl ke dveřím a podíval se ven. Dokonce ani na dálku se nemohl zmýlit.
Byl to Malfoy, kdo uviděl draka.
Celý příští týden zářil na Malfoyově tváři potměšilý úsměv a Harry, Ron i Hermiona z toho byli velice nervózní. Většinu volného času trávili teď v Hagridově hájovně za staženými roletami a snažili se přivést ho k rozumu."Prostě ho pusť ven," naléhal Harry. "Pusť ho na svobodu!"
"Nemůžu," namítal Hagrid. "Je eště moc malej. Někde by umřel."
Společně hleděli na malé dráče. Za pouhý týden vyrostlo tak, že už bylo třikrát delší. Z nozder mu neustále vycházel kouř. Hagrid se v posledních dnech vůbec nevěnoval svým povinnostem hajného, poněvadž drak ho plně zaměstnával. Všude po podlaze byly prázdné lahve od koňaku a kuřecí peří.
"Rozhod jsem se, že mu budu říkat Norbert," prohlásil Hagrid a díval se na draka dojatým pohledem. "Teď už mě vopravdu pozná, jen se podívejte. Norberte! Norberte! Kdepak máš mamičku?"
"Docela mu přeskočilo," pošeptal Ron Harrymu do ucha.
"Jen počkej, Hagride," řekl Harry nahlas, "ještě tak dva týdny, a Norbert bude dlouhý jako tvoje hájovna. A Malfoy může kdykoli zajít za Brumbálem."
Hagrid se kousl do rtu.
"Já - já vím, že si ho nemůžu nechat napořád, přeci ho ale nemůžu jen tak vyhodit, to teda nemůžu!"
Vtom se Harry obrátil k Ronovi.
"Charlie," řekl.
"Tobě už přeskakuje taky," ohradil se Ron. "Jestli se nepamatuješ, já jsem Ron."
"Ne - Charlie - myslím tvého bratra Charlieho. Toho, co v Rumunsku studuje draky. Mohli bychom mu Norberta poslat. Charlie se o něj může postarat a pak ho pustit na svobodu!"
"To je báječný nápad!" zajásal Ron. "Co na to říkáš, Hagride?"
Nakonec Hagrid souhlasil s tím, že pošlou Charliemu sovu, aby se ho zeptali.
Příští týden se nekonečně vlekl. Ve středu večer Hermiona a Harry seděli sami ve společenské místnosti ještě dlouho poté, co si všichni ostatní šli lehnout. Hodiny na stěně právě odbily půlnoc, když se otvor v podobizně naráz rozlétl a zničehonic tu stál Ron a svlékal si Harryho neviditelný plášt. Až do té doby byl v Hagridově boudě a pomáhal mu krmit Norberta, který teď už hltal mrtvé myši po celých bednách.
"Kousl mě!" řekl a ukazoval jim ruku, zavázanou do zakrváceného kapesníku. "Týden nebudu s to udržet v ruce brko. Řeknu vám, že ten drak je nejpříšernější stvoření, jaké jsem v životě viděl, ale když posloucháte Hagrida, mysleli byste, že je to malý chlupatý králíček. Když mě kousl, poslal mě Hagrid pryč, že prý jsem ho polekal; a když jsem odcházel, zpíval mu ukolébavku."
V tu chvíli někdo zaťukal na temné okno.
"To je Hedvika!" zaradoval se Harry a spěchal jí otevřít. "Určitě nese odpověď od Charlieho!"
Všichni tři srazili hlavy dohromady a četli lístek, který sova přinesla.
Milý Rone,
Jak se máš? Děkuji ti za dopis - norského ostrohřbetého draka si rád vezmu, jenže nebude snadné ho sem dostat. Myslím, že nejlepší bude poslat ho po mých přátelích, kteří mě mají navštívit příští týden. Potíž je v tom, že nikdo nesmí vidět, že vezou draka, poněvadž je to proti zákonu.
Dokázali byste ho v sobotu o půlnoci dostat na nejvyšší věž? Mohou se tam s vámi setkat a odvézt si ho, dokud bude ještě tma.

Odpověz prosím co nejrychleji.
Srdečně zdravím!
Tvůj Charlie
Podívali se na sebe.
"Máme neviditelný plášť," řekl Harry. "Nemělo by to být zvlášť těžké - myslím, že plášť je dost veliký, aby nás zakryl oba dva i s Norbertem."
To, že s ním souhlasili Ron i Hermiona, jasně dokazovalo, jak ošklivý týden měli za sebou. Udělali by cokoliv, jen aby se zbavili Norberta - a Malfoye.
Jejich plány ovšem zkřížila neočekávaná překážka: pokousaná ruka opuchla Ronovi do rána tak, že byla dvakrát větší. Nevěděl, jestli se má odvážit zajít za madame Pomfreyovou - nepoznala by to, že ho kousl drak? Odpoledne však už neměl na vybranou. Rána mu ošklivě zezelenala; vypadalo to, že Norbertovy zuby jsou jedovaté.
Navečer Harry s Hermionou spěchali na ošetřovnu; Rona našli v posteli a v hrozném stavu.
"To není jenom ta ruka," řekl jim šeptem, "i když mám pocit, že mi nejspíš upadne. Malfoy řekl madame Pomfreyové, že si ode mě chce půjčit jednu knížku - to jen aby sem mohl přijít a vysmívat se mi. Pořád vyhrožoval, že madame Pomfreyové poví, co mě doopravdy kouslo - já jsem jí řekl, že to byl pes, ale myslím, že mi nevěřila; neměl jsem tenkrát při famfrpálu Malfoye praštit, teď mi to oplácí."
Harry a Hermiona se ho pokoušeli upokojit.
"V sobotu o půlnoci to budeme mít za sebou," chlácholila ho Hermiona, Rona to však vůbec neuklidnilo. Naopak: posadil se zpříma a na čele mu vyrazil pot.
"V sobotu o půlnoci!" řekl chraplavým hlasem. "Ale ne, to snad ne! Teď jsem si vzpomněl - Charlieho dopis byl v té knížce, kterou si Malfoy odnesl - takže už ví, že se Norberta chceme zbavit!"
Harry a Hermiona už mu nestačili nic říct, poněvadž v tu chvíli přišla madame Pomfreyová a poslala je pryč, že prý si Ron potřebuje zdřímnout.
"Na to, abychom náš plán měnili, je pozdě," řekl Harry Hermioně. "Nemáme už čas poslat Charliemu další sovu, a je to nejspíš naše jediná možnost, jak se Norberta zbavit. Musíme to risknout. A koneckonců, máme neviditelný plášť, a to Malfoy neví."
Když to šli oznámit Hagridovi, našli jeho Tesáka, jak sedí venku s obvázaným ocasem; Hagrid otevřel okno, aby si s nimi mohl promluvit.
"Dovnitř vás nepustím," zasupěl. "S Norbertem je to teď všelijaký - ale není to nic, co bych nezvlád." Když mu řekli o Charlieho dopisu, vhrkly mu do očí slzy, i když to mohlo být i proto, že ho Norbert v tu chvíli kousl do nohy.
"Aúúú! Ale to nic, jenom mně prokousnul botu, prostě si hraje - dyť von je to eště drobeček."
Drobeček právě mrskl ocasem do zdi, až se rozřinčela okna. Harry a Hermiona se vydali zpátky do hradu s pocitem, že se soboty snad ani nedočkají.Když pak konečně nadešla chvíle, kdy se Hagrid musel s Norbertem rozloučit, bývalo by jim ho nejspíš přišlo líto, kdyby jim ovšem nedělalo takovou starost to, co měli před sebou. Bylo zataženo, noc černočerná, a oni dorazili do Hagridovy hájovny později, než chtěli, poněvadž museli počkat, až jim přestane překážet Protiva, který ve vstupní síni hrál tenisovým míčkem proti zdi.
Hagrid už Norberta uložil do veliké bedny, ve které měl cestovat.
"Dal jsem mu na cestu spoustu myší a nějakej koňak," sdělil jim tlumeným hlasem. "A přibalil jsem mu jeho medvídka, kdyby se mu snad stejskalo."
Z bedny k nim doléhaly drásavé zvuky, podle kterých Harry usoudil, že Norbert se medvídkovi právě snaží utrhnout hlavu.
"Sbohem, Norberte!" vzlykl Hagrid, zatímco Harry a Hermiona přikryli bednu neviditelným pláštěm a pak se pod něj postavili také. "Mamička na tebe nikdy nezapomene!"
Neměli tušení, jak se jim vlastně podařilo dostat bednu zpátky do hradu. Zatímco se vláčeli s Norbertem po mramorovém schodišti do vstupní síně a po temných chodbách, rychle se blížila půlnoc. Ještě jedno schodiště, a po něm další - dokonce ani jedna z Harryho zkratek jim to zvlášť neusnadnila.
"Už jsme skoro tam!" zafuněl Harry, když dorazili do chodby pod nejvyšší věží.
Potom se před nimi náhle něco pohnulo a oni leknutím bednu div neupustili. V tu chvíli zapomněli, že jsou neviditelní, přikrčili se ve stínu a hleděli na temné siluety dvou lidí, kteří se spolu potýkali sotva deset stop od nich. Náhle se tam rozsvítila lampa.
Profesorka McGonagallová v kostkovaném županu a se síťkou na hlavě držela za ucho Malfoye.
"Tak za tohle vás čeká školní trest!" vykřikla. "A Zmijozelu se odečte dvacet bodů! Takhle se toulat uprostřed noci, jak jste se opovážil -"
"Když vy to nechápete, paní profesorko; Harry Potter je na cestě sem a má s sebou draka!"
"Co mi to vykládáte za nesmysly? Jak se opovažujete vyslovit takovou lež! Jen počkejte, Malfoyi - promluvím si o vás s profesorem Snapem!"Vystoupit po strmém točitém schodišti nahoru na věž jim po takové podívané připadalo jako ta nejsnazší věc na světě. Teprve když znovu vykročili do chladného nočního vzduchu, odhodili plášť; byli rádi, že se zas mohou pořádně nadechnout, a Hermiona samým nadšením nadskočila.
"Malfoy dostane školní trest! Já se snad dám do zpěvu!"
"Opovaž se!" varoval ji Harry.
Ještě se potichu smáli, jak Malfoy dopadl, a čekali: Norbert sebou tloukl, divže nerozbil bednu. Asi deset minut poté se ze tmy snesla dolů čyři košťata.
Charlieho přátelé byli veselá cháska. Předvedli Harrymu a Hermioně postroj, který si připravili, aby draka mohli nést mezi sebou. Všichni společně do něj teď Norberta bezpečně upnuli, a pak si Harry a Hermiona s návštěvníky ještě potřásli rukama a ze srdce jim poděkovali.
Takže Norbert konečně bude pryč… bude pryč… je pryč!
Vydali se zpátky po točitých schodech a na srdci jim bylo stejně lehko jako v rukou, když teď nemuseli držet Norberta. Už žádné starosti s drakem - a Malfoye čeká školní trest - co by ještě mohlo pokazit jejich štěstí?
Odpověď na ně čekala dole pod schody. Ve chvíli, kdy vkročili do chodby, se ze tmy vynořila Filchova tvář.
"Ale ale," pronesl šeptem Harry, "a teď jsme opravdu v maléru!"
Zapomněli neviditelný plášt nahoře na věži.

HHarry Potter 1 13.kapitola

25. dubna 2013 v 17:46 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola třináctá

Nicolas Flamel

Brumbál Harryho přesvědčil, aby už Zrcadlo z Erisedu nehledal, a tak po zbytek vánočních prázdnin zůstal neviditelný plášť složený na dně jeho kufru. Harry by býval nejraději, kdyby stejně snadno mohl zapomenout i na to, co v zrcadle spatřil, ale nedokázal to. Začal mít těžké sny. Znovu a znovu se mu zdálo, jak jeho rodiče mizí ve výbuchu zeleného světla, zatímco jakýsi vysoký hlas se kdákavě směje.
"Aspoň vidíš, že Brumbál měl pravdu; to zrcadlo by tě dokázalo dohnat k šílenství," řekl Ron, když mu Harry o svých snech vypravoval.
Hermiona, která se vrátila den před začátkem druhého pololetí, se na to dívala jinak. Napůl se hrozila při pomyšlení, že Harry tři noci za sebou nebyl v posteli a potmě chodil po škole ("Co kdyby tě Filch chytil!"), a napůl byla zklamaná, že přitom aspoň nezjistil, kdo je Nicolas Flamel.
Málem se už vzdali naděje, že by kdy Flamela v některé knize v knihovně našli, i když Harry si nepřestával být jistý, že to jméno už někde četl. Jakmile se opět začalo učit, mohli do knih zase jen zběžně nahlížet vždycky deset minut o přestávce. Harry měl ještě míň času než Ron a Hermiona, poněvadž začaly i famfrpálové tréninky.
Wood je proháněl víc než kdy dřív. Ani sychravé deště, které teď vystřídaly sníh, nezchladily jeho nadšení. Weasleyova dvojčata si stěžovala, že Wood začíná být úplně posedlý, Harry však stál na jeho straně. Pokud by vyhráli příští zápas proti Mrzimoru, poprvé za sedm let by ve školním přeboru předstihli Zmijozel. A kromě toho, že toužil zvítězit, Harry také zjistil, že nemívá tolik těžkých snů, když je po famfrpálu unavený.
Po jednom tréninku, kdy byli obzvlášť zmáčení a ublácení, však Wood sdělil mužstvu špatnou zprávu. Chvíli předtím se velice rozhorlil na Weasleyovy, kteří se střemhlav vrhali jeden na druhého a předstírali, že každou chvíli spadnou z košťat.
"Nechte už konečně těch šaškáren!" osopil se na ně. "Právě kvůli takovým nesmyslům ještě prohrajeme! Rozhodčím tentokrát bude Snape, a ten bude hledat každou záminku, aby Nebelvíru srážel body!"
George Weasley při té novince doopravdy spadl z koštěte.
"Rozhodčím bude Snape?" vyprskl s ústy plnými bláta. "Copak už někdy soudcoval při famfrpálu? Pokud bychom měli šanci Zmijozel předstihnout, nebude pískat spravedlivě."
Ostatní z mužstva se snesli na zem vedle George a začali brblat také.
" jsem si to nevymyslel," prohlásil Wood. "Musíme prostě dbát, abychom hráli úplně čistě, a Snape aby nás nemohl při ničem nachytat."
To jistě znělo velice dobře, říkal si Harry, on sám však měl ještě další důvod, proč nechtěl, aby Snape byl nablízku, až zase bude hrát famfrpál…
Ostatní členové družstva se po tréninku jako obvykle loudali k hradu a bavili se mezi sebou, Harry však zamířil přímo do nebelvírské společenské místnosti, kde našel Rona a Hermionu, jak hrají šachy. Šachy byly to jediné, v čem Hermiona kdy prohrávala, a Harry i Ron si říkali, že jí to velice prospívá.
"Ještě chvilku na mě nemluv," prohlásil Ron, když se Harry posadil vedle něj. "Potřebuji se soustředit -" V tu chvíli si všiml výrazu v Harryho tváři. "Co je s tebou? Vypadáš hrozně."
Harry mluvil tak tiše, aby to nikdo jiný neslyšel, a oba je zpravil o Snapeově nenadálém a zlověstném přání soudcovat příští zápas ve famfrpálu.
"Nesmíš hrát," prohlásila Hermiona okamžitě. "Řekni, že jsi nemocný," radil mu Ron.
"Říkej, že sis zlomil nohu," navrhla Hermiona.
"Zlom si ji doopravdy," řekl Ron.
"Nemůžu," namítl Harry. "Náhradního chytače nemáme. Kdybych se z toho vymluvil, Nebelvír nemůže vůbec hrát."
V tu chvíli do společenské místnosti přepadl Neville. Nikdo dost dobře nechápal, jak vůbec dokázal prolézt otvorem v podobizně, poněvadž měl obě nohy pevně u sebe, a všichni se dovtípili, že za to může Svěrací kouzlo. Neville zřejmě musel celou cestu do nebelvírské věže snožmo doskákat.
Všichni se dali do smíchu až na Hermionu, která vyskočila a udělala protikouzlo. Nevillovy nohy vmžiku odskočily jedna od druhé a chlapec roztřeseně vstal.
"Jak se ti to stalo?" zeptala se Hermiona a vedla ho k Harrymu a Ronovi, aby se mohl posadit.
"To mi udělal Malfoy," vysvětlil Neville třaslavým hlasem. "Potkal jsem ho venku před knihovnou a on říkal, že hledá někoho, na kom by si to vyzkoušel."
"Běž za profesorkou McGonagallovou!" vybídla ho Hermiona. "Ohlas jí, co ti udělal!"
Neville zavrtěl hlavou.
"Nechci, aby mi provedl ještě něco," zamumlal.
"Ty se mu musíš postavit, Neville!" namítl Ron. "Je zvyklý na to, že má nade všemi vrch, ale to není důvod, aby sis to dal líbit a ještě mu to usnadňoval."
"Nemusíte mi říkat, že nejsem dost odvážný, abych byl v Nebelvíru, to už udělalMalfoy," zajíkl se Neville.
Harry sáhl do kapsy svého hábitu a vytáhl čokoládovou žabku, úplně poslední z krabice, kterou dostal od Hermiony k Vánocům, a dal ji Nevillovi, který vypadal, že se každou chvíli rozpláče."Stojíš za tucet takových, jako je Malfoy," řekl mu. "Moudrý klobouk tě přece poslal do Nebelvíru, že? A kde je Malfoy? V prašivém Zmijozelu."
Nevillovi zacukal chabý úsměv na rtech, když žabku rozbaloval.
"Děkuju ti, Harry. Myslím, že si půjdu lehnout. Chceš tu kartu, ty je přece sbíráš, ne?"
Zatímco Neville šel do ložnice, Harry se podíval na jednu z karet se Slavnými kouzelníky.
"Už zase Brumbál," řekl. "To byla vůbec první karta, kterou jsem -"
Vtom zalapal po dechu a upřeně se zahleděl na zadní stranu. Pak vzhlédl a podíval se na Rona a na Hermionu.
"Našel jsem ho!" zašeptal. "Našel jsem Flamela! Já jsem vám říkal, že jsem to jméno už někde četl. Četl jsem ho ve vlaku, když jsme sem jeli - poslechněte si tohle: Profesor Brumbál obzvlášť proslul svým vítězstvím nad zlým černokněžníkem Grindelwaldem v roce 1945, objevem dvanácti způsobů použití dračí krve a pracemi o alchymii, jež napsal spolu se svým společníkem Nicolasem Flamelem!"
Hermiona byla skokem na nohou. Tak vzrušeně se netvářila od chvíle, kdy dostali známky za svou úplně první domácí úlohu.
"Zůstaňte tady!" křikla jenom, a tryskem se řítila po schodech k dívčím ložnicím. Harry a Ron si sotva stačili vyměnit užaslé pohledy, když se přihnala zpátky s obrovskou starou knihou v náručí.
"Nikdy mi nenapadlo hledat ho tady!" zašeptala vzrušeně. "Půjčila jsem si ji z knihovny už před kolika týdny, abych měla něco lehčího na čtení."
"Lehčího?" podivil se Ron, Hermiona mu však řekla, ať je potichu, než něco najde, začala v knize horečně listovat a přitom si něco mumlala pro sebe.
Konečně našla to, co hledala.
"Tak už smíme mluvit?" zeptal se Ron nevrle. Hermiona si toho nevšímala.
"Nicolas Flamel," zašeptala vzrušeně, "je jediný, kdo kdy vyrobil Kámen mudrců!"
Její slova však nezapůsobila tak, jak očekávala.
"Cože vyrobil?" zeptali se Harry i Ron.
"Proboha, copak vy dva vůbec nic nečtete? Podívejte - přečtěte si tohle."
Postrčila knihu k nim, a Harry i Ron četli:
Alchymistické studie se už odpradávna zabývají vytvořením Kamene mudrců, bájné látky s úžasnými schopnostmi. Kámen mudrců promění každý kov v ryzí zlato. Kromě toho vytváří Elixír života, a kdo se ho napije, stane se nesmrtelným.
V průběhu staletí se o Kameni mudrců vyskytuje mnoho zpráv, ovšem jediný, jenž v současné době existuje, patří panu Nicolasi Flamelovi, známému alchymistovi a milovníkovi opery. Pan Flamel, jenž loni oslavil šestisté šedesáté páté narozeniny, žije spokojeným životem v Devonu se svou manželkou Perenellou, které je šest set padesát osm let.
"Vidíte?" řekla Hermiona, když Harry a Ron dočetli. "Ten pes určitě hlídá Flamelův Kámen mudrců! Vsadím se, že požádal Brumbála, aby mu ho opatroval, poněvadž věděl, že se ho někdo snaží zmocnit, a proto chtěl, aby Kámen zmizel z Gringottovy banky!"
"Kámen, který mění jiné kovy ve zlato a navždy uchrání před smrtí?" řekl Harry. "Teď už se nedivím, že se ho Snape chce zmocnit! Ten by přece chtěl každý."
"A já se zas nedivím, že jsme Flamela nenašli ve Studii o současném vývoji kouzelnického umění," prohlásil Ron. "Jestli mu je šest set šedesát pět let, není už zrovna nejsoučasnější, že?"
Nazítří při hodině obrany proti černé magii, zatímco si zapisovali různé způsoby, jak léčit vlkodlačí kousnutí, Harry a Ron ještě pořád přetřásali, co by si počali s Kamenem mudrců, kdyby nějaký měli. Teprve když Ron řekl, že by si pořídil své vlastní famfrpálové mužstvo, rozpomněl se Harry na Snapea a nastávající zápas.
"Budu hrát," oznámil Ronovi a Hermioně. "Kdybych nehrál, všichni ze Zmijozelu by si mysleli, že mám strach se Snapeovi postavit. Já jim ukážu…! Jestli vyhrajeme, zmizí jim úsměv z tváří, jako když ho seškrábne břitvou."
"Hlavně abychom neseškrabovali tebe ze hřiště," řekla Hermiona.
Jak se však utkání blížilo, Harry byl čím dál nervóznější, ať už Ronovi a Hermioně tvrdil cokoliv. Ostatní v mužstvu nebyli také právě klidní. Představa, že by v kolejním mistrovství předstihli Zmijozel, byla úžasná, vždyť se to nikomu nepovedlo bezmála sedm let; pokud však zápas bude pískat tak předpojatý rozhodčí, připustí vůbec, aby vyhráli?
Harry nevěděl, jestli se mu to jen zdá nebo ne, jako by však na Snapea narážel všude, kam přišel. Občas si dokonce říkal, jestli ho Snape sám nesleduje a nepokouší se ho při něčem přistihnout. Hodina lektvarů se postupně měnila v jakási týdenní muka, tak hrozně se Snape k Harrymu choval. Mohl snad tušit, že se dozvěděli o Kameni mudrců? Harry neměl zdání, jak by se to mohlo stát - někdy ovšem měl děsivý pocit, že Snape snad dokáže číst myšlenky.
Když mu příštího odpoledne Ron a Hermiona před šatnou popřáli mnoho štěstí, Harry si uvědomoval, že přemítají, zda ho ještě kdy uvidí živého. Valná úleva to věru nebyla. Jak si oblékal famfrpálový hábit a zvedl svůj Nimbus Dva tisíce, z Woodových povzbudivých průpovídek nevnímal málem ani slovo.
Ron a Hermiona se zatím usadili na tribuně vedle Nevilla, který nechápal, proč jsou tak zamračení a ustaraní a proč si oba přinesli na zápas hůlky. Ani Harry málem neměl tušení, že si Ron a Hermiona v předchozích dnech potají nacvičovali Svěrací kouzlo. Na ten nápad přišli, když ho Malfoy použil vůči Nevillovi, a byli připraveni použít ho vůči Snapeovi, kdyby postřehli sebemenší známku, že chce Harrymu ublížit.
"Hlavně nezapomeň, že formule zní Locomotor mortis," zamumlala Hermiona, když si Ron strkal hůlku do rukávu."To vím," odsekl Ron. "Nech si toho."
V šatně si Wood mezitím vzal Harryho stranou. "Nechci na tebe nijak naléhat, Pottere, ale pokud jsme kdy potřebovali chytit Zlatonku co nejdřív, tak je to dneska. Musíme zápas ukončit dřív, než ho Snape samým nadržováním daruje Mrzimoru."
"Je tam úplně celá škola!" ohlásil Fred Weasley, jenž vyhlédl ze dveří. "Dokonce - u všech všudy - přišel se podívat i Brumbál!"
Harrymu poskočilo srdce.
"Brumbál?" řekl a vrhl se ke dveřím, aby se sám přesvědčil. Fred měl pravdu. S tou stříbrnou bradou to nemohl být nikdo jiný.
Harry by se nejraději hlasitě rozesmál, tak se mu ulevilo. Vůbec nic mu nehrozilo. Neexistoval prostě způsob, jak by se mu Snape pokusil ublížit, když se Brumbál díval.
Možná to byl důvod, proč Snape vypadal tak rozzlobeně, když obě družstva nastoupila na hřiště. Ron si toho všiml také.
"Ještě nikdy jsem neviděl, že by se Snape tvářil tak podle," řekl Hermioně. "Podívej - už jsou ve vzduchu. Au!"
Někdo ho zezadu uhodil do hlavy. Byl to Malfoy.
"Promiň, Weasleyi, ale já jsem tě neviděl."
Malfoy vycenil zuby na Crabbeho a na Goyla.
"Jsem zvědavý, jak dlouho se Potter tentokrát udrží na koštěti. Chcete se někdo vsadit? Co třeba ty, Weasleyi?"
Ron mu neodpověděl, poněvadž Snape v tu chvíli přiznal Mrzimoru trestné střílení za to, že George Weasley na něj odpálil jeden Potlouk. Hermiona seděla s rukama v klíně, držela Harrymu palce a s přimhouřenýma očima upřeně sledovala, jak krouží nad hřištěm jako jestřáb a vyhlíží Zlatonku.
"Víš, jak podle mého názoru vybírají hráče do družstva Nebelvíru?" řekl Malfoy nahlas o několik minut později, když Snape přiznal Mrzimoru další trestné střílení, tentokrát bez jakéhokoliv důvodu. "Vybírají ty, kterých je jim líto. To máš Pottera, který nemá rodiče, pak jsou tam Weasleyovi, kteří nemají peníze a ty bys měl být v družstvu taky, Longbottome, poněvadž nemáš mozek.""Stojím za tucet takových, jako jsi ty, Malfoyi," řekl zajíkavě.
Malfoy, Crabbe a Goyle úplně hýkali smíchy, ale Ron, který se stále neodvažoval spustit oči z hřiště, řekl: "Jen mu to dej, Neville."
"Longbottome, kdyby lidské mozky byly ze zlata, byl bys ještě větší chudák než tadyhle Weasley, a to už něco znamená."
Ron už takhle měl nervy napjaté k prasknutí samou úzkostí o Harryho.
"Varuji tě, Malfoyi - ještě slovo -"
"Rone!" vykřikla najednou Hermiona. "Harry -"
"Cože? Kde?"
Harry se naráz vrhl střemhlav dolů, což vyvolalo užaslé výkřiky a jásot obecenstva. Hermiona vstala a oba palce i s ukazováčky si strčila do úst, zatímco se Harry řítil k zemi jako kulka.
"Máš štěstí, Weasleyi, Potter zřejmě zahlédl na zemi nějaké peníze!" prohlásil Malfoy.
Ron po něm skočil. Dřív než Malfoy zjistil, co se vlastně děje, Ron už ležel na něm a tiskl ho k zemi. Neville okamžik váhal, potom však přelezl přes opěradlo sedačky a vrhl se Ronovi na pomoc.
"Do toho, Harry!" vykřikla Hermiona, vyskočila na sedadlo a dívala se, jak Harry letí jako blesk přímo na Snapea - vůbec si přitom nevšimla, že Malfoy a Ron se válejí na zemi pod její sedačkou, ani vřavy a skřeků, jež doprovázely smršť ran, jak spolu zápasili Neville, Crabbe a Goyle.
Nahoře ve vzduchu Snape otočil své koště právě včas, aby zahlédl něco jasně červeného, co se mihlo kolem něj a minulo ho jen tak tak o několik palců a v příští vteřině už Harry střemhlavý let vyrovnal a vítězoslavně zdvihl paži; v ruce držel Zlatonku.
Tribuny vybuchly nadšením: určitě to byl rekord, nikdo se nepamatoval, že by nějaké družstvo chytilo Zlatou tak rychle.
"Rone! Rone? Kde jsi? Utkání skončilo! Harry vyhrál! Vyhráli jsme, a Nebelvír vede!" ječela Hermiona, tančila na svém sedadle a objímala Parvati Patilovou v řadě před sebou.
Stopu nad zemí Harry seskočil z koštěte. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Dokázal to - utkání skončilo; trvalo sotva pět minut. Jak fanoušci Nebelvíru vtrhli na hřiště, viděl Snapea, jak přistál nedaleko bledý v obličeji, rty sevřené - a potom ucítil na rameni něčí ruku, a když zvedl hlavu, spatřil Brumbála, který se usmíval.
"To se ti povedlo," pronesl Brumbál tiše, takže ho mohl slyšet jen Harry. "Jsem rád, že už jsi nehloubal o tom zrcadle… ani jsi na to neměl čas… byl jsi výtečný…"
Snape si roztrpčeně odplivl na zem.
Nějakou chvíli nato odešel Harry sám ze šatny, aby svůj Nimbus Dva tisíce odnesl zpátky do skladiště košťat. Nepamatoval se, že by si kdy v životě připadal šťastnější. Tentokrát opravdu udělal něco, nač mohl být hrdý - nikdo už nemohl tvrdit, že se jen honosí slavným jménem. Večerní vzduch mu ještě nikdy nevoněl tak sladce. Šel po vlhké trávě a v duchu znovu prožívalposlední hodinu, která mu splývala dohromady v jediné štastné vzpomínce: fanoušci Nebelvíru, kteří se k němu seběhli a zvedli ho na ramena; Ron a Hermiona, kteří na tribuně poskakovali radostí, a Ron, jenž hlasitě jásal, i když mu z nosu proudem crčela krev.
To už došel k přístřešku, kam se ukládala koštata. Opřel se o dřevěné dveře a podíval se k hradu, jehož okna teď v paprscích zapadajícího slunce rudě zářila. Takže Nebelvír je první! Podařilo se mu to, dokázal Snapeovi…
A když už o něm byla řeč…
Po předním schodišti hradu spěšně scházela jakási postava s kápí na hlavě. Zcela viditelně nestála o to, aby ji někdo zahlédl, a co nejrychleji se pustila k zapovězenému lesu. Harry při pohledu na ni v tu ránu přestal myslet na své vítězství. Tuhle plíživou chůzi dobře znal: to Snape se kradl do lesa, zatímco všichni ostatní seděli u večeře. Co to mělo znamenat?
Harry se znovu vyhoupl na svůj Nimbus Dva tisíce a vznesl se do vzduchu. Jak neslyšně klouzal nad hradem, viděl ještě Snapea, jak vběhl do lesa, a vydal se za ním.
Stromy byly tak husté, že vůbec neviděl, kudy se Snape pustil. Kroužil proto níž a níž a už se dotýkal nejvyšších větví, když zaslechl hlasy. Klouzavým letem zamířil k nim a neslyšně přistál v koruně rozložitého buku.
Opatrně sešplhal po jedné z větví, držel se pevně na koštěti a snažil se prohlédnout listím dolů. Snape stál na stinné mýtině, ale ne sám. Spolu s ním tam byl i Quirrell. Harry nedokázal rozpoznat, jak se tváří, koktal však ještě hůř než obvykle. Harry napjal sluch, aby slyšel, co říkají.
"…n-nevím, p-proč jste ch-chtěl, abychom se sešli p-právě tady, Severusi…"
"Myslel jsem prostě, aby to zůstalo mezi námi," odtušil Snape ledovým hlasem. "Koneckonců, studenti by se o Kameni mudrců neměli dozvědět."
Harry se naklonil dopředu. Quirrell něco mumlal, ale Snape ho přerušil.
"Už jste zjistil, jak se dostat kolem té Hagridovy příšery?"
"A-ale, Severusi, j-já -"
"Musíte se rozhodnout, jestli budeme přátelé, anebo nepřátelé, Quirrelle," prohlásil Snape a pokročil k němu.
"J-já n-nevím, co m-máte -"
"Víte velice dobře, jak to myslím."
Někde hlasitě zahoukala sova a Harry div nespadl ze stromu. Když se zas bezpečně usadil, stačil ještě zaslechnout, jak Snape říká: "…pár těch vašich kejklů. Takže budu čekat."
"A-ale j-j-já n-nevím -""Dobrá, dobrá," skočil mu do řeči Snape. "Brzo si zase popovídáme, abyste měl čas si to rozmyslet a rozhodnout se, na čí straně jste."
Přehodil si plášť přes hlavu a rázným krokem opustil mýtinu. Byla už skoro tma, přesto však Harry viděl Quirrella, jak tam nehybně stojí, jako by zkameněl.
"Harry, kdes byl tak dlouho?" zapištěla Hermiona.
"Vyhráli jsme! Tys to vyhrál! Vyhráli jsme!" křičel Ron a bušil Harrymu do zad. "A já jsem udělal Malfoyovi monokl na oku a Neville se úplně sám pokusil přeprat Crabbeho a Goyla! Ještě pořád nepřišel k sobě, ale madame Pomfreyová tvrdí, že bude v pořádku - takže jsme Zmijozelu ukázali! Všichni na tebe čekají ve společenské místnosti; udělali jsme si večírek a Fred s Georgem uzmuli z kuchyně nějaké jídlo a zákusky."
"To teď pusť z hlavy," vyhrkl udýchaně Harry. "Pojďte, najdeme si nějakou prázdnou místnost. Počkejte, až uslyšíte, co vám povím!"
Než za sebou zavřel dveře, ujistil se ještě, že uvnitř není Protiva, a pak jim vylíčil, co viděl a slyšel.
"Takže jsme měli pravdu! Je to Kámen mudrců, a Snape se snaží přinutit Quirrella, aby mu pomohl se ho zmocnit. Ptal se ho, jestli už ví, jak se dostat kolem Chloupka - a pak ještě něco říkal o Quirrellových ,kejklech' - počítám, že kromě Chloupka chrání ten kámen ještě další věci; nejspíš celá spousta zaklínadel, a Quirrell by měl udělat nějaké kouzlo proti černé magii, aby se Snape dostal dovnitř -"
"Ty tedy myslíš, že Kámen bude v bezpečí jen tak dlouho, jak Quirrell vydrží Snapeovi vzdorovat?" zeptala se Hermiona vyděšeně.
"Tak to je příští úterý pryč," řekl Ron.

Harry Potter 1 11.kapitola

25. dubna 2013 v 12:19 | míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola jedenáctá

Famfrpál

Jak nastal listopad, začalo být velice chladno. Hory kolem školy byly teď ledově šedé a jezero vypadalo jako z kalené oceli. Každé ráno pokrývala všechno jinovatka. Z oken nahoře viděli Hagrida, jak rozmrazuje košťata na famfrpálovém hřišti, zachumlaný v dlouhém spratkovém kožichu, v rukavicích z králičiny a v obrovských vysokých botách z bobří kůže.
Famfrpálová sezona začala. V sobotu měl Harry po dlouhých týdnech tréninku hrát své první utkání: Nebelvír proti Zmijozelu, a pokud by Nebelvír vyhrál, dostali by se ve školním přeboru na druhé místo.
Téměř nikdo ještě Harryho neviděl hrát, poněvadž Wood rozhodl, že pokud jim má posloužit jako tajná zbraň, musí ho prostě držet v tajnosti. Zpráva, že hraje chytače, se nicméně nějak dostala ven, a Harry nevěděl, co mu vadí víc - ti, kdo mu vykládali, jak bude úžasný, anebo ti, kteří mu slibovali, že pod ním budou běhat se žíněnkou.
Bylo opravdu štěstí, že se teď kamarádil s Hermionou. Nevěděl, jak by bez ní zvládl všechny domácí úkoly při všech těch trénincích na poslední chvíli, které od nich Wood vyžadoval. Navíc mu půjčila knihu Famfrpál v průběhu věků a Harry zjistil, že je to velice zajímavá četba.
Dozvěděl se, že ve famfrpálu je celkem sedm set přestupků proti pravidlům, a úplně všech že se hráči dopustili při utkání Světového poháru v roce 1473; že chytači bývají obvykle ti nejmenší a nejrychlejší z mužstva, a ty nejtěžší úrazy při famfrpálu se zřejmě stávají právě jim; a že při famfrpálu sice jen zřídkakdo přišel o život, zato soudci občas zmizeli a teprve za několik měsíců je objevili v saharské poušti.
Od té doby, co ji Harry a Ron zachránili před horským trollem, nebrala už Hermiona porušování školního řádu tak přísně, a díky tomu se oba v její společnosti cítili mnohem příjemněji. V den před Harryho prvním zápasem si všichni tři o přestávce vyšli na studené nádvoří a Hermiona pro ně vykouzlila zářivě modrý oheň, který se dal přenášet ve sklenici od zavařeniny. Stáli k němu zády a ohřívali se, když se na nádvoří objevil Snape. Harry si okamžitě všiml, že profesor kulhá. Ron, Hermiona i on si stoupli blíž k sobě, aby oheň nebylo vidět; byli si jistí, že se to nesmí. Něco v jejich provinilých tvářích naneštěstí vzbudilo Snapeovu pozornost, a tak přikulhal k nim. Oheň sice nezahlédl, zdálo se však, že hledá důvod, aby je vypeskoval.
"Co to máte, Pottere?"
Byl to Famfrpál v průběhu věků. Harry mu knihu ukázal.
"Knihy z knihovny se nesmějí vynášet ze školní budovy," prohlásil Snape. "Dejte mi ji. Srážím Nebelvíru pět bodů."
"To pravidlo si právě vymyslel," zamumlal Harry rozhořčeně, když Snape odkulhal pryč. "Co se mu asi stalo s nohou?"
"To nevím, ale doufám, že ho pořádně bolí," řekl Ron roztrpčeně.
V nebelvírské společenské místnosti bylo toho večera velice rušno. Harry, Ron a Hermiona seděli spolu u jednoho z oken, a Hermiona oběma chlapcům kontrolovala domácí úkol z kouzelných formulí. Nikdy jim nedovolila, aby od ní opisovali ("Jak byste se to chtěli naučit?"), ale když ji poprosili, aby jim úkoly zkontrolovala, tak či tak už dospěli k správným odpovědím.
Harry nebyl s to se soustředit. Chtěl dostat zpátky Famfrpál v průběhu věků, aby přestal myslet na zítřek. Proč by se vlastně měl Snapea bát? Zvedl se a sdělil Ronovi a Hermioně, že by bylo dobré zeptat se ho, jestli mu knihu vrátí.
"Tak tohle radši zkus sám," prohlásili oba svorně, a Harry si řekl, že ho Snape neodmítne, pokud u toho budou i jiní učitelé.
Vydal se dolů ke sborovně a zaklepal. Nikdo se neozval. Zaklepal znovu, ale nikdo mu neodpověděl. Možná že Snape knihu nechal tam? Stálo za to, aby to zkusil. Pootevřel dveře a nahlédl dovnitř - a jeho očím se naskytla děsivá podívaná.
Ve sborovně byli jen Snape a Filch. Snape měl hábit zdvižený nad kolena a jednu nohu měl pochroumanou a zkrvavenou; Filch mu právě podával obvazy.
"Aby to čert vzal," ulevoval si Snape. "Jak někdo může uhlídat tři hlavy najednou?"
Harry se pokusil dveře potichu zavřít, jenže -
"POTTERE!"
Snape měl obličej zkřivený vzteky, jak spěšně spustil svůj hábit, aby zraněnou nohu nebylo vidět. Harry naprázdno polkl.
"Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli byste mi vrátil tu knihu."
"VEN! VEN!"
Harry se vytratil dřív, než Snape stačil srazit Nebelvíru další body, a vyběhl nahoru.
"Tak co, vrátil ti ji?" zeptal se Ron, když se k nim Harry zase připojil. "Co se stalo?"
Harry oběma šeptem sdělil, co právě viděl.
"Chápete, co to znamená?" skončil bez dechu. "Snape se v předvečer Všech svatých určitě pokoušel obejít toho tříhlavého psa! Tam měl namířeno, když jsme ho zahlédli - ať už ten pes hlídá cokoliv, Snape se toho chce zmocnit! A vsadím své koště, že toho trolla pustil dovnitř on, aby od sebe odvrátil pozornost!"
Hermiona jen vyvalila oči.
"Ne, to by neudělal," namítla. "Vím, že není zvlášť příjemný, rozhodně by se ale nepokoušel ukrást něco, co Brumbál dal hlídat."
"Namouduši, Hermiono, ty si snad myslíš, že všichni učitelé jsou andělé nebo co," utrhl se na ni Ron. "Souhlasím s Harrym; od Snapea se dá čekat úplně všecko. Ale čeho se chce zmocnit? Co ten pes vlastně hlídá?"
Ještě v posteli zněla Harrymu v hlavě tahleta otázka. Neville hlasitě chrápal, Harry však nemohl usnout. Snažil se na to nemyslet - potřeboval se vyspat, musel se vyspat, poněvadž za pár hodin měl hrát svůj první famfrpálový zápas - jenomže na to, jak se Snape tvářil, když Harry zahlédl jeho nohu, nemohl jen tak zapomenout.
Ráno příštího dne bylo velice jasné a chladné. Velkou síň naplňovala lahodná vůně opečených uzenek a spokojené tlachání všech, kdo se těšili na pořádný famfrpálový zápas.
"Musíš k snídani něco sníst."
"Já nic nechci."
"Alespoň kousíček topinky," přemlouvala ho Hermiona.
"Nemám hlad."
Harry se cítil hrozně. Za hodinu už bude na hřišti.
"Potřebuješ mít sílu, Harry," řekl Seamus Finnigan. "Právě chytače se soupeř vždycky snaží vyřídit."
"To ti děkuju, Seamusi," řekl Harry a díval se na něj, jak si nakládá na uzenky spousty kečupu.
V jedenáct hodin to vypadalo, že celá škola je na tribunách kolem famfrpálového hřiště. Mnoho studentů mělo dalekohledy. Sedadla se sice dala zvednout vysoko do vzduchu, přesto však občas nebylo snadné sledovat, co se děje.
Ron a Hermiona si v nejvyšší řadě přisedli k Nevillovi, Seamusovi a Deanovi, tomu chlapci, který fandil West Hamu. Jako překvapení pro Harryho udělali z jednoho prostěradla, které Prašivka rozkousala, veliký prapor. Stálo na něm: Za prezidenta chceme Pottera! a Dean, který uměl kreslit, pod heslem namaloval velikého nebelvírského lva. Pak ještě Hermiona udělala malé důvtipné kouzlo, takže kresba zářila nejrůznějšími barvami.
V tu chvíli se už v šatně Harry a ostatní členové mužstva převlékali do svítivě červených famfrpálových hábitů (Zmijozel měl hrát v zeleném).
Wood si odkašlal, aby zjednal ticho. "Takže, hoši," řekl.
"A děvčata," podotkla střelkyně Angelina Johnsonová.
"A děvčata," souhlasil Wood. "Dneska nás to čeká."
"Náš nejdůležitější zápas," řekl Fred Weasley.
"Ten, na který jsme všichni čekali," řekl George.
"Umíme Oliverovu řeč nazpaměť," vysvětloval Harrymu Fred, "poněvadž jsme byli v mužstvu už loni."
"Nechte si to, vy dva," okřikl je Wood. "Tohle je nejlepší mužstvo, jaké Nebelvír má po kolika letech. Říkám vám, že dneska vyhrajeme!"
Přeletěl je všechny pronikavým pohledem, jako by chtěl říci "Nebo…"
"Takže už je čas. Přeju vám všem hodně štěstí!"
Harry vyšel za Fredem a Georgem ze šatny a doufal, že se mu nepodlomí kolena, když vykročili na hřiště a uvítal je nadšený pokřik.
Utkání soudcovala madame Hoochová. Stála uprostřed hřiště s koštětem v ruce a čekala na obě mužstva.
"Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru," prohlásila, když se všichni shromáždili kolem ní. Harry si všiml, že se přitom jakoby obzvlášť významně obracela na kapitána Zmijozelu Marcuse Flinta z pátého ročníku. Harry si říkal, že Flint vypadá, jako by v sobě měl trochu trollí krve. Koutkem oka zahlédl vysoko na tribuně vlající prapor, na kterém nad hlavami diváků stálo: Za prezidenta chceme Pottera!
Srdce mu poskočilo v hrudi, a hned pocítil větší odvahu.
"Nasedněte na košťata, prosím."
Harry se s námahou vyškrábal na svůj Nimbus Dva tisíce.
Madame Hoochová hlasitě odpískala na stříbrné píšťalce začátek utkání.
Patnáct košťat se zvedlo a stoupalo výš a výš. Byli ve vzduchu!
"A Camrálu se okamžitě zmocňuje Angelina Johnsonová z Nebelvíru - to děvče je vynikající střelkyně, a přitom je i docela pohledná -"
"JORDANE!"
"Omlouvám se, paní profesorko."
Zápas komentoval Lee Jordan, přítel dvojčat Weasleyových, a profesorka McGonagallová na něj zblízka dohlížela.
"A teď se doslova řítí dopředu, hezky podává Alici Spinnetové, což je úspěšný objev Olivera Wooda, loni tu ještě byla jako náhradnice - ta vrací Johnsonové a - ne, Camrál teď má Zmijozel, zmocnil se ho jejich kapitán Marcus Flint a hned vyráží - letí jako orel a vy… ale ne, nebelvírský brankář Wood ho vynikajícím způsobem zastavil a Camrál má Nebelvír - teď je to nebelvírská střelkyně Katie Bellová, pěkně Flinta podletěla, stoupá vzhůru nad hřiště a - AU-AU, tohle muselo bolet, jeden z Potlouků ji zezadu uhodil do hlavy - Camrál má Zmijozel - Adrian Pucey teď stále rychleji míří k brankovišti, ale zastavil ho druhý Potlouk - poslal ho na něj Fred nebo George Weasleyovi, neřeknu vám, který z nich - tak či tak to nebelvírský odrážeč dobře zahrál, Camrál má znovu Johnsonová a před sebou má volno - už vyrazila to děvče opravdu letí - právě se vyhnula Potlouku, který se na ni hnal - už je u brankoviště - do toho, Angelino! - brankář Bletchley se vrhá dolů - minul - GÓL! Nebelvír dává gól!"
Chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Nebelvíru; spolu s ním bylo slyšet skučení a nářek zmijozelských.
"Uhněte trochu, posuňte se kousek."
"Hagride!"
Ron a Hermiona se přimáčkli k sobě, aby Hagrid měl dost místa a mohl si k nim přisednout.
"Díval jsem se vod sebe z hájovny," řekl Hagrid a poklepal na velký dalekohled, který mu visel na krku. "Ale to není takový, jako když je člověk tady ve vobecenstvu. Zlatonka se eště nevobjevila, co?"
"Ani nápad," řekl Ron. "Harry zatím neměl nijak moc práce."
"Ale nepřišel ani k žádnýmu maléru, a to se taky počítá," mínil Hagrid, zvedl dalekohled a zahleděl se nahoru na malou tečku, což byl Harry.
Vysoko nad nimi Harry klouzal nad ostatními hráči a vyhlížel, až se objeví Zlatonka. To byla součást jeho a Woodova plánu hry.
"Drž se stranou, dokud Zlatou nezahlédneš," přikázal mu Wood. "Nechceme, aby na tebe útočili dřív, dokud to nebude nutné."
Poté, co Angelina vstřelila branku, udělal Harry několik přemetů, aby dal průchod svým pocitům. Teď už zase létal nad hřištěm a bedlivě vyhlížel Zlatonku. V jednu chvíli postřehl, jak se něco zlatě zablesklo, byl to však jenom odlesk náramkových hodinek jednoho z Weasleyových dvojčat, a jednou se proti němu zase vyřítil jeden z Potlouků, spíš jako dělová koule než co jiného, Harry se mu však vyhnul a pak se už za ním přihnal Fred Weasley.
"Všecko v pořádku, Harry?" stačil ještě křiknout, a zuřivou ranou odrazil Potlouk směrem k Marcusovi Flintovi.
"Camrál má Zmijozel," hlásil Lee Jordan. "Střelec Pucey se už vyhnul dvěma Potloukům, oběma Weasleyovým a střelkyni Bellové a žene se - okamžik, přátelé! - že by to byla Zlatá?"
Davem to zašumělo, když Adrian Pucey upustil Camrál, jak se ohlížel přes rameno na něco zlatého, co se mu mihlo kolem levého ucha.
Harry to postřehl. S krajním vzrušením se vrhl střemhlav dolů tam, kde zahlédl zlatý záblesk, ovšem zmijozelský chytač Terence Higgs ho uviděl také. Těsně vedle sebe se řítili ke Zlatonce a zdálo se, že všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává, jak tu viseli ve vzduchu a jen přihlíželi.
Harry byl rychlejší než Higgs - teď už viděl ten malý kulatý míček s třepotajícími křidélky, letící vpřed jako střela - nasadil ke strhujícímu závěru -
PRÁSK! Po celém hřišti se rozlehl vzteklý řev fanoušků Nebelvíru - to Marcus Flint úmyslně vletěl Harrymu do cesty, Harryho koště vybočilo ze směru a ten se ho držel ze všech sil, aby nespadl dolů.
"Faul!" křičeli fanoušci Nebelvíru.
Madame Hoochová něco hněvivě říkala Flintovi a pak nařídila volnou ránu na branky ve prospěch Nebelvíru. Ve všem tom zmatku ovšem Zlatonka zase zmizela z dohledu.
Dole na tribuně Dean Thomas vykřikoval: "Pošlete ho ven, sudí! To bylo na červenou kartu!"
"Tohle není fotbal, Deane," vysvětloval mu Ron. "Při famfrpálu se nevylučuje - a co je ta červená karta?"
Hagrid však byl na Deanově straně.
"Tak by ty pravidla měli změnit. Flint moh Harryho shodit dolů."
Leemu Jordanovi bylo zatěžko zůstat nestranný.
"Takže - po tom zjevném a nechutném úskoku"
"Jordane!" zahřímala profesorka McGonagallová.
"Chci říct, po tom úmyslném a odporném faulu -"
"Jordane, já vás varuji -"
"Ano, ano, v pořádku. Flint málem zabil nebelvírského chytače, ale to by se samozřejmě mohlo stát každému, takže trestné střílení ve prospěch Nebelvíru, které zahrává Spinnetová a bez potíží ho proměňuje, a hraje se dál, Camrál má i nadále Nebelvír!"
Stalo se to ve chvíli, kdy se Harry vyhnul jinému Potlouku, který mu proletěl nebezpečně blízko kolem hlavy. Jeho koště sebou nenadále škublo, až se vyděsil. Na zlomek vteřiny si myslel, že spadne. Uchopil pevně násadu oběma rukama i koleny. Něco takového ještě nikdy nepocítil.
Pak se to stalo znovu. Jako by se ho koště pokoušelo shodit; jenže koštata Nimbus Dva tisíce se přece nemohou zničehonic rozhodnout, že shodí toho, kdo na nich sedí. Harry se snažil zamířit zpátky k nebelvírskému brankovišti; měl sto chutí Wooda požádat, aby ohlásil oddechový čas - a pak si uvědomil, že ho koště vůbec neposlouchá. Nedokázal ho otočit. Nebyl schopen ho vůbec ovládat. Koště kroužilo vzduchem sem tam a každou chvíli sebou prudce škublo, až se na něm málem neudržel.
Lee dál komentoval zápas.
"U míče je Zmijozel - Camrál teď má Flint - obešel Spinnetovou - obešel Bellovou - teď dostal pořádnou do obličeje Potloukem! Doufám, že mu aspoň přerazil nos - jenom jsem žertoval, paní profesorko - a Zmijozel dává gól - to snad ne…"
Fanoušci Zmijozelu jásali. Nikdo jako by si nevšiml, co vyvádí Harryho koště. Vynášelo ho výš a výš, pryč od hřiště, a přitom sebou trhalo a zmítalo se.
"Nevím, co si to Harry vymejšlí," zabručel Hagrid a upřeně ho pozoroval dalekohledem. "Kdybych nevěděl, že to není možný, řek bych, že si s tím koštětem neumí poradit… ale to by přece Harry…" Náhle si diváci na všech tribunách začali na Harryho ukazovat. Jeho koště se točilo a převracelo, a on se na něm jen stěží dokázal udržet. Pak celý dav naráz vyjekl. Harryho koště sebou divoce škublo a on se svezl dolů. Teď už se koštěte přidržoval jen jednou rukou a visel ve vzduchu.
"Že by se s tím koštětem něco stalo, když do něj Flint vrazil?" nadhodil šeptem Seamus.
"To není možný," řekl Hagrid a hlas se mu třásl. "S košťatama nemůže nikdo nic províst, leda nějakej zlej černokněžník - s koštětem Nimbus Dva tisíce by todle žádnej školák nedokázal!"
Při těch slovech Hermiona uchopila Hagridův dalekohled, ale místo aby se dívala nahoru na Harryho, začala si horečně prohlížet dav pod nimi.
"Co děláš?" zabručel Ron; tvář měl šedou jako popel.
"Já to věděla," vydechla Hermiona. "Podívej se - Snape!"
Ron popadl dalekohled: Snape stál uprostřed protější tribuny, upřeně se díval na Harryho a bez přestání něco šeptem mumlal.
"Určitě v tom má prsty - nejspíš chce Harryho koště uřknout," mínila Hermiona.
"Co budeme dělat?"
"Nechte to na mně!"
Než Ron stačil říct jediné slovo, byla Hermiona pryč. Ron namířil dalekohled zpátky na Harryho. Jeho koště se teď komíhalo ze strany na stranu tak prudce, že už se nemohl dlouho udržet. Všichni na tribunách teď byli na nohou a zděšeně se dívali, jak oba Weasleyovi letí vzhůru a pokoušejí se stáhnout Harryho do bezpečí na jedno ze svých košťat, ale k ničemu to nevedlo - pokaždé když se k němu přiblížili, koště poskočilo ještě výš. Snesli se tedy níž a kroužili pod Harrym: zřejmě doufali, že ho chytí, kdyby padal. Marcus Flint se mezitím zmocnil Camrálu a dal pět gólů, aniž by si toho někdo všiml.
"Hermiono, dělej!" zamumlal Ron celý zoufalý.
Hermiona se protlačila až k tribuně, kde Snape stál, a teď běžela jako o závod řadou za jeho zády; dokonce se ani nezastavila a neomluvila se, když smetla profesora Quirrrella po hlavě o řadu níž. Když dorazila ke Snapeovi, přidřepla si, vytáhla svou hůlku, zašeptala několik dobře volených slov a z její hůlky vyšlehly jasně modré plameny přímo na lem Snapeova hábitu.
Trvalo možná třicet vteřin, než Snape pocítil, že hoří. Jeho nenadálý výkřik Hermioně potvrdil, že dokázala, co měla v úmyslu. Shrábla oheň zpátky do malé nádobky, kterou měla v kapse, a prodrala se hořejší řadou nazpátek - aby Snape vůbec nepoznal, co se vlastně seběhlo.
Stačilo to. Vysoko nad hřištěm se Harry v tu ránu dokázal vyškrábat zpátky na své koště.
"Už se zas můžeš dívat, Neville!" řekl Ron. Posledních pět minut totiž Neville jen vzlykal do Hagridovy kazajky.
Harry teď spěšně mířil k zemi, když všichni uviděli, jak si přidržel ruku u úst, jako kdyby měl zvracet - dopadl na všechny čtyři - zakašlal - a pak mu do ruky vklouzlo něco zlatého.
"Mám Zlatonku!" vykřikl a mával s ní nad hlavou, a zápas skončil v naprostém zmatku.
"On ji nechytil, on ji málem spolkl," kničel Flint ještě dvacet minut nato, ale nic nepořídil - Harry neporušil žádná pravidla a Lee Jordan nadšeně vyhlašoval výsledek zápasu: Nebelvír vyhrál v poměru sto sedmdesáti bodů ku šedesáti. Harry však už jeho hlášení neslyšel. Seděl v Hagridově boudě s Ronem a s Hermionou a obr mu chystal šálek silného čaje.
"Mohl za to Snape," vysvětloval Ron. "Hermiona a já jsme ho viděli! Ani na chvíli z tebe nespustil oči a šeptem přitom zaklínal tvoje koště."
"Hlouposti," řekl Hagrid, který až dosud neslyšel ani slovo o tom, co se odehrálo na tribuně jen několik kroků od něj. "Proč by Snape měl něco takovýho dělat?"
Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého a uvažovali, co mají říct. Harry se rozhodl, že mu poví pravdu.
"Na něco jsem totiž přišel," řekl Hagridovi. "V předvečer Všech svatých se Snape pokoušel obejít toho tříhlavého psa, ale ten ho pokousal. Myslíme si, že chtěl ukrást to, co ten pes hlídá, ať už je to co je."
Hagrid upustil čajovou konvici.
"Jakpak jste se dozvěděli vo Chloupkovi?" zeptal se.
"O Chloupkovi?"
"Jo - von je totiž můj - koupil jsem ho vod nějakýho chlápka z Řecka, s kterým jsem se loni seznámil v hospodě - a pučil jsem ho Brumbálovi, aby mu hlídal -"
"Co aby hlídal?" vyhrkl Harry dychtivě.
"Ale nic, už se mě na nic neptej," odmítl Hagrid nevrle. "Poněvač to je přísně tajný."
"Jenže Snape se to pokouší ukrást."
"Hlouposti," řekl Hagrid znovu. "Snape je učitel v Bradavicích, ten by nic takovýho neudělal."
"A proč se tedy pokusil Harryho zabít?" vykřikla Hermiona.
To, co se událo toho odpoledne, zřejmě opravdu změnilo její názor na Snapea.
"Přece poznám, když se někdo pokouší někoho uřknout, Hagride. Přečetla jsem o tom všecko! Nesmíš přitom z toho druhého ani na chvilku spustit oči, a Snape ani jednou nezamrkal, já jsem ho viděla!"
"Říkám ti, že se mejlíš!" namítl Hagrid ostře. "Nevím, proč Harryho koště vyvádělo takový věci, ale Snape by se nepokusil zabít nějakýho študenta! Teď mě poslouchejte, všecky tři - pletete se do věcí, do kterejch vám nic není. Je to nebezpečný! Zapomeňte na toho psa, zapomeňte na to, co hlídá, do toho maj co mluvit jenom profesor Brumbál a Nicolas Flamel -"
"Aha," řekl Harry. "Takže do toho je zapletený někdo, kdo se jmenuje Nicolas Flamel?"
Hagrid teď vypadal, že má vztek sám na sebe.

harry Potter 1 10.kapitola

25. dubna 2013 v 12:17 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola desátá

V předvečer Všech svatých

Malfoy nemohl uvěřit svým očím, když příštího dne viděl, že Harry i Ron jsou ještě pořád v Bradavicích a vypadají sice unaveně, ale jsou v té nejlepší náladě. Oba dva totiž ráno dospěli k názoru, že setkání s tříhlavým psem bylo báječné dobrodružství, a měli docela chuť si ho zopakovat. Harry mezitím Ronovi pověděl všecko o balíčku, který se nejspíš přestěhoval z Gringottovy banky do Bradavic, a oba si drahnou chvíli lámali hlavu, co v něm asi může být, když ho tu střeží tak důkladně.
"Buď je to něco opravdu cenného, anebo opravdu nebezpečného," usoudil Ron.
"Nebo taky obojí," mínil Harry.
S určitostí ovšem věděli jenom, že záhadný předmět je dlouhý asi dva palce, a bez dalších vodítek sotva mohli uhodnout, co to je.
Nevilla ani Hermionu v nejmenším nezajímalo, co že to leželo pod nestvůrným psem a padacími dveřmi. Nevillovi záleželo jen na tom, aby se do jeho blízkostí už víckrát nedostal.
Hermiona teď odmítala promluvit s Harrym i s Ronem jediné slovo, byla ovšem tak panovačný vševěd, že v tom oba spatřovali výhodu navíc. Po pravdě jim teď šlo jedině o to, aby si vyřídili účty s Malfoyem, a k jejich velkému potěšení se jim týden nato, když ráno přišla pošta, právě taková příležitost naskytla.
Ve chvíli, kdy se sovy nahrnuly do Velké síně jako obvykle, pozornost všech zaujal dlouhý tenký balík, který neslo šest velkých sov pálených. Harry byl stejně zvědavý jako všichni ostatní, co v tom velkém balíku asi je, a užasl, když se sovy snesly dolů, upustily ho na stůl před něj a přitom mu shodily na podlahu slaninu.
Stačily sotva máchnout křídly a zase odletět, když mu další sova přihodila k balíčku ještě nějaký dopis. Harry nejdřív roztrhl obálku; naštěstí, poněvadž v dopisu stálo:
NEOTVÍREJTE TEN BALÍČEK U STOLU!

Je v něm Váš nový Nimbus Dva tisíce, nechci ale, aby se všichni dozvěděli, že máte koště, nebo by ho chtěl každý. Oliver Wood na Vás bude dnes večer v sedm hodin čekat na famfrpálovém hřišti, kde budete mít první trénink.

Minerva McGonagallová
Profesorka
McGonagallová
Harry jen stěží dokázal skrýt svou radost, když ten vzkaz podával Ronovi, aby si ho přečetl také.
"Nimbus Dva tisíce!" zasténal Ron závistivě. "Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul."
Spěšně opustili síň, poněvadž chtěli koště ještě v ústraní vybalit, než půjdou na první vyučovací hodinu, uprostřed vstupní síně jim však cestu vzhůru zastoupili Crabbe a Goyle. Malfoy vytrhl balík Harrymu z ruky a ohmatal ho.
"Je v něm koště," řekl a hodil ho Harrymu zpátky, v obličeji směs žárlivosti a zášti. "Tak z tohohle se už nevykroutíš, Pottere; prváci košťata mít nesmějí."
Ron neodolal a smočil si:
"A není to žádné staré koště," prohlásil, "je to Nimbus Dva tisíce. Co jsi říkal, že máš doma, Malfoyi, Kometu Dva šedesát?" a Ron se na Harryho zašklebil. "Komety sice vyhlížejí náramně, ale taková třída jako Nimbus to není."
"Co ty o tom můžeš vědět, Weasleyi; ty by sis nemohl koupit ani půl násady," odsekl Malfoy. "Ty a tvoji bratři byste na něj museli šetřit proutek po proutku."
Než mu Ron stačil odpovědět, objevil se vedle Malfoye profesor Kratiknot.
"Doufám, že se tu nehádáte, chlapci?" zakvákal.
"Potterovi někdo poslal koště, pane profesore," honem vysvětloval Malfoy.
"Ano, ano, vím o tom," přisvědčil profesor Kratiknot a zářivě se na Harryho usmál. "Profesorka McGonagallová už mi vysvětlila zvláštní důvody, proč jste ho dostal, Pottere. Jaký že to je typ?"
"Nimbus Dva tisíce, pane profesore," řekl Harry a dělal co mohl, aby se při pohledu na Malfoyův otřesený výraz nerozesmál. "A vlastně jsem ho dostal díky tadyhle Malfoyovi," dodal ještě.
Potom už Harry a Ron stoupali po schodech vzhůru a přemáhali smích, jak vztekle a zmateně se Malfoy tvářil.
"Ale je to pravda," rozesmál se Harry vítězoslavně, když dorazili na horní konec mramorového schodiště. "Kdyby Nevillovi nesebral toho Pamatováčka, nejsem dneska v kolejním mužstvu."
"Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?" ozval se přímo za nimi rozzlobený hlas. Hermiona zlostně dupala do schodů a pohoršeně si prohlížela balík, který držel Harry v ruce.
"Já myslel, že s námi nemluvíš?" nadhodil.
"Jasně, klidně nemluv," připojil se Ron, "nám to totiž ohromně vyhovuje."
Hermiona odkráčela pryč s nakrčeným nosem. Harrymu toho dne dělalo veliké potíže, aby se soustředil na vyučování. V duchu neustále odbíhal do ložnice, kde pod postelí leželo jeho nové koště, nebo zas na famfrpálové hřiště, kde se večer měl učit hrát. Zhltal večeři, aniž by si všiml, co vlastně jí, a pak se spolu s Ronem hnali nahoru, aby Nimbus Dva tisíce konečně vybalili.
"Teda," povzdychl si Ron, když se koště vykutálelo na Harryho postel.
Dokonce i Harry, který neměl ponětí, čím se od sebe košťata liší, si říkal, že vypadá nádherně. Koště bylo štíhlé a lesklé, mělo mahagonovou násadu, dolejší část z úhledného, rovného proutí a skoro nahoře byl zlatý nápis Nimbus Dva tisíce.
Když se přiblížila sedmá, Harry vyšel z hradu a vydal se v podvečerním šeru k famfrpálovému hřišti. Nikdy předtím na stadionu ještě nebyl. Na tribunách kolem hřiště byly nad sebou stovky sedadel, aby tak diváci seděli dostatečně vysoko a viděli, co se děje. Na obou stranách hřiště byly tři zlaté sloupy, nahoře zakončené obručemi. Harrymu připomněly malé kroužky z umělé hmoty, kterými mudlovské děti vyfukovaly bubliny, až na to, že tyhle byly vysoké padesát stop.
Tolik se těšil, až zase poletí, že na Wooda ani nečekal; nasedl na koště a odrazil se od země. Byl to úžasný pocit, když se snášel střemhlav k brankovým tyčím a zase stoupal vzhůru, a potom létal sem tam nad hřištěm. Nimbus Dva tisíce zatáčel, kam si Harry přál, jakmile se ho nepatrně dotkl.
"Hej, Pottere, poleť dolů!"
To už dorazil Oliver Wood. Pod paží nesl velkou dřevěnou bednu. Harry přistál těsně vedle něj.
"Prima," řekl Wood a oči mu svítily. "Teď už chápu, jak to McGonagallová myslela… Opravdu to máš v sobě. Dnes večer tě jen naučím pravidla, a pak už budeš třikrát týdně chodit na trénink s ostatními."
Otevřel bednu. Uvnitř byly čtyři různě velké míče. "Takže," začal Wood. "Famfrpál není nijak těžké pochopit, i když není snadné ho hrát. Na každé straně je sedm hráčů. Třem z nich se říká střelci."
"Tři střelci," opakoval Harry, a Wood vytáhl zářivě červený míč, velký asi jako fotbalový.
"Tomuhle míči se říká Camrál," vysvětloval. "Střelci házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho prohodit jednou z obručí, aby dali gól. Pokaždé když Camrál proletí některou z obručí, znamená to deset bodů. Budeš si to pamatovat?"
"Střelci házejí Camrál, a když ho prohodí obručemi, je to gól," odříkával Harry. "Takže - vlastně je to jako košíková na košťatech a s šesti koši, jo?"
"Co je to košíková?" zeptal se Wood zvědavě.
"To nic," řekl Harry spěšně.
"Na každé straně je ještě další hráč, kterému se říká brankář - já jsem brankář Nebelvíru. Musím létat kolem našich obručí a bránit soupeřům, aby dali gól."
"Tři střelci, jeden brankář," řekl Harry, který si umínil, že si to všecko musí zapamatovat. "A ti všichni hrají s Camrálem. Takže tomu rozumím. A k čemu jsou tyhle?" ukázal na zbývající tři míče v bedně.
"To ti chci ukázat," řekl Wood. "Vezmi si tohle."
Podal Harrymu malou hůl podobnou pálce, s jakou se hraje pasák.
"Teď ti ukážu, co dělají Potlouky," řekl Wood. "Potlouky jsou tyhle dva."
Předvedl Harrymu dva zcela stejné míče, černé jako uhel a o trochu menší než červený Camrál. Harrymu neušlo, že se jako by snažily vyprostit z řemínků, které je přidržovaly v bedně.
"Uhni trochu," varoval ho Wood. Potom se sehnul a jeden z Potlouků uvolnil.
Černý míč okamžitě vyletěl vysoko do vzduchu a pak už se řítil Harrymu do obličeje. Harry se po něm ohnal pálkou, aby mu nepřerazil nos, a míč cikcak odletěl pryč, za okamžik mu však znovu prosvištěl kolem hlavy a zaútočil na Wooda, který se po něm vrhl a podařilo se mu přitisknout Potlouk k zemi.
"Viděls?" zasupěl Wood, nacpal vzdorující míč zpátky do bedny a důkladně ho zajistil řemínky. "Potlouky tryskem létají po hřišti a snaží se srazit hráče z košťat. Proto má každé mužstvo dva odrážeče - u nás jsou to Weasleyova dvojčata - a jejich úkolem je chránit svoje mužstvo proti Potloukům a pokud možno je nahnat proti soupeřům. Tak co - myslíš, že jsi to všecko pochopil?"
"Tři střelci se snaží dát gól Camrálem; brankář chrání vlastní branky a odrážeči odhánějí Potlouky od svého mužstva," odříkával Harry, jako když bičem mrská.
"Výborně," pochválil ho Wood.
"Poslechni - už Potlouky někdy někoho zabily?" zeptal se Harry a doufal, že to znělo lhostejně.
"V Bradavicích nikdy. Měli jsme tu pár přeražených čelistí, ale nic horšího. Abych to dokončil, poslední hráč v mužstvu je chytač. To budeš ty. A nemusíš se starat ani o Camrál, ani o Potlouky -"
"- pokud mi ovšem nerozrazí hlavu."
"S tím si nedělej starosti, Weasleyovi si s nimi bohatě poradí - sami jsou takové dva Potlouky v lidské podobě."
Wood sáhl do bedny a vytáhl čtvrtý a poslední míč. V porovnání s Camrálem a s Potlouky byl mrňavý, asi jako pořádný vlašský ořech. Byl zářivě zlatý a měl malá stříbrná křidélka, která se lehce třepetala.
"Tohle," řekl Wood, "je Zlatonka, a je to ten nejdůležitější míč ze všech. Je velice těžké ho chytit, tak je rychlý, a není snadné ho vůbec objevit. Najít ho je právě úkolem chytače; musíš kličkovat mezi střelci, odrážeči, Potlouky a Camrálem a zmocnit se ho dřív než chytač soupeře, poněvadž chytač, který chytí Zlatonku, získá svému mužstvu sto padesát bodů navíc, takže to skoro vždycky vyhraje. Proto ostatní hrají proti chytačům tak nečistě. Zápas ve famfrpálu končí teprve tehdy, když některé mužstvo chytí Zlatonku, takže může trvat úplnou věčnost - myslím, že rekord jsou tři měsíce a že museli stavět náhradníky, aby si hráči mohli chvíli zdřímnout.
Tak to je všecko - chceš se na něco zeptat?" Harry zavrtěl hlavou. Dokonale chápal, co má dělat, problém ovšem byl v tom, jak to udělat.
"Se Zlatonkou ještě trénovat nebudeme," prohlásil Wood a pečlivě ji uložil zpátky do bedny, "už je příliš tma a mohli bychom ji ztratit. Nejdřív si tě vyzkouším s těmihle."
Vytáhl z kapsy sáček s obyčejnými golfovými míčky a za několik minut se už oba vznášeli ve vzduchu; Wood vší silou házel golfové míčky všemi směry, aby je Harry pochytal.
Harrymu neunikl ani jeden, a Wood se tvářil spokojeně. Za půl hodiny už opravdu začala noc a nemohli pokračovat.
"Na famfrpálovém poháru bude letos naše jméno," prohlásil Wood nadšeně, když se trmáceli zpátky k hradu. "Vůbec bych se nedivil, kdybys byl ještě lepší než Charlie Weasley, a ten mohl hrát za Anglii, kdyby se nevypravil bůhvíkam honit draky."
Možná to bylo proto, že teď byl tak zaneprázdněný, když navíc ke všem domácím úkolům ještě tři večery v týdnu chodil na famfrpál, nechtěl však tomu ani věřit, když si uvědomil, že je v Bradavicích už dva měsíce. Cítil se na hradě daleko víc doma než kdy předtím v Zobí ulici. Dokonce i vyučování bylo teď čím dál zajímavější, poněvadž úplné základy už měli za sebou.
Ráno přede dnem Všech svatých je probudila lahodná vůně dýňového koláče, která se linula po chodbách. Ještě víc je potěšilo, když jim profesor Kratiknot na hodině kouzelnických formulí oznámil, že podle jeho názoru jsou už připraveni na to, aby přiměli věci létat; od chvíle, kdy viděli, jak Nevillův žabák díky jeho čárům krouží po třídě sem tam, se nemohli dočkat, až to zkusí sami. Profesor Kratiknot rozdělil třídu do dvojic, aby začali s praktickým výcvikem. Harry měl pracovat spolu se Seamusem Finneganem; při tom zjištění se mu ulevilo, poněvadž Neville dělal, co mohl, aby upoutal jeho pozornost. Ron však byl ve dvojici s Hermionou Grangerovou; bylo těžké říci, jestli to rozčílilo víc jeho nebo ji. Ode dne, kdy Harrymu přišlo koště, nepromluvila s žádným z nich ani slovo.
"Hlavně nesmíte zapomenout na ten pěkný pohyb zápěstím, který jsme nacvičovali!" zakvákal profesor Kratiknot, který jako obvykle trůnil na hromadě knih. "Švihnout a přiklepnout, pamatujte si, švihnout a přiklepnout. A velice důležité také je správně pronést čarovná slova - vždycky si vzpomeňte na kouzelníka Baruffia, který vyslovil s místo f a v příští chvíli ležel na podlaze a na prsou mu stál buvol."
Bylo to velice těžké. Harry a Seamus švihali a přiklepávali, ale peříčko, které se jejich přičiněním mělo vznést k obloze, pořád jen leželo na stole. Seamus už byl tak netrpělivý, že do něj šťouchl hůlkou a podpálil ho, a Harry musel uhasit oheň svou čapkou.
Ron u sousedního stolu na tom nebyl o nic líp.
"Wingardium Leviosa!" vykřikoval a mával dlouhými pažemi jako větrný mlýn.
"Říkáš to špatně," slyšel Harry, jak se na něj utrhla Hermiona. "Správně je Wing-gar-dium Levi-o-sa, a to gar musí být pěkné a dlouhé."
"Tak to zkus ty, když jsi tak chytrá," zavrčel Ron. Hermiona si ohrnula rukávy hábitu, švihla hůlkou a pronesla Wingardium Leviosa!
Nato se jejich peříčko zvedlo ze stolu a vznášelo se jim možná čtyři stopy nad hlavou.
"Výborně!" vykřikl profesor Kratiknot a zatleskal. "Podívejte se všichni, slečna Grangerová to dokázala!"
Ron byl na konci hodiny jaksepatří rozladěný. "Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát," řekl Harrymu, když se snažili dostat do přeplněné chodby. "Ta holka je namouduši děsná!"
Vtom do Harryho někdo vrazil, jak se všichni cpali dopředu. Byla to Hermiona. Harry na okamžik zahlédl její tvář - a ke svému úžasu zjistil, že je plná slz. "Myslím, že tě slyšela."
"Opravdu?" řekl Ron, tvářil se však poněkud nejistě. "Přece si musela všimnout, že se s ní nikdo nebaví."
Na příští vyučovací hodinu Hermiona nepřišla a za celé odpoledne ji nezahlédli. Když pak scházeli dolů do velké síně na slavnost v předvečer Všech svatých, Harry a Ron zaslechli, jak Parvati Patilová říká své kamarádce Lavenderové, že Hermiona brečí na dívčích záchodech a přeje si, aby ji nechali na pokoji. Při těch slovech se Ron zatvářil ještě rozpačitěji, okamžik nato však vešli do velké síně a při pohledu na sváteční výzdobu na Hermionu zapomněli.
Na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a tisíc dalších kroužilo nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích, stejně jako při hostině na zahájení školního roku.
Harry si právě nakládal na talíř bramboru vařenou ve slupce, když se do síně vřítil profesor Quirrell, s turbanem nakřivo a s hrůzou ve tváři. Všichni na něj upřeně zírali, jak dorazil k židli, na které seděl profesor Brumbál, zhroutil se na stůl a ztěžka ze sebe dostal: "Je tam troll - dole ve sklepení - myslím, že byste to měl vědět."
Pak se v bezvědomí zhroutil na podlahu.
V síni propukla vřava. Profesor Brumbál musel z hrotu své hůlky odpálit několik nachových žabek, aby zjednal klid.
"Prefektové!" zahřměl. "Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!"
Percy byl ve svém živlu.
"Všichni za mnou! První ročníky, držte se pohromadě! Když se budete řídit mými rozkazy, nemusíte se trolla vůbec bát! Držte se těsně za mnou. Uhněte z cesty, tady jdou první ročníky! Omlouvám se, ale já jsem prefekt!"
"Jak se nějaký troll mohl dostat dovnitř?" zeptal se Harry, když stoupali po schodech.
"Tak to ti nepovím; přitom se tvrdí, jak jsou tupohlaví," odpověděl mu Ron. "Možná ho pustil dovnitř Protiva - jako takový žertík v předvečer Všech svatých."
Míjeli skupinky studentů, které spěchaly nejrůznějšími směry. Jak si razili cestu zástupem zmatených žáků z Mrzimoru, Harry najednou chytil Rona za ruku.
"Teď mě napadlo - Hermiona!"
"Co je s ní?"
"Ona o tom trollovi neví."
Ron se kousl do rtu.
"No dobrá," připustil. "Ale Percy ať nás radši nevidí."
Přikrčili se a vmísili se mezi žáky z Mrzimoru, kteří mířili opačným směrem, vklouzli do opuštěné postranní chodby a pospíchali k dívčím záchodům. Právě zahnuli za roh, když za sebou zaslechli spěšné kroky.
"Percy!" sykl Ron a zatáhl Harryho za velikého kamenného okřídleného lva.
Když se ohlédli, zjistili však, že to není Percy, nýbrž Snape. Prošel chodbou a zmizel jim z očí.
"Co tady dělá?" zašeptal Harry. ,Jak to, že není dole ve sklepení s ostatními učiteli?"
"To se mě neptej."
Co možná nejtišeji se plížili další chodbou a ještě slyšeli Snapeovy kroky, jak se ztrácejí někde vepředu. "Jde do třetího poschodí," mínil Harry ale Ron najednou zdvihl ruku.
"Necítíš něco?"
Harry zavětřil a okamžitě ucítil odporný puch - něco mezi starými ponožkami a veřejným záchodkem, který nejspíš nikdy nikdo neuklízel.
Pak už to i slyšeli: tlumené vrčení a šouravé kroky obrovských nohou. Ron ukázal prstem - na konci chodby po levé straně se směrem k nim pohybovalo něco mohutného. Schovali se ve stínu a dívali se na trolla, jak se vynořil v záblesku měsíčního svitu.
Byl to strašlivý pohled! Troll - tak se totiž říká zlým obrům - byl dvanáct stop vysoký, kůži měl matně, žulově šedou, jeho veliké neohrabané tělo vypadalo skoro jako bludný balvan a nahoře na něm seděla malá lysá hlava, připomínající kokosový ořech. Měl krátké nohy, silné jako tři stromy dohromady, a ploská, rohovitá chodidla. Pach, který vydával, byl neuvěřitelný. V rukou držel veliký dřevěný kyj a vláčel ho po podlaze, tak dlouhé měl paže.
Právě se zastavil u nějakých dveří a nahlédl dovnitř. Zastříhal dlouhýma ušima, jak se ve svém maličkém mozku rozhodoval, pak se ale pomalu nahrbil a vešel do místnosti.
"Klíč je v zámku," zamumlal Harry. "Mohli bychom ho tam zamknout."
"To je dobrý nápad," souhlasil Ron nervózně. Opatrně se blížili k otevřeným dveřím a modlili se, aby troll v tu chvíli nevyšel zase ven; oba dva měli sucho v krku. Pak už Harry jediným skokem vyrazil vpřed, uchopil klič, přibouchl dveře a zamkl.
"A je to!"
Naplněni pýchou nad svým vítězstvím se rozběhli zpátky, ale když dorazili na roh, zaslechli něco, při čem jim stydla krev v žilách - zděšený, ječivý výkřik - a vycházel z místnosti, kterou právě zamkli.
"To snad ne," hlesl Ron, bledý jako Krvavý baron.
"Vždyť to jsou dívčí záchody!" zalapal po dechu Harry.
"Hermiona!" vyjekli svorně.
Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřel a vpadli dovnitř.
Hermiona Grangerová se krčila u protější stěny a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Troll se k ní valil a cestou srážel umyvadla.
"Musíme ho nějak zmást!" zazoufal si Harry; zvedl z podlahy kohoutek a vší silou jím mrštil proti zdi. Troll zůstal stát jen několik stop od Hermiony. Nemotorně se otočil a přihlouple mrkal, aby zjistil, co ten hluk způsobilo, a pak už jeho malá zlá očka objevila Harryho. Ještě chvilku váhal, vzápětí se však místo na Hermionu vrhl na něj a přitom zdvihl svůj kyj.
"Nech toho, ty hlavo skopová!" zařval Ron z opačného rohu místnosti a hodil po něm kovovou trubkou. Troll jako by ani nepostřehl, že ho uhodila do ramene, výkřik však přece zaslechl a znovu zaváhal; nato obrátil svůj ošklivý rypák k Ronovi, takže Harry měl čas ho oběhnout.
"Pojď, poběž, utíkej!" křičel Harry na Hermionu a snažil se ji táhnout ke dveřím, ta však nebyla s to se pohnout; ještě pořád se tiskla ke stěně, ústa hrůzou dokořán.
Ze všeho toho křiku znásobeného ozvěnou jako by se trolla zmocnila vražedná zběsilost. Znovu zařval a vyrazil k Ronovi, který byl nejblíž a neměl kam uprchnout.
Vtom Harry udělal něco, co bylo velice statečné, ale také velice pošetilé: rozběhl se, skočil - a podařilo se mu oběma rukama zezadu chytit trolla kolem krku. Ten vůbec necítil, že na něm Harry visí, ovšem i troll si všimne, když mu někdo vrazí dlouhý kus dřeva do nosu; ve chvíli, kdy Harry skočil, měl ještě pořád v ruce hůlku, a ta teď trollovi zajela rovnou do nosní dírky.
Troll zaskučel bolestí, obrátil se a rozháněl se kyjem, Harry se ho však úporně držel; každou vteřinu ho troll už už musel shodit nebo mu zasadit strašlivou ránu.
Na smrt zděšená Hermiona se zhroutila na podlahu; Ron vytáhl svou vlastní hůlku, i když netušil, co si s ní počne, a potom slyšel sám sebe, jak křičí první zaklínadlo, na které si vzpomněl: "Wingardium Leviosa!"
Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.
Harry vstal. Chvěl se po celém těle a nemohl popadnout dech. Ron tam stál, hůlku ještě pořád nad hlavou, a zíral, co to udělal.
První se zmohla na slovo Hermiona. "Je - je mrtvý?"
"Myslím, že ne," mínil Harry. "Řekl bych, že ho to jen omráčilo."
Sehnul se a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku. Pokrývalo ji cosi jako šedé žmolkovité lepidlo.
"No fuj - trollí holuby z nosu!" A otřel hůlku obrovi o kalhoty.
Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni tři vzhlédli. Do té chvíle si nestačili uvědomit, jaký ztropili rámus, dole však samozřejmě ten rachot a trollův řev musel někdo zaslechnout. Okamžik na to se už vřítila do místnosti profesorka McGonagallová a v patách za ní Snape; jako poslední se objevil Quirrell. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil na nejbližší záchodovou mísu a držel se za srdce.
Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.
"Co vás to pro všecko na světě napadlo?" zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlasu. Harry se podíval na Rona, který tam ještě pořád stál s napřaženou hůlkou. "Máte štěstí, že vás nezabil. Jak to, že nejste ve své ložnici?"
Snape se na Harryho podíval rychlým, pronikavým pohledem. Harry upřel oči na podlahu a přál si, aby Ron konečně sklonil svou hůlku.
Potom se odněkud ze tmy ozval tichý hlásek.
"Prosím, paní profesorko - oni mě totiž hledali."
"Slečno Grangerová!"
Hermioně se konečně podařilo vstát.
"Šla jsem po tom trollovi pátrat, poněvadž - totiž, myslela jsem si, že bych ho mohla zvládnout sama poněvadž jsem o trollech přečetla úplně všecko, víte."
Ronovi vypadla hůlka z ruky. Že by Hermiona Grangerová dokázala někomu z učitelů takhle zalhat?
"Kdyby mě nenašli, byla bych teď už po smrti. Harry mu vrazil do nosu svou hůlku a Ron ho omráčil jeho vlastním kyjem. Vůbec neměli čas, aby někoho volali na pomoc. Zrovna se mě chystal zabít, když se tu objevili."
Harry a Ron se snažili tvářit, jako že to pro ně není žádná novinka.
"Budiž - v tom případě…" řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na všecky tři. "Slečno Grangerová, jak jste mohla být tak pošetilá a myslet si, že sama zmůžete horského trolla?"
Hermiona svěsila hlavu. Harry úplně ztratil řeč: Hermiona byla poslední, od koho by čekal sebemenší překročení školního řádu, a teď tu stála a tvrdila, že ho porušila, jen aby jeho a Rona dostala z maléru; asi jako kdyby jim Snape zničehonic začal rozdávat cukroví.
"Slečno Grangerová, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů," řekla profesorka McGonagallová. "Velice jste mě zklamala. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když půjdete do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích."
Hermiona okamžitě odešla a profesorka McGonagallová se obrátila k Harrymu a k Ronovi.
"Pořád si ještě myslím, že jste měli štěstí; ale jen málo žáků prvního ročníku by se dokázalo vypořádat s dospělým horským trollem. Každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů, a dozví se o tom i profesor Brumbál. Můžete jít."
Oba vyběhli z místnosti a nepromluvili ani slovo, dokud nebyli o dvě poschodí výš. Ulevilo se jim teprve, až když necítili trollův puch, o všem ostatním nemluvě.
"Měli jsme dostat víc než deset bodů," zabručel Ron.
"Chceš říct pět, s těmi, co odečetla Hermioně."
"Od ní to bylo slušné, že nás z toho vysekala," připustil Ron. "Ale koneckonců, my jsme ji opravdu zachránili."
"Možná by žádné zachránce nepotřebovala, kdybychom ji tam s ním nezamkli," připomněl mu Harry. To už dorazili k podobizně Buclaté dámy.
"Prasečí rypák!" řekli a prošli dovnitř. Společenská místnost byla přeplněná a hlučná. Všichni seděli u večeře, kterou jim poslali nahoru; Hermiona však stála sama u dveří a čekala na ně. Malou chvíli všichni tři rozpačitě mlčeli; potom, aniž by pohlédli jeden na druhého, vyhrkli "Díky!" a honem si šli pro jídlo.
Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.

Harry Potter 1 9.kapitola

25. dubna 2013 v 12:15 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola devátá

Půlnoční souboj

Harry nikdy nevěřil, že by se mohl setkat s chlapcem, kterého by nenáviděl ještě víc než Dudleyho - to však bylo předtím, než se seznámil s Draco Malfoyem. Žáci prvního ročníku nebelvírské koleje měli ovšem se Zmijozelem společné jen hodiny lektvarů, takže nemuseli Malfoyovu společnost snášet příliš často; nebo to aspoň platilo až do chvíle, kdy v nebelvírské společenské místnosti objevili připíchnutý lístek, po jehož přečtení všichni zasténali. Ve čtvrtek měly začít hodiny létání - a Nebelvír a Zmijozel je budou mít dohromady.
"To je typické," pronesl Harry ponuře. "Právě na tohle jsem se vždycky tak těšil, a teď abych ze sebe na koštěti dělal hlupáka Malfoyovi před očima."
Na hodiny létání se opravdu těšil víc než na cokoliv jiného.
"Ještě nemůžeš vědět, jestli ze sebe uděláš hlupáka nebo ne," řekl Ron rozvážně. "Já vím, že Malfoy se věčně vychloubá, jak je ve famfrpálu dobrý, ale vsadím se, že jsou to jen řeči."
Malfoy toho o létání opravdu namluvil hodně. Trpce si stěžoval, že žáky prvního ročníku nikdy neberou do kolejních mužstev, a vyprávěl ostatním dlouhé chlubné příběhy, které obvykle končily tím, jak jen o vlásek unikl mudlům ve vrtulnících. Nebyl ovšem sám: podle toho, co tvrdil Seamus Finnigan, i on strávil valnou většinu svého dětství tím, že létal na koštěti sem tam po celém kraji. Dokonce i Ron líčil každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, jak se jednou na Charlieho starém koštěti málem srazil s větroněm. Všichni z kouzelnických rodin se věčně bavili jen o famfrpálu. Ron se už také dostal do velké hádky o fotbalu s Deanem Thomasem, který s nimi bydlel v ložnici: Ron nedokázal pochopit, co může být vzrušujícího na hře s jediným míčem, při které nikdo nesmí létat, a Harry ho přistihl, jak píchá do Deanova plakátu s fotbalovým mužstvem West Hamu, aby přiměl jeho hráče k pohybu.
Neville ještě v životě na koštěti neseděl, poněvadž babička ho nikdy k žádnému nepustila. Harry si v duchu říkal, že k tomu měla pádný důvod, poněvadž Neville se stačil dostat do úctyhodného počtu malérů, i když stál oběma nohama na zemi.
Hermiona Grangerová byla z létání málem stejně nervózní jako Neville. Bylo to něco, čemu jste se nemohli naučit nazpaměť z knížek - ale ne že by se o to snad nepokusila. Ve čtvrtek při snídani je do omrzení nudila dobrými radami, jak si při létání počínat; našla si je v knihovně, v knize, která se jmenovala Famfrpál v průběhu věků. Neville visel na každém jejím slově, jak se zoufale snažil objevit něco, co by mu pak pomohlo aspoň viset na koštěti, všechny ostatní však velice potěšilo, když Hermioninu přednášku přerušily poštovní sovy.
Od Hagridova vzkazu nedostal Harry ani jediný dopis a Malfoy si toho samozřejmě stačil všimnout. Jeho vlastní výr mu každou chvíli nosil z domova balíčky s cukrovím a Malfoy je u zmijozelského stolu se škodolibou radostí rozbaloval.
Velká sova pálená přinesla Nevillovi malý balíček od babičky. Rozrušeně ho otevřel a ukázal všem skleněnou kouli velikou jako kulička na hraní, která se zdála být plná bílého kouře.
"To je Pamatováček!" vysvětlil jim. "Babička ví, že jsem zapomnětlivý - tahle koule vám řekne, když jste něco zapomněli udělat. Prostě ji takhle stisknete a když zčervená - hm…" Protáhl obličej, poněvadž Pamatováček se v tu chvíli rozzářil až do ruda, "…tak jste na něco zapomněli…"
Neville se ještě snažil upamatovat, nač zapomněl, když mu Draco Malfoy, který procházel kolem nebelvírského stolu, vytrhl Pamatováčka z ruky.
Harry a Ron byli vmžiku na nohou. Napůl doufali, že budou mít důvod se s Malfoyem poprat, ale profesorka McGonagallová, která dokázala odhadnout každý malér rychleji než kterýkoliv jiný učitel, byla u nich jako blesk.
"Copak tady vyvádíte?"
"Malfoy mi sebral mého Pamatováčka, paní profesorko."
Malfoy, celý zamračený, spěšně upustil Pamatováčka zpátky na stůl.
"Jen jsem si ho prohlížel," řekla vytratil se jako dým, s Crabbem a Goylem v patách.
Toho odpoledne o půl čtvrté seběhli Harry, Ron a ostatní žáci z Nebelvíru po hlavním schodišti na školní pozemky na svou první hodinu létání. Byl jasný, větrný den a tráva jim šustila pod nohama, jak scházeli po svažitých lukách k rovnému palouku na opačné straně od zapovězeného lesa, jehož temné stromy se v dáli zmítaly ve větru.
Žáci ze Zmijozelu už byli na místě, stejně jako dvacet košťat, vyrovnaných v úhledných řadách na zemi. Harry už stačil vyslechnout Freda a George Weasleyovy, jak si na školní košťata stěžují; podle nich se některá začala chvět, jestliže jste vyletěli příliš vysoko, nebo zas vždycky táhla mírně doleva.
Mezitím dorazila i jejich učitelka, madame Hoochová. Měla krátké šedé vlasy a žluté oči jako jestřáb. "Nač ještě všichni čekáte?" utrhla se na ně. "Každý se postavte k jednomu koštěti. A švihem, hoďte sebou!" Harry se podíval na své koště. Bylo staré a některé pruty trčely roztodivnými směry.
"Natáhněte pravou ruku a položte ji na koště," vysvětlovala madame Hoochová vepředu, "a křikněte Vzhůru!"
"Vzhůru!" vykřikli všichni.
Harrymu koště okamžitě vklouzlo do ruky, bylo však jedno z mála, které to udělaly. Koště Hermiony Grangerové se prostě jen válelo po zemi, a to Nevillovo se vůbec nepohnulo. Možná že košťata, stejně jako koně, dokážou poznat, když někdo má strach, pomyslel si Harry; z toho, jak se Nevillovi třásl hlas, bylo až příliš jasné, že by rád zůstal stát nohama na zemi.
Pak jim madame Hoochová ukázala, jak mají na košťatech sedět, aby z nich nesklouzli, chodila podle řad sem tam a ukazovala jim, jak je mají držet. Harryho i Rona potěšilo, když řekla Malfoyovi, že to celá léta dělal špatně.
"Až teď zapískám, pořádně se odrazíte nohama od země," řekla madame Hoochová. "Držte svá košťata rovně, vyleťte několik stop vzhůru a pak se mírně nakloňte dopředu a sneste se zas dolů. Takže až zapískám - tři - dva -"
To však už Neville, celý nesvůj, nervózní a vystrašený, že zůstane na zemi, se vší silou odrazil ještě dřív, než madame Hoochová přiložila píšťalku ke rtům.
"Zpátky, chlapče!" křikla na něj, Neville však letěl vzhůru jako zátka vystřelená z lahve - dvanáct stop - dvacet stop - Harry viděl jeho vystrašený sinalý obličej, jak se dívá na palouk, který se od něj rychle vzdaloval, viděl, jak Neville vyjekl, sklouzl z koštěte a ŽUCH! zazněl temný zvuk pádu, něco ošklivě prasklo a Neville ležel v trávě, tváří dolů, jako hromádka neštěstí. Jeho koště ještě pořád stoupalo výš a výš, a pak se začalo lenivě snášet směrem k zapovězenému lesu, až ho ztratili z dohledu.
Madame Hoochová se skláněla k Nevillovi, v obličeji stejně bledá jako on.
"Zlomené zápěstí," zaslechl ji Harry zamumlat. "No tak, chlapče, to bude dobré, vstávej."
Pak se obrátila k ostatním žákům.
"Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku."
Neville odkulhal pryč s madame Hoochovou, která ho podpírala; tvář měl plnou slz a držel si zápěstí. Jakmile byli z doslechu, Malfoy se nahlas rozchechtal.
"Viděli jste, jak se ten nekňuba tvářil?" Ostatní ze Zmijozelu se připojili.
"Zavři zobák, Malfoyi," vyjela na něj Parvati Patilová.
"Ale, tak ty se budeš Longbottoma zastávat?" řekla Pansy Parkinsonová, tvrdolící děvče ze Zmijozelu. "V životě bych si nemyslela, že zrovna tobě se zamlouvají malí tlustí ufňukánkové, Parvati."
"Podívejte se!" vykřikl náhle Malfoy, vyrazil vpřed a chňapl po něčem v trávě. "To je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina."
Pamatováček se zatřpytil v paprscích slunce, jak ho zdvihl.
"Dej to sem, Malfoyi," vyzval ho Harry klidně. Naráz všichni zmlkli a dívali se na ně.
Malfoy se nepěkně ušklíbl.
"Myslím, že ho nechám někde, kde by si ho Longbottom mohl vyzvednout - co takhle někde na stromě?"
"Dej to sem!" vřískl Harry, to však už Malfoy naskočil na své koště a vznesl se vzhůru. Opravdu nelhal, uměl létat dobře - a když už se vznášel u nejvyšších větví velkého dubu, křikl dolů: "Tak si pro něj pojď, Pottere!"
Harry uchopil své koště.
"Ne!" zaječela Hermiona Grangerová. "Madame Hoochová říkala, že se nesmíme ani hnout - dostaneš nás všecky do maléru."
Harry si jí nevšímal. Krev mu bušila ve spáncích. Nasedl na koště, odrazil se, jak mohl nejvíc, a pak už se řítil vzhůru, vítr mu svištěl ve vlasech a jeho hábit vlál za ním - potom si v návalu divoké radosti uvědomil, že objevil něco, co umí, aniž by ho to někdo musel učit - bylo to snadné, bylo to úžasné! Trochu koště nadzdvihl, aby se dostal ještě výš, a zdola slyšel vřeštění a jíkání děvčat a Ronovo obdivné zavýsknutí.
Prudce své koště otočil a octl se ve vzduchu Malfoyovi tváří v tvář. Malfoy se tvářil ohromeně.
"Dej to sem," křikl Harry, "nebo tě z toho koštěte shodím!"
"Nepovídej," řekl Malfoy a chtěl se posměšně ušklíbnout, tvářil se však nejistě.
Harry kupodivu věděl, co má dělat. Naklonil se dopředu a uchopil koště pevně oběma rukama, takže vystřelilo směrem k Malfoyovi jako kopí. Malfoy mu na poslední chvíli stačil uhnout; Harry se prudce otočil a přidržel koště rovně. Několik studentů dole začalo tleskat.
"Tady není žádný Crabbe ani Goyle, aby tě tahali z bryndy, Malfoyi," řekl Harry.
Zdálo se, že Malfoy si to uvědomil také.
"Tak si ji chyť, jestli to dokážeš!" křikl, vyhodil skleněnou kouli vysoko do vzduchu a vyrazil zpátky dolů.
Harry jako ve zpomaleném záběru viděl, jak koule letí vzhůru a pak začíná padat. Nahnul se dopředu, namířil své koště násadou dolů a v příští vteřině se už stále rychleji střemhlav řítil za koulí - vítr mu fičel v uších a mísil se s výkřiky diváků - natáhl ruku a pouhou stopu nad zemí kouli zachytil, právě včas, aby ještě vyrovnal své koště, a pak už měkce přistál na trávníku; Pamatováčka tiskl pevně v dlani.
"HARRY POTTERE!"
Srdce mu spadlo do kalhot ještě rychleji, než předtím letěl dolů. Přes palouk k nim běžela profesorka McGonagallová. Harry vstal a třásl se po celém těle.
"Nikdy - za celou tu dobu, co jsem v Bradavicích -"
Profesorkou McGonagallovou to tak otřáslo, že se málem nezmohla na slovo, a brýle se jí rozlíceně blýskaly, "- jak jste se opovážil - vždyť jste si mohl srazit vaz -"
"On za to nemůže, paní profesorko -"
"Vy mlčte, slečno Patilová -"
"Ale když Malfoy -"
"To stačí, pane Weasleyi. Pottere, pojďte se mnou." Harry ještě zahlédl, jak vítězoslavně se tváří Malfoy, Crabbe i Goyle, když on sám strnule vykročil za profesorkou McGonagallovou, která dlouhými kroky zamířila k hradu. Bylo mu jasné, že ho vyloučí. Chtěl něco říci na svou obhajobu, naráz však jako by ztratil hlas. Profesorka McGonagallová pochodovala vpřed a na Harryho se ani neohlédla; musel klusat, aby jí stačil. Takže všecko zkazil; neobstál v Bradavicích ani dva týdny, a za deset minut už se bude balit. Co řeknou Dursleyovi, až se objeví ve dveřích?
Nahoru po hlavních schodech, potom po mramorovém schodišti uvnitř, a profesorka McGonagallová ještě pořád neřekla ani slovo. Otvírala dokořán jedny dveře po druhých, rázně pochodovala po chodbách a Harry nešťastně klusal za ní. Možná ho vede k Brumbálovi. Vzpomněl si na Hagrida, kterého sice vyloučili, ale směl v Bradavicích zůstat jako hajný. Možná by se mohl stát jeho pomocníkem. Sevřel se mu žaludek, když si to představil - že by se jen díval, jak se z Rona a z ostatních stanou kouzelníci a čarodějky, zatímco on se bude ploužit po školních pozemcích a nosit Hagridovi brašnu.
Profesorka McGonagallová zůstala stát před jednou z učeben. Otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. "Promiňte, profesore Kratiknote, mohl byste mi na chvilku půjčit Wooda?"
Wooda? pomyslel si Harry zmateně. Že by se tak jmenovala rákoska, kterou ho hodlá potrestat? Ukázalo se však, že Wood je osoba z masa a kostí, ramenatý student pátého ročníku, který teď rozpačitě vyšel z Kratiknotovy třídy.
"Pojďte se mnou, oba dva," vybídla je profesorka McGonagallová a šli chodbou dál; Wood si Harryho jen zvědavě prohlížel.
"Pojďte sem."
Profesorka McGonagallová je zavedla do třídy, která byla prázdná až na Protivu, který v tu chvíli horlivě psal na tabuli sprostá slova.
"Vypadni, Protivo!" vyjela na něj. Protiva hodil křídu do nádoby na odpadky, až to řinklo, a s hlasitým klením vyběhl ven. Profesorka McGonagallová za ním zabouchla dveře a otočila se k oběma chlapcům.
"Pottere, tohle je Oliver Wood. Woode, našla jsem vám chytače."
Wood se už netvářil zmateně, ale radostně. "To myslíte vážně, paní profesorko?"
"Naprosto vážně," řekla profesorka McGonagallová břitce. "Ten chlapec to má v sobě. V životě jsem nic takového neviděla. Opravdu jste seděl na koštěti poprvé, Pottere?"
Harry mlčky přikývl. Neměl zdání, oč jde, ale nevypadalo to, že by ho chtěli vyloučit, a do nohou jako by se mu začal vracet cit.
"Letěl střemhlav padesát stop a pak tu věc chytil do ruky," vysvětlovala Woodovi profesorka McGonagallová. "A vyvázl bez jediného škrábnutí. To by nedokázal ani Charlie Weasley."
Wood se teď tvářil, jako by se mu naráz splnily všecky jeho sny.
"Už jsi někdy viděl hrát famfrpál, Pottere?" zeptal se vzrušeně.
"Wood je kapitán nebelvírského mužstva," vysvětlila profesorka McGonagallová.
"A na chytače má i správnou postavu," mínil Wood; obcházel teď kolem Harryho a bedlivě si ho prohlížel. "Lehký - rychlý - musíme mu sehnat pořádné koště, paní profesorko - řekl bych Nimbus Dva tisíce nebo Zameták Sedm."
"Promluvím s profesorem Brumbálem, jestli bychom mohli porušit to pravidlo o prvním ročníku. Pánbůh ví, že potřebujeme lepší mužstvo než loni. V tom posledním zápasu nás Zmijozel vysloveně převálcoval, trvalo kolik týdnů, než jsem se Severusi Snapeovi zas mohla podívat do tváře."
Profesorka McGonagallová přes brýle na Harryho přísně pohlédla.
"Doufám, že uslyším, jak usilovně trénujete, Pottere; nebo si to ještě rozmyslím a potrestám vás."
Potom se náhle usmála.
"Váš otec by na vás byl určitě hrdý," řekla. "On sám hrál famfrpál výborně."
"Ty si děláš legraci."
Seděli u večeře a Harry právě Ronovi dopověděl, co se stalo poté, co odešel pryč s profesorkou McGonagallovou. Ron držel na půl cestě k ústům kousek masového a ledvinkového pudinku, ale úplně na něj zapomněl.
"Chytače?" řekl. "Ale prváci přece nikdy - budeš ten nejmladší hráč naší koleje možná za kolik -"
"Za celé století," řekl Harry a strčil si do úst pořádné sousto. Po odpoledním vzrušení měl mimořádný hlad. "Wood mi to řekl."
Jeho vyprávění na Rona natolik zapůsobilo a ohromilo ho, že teď jen seděl a zíral na Harryho.
"Příští týden začnu trénovat," sdělil mu Harry. "Ale nikomu ani slovo! Wood chce, aby to zůstalo v tajnosti."
V tu chvíli vešli do jídelny Fred a George Weasleyovi, všimli si Harryho a spěšně zamířili k němu.
"Výborně, Pottere," zajásal George polohlasem. "Wood nám to všecko řekl. My za kolejní družstvo hrajeme také - jsme odrážeči."
"Řeknu ti, že letos ten pohár ve famfrpálu určitě vyhrajeme," prohlásil Fred. "Nevyhráli jsme od té doby, co Charlie skončil školu, ale tenhle rok budeme mít vynikající mužstvo. Musíš být opravdu dobrý, Harry; Wood málem nadskakoval, když nám o tobě vykládal."
"Ale teď už musíme jít. Lee Jordan si myslí, že objevil nový tajný východ ze školy."
"Vsadím se, že je to ten za sochou Gregory Smarmyho, který jsme našli hned první týden. Tak nashle!"
Sotva že Fred s Georgem odešli, objevil se někdo mnohem méně vítaný: Malfoy, a po jeho boku Crabbe a Goyle.
"Ještě jsi naposled přišel na večeři, Pottere? A v kolik hodin nasedáš do vlaku zpátky k mudlům?"
"Teď když jsi zpátky na zemi a jsou s tebou tvoji malí kamarádíčkové, nějak si troufáš víc než předtím," řekl Harry chladně. Crabbe ani Goyle samozřejmě vůbec nebyli malí, jelikož však u čestného stolu seděla spousta učitelů, jeden jak druhý mohli jen svírat pěsti, až jim praštěly klouby, a mračit se.
"S tebou si to vyřídím sám, a kdy budeš chtít," prohlásil Malfoy. "Třeba hned dnes večer. Dáme si kouzelnický souboj - jenom hůlky, jeden druhého se ani nedotkne. Co říkáš? Ty jsi o kouzelnickém souboji nejspíš ještě neslyšel, že?"
"Samozřejmě že slyšel," otočil se k nim Ron. "Já budu jeho sekundant, a kdo tvůj?"
Malfoy se podíval na Crabbeho a Goyla, jako by posuzoval, kdo z nich je lepší.
"Crabbe," řekl. "Vyhovuje ti půlnoc? Sejdeme se v pamětní síni, ta je vždycky otevřená."
Když pak odešel, Ron a Harry se podívali jeden na druhého.
"Co je to kouzelnický souboj?" zeptal se Harry. "A co znamená, že jsi můj sekundant?"
"Sekundant je od toho, aby tě vystřídal, až budeš po smrti," řekl Ron ledabyle a konečně se pustil do studeného pudinku. Když postřehl výraz v Harryho obličeji, dodal spěšně: "Ale lidé přicházejí o život jen při opravdových soubojích, rozumíš, se skutečnými kouzelníky. Ty a Malfoy budete jeden na druhého nanejvýš sršet jiskry. Ani jeden z vás nezná tolik kouzel, aby tomu druhému mohl doopravdy ublížit. Ostatně se vsadím, že počítal, že odmítneš."
"A co když zamávám hůlkou a nic se nestane?"
"Tak ji zahodíš a dáš mu jednu do nosu," navrhl Ron.
"Promiňte."
Oba chlapci vzhlédli. Byla to Hermiona Grangerová.
"Copak se tady člověk nemůže v klidu najíst?" ohradil se Ron.
Hermiona si ho nevšímala a obrátila se na Harryho.
"Já za to opravdu nemůžu, ale slyšela jsem, o čem jste s Malfoyem mluvili -"
"Vsadím krk, že za to můžeš," zamumlal Ron.
"- a nesmíš se v noci toulat po škole, uvědom si, o kolik bodů bys Nebelvír připravil, kdyby tě chytili, a oni tě určitě chytí! Vlastně to od tebe je velice sobecké."
"A tobě zas do toho vůbec nic není," odsekl Harry.
"Dobrou noc," řekl Ron.
Nicméně to nebylo právě nejlepší zakončení dne, říkal si Harry, když o dost později ležel s otevřenýma očima a poslouchal, jak Dean a Seamus usínají (Neville se ještě nevrátil z ošetřovny). Ron mu celý večer dával takové rady jako: "Pokud na tebe přijde s nějakou kletbou, radši uskoč, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se proti nim bránit." Navíc bylo dost možné, že je přistihne Filch nebo paní Norrisová, a Harry měl pocit, že riskuje příliš, když ještě dnes opět poruší školní řád. Na druhé straně se před ním znovu a znovu vynořoval ze tmy Malfoyův posměšný výraz - a teď měl příležitost, aby si to s ním vyřídil pěstmi, a nehodlal o ni přijít.
"Je půl dvanácté," zamumlal konečně Ron, "už bychom měli jít."
Oblékli si župany, vzali si své hůlky a vyplížili se místností ve věži, dolů po točitém schodišti a do společenské místnosti Nebelvíru. V krbu ještě žhnulo pár uhlíků a v jejich záři všechna křesla vypadala jako hrbaté černé stíny. Byli už málem u průchodu zakrytého obrazem, když se z nejbližšího křesla ozval něčí hlas: "Nechce se mi věřit, že to opravdu chceš udělat, Harry."
Pak se rozsvítila lampa. Byla to Hermiona Grangerová, v růžovém županu a celá zamračená.
"Ty!" vybuchl Ron vztekle. "Vrať se pěkně do postele!"
"Málem jsem to řekla tvému bratrovi," odsekla Hermiona. "Percy je přece prefekt, ten by vám to zarazil."
Harry jen nevěřícně koukal, že někdo může být tak vlezlý.
"Prosím tě, pojď," řekl Ronovi. Zatlačil na podobiznu Buclaté dámy a prolezl otvorem.
Hermiona se však nemínila tak snadno vzdát. Prolezla otvorem v podobizně za Ronem a syčela na oba jako rozčilená husa.
"Vám totiž vůbec nezáleží na Nebelvíru, vám záleží jedině na vás. Nechci, aby Zmijozel získal školní pohár jen proto, že nás připravíte o všechny body, co jsem dostala od profesorky McGonagallové za to, že jsem uměla kouzelnická slova pro přeměny."
"Běž pryč!"
"To půjdu, ale varovala jsem vás; až zítra budete sedět ve vlaku domů, vzpomeňte si, co jsem vám říkala, oba dva jste tak -"
Už se však nedozvěděli, jací jsou. Hermiona se otočila k podobizně Buclaté dámy, aby se vrátila dovnitř, a zjistila, že se dívá na prázdné plátno. Buclatá dáma odešla na nějakou noční návštěvu, a Hermiona nemohla zpátky do nebelvírské věže.
"Ale co si teď počnu?" zavřískla na ně.
"To je tvoje starost," řekl Ron. "My už musíme jít, nebo přijdeme pozdě."
Ještě ani nebyli na konci chodby, když je Hermiona dohonila.
"Půjdu s vámi," řekla.
"To tedy nepůjdeš."
"Myslíte, že tady budu trčet a čekat, až mě Filch chytí? Jestli nás najde všechny tři, řeknu mu po pravdě, že jsem se vás snažila zastavit, a vy mi to můžete potvrdit."
"Tak drzou holku jsem ještě neviděl," řekl Ron nahlas.
"Kušte, oba dva!" poručil Harry ostře. "Něco jsem zaslechl."
Jako by tam někdo frkal nebo čenichal.
"Že by to byla paní Norrisová?" vydechl Ron a mhouřil oči do tmy.
Nebyla to však paní Norrisová, ale Neville. Ležel na podlaze stočený do klubíčka a tvrdě spal, ale jak se připlížili blíž, vmžiku se probudil.
"Díky bohu, že jste mě našli! Jsem tady už kolik hodin; nemohl jsem si vzpomenout, jaké je nové heslo, abych se dostal do postele."
"Mluv tiše, Neville. Heslo je Prasečí rypák, ale teď ti nebude nic platné, poněvadž Buclatá dáma si někam vyrazila."
"Co tvoje ruka?" zeptal se Harry.
"Je v pořádku," řekl Neville a ukázal jim ji. "Madame Pomfreyová mi ji napravila ani ne za minutu."
"Dobrá - totiž, Neville, my teď musíme někam jít, uvidíme se později -"
"Nenechávejte mě tu!" bránil se Neville a s námahou vstal. "Nechci tu zůstat sám - už dvakrát tudy prošel Krvavý baron."
Ron se podíval na hodinky a pak nasupeně koukl na Hermionu a na Nevilla.
"Jestli nás kvůli někomu z vás chytí, nedám si pokoj, dokud se nenaučím tu satanskou kletbu, o které nám říkal Quirrell, a neprokleju vás."
Hermiona otevřela ústa, nejspíš aby Ronovi naprosto přesně vysvětlila, jak se satanské kletby používá, Harry však na ni zasyčel, ať je potichu, a kývl na ně, aby šli dál.
Procházeli chodbami, na které se z vysokých oken linuly pruhy měsíčního světla. Při každé zatáčce se Harry obával, že narazí na Filche nebo na paní Norrisovou, ale štěstí jim přálo. Spěšně vyběhli po schodišti do třetího patra a po špičkách došli do pamětní síně.
Malfoy a Crabbe tam ještě nebyli. Kazety s křišťálovými trofejemi se v měsíčním svitu jasně třpytily. Poháry, štíty, talíře a sošky zářily do tmy stříbrem a zlatem. Plížili se podle zdí a nespouštěli oči ze dveří na obou stranách místnosti. Harry vytáhl hůlku pro případ, že by Malfoy vtrhl dovnitř a pustil se okamžitě do něj. Minuty se vlekly jedna za druhou.
"Má zpoždění, nejspíš si nadělal do kalhot," řekl Ron šeptem.
Pak se ze sousední místnosti ozval nějaký zvuk a všichni sebou trhli. Harry sotva stačil zvednout hůlku, když uslyšeli něčí hlas - a nebyl to Malfoy.
"Pořádně tu všechno pročichej, zlatíčko, možná se schovávají někde v koutě."
To Filch mluvil na paní Norrisovou. Zděšený Harry divoce kýval na ostatní, aby šli za ním, jak nejrychleji mohou, a tak ve vší tichostí dorazili k protějším dveřím. Nevillův hábit prudce pleskl kolem rohu, když uslyšeli, jak Filch vchází do pamětní síně.
"Určitě tu někde jsou," slyšeli ho, jak mumlá. "Nejspíš se schovali."
"Tudy!" nehlasně vyzval Harry ostatní, a zděšeně se plížili dlouhou chodbou plnou rytířských brnění. Slyšeli, jak se k ním Filch blíží. Vtom Neville vylekaně zakvičel a dal se do běhu - klopýtl, chytil se Rona kolem pasu a oba dva vrazili rovnou do jednoho brnění.
Řinčení a lomozu bylo dost, aby to probudilo celý hrad.
"UTÍKEJTE!" zařval Harry a všichni čtyři vyrazili vpřed; už se neohlíželi, jestli je jim Filch v patách nebo ne - proběhli otevřenými dveřmi a pak se tryskem hnali nejdřív jednou chodbou a pak druhou. Harry běžel v čele, aniž věděl, kde jsou, ani kam utíkají protrhli nějaký čaloun a octli se v tajné chodbě, spěšně jí proběhli a pak naráz stáli před učebnou kouzelných formulí, o které věděli, že je na míle daleko od pamětní síně.
"Myslím, že jsme ho setřásli," zasupěl Harry, opíral se o studenou zeď a utíral si čelo. Neville byl celý zkroucený, sípěl a zajíkal se.
"Já - jsem - vám - to - říkala," funěla Hermiona, která ne a ne popadnout dech, "já - vám - to - říkala!"
"Musíme zpátky do nebelvírské věže," řekl Ron, "a to co nejrychleji."
"Malfoy ti nastražil past," řekla Harrymu Hermiona. "Teď už to chápeš, viď? Vůbec se s tebou nechtěl sejít - zato Filch věděl, že v pamětní síni někdo bude. Malfoy mu určitě dal hlášku!"
Harry si pomyslel, že Hermiona má nejspíš pravdu, ale nehodlal jí to přiznat.
"Jdeme!" Tak jednoduché to ovšem být nemělo. Neušli víc než dvanáct kroků, když cvakla klika a ze třídy před nimi cosi vystřelilo ven.
Byl to Protiva. Okamžitě je zahlédl a nadšeně zavřeštěl.
"Buď zticha, Protivo - prosím - nebo nás vyhodí." Protiva se kdákavě zachechtal.
"O půlnoci a na vycházce, malí prvňáčkové? Ale, ale! Zlobiví, zlobiví, za chvíli vás dohoní!"
"Jestli nás neprozradíš, tak ne, prosím, Protivo."
"Vlastně bych to měl povědět Filchovi, to bych tedy měl," řekl Protiva svatouškovsky, ale oči se mu zlomyslně zaleskly. "Je to pro vaše vlastní dobro, na to nezapomeňte!"
"Uhni!" vyštěkl Ron a ohnal se po něm - to ovšem byla veliká chyba.
"STUDENTI NEJSOU V POSTELI!" zařval Protiva z plných plic. "STUDENTI NEJSOU V POSTELI, JSOU NA CHODBĚ PŘED UČEBNOU FORMULÍ!"
Proklouzli kolem něj a prchali jako o život, až na konec chodby, kde narazili na dveře - ale ty byly zamčené.
"A máme to!" zasténal Ron, když se do nich bezmocně opírali. "Jsme v pytli! Tohle je konec!"
To už slyšeli kroky, jak Filch běžel, co mu nohy stačily, k místu, kde Protiva hulákal.
"Pusťte mě k tomu," utrhla se na ně Hermiona. Uchopila Harryho hůlku, poklepala na zámek a zašeptala: "Alohomora!"
Zámek cvakl a dveře se rozletěly - vrhli se dovnitř všichni najednou, spěšně za sebou zavřeli, přitiskli uši ke dveřím a poslouchali.
"Kam šli, Protivo?" ptal se Filch. "Pověz mi to, ale rychle."
"Řekni prosím."
"Nech toho šaškování, Protivo, ptám se tě, kam šli?"
"Jestli neřekneš prosím, neřeknu ti nic," prohlásil Protiva svým protivným, zpěvavým hlasem.
"No dobrá - prosím."
"NIC! Cha cha! Říkal jsem, že ti neřeknu nic, když nepoprosíš! Cha cha cha!" Slyšeli, jak Protiva uhání pryč a Filch jak vztekle nadává.
"Myslí, že jsou ty dveře zavřené," zašeptal Harry. "Počítám, že jsme z toho venku - nech toho, Neville!"
Neville ho totiž už chvíli tahal za rukáv županu. "Co se děje?"
Harry se otočil - a hned měl jasno, co se děje. Na okamžik si myslel, že je to jenom zlý sen - tohle bylo příliš, po všem, co toho večera už měli za sebou.
Nebyli v žádné učebně, jak si do té chvíle myslel. Byli na chodbě. Na zapovězené chodbě ve třetím poschodí - a teď už také věděli, proč tam nikdo nesmí.
Hleděli přímo do očí nestvůrného psa, který vyplňoval celý prostor mezi stropem a podlahou. Měl tři hlavy: tři páry očí, kterými zběsile koulel, tři nosy, které se natahovaly k nim a vzrušeně čenichaly; a tři ucintané tlamy, v kterých ze zažloutlých tesáků visely slizké provazce slin.
Pes stál nehybně a upíral na ně všech šest očí, Harry však věděl, že ještě nejsou mrtví jen proto, že ho jejich nenadálý vpád zaskočil; zřejmě však se s tím překvapením rychle vyrovnával a nebylo pochyb, co znamená jeho hromové vrčení.
Harry spěšně sáhl po klice - pokud si musel vybrat mezi Filchem a smrtí, přece jen raději volil Filche. Spadli dozadu - Harry přibouchl dveře a pak už se hnali nebo spíš letěli chodbou zpátky. Filch si zřejmě pospíšil hledat je jinde, poněvadž ho nikde neviděli, ale na tohle skoro ani nemysleli - chtěli se prostě dostat co možná nejdál od toho netvora. Nezastavili se, dokud nedoběhli k podobizně Buclaté dámy v sedmém poschodí.
"Kde jste proboha všichni chodili?" zeptala se, když viděla, jak jim župany visí z ramen a jaké mají rudé, zpocené obličeje.
"Na tom nesejde - Prasečí rypák! Prasečí rypák!" zasípal Harry, a podobizna se odklopila. Prolezli do společenské místnosti a padli do křesel, ještě celí roztřesení.
Trvalo chvíli, než někdo z nich pronesl jediné slovo. Neville vypadal, jako by už v životě neměl promluvit.
"Co tím asi mohou sledovat, když takové stvoření drží zamčené ve škole?" řekl Ron nakonec. "Jestli se nějaký pes potřebuje proběhnout, tak je to tenhle."
To už se Hermioně stačil vrátit jak dech, tak špatná nálada.
"Vy zřejmě ani jeden pro oči nevidíte, co?" utrhla se na ně. "Copak jste si vůbec nevšimli, na čem ten pes stál?"
"Na podlaze?" zaváhal Harry. "Na nohy jsem se mu opravdu nedíval, měl jsem plnou hlavu jeho zubů."
"Ne, nestál na podlaze. Stál na padacích dveřích. Docela určitě tam něco hlídá."
Vstala a probodla je zlobným pohledem.
"Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní. Mohli jsme všichni přijít o život - nebo nás mohli všechny vyloučit, a to by bylo ještě horší. A teď, jestli vám to nevadí, si půjdu lehnout."
Ron za ní zíral s otevřenými ústy.
"Ne, opravdu nám to nevadí," řekl. "Jeden by si mohl myslet, že jsme ji s sebou vláčeli násilím, co říkáš?"
Když však Harry zalezl zpátky do postele, Hermionina slova ho navedla, aby uvažoval o něčem jiném. Ten pes něco hlídal. Jak že to řekl Hagrid? Gringottova banka byla to nejbezpečnější místo na světě, když jste chtěli něco schovat - snad jenom s výjimkou Bradavic.
Vypadalo to, že se už Harry dovtípil, kde teď je ten malý umolousaný balíček z trezoru číslo sedm set třináct.

Harry Potter 1 8.kapitola

25. dubna 2013 v 12:09 | Míša |  Kámen Mudrců - Kniha online

Kapitola osmá

Učitel lektvaru

"Tamhle je, podívejte!"
"Kde?"
"Vedle toho vysokého kluka s rudými vlasy."
"Ten s těmi brýlemi?"
"Viděl jsi mu do tváře?"
"Viděls tu jeho jizvu?"
Od chvíle, kdy Harry příštího dne ráno vyšel z ložnice, nepřestával kolem sebe slyšet šuškání. Studenti, kteří čekali před učebnami, si stoupali na špičky, aby si ho prohlédli, nebo se otáčeli a s vyvalenýma očima šli chodbou nazpátek, jen aby ho mohli potkat. Harry by si býval přál, aby to nedělali; sám se totiž soustřeďoval na to, aby našel učebnu, kam má jít.
V Bradavicích bylo sto čtyřicet dva schodišť; některá široká a prostorná, jiná naopak úzká a rozviklaná. Některá v pátek vedla jinam než jindy a na dalších v půli najednou zmizel schod a museli jste si pamatovat, že ho máte přeskočit. Byly tam dveře, které se neotevřely, pokud jste je o to zdvořile nepožádali nebo jste se jich nedotkli na jediném správném místě, a dveře, které vůbec nebyly dveře, nýbrž pevné zdi, a ty to jen předstíraly. Právě tohle bylo velice těžké - zapamatovat si, kde co je, poněvadž všecko jako by bylo neustále v pohybu. Lidé na obrazech se každou chvíli navzájem navštěvovali a Harry si byl jist, že dokonce i brnění mohou chodit.
Pomoc se nedala čekat ani od duchů. Vždycky jste se ošklivě polekali, když některý zničehonic proklouzl dveřmi, které jste se pokoušeli otevřít. Skoro bezhlavý Nick novým nebelvírským studentům vždycky ochotně ukázal, kam mají jít, zato potkat strašidlo Protivu, když jste už tak šli pozdě na vyučování, bylo horší než dvoje zamčené dveře a záludné schodiště. Určitě vám vysypal na hlavu koš na papír, podtrhl vám koberec pod nohama, házel po vás kousky křídy nebo se připlížil zezadu, abyste ho neviděli, chytil vás za nos a zavřeštěl: "DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!"
Ještě horší než Protiva - pokud to vůbec bylo možné - byl školník Argus Filch. Harry a Ron si to u něj stačili rozlít hned první den ráno. Filch je přistihl, jak se pokoušejí násilím otevřít jakési dveře, které naneštěstí vedly právě do zakázané chodby ve třetím patře. Nechtěl věřit, že jen zabloudili, naopak byl přesvědčen, že se je pokoušejí vypáčit úmyslně, a hrozil jim, že je zavře do kobky ve sklepě; nakonec je zachránil profesor Quirrell, který zrovna šel kolem.
Filch měl kočku, které říkali paní Norrisová, takové vychrtlé, špinavě hnědožluté stvoření s vypoulenýma očima jako dvě lampy, úplně stejnýma, jako měl školník. Paní Norrisová hlídkovala po chodbách sama; a pokud jste před ní porušili školní řád, třeba jen palcem u nohy překročili povolenou čáru, bleskurychle zmizela a dvě vteřiny nato už tu stál udýchaný Filch. Ten znal tajné chodby po celé škole líp než kdo jiný (snad s výjimkou dvojčat Weasleyových) a dokázal se objevit stejně nenadále jako duchové. Všichni studenti ho nenáviděli a mnoho z nich si ze všeho nejvíc přálo, aby mohli paní Norrisovou pořádně nakopnout.
Pokud se vám nakonec podařilo učebnu najít, byly tu ještě samotné hodiny: jak Harry zakrátko zjistil, čáry a kouzla obnášely daleko víc než jenom mávnout hůlkou a pronést několik podivných slov.
Každou středu o půlnoci museli svými dalekohledy zkoumat roční oblohu a učit se názvy různých hvězd a pohyby planet. Třikrát týdně chodili do skleníků vzadu za hradem a pod vedením obtloustlé malé čarodějky, profesorky Prýtové, studovali bylinkářství: učili se, jak zacházet se všemi těmi podivnými rostlinami a houbami, a dozvídali se, k čemu se jich používá.
Rozhodně nejnudnější ze všech předmětů byly dějiny čar a kouzel, jediný předmět, na který měli ducha. Profesor Binns byl už opravdu velice starý; jednou usnul před krbem ve sborovně, a když příštího dne ráno vstal a šel na hodinu, své tělo tam nechal. Profesor Binns jednotvárně mumlal a žáci si zapisovali jména a data, ovšem Emerich Zlý a Uric Podivný se jim pořád pletli dohromady.
Profesor Kratiknot, který je měl učit kouzelné formule, byl maličký hubený kouzelník, který se vždycky musel postavit na hromádku knih, aby viděl přes stůl. Na začátku první hodiny si udělal seznam studentů, a když se dostal k Harryho jménu, vzrušeně zapištěl a zmizel jim z očí.
Profesorka McGonagallová byla zase úplně jiná. Harry měl úplnou pravdu, když si říkal, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu. Byla přísná a chytrá, a sotva se při její první hodině posadili, řekla jim svoje.
"K přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, kterým se v Bradavicích budete učit," prohlásila. "Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nevrátí. Berte to jako první a poslední varování."
Pak proměnila svůj psací stůl v prase a to zase zpátky v psací stůl. Na všechny to udělalo veliký dojem a nemohli se dočkat, kdy začnou také, brzy však zjistili, že ještě dlouho nebudou měnit kusy nábytku ve zvířata. Poté, co si zapsali spoustu složitých pokynů, dostal každý zápalku, aby se pokusili udělat z ní jehlu. Na konci hodiny jediná Hermiona Grangerová dokázala svou zápalku aspoň trochu změnit; profesorka McGonagallová třídě ukázala, jak je teď stříbrná a špičatá, a obdařila Hermionu jedním ze svých vzácných úsměvů.
Předmět, na který se všichni těšili, byla obrana proti černé magii, ukázalo se však, že hodiny profesora Quirrella jsou spíš legrační. V jeho učebně to úporně páchlo česnekem a všichni tvrdili, že má odehnat upíra, se kterým se Quirrell kdysi setkal v Rumunsku, a že prý se obává, že se jednoho dne vrátí, aby ho přece dostal. O svém turbanu jim profesor navykládal, že jej dostal od jistého afrického vladaře z vděčnosti za to, že ho zbavil oživlého nebožtíka, jenž řádil v jeho říši, studenti tomu však příliš nevěřili. Když totiž Seamus Finnigan dychtivě požádal, aby jim Quirrell vypravoval, jak toho zloducha přemohl, profesor se začervenal a začal mluvit o počasí; navíc si všimli, že turban podivně zapáchá, a Weasleyova dvojčata prohlašovala, že je také napěchovaný česnekem, takže Quirrell se ochraňuje na každém kroku.
Harrymu se velice ulevilo, když zjistil, že není míle za všemi ostatními. Celá řada žáků pocházela z mudlovských rodin a stejně jako on donedávna neměla tušení, že jsou kouzelníci nebo čarodějky; a všichni se museli naučit tolika věcem, že dokonce ani takoví jako Ron neměli nijak velký předstih.
Pátek se stal pro Harryho a pro Rona významným dnem: konečně se jim totiž podařilo dostat se do Velké síně na snídani, aniž by cestou jedinkrát zabloudili.
"Co dnes máme?" zeptal se Harry Rona, zatímco si sypal cukr na vločkovou kaši.
"Dvouhodinovku lektvarů společně se Zmijozelem," řekl Ron. "Snape je ředitelem zmijozelské koleje. Říká se, že jim vždycky nadržuje - teď uvidíme, jestli je to pravda."
"Škoda že profesorka McGonagallová zase nenadržuje nám," řekl Harry. Profesorka McGonagallová stála v čele nebelvírské koleje, to jí však nezabránilo, aby jim den předtím neuložila celou haldu domácích cvičení.
V tu chvíli dorazila pošta. Teď už si na to Harry zvykl, ale první den ho patřičně vylekalo, když při snídani zničehonic vletěla do Velké síně snad stovka sov a všechny kroužily kolem stolů, až objevily své majitele a upustily jim do klína dopisy a balíčky.
Hedvika až dosud nepřinesla Harrymu nic. Občas přiletěla, kousala ho do ucha a vzala si od něj ždibec topinky, než se v sovinci znovu uložila ke spánku spolu s ostatními školními sovami. Toho rána se však snesla mezi misku s marmeládou a cukřenku a upustila Harrymu na talíř nějaký vzkaz. Harry ho okamžitě otevřel.
Milý Harry
vím, že máte v pátek vodpoledne volno, tak kdybys tak ve tři přišel a dal si se mnou šálek čaje? Rád bych slyšel všecko vo tvým prvním tejdnu ve škole. Pošli mi odpověď po Hedvice.
Hagrid
Harry si od Rona vypůjčil husí brk, načmáral na zadní stranu lístku "Dobrá, tak nashle odpoledne" a poslal s ním Hedviku zase pryč.
Měl vlastně štěstí, že se mohl těšit na čaj u Hagrida, poněvadž hodina lektvarů byla to nejhorší, co Harryho v Bradavicích do té chvíle potkalo.
Během hostiny na zahájení školního roku Harry postřehl, že se profesoru Snapeovi nezamlouvá. Na konci první hodiny lektvarů zjistil, že se mýlil: ne že by se mu nezamlouval - profesor Snape ho prostě nenáviděl.
Hodiny lektvarů se konaly v jedné podzemní místnosti. Byla tam větší zima než nahoře na hradě a studentům by tam běhala po zádech husí kůže i bez všelijakých živočichů, naložených v láku ve skleněných nádobách všude po stěnách.
Stejně jako Kratiknot si i Snape na začátku hodiny pořídil seznam nových žáků, a stejně jako Kratiknot se u Harryho jména zastavil.
"Ano, ovšem," řekl tiše. "Harry Potter. Naše nová - hvězda."
Draco Malfoy a jeho přítelíčkové Crabbe a Goyle si zakryli ústa dlaněmi a hihňali se. Snape vyvolal poslední jméno a pak se rozhlédl po učebně. Oči měl stejně černé jako Hagrid, nebylo v nich však vůbec nic z obrovy srdečnosti. Byly studené a prázdné, a když jste do nich pohlédli, museli jste myslet na temné tunely.
"Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů," začal. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo - stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. "Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt - pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."
Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Harry a Ron jen povytáhli obočí a podívali se jeden na druhého. Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není.
"Pottere!" vyvolal ho náhle Snape. "Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?"
Rozdrcený kořen čeho k výluhu z čeho? Harry se podíval na Rona, který se tvářil stejně zmateně jako on. Hermiona se horlivě hlásila.
"To nevím, pane," řekl Harry.
Snape se jízlivě ušklíbl.
"Ale, ale - sláva zřejmě není všecko."
Hermioniny zdvižené ruky si nevšímal.
"Zkusíme to ještě jednou. Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?"
Hermiona vystřelila ruku tak vysoko, jak jen bylo možné, aniž by přitom vstala ze sedačky, Harry však neměl sebemenší tušení, co to bezoár je. Snažil se nevidět Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří se svíjeli smíchy.
"To nevím, pane."
"Myslel jste, že je zbytečné otvírat nějakou učebnici, než přijedete sem, že ano, Pottere?"
Harry se přemohl a zpříma pohlédl do Snapeových studených očí. Samozřejmě že si u Dursleyových všechny učebnice předem prošel; jak si však Snape mohl myslet, že si z Tisíce kouzelnických bylin a hub zapamatuje úplně všecko?
Hermiona mávala zdviženou rukou, Snape si jí však nadále nevšímal.
"Pottere, jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?"
To už Hermiona vstala a natahovala ruku až ke stropu sklepení.
"To nevím," odpověděl Harry klidně. "Myslím ale, že Hermiona to ví, tak proč se nezeptáte jí?"
Několik studentů se zasmálo; Harry postřehl Seamusův pohled i jak na něj zamrkal. Snapeovi se však jeho návrh ani trochu nelíbil.
"Sedněte si," utrhl se na Hermionu. "Pro vaši informaci, Pottere, asfodel a pelyněk spolu vytvářejí uspávací prostředek tak silný, že se mu říká Doušek živé smrti. Bezoár je kámen, který se nachází v žaludku koz a uchrání vás před většinou jedů. Pokud jde o šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou bylinu, které se také říká oměj. Co se děje? Proč si to všecko nezapisujete?"
Naráz všichni začali hledat brky a pergamen. Do toho tartasu Snape ještě řekl: "Za vaši drzost Nebelvír přichází o jeden bod, Pottere."
S tím, jak hodina lektvarů pokračovala, se pro nebelvírskou kolej věci ani trochu nezlepšily. Snape je rozdělil do dvojic a uložil jim namíchat jednoduchý lektvar na léčení vředů. Přecházel po místnosti ve svém dlouhém černém plášti, díval se, jak odvažují sušené kopřivy a rozdrcené hadí zuby, a našel něco špatného málem na každém s výjimkou Malfoye, který mu zřejmě padl do oka. Právě všechny vyzýval, ať se podívají, jak dokonale Malfoy podusil hlemýždě, když celé sklepení naplnil oblak nakyslého zeleného dýmu a hlasitý sykot. Nevillovi se bůhvíjak podařilo roztavit Seamusův kotlík, až z něj zbyla jen pokroucená hrouda kovu, a jejich lektvar se roztékal po kamenné podlaze a vypaloval ostatním díry do bot. Během několika vteřin už celá třída stála na sedačkách, zatímco Neville, kterého ve chvíli, kdy se kotlík roztrhl, lektvar celého zmáčel, jen bolestně sténal a na rukou i na nohou mu naskakovaly červené puchýře.
"Vrtáku jeden!" utrhl se na něj Snape a jediným mávnutím hůlky louži zase odstranil, "to jste tam určitě přidali dikobrazí ostny dřív, než jste kotlík odstavili z ohně!"
Neville tiše kňučel a puchýře mu naskakovaly už i na nose.
"Odveďte ho na ošetřovnu," štěkl Snape na Seamuse. Pak došel k Harrymu a k Ronovi, kteří pracovali hned vedle Nevilla.
"A vy, Pottere, proč jste mu neřekl, ať tam ty ostny nedává? Myslel jste, že když on to zkazí, budete vypadat o to líp, že ano? Tím jste Nebelvír připravil o další bod."
To už bylo tak nespravedlivé, že Harry otevřel ústa a chtěl se bránit, Ron ho však za kotlíkem kopl do kotníku. "Nehádej se s ním," zamumlal. "Slyšel jsem, že Snape umí být pěkný parchant."
Když hodinu nato stoupali po schodech ze sklepení, Harrymu se hlavou honila jedna myšlenka za druhou a cítil se pod psa. Hned v prvním týdnu připravil Nebelvír o dva body - ale proč ho Snape tak nenávidí?
"Neber si to tak," řekl mu Ron. "Fredovi a Georgeovi Snape taky pořád sráží body. Mohu jít k Hagridovi s tebou?"
Pět minut před třetí vyšli z hradu a vydali se přes školní pozemky. Hagrid bydlel v malém dřevěném domku na okraji zapovězeného lesa. Přede dveřmi uviděli samostříl a pár galoší.
Jakmile Harry zaklepal, ozvalo se zevnitř divoké škrábání a hromový štěkot. Pak uslyšeli Hagrida, jak křičí: "Zpátky, Tesáku, zpátky!"
To už pootevřel dveře a štěrbinou zahlédli jeho veliký, zarostlý obličej.
"Počkejte chvilku," vyzval je. "Tesáku, zpátky!"
Pustil je dovnitř a s námahou přitom držel za obojek obrovského černého psa, cvičeného na černou zvěř.
V domku byla jen jedna místnost. Od stropu viseli bažanti a šunky, v měděné konvici na otevřeném ohni vřela voda a v koutě stála mohutná postel s pokrývkou, sešitou z malých kousků.
"Udělejte si pohodlí, jako doma," prohlásil Hagrid a pustil Tesáka, který se okamžitě vrhl na Rona a začal mu olizovat uši. Stejně jako Hagrid, ani Tesák očividně nebyl tak hrozný, jak vypadal.
"Tohle je Ron," řekl Harry Hagridovi, který v tu chvíli naléval vařící vodu do velkého čajníku a vyrovnával na talíř griliášové hrudky.
"Takže tu máme dalšího Weasleyho, co?" řekl Hagrid a díval se na Ronovy pihy. "Vod rána do večera nedělám málem nic jinýho, než že honím ty vaše dvojčata z lesa."
Na griliášových hrudkách si Harry i Ron málem polámali zuby, oba však předstírali, jak jim chutnají, a pověděli Hagridovi všechno o svých prvních vyučovacích hodinách. Tesák si opřel hlavu Harrymu o koleno a celého ho poslintal.
Harryho i Rona velice potěšilo, když Hagrid nazval Filche "ten syčák starej".
"A když příde na tu kočku, paní Norrisovou, tu bych rád jednou seznámil tadydle s Tesákem. Estlipak víte, že vždycky když přídu do školy, chodí pořád za mnou? Nemůžu se jí zbavit - má to vod Filche nařízený."
Harry vypravoval o hodině u Snapea a Hagrid mu stejně jako Ron řekl, aby si s tím nedělal těžkou hlavu, poněvadž Snape nejspíš ze studentů nemá rád vůbec nikoho.
"Mně to ale připadalo, že mě doopravdy nenávidí."
"Hlouposti!" řekl Hagrid. "Proč by tě nenáviděl?"
Harrymu se nicméně zdálo, že se mu Hagrid při těch slovech nedívá zpříma do očí.
"A co tvůj bratr Charlie?" zeptal se Hagrid Rona. "Toho já vždycky měl rád - se zvířatama to vopravdu uměl."
Harry přemítal, jestli Hagrid úmyslně odvedl řeč na něco jiného. Ron mu začal vypravovat o Charlieho práci s draky a Harry mezitím zvedl kus papíru, který ležel na stole pod čajovou panenkou. Byl to výstřižek z Denního věštce:
POSLEDNÍ ZPRÁVY O VLOUPÁNÍ U GRINGOTTOVÝCH
Vyšetřovatelé se nadále zabývají vloupáním u Gringottových 31. července, všeobecně připisovaným neznámému zlému černokněžníkovi nebo čarodějnici. Skřetové z Gringottovy banky dnes znovu zdůraznili, že neznámý lupič si nic neodnesl. Trezor, který prohledal totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. "Ale co tam bylo, vám neřekneme, takže do toho nestrkejte nos, pokud víte, co je pro vás dobré," uvedl mluvčí skřet banky dnes odpoledne.
Harry si vzpomněl, jak mu Ron ve vlaku říkal, že se někdo pokusil vyloupit Gringottovu banku, nezmínil se však, kdy se to stalo.
"Hagride!" řekl Harry. "K tomu vloupání u Gringottových došlo na moje narozeniny! Mohlo se to stát právě v době, kdy jsme tam byli!"
Tentokrát už nebylo pochyb; Hagrid se zcela určitě vyhnul jeho pohledu. Jen něco zamručel a nabídl mu další griliášovou hrudku. Harry si zprávu znova přečetl. Trezor, který prohledal, totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. Hagrid toho dne vyprázdnil trezor číslo sedm set třináct, pokud se dá mluvit o vyprázdnění, když si někdo odnese malý umolousaný balíček. Že by zloději pásli právě po něm?
Když se pak Harry a Ron vraceli do hradu na večeři, kapsy nacpané griliášovými hrudkami, které ze zdvořilosti nedokázali odmítnout, uvědomil si Harry že o žádné z hodin, které až dosud ve škole měli, nemusel uvažovat tolik jako o čaji u Hagrida. Že by Hagrid ten balíček vyzvedl právě včas? A kde je teď? Věděl snad Hagrid o Snapeovi něco, co mu nechtěl prozradit?

Harry Potter 1 7 kapitola

25. dubna 2013 v 12:07 | Míša |  Kámen Mudrců - 1

Kapitola sedmá

Moudrý klobouk

Brána se okamžitě otevřela. Uprostřed ní stála vysoká černovlasá čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harrymu v tu chvíli napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu.
"Tak to jsou ty prváci, paní profesorko McGonagallová," řekl Hagrid.
"Děkuji, Hagride. Teď už si je vezmu na starost já."
Otevřela bránu dokořán. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý dům Dursleyových. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně stejně jako u Gringottových, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.
Šli za profesorkou McGonagallovou po podlaze z kamenných dlaždic. Ze dveří vpravo slyšel Harry šum stovek hlasů - všichni ostatní studenti už tam zřejmě byli - profesorka McGonagallová však žáky prvního ročníku odvedla do malé prázdné místnosti vedle vstupní síně. Směstnali se dovnitř, stáli jeden vedle druhého o dost blíž, než by se postavili jindy, a neklidně se rozhlíželi.
"Vítejte v Bradavicích," řekla profesorka McGonagallová. "Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.
Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.
Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili."
Na okamžik utkvěla pohledem na Nevillově plášti, který měl zapnutý pod levým uchem, a na Ronově ušpiněném nosu. Harry se nejistě pokusil urovnat si vlasy.
"Vrátím se, až na vás budeme připraveni," řekla profesorka McGonagallová. "Počkejte prosím, a chovejte se tiše."
Vyšla ven. Harry naprázdno polkl.
"A jak nás do těch kolejí vlastně zařadí?" zeptal se Rona.
"Myslím, že na to je nějaká zkouška. Fred říkal, že to dost bolí, ale dělal si nejspíš legraci."
Harrymu se sevřelo srdce. Takže zkouška, a před celou školou? Ale on ještě žádná kouzla neuměl - co si pro všechno na světě počne? Opravdu nepočítal s něčím takovým, hned jak dorazí na místo. Úzkostně se rozhlédl a zjistil, že všichni ostatní se také tváří zděšeně. Nikomu nebylo do řeči s výjimkou Hermiony Grangerové, která svému okolí šeptem vyjmenovávala všechna zaklínadla, jimž se už naučila, a uvažovala, které z nich teď bude potřebovat. Harry dělal, co mohl, aby ji neslyšel. Ještě nikdy v životě nebyl tak nervózní, dokonce ani tenkrát, když Dursleyovým musel ukázat poznámku ze školy, že jeho vinou jednomu učiteli zničehonic úplně zmodraly vlasy. Teď už se profesorka McGonagallová musela každou vteřinou vrátit a vést ho vstříc strašlivému osudu.
Hned nato se stalo něco, že Harry vyskočil snad stopu do vzduchu, a několik studentů za ním vykřiklo.
"Co má zas tohle -"
Harry vyjekl, a ostatní kolem také. Zadní stěnou v tu chvíli vplulo do síně možná dvacet duchů. Zaplavili ji perleťovou barvou a byli jakoby průsvitní; klouzavě se pohybovali po místnosti, dohadovali se mezi sebou a nových žáků si téměř nevšimli. Zdálo se, že se o něco přou. Ten, který vypadal jako malý tlustý fráter, se právě nechal slyšet: "Jak se říká, prominout a zapomenout; měli bychom mu dát ještě jednu příležitost -"
"Milý Mnichu, cožpak jsme Protivovi už nedali tolik příležitostí, kolik jen zaslouží? Dělá nám všem špatné jméno, a přitom vlastně není ani duch - poslyšte, co vy tu všichni děláte?"

To se vrátila profesorka McGonagallová a duchové jeden po druhém prošli protější zdí.
"Seřaďte se," vyzvala profesorka žáky prvního ročníku, "a pojďte za mnou."
Harry měl podivný pocit, jako by měl zničehonic nohy z olova; postavil se za jakéhosi chlapce s pískově žlutými vlasy a Ron si stoupl za něj. Vyšli z komory, vrátili se do vstupní haly a dvojitými dveřmi vešli do Velké síně.
Harry si nikdy neuměl ani představit tak podivnou a nádhernou místnost. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na ně zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny. Duchové, roztroušení mezi studenty, vyzařovali nejasné stříbrné světlo. Harry vzhlédl vzhůru, především proto, aby unikl všem těm očím, které se na ně upíraly, a uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Slyšel Hermionu, jak mumlá: "Je začarovaný, aby vypadal jako skutečné nebe. Četla jsem o tom v Dějinách bradavické školy."
Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a nad Velkou síní že se prostě neklene obloha. Potom se Harry zase spěšně podíval dolů, když profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho teta Petunie rozhodně v domě nestrpěla.
Možná jim teď uloží, aby z něj zkusili vytáhnout králíka, pomyslel si Harry rozrušeně, nebo to tak aspoň vypadalo - a když si všiml, že všichni se teď na klobouk upřeně dívají, zahleděl se na něj také. Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům - a klobouk začal zpívat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
Ve chvíli, kdy dozpíval, všichni v síni začali tleskat. Klobouk se ještě uklonil všem čtyřem stolům a pak už zase nehybně ležel na stoličce.
"Takže stačí, když si nasadíme ten klobouk!" zašeptal Harrymu Ron. "Já toho Freda zabiju; pořád mi tvrdil, že budeme zápasit s obrovským skřetem."
Harry se chabě usmál. Ano, nasadit si klobouk bylo mnohem lepší, než kdyby měl udělat nějaké kouzlo, býval by si ovšem přál, aby si ho mohli nasadit někde, kde by se na ně všichni nedívali. Zdálo se, že klobouk požaduje opravdu hodně; Harry si v tu chvíli nepřipadal chrabrý ani důvtipný, ani nic takového. Kdyby se klobouk zmínil o koleji pro ty, kterým v tu chvíli je trochu špatně od žaludku, bylo by to něco pro něj.
Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.
"Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil," vysvětlila. "Abbottová, Hannah!"
Z řady vyklopýtala růžolící dívka s blonďatými copy, nasadila si klobouk, který jí okamžitě spadl přes oči, a posadila se. Trvalo to jen okamžik
"MRZIMOR!" vykřikl klobouk.
Od stolu vpravo se ozval potlesk a jásot, když si Hannah šla přisednout ke studentům z Mrzimoru. Harry uviděl ducha Tlustého mnicha, jak na ni vesele mává.
"Bonesová, Susan!"
"MRZIMOR!" křikl klobouk znovu, a Susan odcupitala za Hannah a posadila se vedle ní.
"Boot, Terry!"
"HAVRASPÁR!"
Tentokrát tleskali u druhého stolu zleva; několik studentů z Havraspáru vstalo a potřáslo Terrymu rukou, když si k nim přisedl.
"Brocklehurstová, Mandy" se dostala také do Havraspáru, ale "Brown, Lavender" se stal prvním novým žákem Nebelvíru a od krajního stolu vlevo se ozval nadšený pokřik; Harry viděl, jak Weasleyova dvojčata vřískají.
"Bullstrodeovou, Millicent" zařadil klobouk do Zmijozelu. Možná to Harrymu jen tak připadalo, ale po tom všem, co o Zmijozelu slyšel, si vážně říkal, že je to dost nevábný spolek.
Začínalo mu být opravdu špatně od žaludku. Připomněl si, jak se v jeho bývalé škole při tělocviku vybíralo do sportovních mužstev. Jeho zavolali vždycky až posledního; ne proto, že by byl tak nemožný, ale aby si Dudley nemyslel, že o něj někdo stojí.
"Finch-Fletchley, Justin!"
"MRZIMOR!"
Harry si všiml, že někdy klobouk vykřikl jméno koleje okamžitě, jindy mu však chvilku trvalo, než se rozhodl. "Finnigan, Seamus", chlapec s pískově žlutými vlasy, který stál v řadě vedle něj, seděl na stoličce málem celou minutu, než klobouk rozhodl, že patří do Nebelvíru.
"Grangerová, Hermiona!"
Hermiona ke stoličce málem utíkala a dychtivě si narazila klobouk na hlavu.
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk, a Ron hlasitě vzdychl.
V tu chvíli přepadla Harryho děsivá myšlenka, jak to děsivé myšlenky dělávají vždycky, když jste opravdu nervózní. Co když ho nezařadí vůbec nikam? Co když bude sedět na stoličce s kloboukem na očích bůhvíjak dlouho, až mu ho profesorka McGonagallová nakonec strhne z hlavy a řekne, že se zřejmě stal nějaký omyl, a Harry by měl nasednout do zpátečního vlaku?
Když profesorka McGonagallová vyvolala Nevilla Longbottoma, toho nešťastníka, kterému se pořád ztrácel jeho žabák, chlapec cestou ke stoličce škobrtl a upadl. Klobouku trvalo dlouho, než o něm dokázal rozhodnout. Když konečně vykřikl "NEBELVÍR", Neville vyrazil pryč, i když měl klobouk pořád ještě na hlavě, a musel v bouři smíchu utíkat zpátky, aby ho předal "MacDougalovi, Moragovi".
Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel "ZMIJOZEL!"
Malfoy si přisedl ke svým přátelům Crabbemu a Goylovi a vypadal spokojený sám se sebou.
To už nových žáků mnoho nezbývalo.
"Moon…", "Nottová…", "Parkinson…" a potom dvojčata, "Patilová…" a "Patilová…", po nich "Perksová, Sally-Anne" a potom konečně -
"Potter, Harry!"
Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.
"Opravdu říkala Potter?"
"To jako ten Harry Potter?"
Poslední, co Harry ještě uviděl, než mu klobouk spadl přes oči, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.
"Hmm," ozval se tichý hlásek v jeho uchu. "Tohle je těžké, velice těžké. Máš velkou odvahu, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne - a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé… Takže kam tě mám poslat?"
Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: "Jenom ne do Zmijozelu, tam ne."
"Říkáš, že do Zmijozelu ne?" pronesl tichý hlásek. "Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš, a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikostí, o tom nepochybuj - takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy - NEBELVÍR!"
Harry slyšel, jak klobouk to poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundal si ho z hlavy a vratkým krokem se vydal ke stolu své nové koleje. Nesmírně se mu ulevilo, že ho vybrali do Nebelvíru a neoctl se ve Zmijozelu, takže si málem ani nevšiml, že mu tleskají ze všech nejhlasitěji. Prefekt Percy vstal a rázně mu potřásl rukou, a Weasleyova dvojčata vřeštěla: "Máme Pottera! My máme Pottera!" Harry se posadil proti duchovi v okruží, kterého už předtím viděl. Duch mu poklepal na ruku a Harry měl nenadále děsivý pocit, jako by ji právě strčil do kbelíku s ledovou vodou.
Teď už si mohl prohlédnout i Čestný stůl. Na konci nejblíž k němu seděl Hagrid, který zachytil jeho pohled a ukázal mu zvednutý palec. Harry se na něj zašklebil. A dál, uprostřed čestného stolu, seděl na velké zlaté židli Albus Brumbál. Harry ho okamžitě poznal podle karty, kterou našel u čokoládové žabky cestou ve vlaku. Brumbálovy stříbrné vlasy jako jediné v celé síni zářily stejně jasně jako duchové. Harry si všiml i profesora Quirrella, onoho nervózního mladíka z Děravého kotle. S velkým nachovým turbanem na hlavě vypadal opravdu svérázně.
To už zbývali jen tři žáci, které ještě měli zařadit. "Turpinová, Lisa" připadla do Havraspáru, a přišla řada na Rona. Byl teď v obličeji úplně zelený. Harry mu pod stolem držel palce, a vteřinu nato klobouk opravdu vykřikl "NEBELVÍR!"
Harry hlasitě tleskal spolu s ostatními, když se Ron sesul na židli vedle něj.
"Výborně, Rone, to jsi tedy zvládl," řekl Percy Weasley přes Harryho důležitě, mezitímco "Zabini, Blaise" byl přidělen do Zmijozelu. Profesorka McGonagallová svinula svitek pergamenu a odnesla Moudrý klobouk pryč.
Harry se podíval na svůj prázdný zlatý talíř. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Zdálo se mu, že je to hotová věčnost, co jedli ty dýňové paštičky.
Albus Brumbál povstal. Zářivě se na studenty usmíval a rozepjal paže, jako by mu nic nemohlo způsobit větší radost než to, že je tu všechny vidí.
"Vítejte!" prohlásil. "Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!
Děkuji vám!"
A posadil se. Všichni tleskali a nadšeně křičeli. Harry nevěděl, jestli se má smát nebo ne.
"On je - tak trochu blázen, není?" zeptal se nejistě Percyho.
"Blázen?" řekl Percy povzneseně. "Je to génius! Nejlepší kouzelník na světě! Ale tak trochu blázen je, to máš pravdu. Dáš si brambory, Harry?"
Harry teď zíral s otevřenou pusou. Na mísách před ním byly najednou hromady jídla. Ještě nikdy neviděl pohromadě na stole tolik věcí, které měl rád: hovězí pečeni, pečené kuře, vepřové a jehněčí kotlety, párky, slaninu a bifteky, vařené brambory, pečené brambory, hranolky, vaječný svítek, hrášek, mrkev, omáčku, kečup a z nějakého nevysvětlitelného důvodu i větrové bonbony.
Nedá se tvrdit, že by u Dursleyových vysloveně trpěl hladem, nikdy mu však nedovolili sníst tolik, kolik by býval chtěl. Dudley si vždycky vzal všecko, nač měl Harry doopravdy chuť, i kdyby mu z toho mělo být špatně. A tak si teď naložil na talíř trochu ode všeho, s výjimkou větrových bonbonů, a pustil se do jídla. Všecko bylo vynikající.
"Tohle opravdu vypadá dobře," prohlásil smutně duch v okruží, když viděl, jak si Harry krájí biftek.
"Copak vy nemůžete -"
"Nevzal jsem do úst už málem čtyři sta let," zahuhlal duch. "Samozřejmě to nemám zapotřebí, ale stejně mi to schází. Myslím, že jsem se ještě nepředstavil, že? Rytíř Nicholas de Mimsy -Porpington, k vašim službám. Duch sídlem v nebelvírské věži."
"Já vím, kdo jste!" ozval se Ron naráz. "Moji bratři mi o vás vypravovali - vy jste Skoro bezhlavý Nick!"
"Byl bych raději, kdybyste mi říkal rytíř Nicholas de Mimsy -" začal duch škrobeně, vtom se však do rozhovoru vmísil i Seamus Finnigan s pískově žlutými vlasy.
"Skoro bezhlavý? Jak můžete být skoro bezhlavý?"
Rytíř Nicholas se zatvářil velice dotčeně, jako by se jejich rozhovor vůbec neubíral takovým směrem, jak si přál.
"Asi takhle," pronesl podrážděně. Uchopil své levé ucho a zatáhl. Celá hlava se mu odklopila z krku a spadla mu na rameno, jako kdyby ji měl na kloubech. Někdo se ho zřejmě kdysi pokoušel stít, ale neudělal to pořádně. Skoro bezhlavý Nick si potěšeně prohlédl jejich ohromené tváře, nasadil si hlavu zpátky na krk, odkašlal si a řekl: "Takže - noví žáci Nebelvíru! Doufám, že nám letos pomůžete vyhrát školní přebor? Ještě nikdy se nestalo, že by Nebelvír tak dlouho nevyhrál! Zmijozel drží pohár už šest let za sebou, a s Krvavým baronem už skoro není k vydržení - to je totiž duch Zmijozelu."
Harry se podíval ke zmijozelskému stolu a uviděl tam strašlivého ducha s prázdnýma vytřeštěnýma očima, vpadlými tvářemi a v oděvu potřísněném stříbrnou krví. Seděl hned vedle Malfoye a Harry si s potěšením všiml, že bledolícímu chlapci se takové sousedství zrovna nezamlouvá.
"Odkud má na sobě všechnu tu krev?" zeptal se Seamus s velkým zájmem.
"Na to jsem se ho nikdy neptal," odpověděl Skoro bezhlavý Nick taktně.
Když už každý snědl všecko, co mohl, zbytky jídel z mís náhle zmizely a ty zas byly zářivě čisté jako předtím. Okamžik nato se objevily zákusky. Veliké kostky smetanové zmrzliny se všemi příchutěmi, na které by si kdo vzpomněl, jablkové koláče, sirupové košíčky, větrníky s čokoládovou polevou a koblihy se zavařeninou, piškoty s ovocem a se šlehačkou, jahody, ovocné želé, rýžový nákyp…
Harry si vzal sirupový košíček, a rozhovor se stočil k jejich rodinám.
"U mě je to půl na půl," vysvětloval Seamus. "Táta je mudla. To, že je čarodějka, mu máma řekla až po svatbě. Dost ošklivě ho to vzalo."
Ostatní se dali do smíchu.
"A co ty, Neville?" zeptal se Ron.
"Totiž, mě vychovala babička, a ta je čarodějka," řekl Neville, "ale všichni v rodině si hrozně dlouho mysleli, že jsem úplný mudla. Můj prastrýc Algie se mě snažil přistihnout, až si jednou nedám dost pozor, a dostat ze mě nějaké čáry - jednou v Blackpoolu mě strčil z mola dolů a já se málem utopil - ale pořád se nic nedělo, dokud mi nebylo osm. To přišel prastrýc Algie na čaj a zrovna mě držel za kotníky ven z okna v poschodí, když mu prateta Enid nabídla sněhovou pusinku a on mě nedopatřením pustil. Ale já jsem se dole odrazil a skákal jsem přes celou zahradu a ven na silnici. Všichni z toho měli opravdovou radost; babička až plakala, jak byla šťastná. A měli jste vidět, jak se tvářili, když jsem dostal ten dopis - pořád si mysleli, že nejsem dost čaroděj, abych se sem dostal, rozumíte. Prastrýci Algiemu to udělalo takovou radost, že mi koupil toho žabáka."
Na opačné straně od Harryho se Percy Weasley a Hermiona bavili o školních předmětech ("Já doufám, že začneme hned, musíme se toho tolik naučit, a obzvlášť mě zajímá přeměňování, rozumíš, udělat z něčeho něco úplně jiného, i když se říká, že je to velice těžké -"
"Budete začínat od maličkostí, nejdřív budete jen dělat ze zápalek jehly a takové věci -").
Harrymu bylo teplo a začínal být ospalý; znovu se podíval k čestnému stolu. Hagrid důkladně upíjel ze své číše. Profesorka McGonagallová mluvila s profesorem Brumbálem. Profesor Quirrell ve svém ztřeštěném turbanu hovořil s nějakým učitelem s mastnými černými vlasy, hákovitým nosem a nažloutlou pletí.
Došlo k tomu zcela nečekaně. Učitel s hákovitým nosem pohlédl zpoza Quirrellova turbanu Harrymu přímo do očí - a chlapci projela jizvou na čele ostrá, palčivá bolest.
"Au!" Harry se pleskl dlaní po hlavě.
"Co je ti?" zeptal se Percy.
"N-nic." Bolest zmizela stejně rychle, jako se předtím dostavila. O dost těžší bylo setřást ze sebe pocit, jejž Harry z učitelova pohledu nabyl - dojem, že se tomu člověku ani trochu nezamlouvá.
"Kdo je ten učitel, co se baví s profesorem Quirrellem?" zeptal se Percyho.
"Tak ty už znáš profesora Quirrella? Není divu, že se tváří tak nervózně, ten druhý je totiž profesor Snape. Učí tu lektvary, ale nedělá to rád - všichni vědí, že usiluje o Quirrellovo místo. O černé magii toho ovšem ví spoustu, to Snape zase ano."
Harry profesora Snapea ještě chvíli pozoroval, ten však se na něj už znovu nepodíval.
Nakonec zmizely i zákusky a profesor Brumbál znovu vstal. V síni se rozhostilo ticho.
"Ehm - teď, když už jsme se všichni najedli a napili, ještě několik slov. Při zahájení školního roku bych vás chtěl upozornit na několik věcí.
Žáci prvního ročníku ať si pamatují, že do lesa na školních pozemcích je všem studentům vstup zakázán. A někteří z našich starších žáků udělají dobře, když si to připomenou také."
A Brumbál blýskl svýma jiskrnýma očima směrem k dvojčatům Weasleyovým.
"Dále mě požádal školník pan Filch, abych vám připomněl, že v přestávkách mezi vyučováním není dovoleno provozovat žádná kouzla.
Zkoušky ve famfrpálu proběhnou v druhém zářijovém týdnu. Každý, kdo má zájem hrát za mužstvo své koleje, ať se přihlásí u madame Hoochové.
A nakonec vám musím oznámit, že v tomto školním roce je každému, kdo nechce zemřít velice bolestivou smrtí, přísně zakázáno vstupovat do chodby po pravé straně v třetím poschodí."
Harry se zasmál, ale byl jeden z mála, kteří to udělali. "To snad nemyslí vážně?" zeptal se Percyho šeptem.
"Zřejmě ano," mínil Percy a podmračeně se díval na Brumbála. "Je to divné, poněvadž obykle nám vysvětlí, proč někam nesmíme chodit - třeba v lese je spousta nebezpečných zvířat, to každý ví. Já myslím. že to mohl říct aspoň nám prefektům."
"A teď, než půjdeme spát, zazpíváme si ještě školní hymnu!" vyzval je Brumbál. Harry si všiml, že úsměvy ve tvářích ostatních učitelů jsou teď dost strnulé.
Brumbál zlehka mávl svou hůlkou, jako by se pokoušel jen odehnat mouchu, která na ní seděla, a z hůlky vylétla dlouhá zlatá stuha, vznesla se vysoko nad stoly a pak se jako had zkroutila v slova.
"Každý ať si zvolí svou oblíbenou melodii," řekl Brumbál, "a zpíváme, teď!"
Hned nato už ze všech stran zaburácelo:
Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, než ví,
ať jsme ještě hloupí jelimánci,
nebo nám už vlasy šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
teď je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všecko, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.
Každý v síni skončil úplně jindy; nakonec už zpívala jen Weasleyova dvojčata na melodii velice pomalého smutečního pochodu. Brumbál jejich poslední verše dirigoval svou hůlkou, a když dvojčata přece skončila, patřil k těm, kdo tleskali nejvíc.
"Ano, hudba," řekla utíral si oči. "Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás zmůže! A teď už na kutě, a klusem!"
Žáci prvního ročníku Nebelvíru se vydali tlachajícím davem za Percym, ven z Velké síně a po mramorovém schodišti vzhůru. Harry měl už zas nohy těžké jako olovo, ale jen proto, že byl tak unavený a měl plný žaludek. Jak už byl ospalý, dokonce ho ani nepřekvapilo, že postavy na obrazech, které visely na chodbách, si spolu šuškají a ukazují si na ně, když šli kolem, ani to, že je Percy dvakrát provedl dveřmi ukrytými za posuvnými stěnami a závěsy. Znovu a znovu stoupali po schodištích; všichni už zívali a sotva vlekli nohy, a právě když si Harry říkal, jak daleko asi ještě půjdou, naráz zůstali stát.
Ve vzduchu před nimi se vznášela hromada holí, a když Percy pokročil směrem k nim, začaly proti němu létat jedna za druhou.
"To je Protiva," vysvětlil Percy studentům šeptem. "Zdejší strašidlo." Pak zvýšil hlas: "Protivo - ukaž se!"
Místo odpovědi uslyšeli hlasitý, drsný zvuk, jako když někdo vypouští vzduch z balonu.
"Chceš, abych to řekl Krvavému baronovi?"
Bylo slyšet prásknutí a naráz se ve vzduchu před nimi se zkříženýma nohama vznášel drobný mužíček; měl zlé tmavé oči a široká ústa, a v rukou ještě svíral další vycházkové hole.
"Óóóóó!" řekl a zlovolně se zachichotal. "Malí prvňáčkové! To je ale švanda!"
A hned vyrazil proti nim, až všichni ucouvli. "Koukej zmizet, Protivo, nebo to řeknu Baronovi, a myslím to vážně!" vyštěkl Percy.
Protiva na něj vyplázl jazyk a pak naráz zmizel; stačil ještě vysypat hole Nevillovi na hlavu. Slyšeli ho, jak se žene pryč, a kolem něj řinčí brnění.
"Na Protivu si dávejte pozor," řekl Percy, když se zas vydali dál. "Krvavý baron je jediný, kdo s ním něco svede, neposlouchá dokonce ani nás prefekty. A jsme na místě."
Úplně na konci chodby visela podobizna velice baculaté dámy v hedvábných růžových šatech. "Heslo?" zeptala se.
"Caput Draconis," odpověděl Percy. Nato se obraz vyklonil dopředu a odhalil kulatou díru ve zdi. Jeden za druhým prolezli na druhou stranu - Nevillovi museli pomáhat - a octli se ve společenské místnosti Nebelvíru, útulném kulatém pokoji plném pohodlných křesel. Percy odvedl jedněmi dveřmi děvčata do jejich ložnice, a dalšími zase chlapce. Když vystoupili po točitých schodech - byli zřejmě v jedné z věží - našli konečně své postele: pět lůžek s nebesy a tmavočervenými sametovými závěsy. Kufry už jim sem stačili dopravit. Příliš unavení, než aby jim ještě bylo do řeči, si jen oblékli pyžama a padli do postele.
"Ta večeře byla vynikající, viď?" zamumlal ještě Ron mezi závěsy. "Vypadni, Prašivko! Kouše mi prostěradla."
Harry se ještě chtěl Rona zeptat, jestli měl také sirupový košíček, ale téměř ihned usnul.
Možná toho opravdu snědl příliš, poněvadž se mu zdál prapodivný sen. Měl na hlavě turban profesora Quirrella a ten na něj mluvil a mluvil; vysvětloval mu, že musí okamžitě přestoupit do Zmijozelu, poněvadž doopravdy patří tam. Harry turbanu řekl, že do Zmijozelu nechce; ten byl stále těžší a Harry se snažil strhnout si ho z hlavy, turban mu však bolestivě svíral hlavu víc a víc - a potom se objevil Malfoy a smál se, jak Harry s turbanem zápasí; pak se zas Malfoy proměnil ve Snapea, toho učitele s hákovitým nosem, a smál se pronikavým, ledovým smíchem - a potom všecko kolem naráz zaplavilo zelené světlo a Harry se celý zpocený probudil a třásl se.Převrátil se na posteli a znovu usnul, a když se příštího dne probudil, vůbec se na ten sen nepamatoval.