Harry Potter a ohnivý pohár - 20. kapitola 2. část

12. ledna 2018 v 13:55 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4
Bylo to, jako by těch několik předchozích týdnů vůbec neexistovalo - jako by se s Ronem setkal poprvé od chvíle, kdy ho Ohnivý pohár vyhlásil šampiónem.
"Už ti to konečně došlo?" zeptal se Rona chladně. "Ale že ti to trvalo, to ti tedy řeknu."
Hermiona nervózně postávala mezi nimi a dívala se z jednoho na druhého. Ron nejistě otevřel ústa a Harry věděl, že se mu chce omluvit. Vtom však pochopil, že o žádnou omluvu nestojí.
"To je v pořádku," řekl dřív, než se Ron zmohl na jediné slovo. "Zapomeň na to."
"To ne," namítl Ron. Já jsem opravdu neměl -"
"Zapomeň na to," opakoval Harry.
Ron se na něj nervózně zašklebil, a Harry mu oplatil stejným úšklebkem.
Hermiona se hlasitě rozplakala.
"Vždyť vůbec nemáš proč brečet!" namítl Harry užasle.
"Když vy jste oba tak hloupí!" rozkřikla se, dupla nohou a po hábitu jí stékaly veliké slzy. Pak je oba objala, dřív než jí v tom stačili zabránit, a vyřítila se pryč; doslova přitom skučela.
"Nakonec ještě začne štěkat," řekl Ron a zavrtěl hlavou. "Tak pojď, člověče, za chvíli se dozvíš, jaké ti dali známky…"
Harry měl mnohem slavnostnější náladu, než by byl býval ochoten uvěřit ještě před hodinou. Zvedl zlaté vejce a Kulový blesk a s hlavou skloněnou vyšel ze stanu. Ron se k němu připojil a ani na chvíli nezavřel pusu.
"Byl jsi nejlepší, to je jasné, ostatní se s tebou vůbec nemohli měřit. Cedric si samozřejmě pomohl tím kouzlem, když přeměnil obyčejný balvan, který ležel na zemi… udělal z něj psa a snažil se, aby se drak radši vrhl právě na toho psa. Měl to chytře vymyšlené a skoro mu to i vyšlo, vždyť se k tomu vejci fakt dostal, jenže ho to stálo i popáleniny - drak si to na poslední chvíli rozmyslel a rozhodl se, že místo toho novofundlanďana sežere jeho, a Cedric jen taktak utekl. A Fleur to zas chtěla vyřešit pomocí čárů - myslím, že se toho svého draka prostě snažila uspat, a vlastně to zabralo taky; vypadal aspoň hrozně ospalý, ovšem pak najednou hlasitě zachrápal, z tlamy mu vyšlehly plameny a na Fleur začala hořet sukně, ještě že ji uhasila vodou ze své hůlky. A Krum, hele - věř tomu nebo ne, ale ten si na létání vůbec nevzpomněl! Nejspíš je ale druhý nejlepší, hned po tobě. Zasáhl svého draka nějakým kouzlem přímo do oka: jediná potíž byla, že se drak začal v křečích převalovat sem tam a rozmačkal přitom polovinu opravdických vajec - za to Krumovi odečetli body, protože těm vejcím se nic stát nemělo."
Mezitím dorazili k ohradě a Ron se zhluboka nadechl. Teď když trnoocasého draka odvedli pryč, mohl konečně vidět, kde těch pět porotců sedí - právě na opačné straně, na vysokých křeslech potažených suknem s vyšitými zlatými nitkami.
"Každý porotce dává známky od jedné do desíti," vysvětlil Ron. Harry přimhouřil oči a uviděl první členku poroty - madame Maxime - jak zvedá do vzduchu hůlku: vyletělo z ní něco jako dlouhá stříbrná stuha a ta se zkroutila do velké osmičky.
"To není špatné!" mínil Ron a dodal: "Nejspíš ti odečetla body za to rameno…"
Diváci se mezitím roztleskali. Další byl na řadě pan Skrk, ten zvedl do vzduchu číslici devět.
"To vypadá dobře!" křikl Ron a žďuchl Harryho do zad.
Následoval Brumbál, a také zvedl devítku. Diváci jásali čím dál víc.
Ludo Pytloun - deset.
"Deset?" zeptal se Harry nevěřícně. "Vždyť mě přitom drak poranil… nač si to hraje?"
"Jen nereptej!" vřískl Ron vzrušeně.
A teď zvedl hůlku Karkarov. Na okamžik jako by zaváhal, než z ní vyletěla číslice: byla to čtyřka.
"Cože?" zaryčel Ron zuřivě. "Čtyři? Ten zatracený předpojatý hajzl, Krumovi dal desítku!"
Harrymu to však bylo jedno, dokonce by mu nevadilo, i kdyby mu Karkarov dal nulu. Zato jak se Ron kvůli němu rozčilil, to pro něj mělo cenu dobrých sta bodů. Samozřejmě že tohle mu neřekl, ale když se otočil a zamířil z ohrady ven, bylo mu opravdu lehko u srdce. A nebyl to jen Ron… ti, kteří v davu jásali, nebyli jenom z Nebelvíru. Když naostro viděli, čemu musí čelit, skoro celá škola se postavila na jeho stranu. A zrovna tak fandili Cedrikovi… a na zmijozelských nezáleželo - už byl schopen překousnout, i kdyby na něj teď křičeli bůhvíco.
"Dělíš se o první místo s Krumem, Harry!" oznámil mu Charlie Weasley, který jim spěchal naproti, když zamířili zpátky do školy. "Poslyš, musím už běžet, ještě potřebuji poslat sovu mamce, slíbil jsem jí, že jí vylíčím všechno, co se tu bude dít - ovšem tohle bylo neuvěřitelné! A abych nezapomněl - mám ti vyřídit, aby ses ještě pár minut zdržel… Pytloun chce s vámi mluvit, ve stanu šampiónů."
Ron slíbil, že na něj počká, a Harry znovu vstoupil do stanu, kde teď vše vypadalo jakoby úplně jinak: vlídně a přátelsky. Na okamžik si připomněl, jak mu bylo, když se snažil uniknout trnoocasé dračici, a porovnal to s tím dlouhým čekáním, než vykročil ven… Tady však jeho srovnání kulhalo, protože to čekání bylo nesrovnatelně horší.
Fleur, Cedric a Krum vešli do stanu společně.
Cedric měl jednu tvář pomazanou hustou oranžovou kaší, která mu zřejmě měla ošetřit spáleniny. Když uviděl Harryho, zašklebil se na něj: "Zvládl jsi to parádně, Harry."
"Ty taky," připojil Harry a rovněž se zašklebil.
"Takže první úkol máte úspěšně za sebou, a všichni!" zahlaholil Ludo Pytloun a hrdě vkročil do stanu. Tvářil se tak spokojeně, jako kdyby v tu chvíli nějakého draka právě přelstil on sám. "Teď už jenom pár slov: až do druhého úkolu, který se bude konat čtyřiadvacátého února o půl desáté ráno, vás čeká příjemná dlouhá přestávka - ale do té doby pro vás máme něco k přemýšlení! Když se podíváte na zlatá vejce, která držíte v rukou, zjistíte, že se dají otevřít… vidíte ty klouby, že ano? Vaším úkolem je najít klíč, který je ve vejci - protože ten vám prozradí, jaký druhý úkol vás čeká, a umožní vám, abyste se na něj připravili! Je vám to jasné? Opravdu? V tom případě můžete jít!"
Harry vyšel ze stanu, připojil se znovu k Ronovi a zamířili po okraji Zapovězeného lesa zpátky. Ani na okamžik přitom nezavřeli pusy, protože Harry chtěl podrobněji slyšet, jak to vyřešili ostatní šampióni; a pak, když obešli stromy, za nimiž Harry poprvé zaslechl dračí řev, vyskočila ze tmy za jejich zády jakási čarodějka.
Byla to Rita Holoubková. Tentokrát měla na sobě jedovatě zelený hábit a Bleskobrk, který držela v ruce, s ním ladil přímo dokonale.
"Blahopřeji, Harry!" usmála se zářivě. "Myslíš, že bys se mnou mohl ztratit slovíčko? Jak ti bylo ve chvíli, když jsi uviděl toho draka? A co si teď myslíš o tom, kolik ti kdo dal bodů?"
"No, jedno slovo s vámi ztratit můžu," řekl Harry bez lítosti. "Sbohem."
A zamířili s Ronem ke hradu.
 

Harry Potter a ohnivý pohár - 20. kapitola 1.část

12. ledna 2018 v 13:53 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

20. Kapitola

Kapitola dvacátá
První úkol

V neděli ráno Harry vstal a oblékal se tak bezmyšlenkovitě, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že se snaží natáhnout si na nohu místo ponožky kouzelnickou čapku. Když se konečně řádně ustrojil, honem se vydal hledat Hermionu; našel ji ve Velké síni u nebelvírského stolu, kde snídala společně s Ginny. On sám měl pocit, že má žaludek jako na vodě, a tak počkal, až Hermiona spolkla poslední lžíci ovesné kaše, a pak ji vytáhl ven na školní pozemky; a zatímco se dlouho procházeli kolem jezera, pověděl jí o dracích a o všem, co mu řekl Sirius.
Siriusovo varování před Karkarovem sice Hermionu polekalo, ale draky přece jen považovala v tu chvíli za mnohem tíživější problém.
"Teď se prostě musíme snažit, abys ten úterek přežil," řekla zoufale, "a pak si můžeme lámat hlavu kvůli Karkarovovi."
Obešli jezero celkem třikrát a celou tu dobu se snažili přijít na nějaké jednoduché kouzlo, které by mohlo draka zkrotit. Žádné je ale nenapadlo, takže se uchýlili do knihovny. Harry vytahal z regálů všechny knihy o dracích, které tam objevil, a pak se oba pustili do práce a celou tu haldu prolistovávali.
"Stříhání drápů pomocí kouzel… jak zabránit puchření šupin… to není k ničemu, to je pro takové cvoky, jako je Hagrid, kterým záleží na tom, aby měli zdravé draky…
"Draky je neobyčejně těžké zabít; příčinou je čaromocná síla z dávných časů, obsažená v jejich silné kůži, kterou jsou s to proniknout jen ta nejmocnější kouzla… ale Sirius přece říkal, že na to stačí něco úplně jednoduchého…"
"Tak zkusíme příručky nějakých jednoduchých kouzel," navrhl Harry a odhodil brožurku Blázni do draků.
Vrátil se s hromadou příruček kouzelných slov a zaklínadel, položil je na stůl a začal jimi listovat, zatímco Hermiona vedle něj nepřetržitě šeptala: "Takže tu máme proměňovací kouzla… ale co si tím pomůžeš? Jestli mu ovšem místo zubů nepřičaruješ tmavočervené dásně nebo něco takového, aby byl míň nebezpečný… potíž je v tom, jak píšou, že dračí kůží pronikne jen málokteré kouzlo… Řekla bych, aby ses ho pokusil přeměnit, ovšem když jsou tak obrovští, to fakt nemáš šanci, pochybuji dokonce, že by se to povedlo profesorce McGonagallové - a nejde spíš o to, abys to kouzlo udělal na sobě? Abys sis dodal schopnosti, které teď nemáš? Jenže to nejsou jednoduchá kouzla. Ve škole jsme zatím žádná neprobírali a vím o nich jen proto, že jsem si zkoušela otázky na NKÚ…"
"Hermiono," procedil Harry skrze zaťaté zuby, "nemohla bys prosím tě být chvíli zticha? Snažím se soustředit."
Hermiona opravdu zmlkla, jediný výsledek však byl, že se Harryho mozek naplnil jakýmsi otupujícím hukotem, takže se soustředit vůbec nedokázal, jenom zoufale zíral na seznam Základních zaklínadel pro zaneprázdněné a rozzlobené: okamžité skalpování… jenomže draci neměli na hlavě vlasy… pepřový dech… potom by nejspíš mohli ještě víc chrlit oheň… jazyk jako z rohoviny… to by tak zrovna potřeboval, aby drak měl o zbraň víc…
"Ne, to snad ne - už je tu zas! Proč si nemůže číst na té jejich hloupé lodi?" řekla Hermiona podrážděně, když nahrbeně vešel Viktor Krum, změřil si je oba nevrlým pohledem a s hromadou knih se usadil v tom nejvzdálenějším koutě. "Pojď, Harry, radši se vrátíme do společenské místnosti… za chvilku se sem nahrnou ty jeho fanynky a budou si šuškat a hihňat se…"
Ve chvíli, kdy vyšli z knihovny, se opravdu kolem nich po špičkách vplížila dovnitř celá tlupa dívek; jedna z nich měla kolem pasu šerpu v bulharských barvách.

Harry tu noc sotva zamhouřil oko. Když se v pondělí ráno probudil, poprvé za celou tu dobu ho vážně napadlo, jestli z Bradavic nemá uprchnout; ale když se při snídani rozhlédl po Velké síni a představil si, co by pro něj znamenalo, kdyby hrad opustil, pochopil, že to nemůže udělat. Bradavice byly jediné místo, kde se kdy v životě cítil šťastný… jistě, předpokládal, že byl šťastný i u svých rodičů, na to se však nepamatoval.
Svým způsobem bylo dobré, že si uvědomil, že raději zůstane tady a postaví se drakovi, než aby byl zpátky v Zobí ulici s Dudleym; to ho aspoň trochu uklidnilo. S přemáháním dojedl slaninu (nepolykalo se mu nejlépe) a ve chvíli, kdy se on i Hermiona zvedli, viděl, že od mrzimorského stolu právě odchází Cedric Diggory.
Cedric ještě o dracích nevěděl… jako jediný ze šampiónů, aspoň pokud se Harry nemýlil; domyslel se totiž, že madame Maxime a Karkarov to Fleur a Krumovi určitě prozradili…
"Sejdeme se ve skleníku, Hermiono," řekl Harry, který se bleskově rozhodl, když viděl Cedrika odcházet ze síně. "Běž, já tě dohoním."
"Přijdeš pozdě, Harry, každou chvíli bude zvonit…"
"Říkám přece, že tě dohoním, ne?"
Když doběhl k mramorovému schodišti, byl už Cedric nahoře. Doprovázel ho celý houf kamarádů z šestého ročníku. Před nimi ovšem s Cedrikem mluvit nechtěl. Patřili k těm, kteří mu hlasitě citovali z článku Rity Holoubkové pokaždé, když se k nim přiblížil. Proto sledoval Cedrika zpovzdálí, a když zjistil, že míří do chodby, kde byla učebna kouzelných formulí, dostal nápad: kousek od nich zůstal stát, vytáhl svoji hůlku a pečlivě zamířil.
"Diffindo!"
Vzápětí se Cedrikovi roztrhla brašna. Pergameny, brky a učebnice se mu vysypaly na zem a rozbilo se mu i několik lahviček inkoustu.
"Nechte to být!" řekl Cedric popuzeně, když se kamarádi sehnuli a chtěli mu pomáhat. Jděte do třídy a řekněte Kratiknotovi, že hned přijdu…"
Právě v to Harry doufal. Zastrčil hůlku do hábitu, počkal, až Cedrikovi kamarádi zmizeli v učebně, a pak k němu spěšně zamířil. Byli teď na chodbě sami.
"Ahoj," řekl Cedric. Zvedal právě svou Příručku přeměňování pro pokročilé, která teď byla celá pocákaná inkoustem. "Roztrhla se mi brašna… a přitom byla úplně nová…"
"Cedriku," přerušil ho Harry, "první úkol jsou draci!"
"Cože?" a jeho soupeř zvedl hlavu.
"Draci!" Harry to ze sebe vyklopil bleskovou rychlostí, kdyby náhodou profesor Kratiknot vyšel ze třídy, aby se po Cedrikovi podíval. Jsou celkem čtyři, pro každého z nás je nachystaný jeden, a my se jim máme dostat za záda."
Cedric se do něho vpil pohledem, a Harry v jeho šedých očích spatřil blikotat stejný strach, jaký od sobotního večera cítil on sám.
"Víš to jistě?" zeptal se přiškrceným hlasem.
"Docela jistě," přisvědčil Harry. "Já jsem je viděl."
"Ale jak jsi to zjistil? Přece se nemáme nic dozvědět…"
"Co na tom záleží," zamlouval to honem Harry - věděl, že Hagrid bude mít problémy, jestliže přizná pravdu. "Ale nejsem sám, kdo to ví. Fleur a Krum to už určitě vědí také - vždyť ty draky viděli i Maxime a Karkarov."
Cedric se napřímil. V náruči držel plno brků, pergamenů a učebnic politých inkoustem, na rameni mu visela roztržená brašna. Civěl na Harryho a v očích měl popletený, téměř podezíravý výraz.
"A proč mi to říkáš?" zeptal se.
Harry na něj nevěřícně pohlédl. Byl si jistý, že Cedric by se takhle neptal, kdyby ty draky viděl na vlastní oči. Ale i kdyby šlo o toho nejhoršího nepřítele, Harry by prostě nepřipustil, aby musel čelit takovým netvorům nepřipravený… ledaže by to byl Malfoy nebo Snape…
"No… protože je to fér, nemyslíš?" řekl na vysvětlenou. "Teď to víme všichni a stojíme si stejně…"
Cedric na něho přesto dál zíral poněkud podezřívavě. Vtom za sebou Harry zaslechl známé klapavé kroky. Otočil se a uviděl Pošuka Moodyho, jak vychází z nedaleké učebny.
"Pojďte se mnou, Pottere," zavrčel. "Diggory, vy si běžte po svých."
Harry na profesora polekaně pohlédl. Mohl je snad slyšet? "Ehm - pane profesore, ale já už jsem měl být na hodině bylinkářství -"
"S tím si nedělejte starosti, Pottere. Pojďte ke mně do kabinetu, buďte tak laskav…"
Harry vykročil za ním a cestou uvažoval, co ho asi čeká. Co když Moody bude chtít vědět, jak to o těch dracích zjistil? Půjde za Brumbálem a bude na Hagrida žalovat, nebo prostě promění Harryho ve fretku? Koneckonců, jako fretka by se možná drakovi za záda dostal snáz, pomyslel si sklesle. Byl by aspoň menší a z výšky padesáti stop by ho nebylo tolik vidět…
Vešel za Moodym do jeho kabinetu. Profesor zavřel dveře, otočil se k Harrymu a upřel na něj obě oči, to čarodějné, i to obyčejné.
"Právě jste se zachoval velice slušně, Pottere," poznamenal tichým hlasem.
Harry s něčím takovým vůbec nepočítal a celý zrozpačitěl.
"Posaďte se," vybídl ho profesor, a tak si sedl a rozhlížel se kolem. Byl už tady, ještě když kabinet patřil Moodyho dvěma předchůdcům. Za časů profesora Lockharta byly stěny polepené jeho fotografiemi, které se na každého zářivě usmívaly a pomrkávaly. Když tu sídlil Lupin, dalo se tu narazit spíš na exemplář nějakého nového zlověstného stvoření, které opatřil, aby ho při hodině mohli studenti prozkoumat. Teď však byl kabinet plný kromobyčejně podivných předmětů a Harry předpokládal, že je Moody nejspíš používal, když ještě býval bystrozorem.
Na jeho psacím stole stálo cosi jako veliká popraskaná skleněná káča; Harry v ní okamžitě poznal lotroskop, poněvadž sám ho měl také, i když o hodně menší. Na malém stolku v koutě stálo něco, co připomínalo úplně zkroucenou zlatou televizní anténu a potichu to bzučelo; na stěně proti Harrymu zase viselo cosi podobného zrcadlu, nic z místnosti se v něm ovšem nezrcadlilo. Místo toho se tam míhaly jakési přízračné postavy, žádnou z nich však nebyl s to zřetelně rozeznat.
"Tak co říkáte mým detektorům černé magie?" zeptal se Moody, který ho bedlivě sledoval.
"Co je tohle?" odpověděl mu otázkou Harry a ukázal na pokroucenou televizní anténu.
"To je čidlo tajností. Rozkmitá se, jakmile zjistí, že někdo něco zatajuje nebo lže… tady je samozřejmě nepoužitelné, protože ho pořád něco ruší - všude kolem studenti lžou, proč nepřinesli domácí cvičení. Co jsem tady, pořád jen bzučí a bzučí - a lotroskop jsem musel odstavit úplně, protože v jednom kuse pískal. Je totiž velice citlivý; zachytí všechno na míli daleko. Samozřejmě by mohl zachytit i jiné věci než dětské hračičky," zavrčel ještě.
"A nač máte to zrcadlo?"
"To je mé slídivé kukátko. Vidíte v něm ty plíživce, co tu jsou všude kolem? Opravdové nebezpečí mi ovšem začne hrozit teprve ve chvíli, kdy uzřím bělma jejich očí, a v tom případě otevřu svoji truhlu."
Krátce, drsně se zachechtal a ukázal na velikou truhlu, která stála pod oknem. Měla sedm klíčových dírek, jednu vedle druhé, a Harry přemítal, co asi je uvnitř, ale Moodyho další otázka ho vrátila zpátky na zem.
"Takže… o těch dracích už víte, že ano?"
Harry zaváhal. Právě toho se bál - Cedrikovi před chvílí nepřiznal, že Hagrid porušil pravidla, a rozhodně to nehodlal vykládat Moodymu.
"To je v pořádku," prohlásil profesor, posadil se a s hlasitým heknutím před sebe natáhl dřevěnou nohu. "Podvádění k turnaji tří škol patřilo odjakživa a zůstane to tak napořád."
"Ale já jsem nepodváděl," ohradil se rázně Harry. "Že jsem se to dozvěděl, to bylo vlastně spíš náhodou."
Moody se zašklebil. Já jsem vás z ničeho neobviňoval, chlapče. Od samého začátku ale Brumbálovi říkám, že může být velkorysý, jak chce, ale vsadím se, že náš milý Karkarov ani Maxime takoví rozhodně nebudou. Určitě už svým šampiónům řekli všechno, co mohli. Chtějí zvítězit. Chtějí Brumbála porazit. Rádi by mu dokázali, že je také jen člověk."
Moody se znovu drsně zachechtal a jeho čarodějné oko se otáčelo dokola tak rychle, až se Harrymu rozhoupal žaludek, když to uviděl.
"Tak co… máte už představu, jak se tomu vašemu drakovi dostat za záda?" zeptal se profesor.
"Nemám," přiznal Harry.
"Já vám to samozřejmě neřeknu," zdůraznil Moody nevrle. "Co se mě týče, nehodlám nadržovat nikomu. Chci vám jen dát pár všeobecných dobrých rad. A první z nich je - využijte toho, v čem vynikáte."
"Jenže já v ničem nevynikám," namítl Harry dřív, než to stačil spolknout.
"Nezlobte se na mě," zavrčel Moody, "ale když říkám, že v něčem vynikáte, je to pravda. Uvažujte trochu. V čem jste nejlepší?"
Harry se pokusil soustředit. V čem byl nejlepší? Vlastně to bylo snadné…
"Ve famfrpálu," řekl sklesle, "a to mi určitě pomůže…"
"Správně," přisvědčil profesor a tak se na něj přišpendlil pohledem, že se jeho čarodějné oko téměř nepohnulo. Jak jsem slyšel, létáte sakramentsky dobře."
"Ano, ale…" Harry na něj vyvalil oči. "Vždyť koště si vzít nesmím, budu mít jenom hůlku…"
"Má druhá všeobecná rada je," přerušil ho Moody hlasitě, "abyste použil nějaké pěkné, jednoduché kouzlo, kterým získáte to, co budete potřebovat."
Harry se na něj nechápavě podíval. Co bude potřebovat?
"No tak, chlapče…" pronesl šeptem Moody. "Dejte si to dohromady… tak těžké to zas není…"
V tu chvíli Harrymu svitlo. Ze všeho nejlíp umí létat. Musí se kolem draka dostat vzduchem a k tomu potřebuje svůj Kulový blesk. Jenže aby se k němu dostal…
"Hermiono," zavolal na ni přidušeně, když deset minut nato doběhl do skleníku číslo tři, a když míjel profesorku Prýtovou, honem se jí omluvil. "Hermiono - potřebuji, abys mi pomohla."
"A co myslíš, o co se celou dobu snažím, Harry?" odpověděla mu také šeptem, a jak se na něj dívala přes rozechvělou citlivku, kterou právě prořezávala, samou úzkostí se jí rozšířily oči.
"Hermiono, potřebuji do zítřka odpoledne pořádně zvládnout přivolávací kouzlo."

A tak začali nacvičovat. Místo aby šli na oběd, našli si prázdnou učebnu a tam Harry dělal, co mohl, aby nejrůznější předměty létaly přes celou místnost až k němu. Pořád se mu to moc nedařilo: knihám i brkům jako by v půli cesty pokaždé došel dech a padaly na podlahu jako kámen.
"Soustřeď se, Harry, soustřeď se…"
"A o co se podle tebe asi snažím?" rozčílil se Harry. Jenže co nadělám, když před sebou každou chvíli uvidím hnusného velikého draka - a nejspíš mám proč… Tak pojď, zkusíme to znovu…"
Býval by nejradši nešel ani na jasnovidectví, jen aby mohl trénovat dál, Hermiona však rozhodně odmítla vynechat hodinu věštění z čísel a nemělo smysl, aby to nacvičoval sám. Musel tudíž přetrpět řeči profesorky Trelawneyové, která jim dobrou polovinu hodiny vysvětlovala, že nynější postavení Marsu vůči Saturnu znamená, že lidem narozeným v červenci hrozí veliké nebezpečí, že náhle zemřou násilnou smrtí.
"To se mi docela zamlouvá," poznamenal nahlas Harry, který se na chvilku přestal ovládat. "Hlavně když to budu mít rychle za sebou. Nechtěl bych dlouho trpět."
Ron chvíli vypadal, že vyprskne smíchy; rozhodně poprvé za spoustu dní se jejich pohledy zase setkaly. Harry však na něj měl ještě příliš velký vztek, než aby mu na tom záleželo. Zbytek hodiny strávil tím, že se pod stolkem pokoušel přivolávat k sobě hůlkou všelijaké drobné předměty. Jednou mu přímo do ruky vletěla moucha, nebyl si však úplně jistý, jestli za to vděčí své dovednosti v přivolávacích kouzlech - možná jen byla hloupá.
Po hodině jasnovidectví se přinutil sníst aspoň něco k večeři a pak se s Hermionou znovu vrátili do prázdné učebny; vzali si na sebe neviditelný plášť, aby je učitelé nezahlédli. Vydrželi cvičit až přes půlnoc a bývali by tam ještě zůstali, kdyby se neobjevil Protiva. Předstíral, že si myslí, že Harry chce, aby po něm něco házeli, a začal přes celou třídu vrhat židle. Harry s Hermionou se kvapně vytratili, dřív než ten randál přivolá Filche, a vrátili se do nebelvírské společenské místnosti, která teď byla naštěstí prázdná.
Ve dvě hodiny ráno stál Harry u krbu a kolem něj se povalovalo všechno možné - učebnice, brky, několik převrácených křesel, stará souprava tchoříčků a Trevor, Nevillův žabák. Teprve během této poslední hodiny přišel přivolávacímu kouzlu konečně na kloub.
"Už ti to jde líp, Harry, opravdu o hodně líp," pochválila ho Hermiona, vyčerpaná, ale šťastná.
"Aspoň už víme, jak na to, až příště nebudu schopen naučit se nějaké kouzlo," přisvědčil Harry a hodil jí zpátky slovník starobylých run, aby si to mohl vyzkoušet ještě jednou. "Stačí pohrozit mi drakem! Takže…" a znovu zvedl hůlku.
"Accio slovník!"
Těžká kniha se Hermioně vyškubla z ruky, přeletěla místnost a Harry ji chytil.
"Myslím, že jsi to doopravdy zvládl, Harry!" chválila ho potěšeně Hermiona.
"Hlavně aby to účinkovalo zítra," řekl Harry. "Kulový blesk bude mnohem dál než všechny ty krámy tady - bude nahoře na hradě, zatímco já budu venku na louce…"
"To je úplně jedno," prohlásila Hermiona rázně. Jestli se na to opravdu, ale opravdu soustředíš, určitě přiletí. A teď bychom se měli aspoň trochu vyspat… budeš to vážně potřebovat."

Během pondělního večera se Harry natolik soustředil, aby přivolávací kouzlo zvládl, že ho ten nepříčetný strach aspoň trochu opustil. Příští den ráno však na něj padl znovu, stejně hrůzný jako předtím. Celou školu opanovalo nesmírné napětí a nervozita.
Vyučování skončilo už v poledne, aby všichni studenti měli dost času dostat se k ohradě s draky - i když samozřejmě dosud nevěděli, co tam vlastně uvidí.
Harry si připadal podivně odloučený od všech ostatních, ať už mu přáli mnoho štěstí, nebo na něj naopak sykli "Bereme si s sebou papírové kapesníky, Pottere", když šel kolem nich. Zmocnila se ho taková nervozita, že si říkal, jestli prostě neztratí hlavu, až ho povedou k drakovi, a nepokusí se proklít všechny kolem.
Čas se choval ještě podivněji než v předchozích dnech. Doslova teď letěl o překot, takže to vypadalo, že když si jednu chvíli sedal při první vyučovací hodině, na dějinách čar a kouzel, v příštím okamžiku už šel na oběd… a potom - kam jen se podělo celé dopoledne, ty poslední hodiny bez draků? - a potom už k němu ve Velké síni pospíchala před zraky téměř všech studentů profesorka McGonagallová.
"Pottere, šampióni se mají dostavit dolů na louku… je čas, abyste se připravili na první úkol."
"Už jdu," přisvědčil a vstal. Vidlička mu při tom vypadla z ruky a hlasitě cinkla o talíř.
"Hodně štěstí, Harry," popřála mu Hermiona šeptem. "Neboj se, zvládneš to!
"Jo," přitakal Harry jakoby cizím hlasem, který se tomu jeho téměř nepodobal.
Z Velké síně vyšel společně s profesorkou McGonagallovou. Působila dojmem, že ani ona není ve své kůži - tvářila se stejně úzkostně jako Hermiona. Když ho vedla po kamenných schodech dolů a ven do chladného listopadového odpoledne, položila mu ruku na rameno.
"Hlavně neztrácejte hlavu," řekla, "musíte zachovat klid… máme tu kouzelníky, kteří si dokážou poradit, kdyby se nám to vymklo z rukou… důležité je, abyste předvedl vše, co umíte, a nikdo se na vás nebude dívat hůř než předtím… jak se cítíte?"
"Dobře," slyšel sám sebe. "Jsem v pohodě."
Vedla ho k místu, kde byli draci, po okraji Zapovězeného lesa, ale když se přiblížili ke skupině stromů, za níž měla už být ohrada, Harry zjistil, že tam postavili stan. Vchod do něj byl přímo proti nim, draky teď ovšem vidět nebylo.
"Musíte jít s ostatními šampióny dovnitř," řekla profesorka dost rozechvělým hlasem, "a čekat, až přijdete na řadu. Je tam pan Pytloun… vysvětlí vám, co - co máte dělat… mnoho štěstí, Pottere!"
"Díky," řekl bezvýrazným, nepřítomným hlasem. U vchodu do stanu se s ním profesorka McGonagallová rozloučila a Harry vstoupil.
Na nízké dřevěné stoličce v koutě seděla Fleur Delacourová. Ani zdaleka nevypadala klidně jako jindy; spíš byla bledá a zamlklá. Viktor Krum se tvářil ještě nevrleji než obvykle, a Harry usoudil, že podle toho se zřejmě pozná, když je nervózní. Cedric přecházel sem tam, a když Potter vešel, pousmál se na něj. Harry mu úsměv oplatil a cítil přitom, jak se mu napínají svaly v obličeji - jako kdyby už zapomněly, jak se to dělá.
"Harry! Vítám tě!" volal na něj Pytloun rozjařeně a prohlédl si ho od hlavy k patě. "Tak pojď, jen pojď dál a chovej se tu jako doma!"
Mezi pobledlými šampióny vypadal Pytloun jako poněkud nafouklá postavička z kreslených seriálů. Na sebe si vzal zase svůj starý hábit Wimbournských vos.
"Skvělé - teď už jsme všichni, takže nastal ten pravý čas oznámit vám, co vás čeká!" sdělil jim rozzářeně. "Až se sejdou diváci, přistoupím k vám s tímto míškem -" pozvedl malý váček z nachově červeného hedvábí a zatřásl jím - "a každý z vás si z něj postupně vybere zmenšený model tvora, s nímž se utká. Totiž - abyste tomu rozuměli - máme jeho různé druhy. A ještě něco vám musím říct… ano, správně… vaším úkolem bude zmocnit se zlatého vejce!"
Harry přelétl očima po ostatních. Cedric přikývl hlavou, aby dal najevo, že pochopil, co Pytloun říká, a hned zase začal přecházet po stanu; v obličeji trochu zezelenal. Fleur Delacourová ani Krum nedali najevo vůbec nic. Možná se obávali, že by začali zvracet, kdyby otevřeli ústa. Přesně tak se cítil Harry. Jenže oni se aspoň přihlásili dobrovolně…
A pak - doslova na obrátku - uslyšeli kolem stanu stovky nohou a hlasy, jež se vzrušeně bavily, vtipkovaly a smály se… Harry si připadal tak jiný než ty davy venku, jako by nepatřil ke stejnému lidskému druhu. Měl pocit, že neuplynula ani vteřina - a Pytloun už otvíral nachově červený hedvábný míšek.
"Dámy mají přednost," řekl a nabídl jej Fleur Delacourové.
Šampionka z Krásnohůlek roztřesenou rukou sáhla dovnitř a vytáhla z váčku maličký dokonalý model draka - velšského zeleného. Na krku mu visela číslice 2 - a podle toho, že Fleur nedala najevo žádné překvapení, spíš odhodlanou smířenost, Harry pochopil, že měl pravdu: madame Maxime jí prozradila, co ji čeká.
Totéž platilo o Krumovi, který si vytáhl zářivě červeného čínského ohniváče. Na krku mu visela číslice 3. Kruvalský šampión nehnul ani brvou, zíral jen upřeně do země.
Pak sáhl do váčku Cedric a vytáhl si modravě šedého švédského krátkonosého draka s číslicí l kolem krku. Už bylo jasné, co zbývá na Harryho: sáhl do hedvábného míšku a vytáhl si 4, maďarského trnoocasého. Když se na něj podíval, drak roztáhl křídla a vycenil maličké zuby.
"To bychom tedy měli!" pochvaloval si Pytloun. "Každý z vás si vytáhl draka, s nímž se utká, a čísla udávají pořadí, v jakém se s nimi střetnete. Já se s vámi musím už za okamžik rozloučit, budu totiž celou soutěž komentovat. Pane Diggory, vy jste na řadě první. Prostě vyjděte ven do ohrady, až uslyšité zapísknutí, ano? A teď ještě… Harry… mohl bys na slovíčko? Myslím ven."
"Ehm… ano," přitakal rozpačité, vstal a vyšli spolu ze stanu. Pytloun ho odvedl pár kroků mezi stromy a tam se k němu otočil s otcovským výrazem ve tváři.
"Cítíš se dobře, Harry? Můžu ti být nějak prospěšný?"
"Cože?" podivil se Harry. "Já - ale ne, to nic."
"Máš nějaký plán?" zeptal se Pytloun a spiklenecky ztlumil hlas. "S největší radostí se s tebou podělím o pár dobrých tipů, pokud bys o ně stál, Harry. Abys rozuměl," pokračoval a ještě víc ztišil hlas, "všichni to berou tak, že vůbec nemáš šanci… jestli ti mohu jakkoli pomoci…"
"Ne!" vyhrkl tak rychle, až si dokonce připustil, že to muselo znít nezdvořile. "To ne - už jsem se rozhodl, jak to udělám, děkuji."
"Nikdo by se to nedozvěděl, Harry," řekl Pytloun a zamrkal na něj.
"Ne, vždyť jsem v pohodě," odmítl Harry a upřímně se podivoval, proč to o sobě pořád každému tvrdí, když si vážně nepamatuje, jestli se vůbec kdy cítil hůř než teď. "Mám už svůj plán, a mám -"
Odněkud se ozvala píšťalka.
"Můj ty Bože, už musím běžet!" polekal se Pytloun a spěšně vyrazil pryč.
Harry zamířil zpátky ke stanu; viděl, jak z něj vyšel Cedric, ve tváři ještě zelenější než předtím. Když se navzájem míjeli, chtěl mu Harry popřát mnoho štěstí, z úst se mu však vydralo jen jakési chraplavé zamručení.
Vrátil se dovnitř, kde byli Krum a Fleur. Po několika vteřinách uslyšeli, jak davy diváků zaburácely takže Cedric už zřejmě vkročil do ohrady. V dalším okamžiku stane tváří v tvář živoucímu protějšku svého modelu…
Jen sedět a poslouchat, co se děje tam venku, bylo ještě horší, než si Harry dokázal představit. Dav napřed zavřeštěl… rozhulákal se… a pak svorně zaryčel jako jediný tvor s mnoha hlavami, ať už Cedric podnikl cokoli, aby švédského krátkonosého draka nějak obešel. Krum stále zíral do země a Fleur začala přecházet kolem dokola, tak jako předtím Cedric. Pytlounův komentář to všechno dělal ještě mnohem horším… Harrymu se zjevovaly děsivé vidiny, když slyšel: "Uf, to bylo jen o vlásek, opravdu o vlásek"… "Ten chlapec ale riskuje, to vám tedy povím!"… "Tak tohle bylo chytré - škoda že to nevyšlo!"
Ohlušující řev, jejž zaslechli zhruba po patnácti minutách, mohl znamenat pouze jediné: Cedric se dostal drakovi za záda a zmocnil se zlatého vejce.
"Bravo! To bylo opravdu pěkné!" křičel Pytloun. "A teď - jaké známky mu udělí porota!"
Hodnotící známky poroty však už Pytloun nevykřikoval; Harry si domyslel, že je porotci ukazují divákům zdvižené nad hlavou.
"První šampión to tedy má za sebou, a ještě nás čekají tři!" vřískl Pytloun, když se znovu ozvala píšťalka. "Slečno Delacourová, mohu-li prosit!"
Fleur se třásla od hlavy až k patě. Teď, když s hlavou vztyčenou vyšla ze stanu a v ruce pevně svírala hůlku, cítil k ní Harry daleko větší sympatie než kdy předtím. Zůstali s Krumem ve stanu sami, každý na opačné straně, a vyhýbali se navzájem pohledem.
Venku vše probíhalo stejně jako předtím… "Nevím, opravdu nevím, jestli to bylo rozumné!" slyšeli, jak Pytloun bodře vykřikuje. "Óó… tohle bylo těsně! Teď opatrně… dobrý bože, už jsem si myslel, že ji drak dostal!"
Za deset minut Harry uslyšel, jak davy diváků znovu propukly v nadšený jásot: Fleur očividně zabodovala. Následovalo krátké ztišení - to porotci dávali známky… další potlesk… a pak se píšťalka ozvala potřetí.
"A tady máme pana Kruma!" zahalekal Pytloun, když kruvalský šampión shrbeně vyšel ven. Harry ve stanu osaměl.
Víc než kdy jindy si uvědomoval své tělo: cítil, jak prudce mu buší srdce a jak se mu prsty třesou strachem… zároveň však měl pocit, jako když je někde jinde, dívá se na stěny stanu a slyší křik diváků jakoby z velké dálky…
"To tedy bylo troufalé!" křičel Pytloun a Harry slyšel, jak čínský ohniváč vyrazil hlučný, děsivý skřek a všichni diváci rázem zatajili dech. "Tomu opravdu říkám odvaha - a - ano, Krum už drží vejce!"
Zimní vzduch se roztřásl potleskem, jako když se sype sklo. Krum skončil - takže Harry už musel každou chvíli přijít na řadu.
Vstal a nejasně si uvědomil, že má nohy jak z cukrové vaty. Okamžik ještě počkal, než uslyšel hvizd píšťalky. Pak vyšel ze stanu ven a slepá hrůza ho jímala víc a víc. Dál se ubíral pod stromy, až mezerou mezi fošnami prolezl do ohrady…
Teď viděl všechno před sebou jako v nějakém neskutečně barevném snu. Z přikouzlených tribun, které tam předtím nebyly, na něho shlížely stovky tváří. Především ale na opačném konci ohrady byl maďarský trnoocasý drak. Dřepěl na hnízdě s vejci, křídla napůl složená, a valil na něj své žluté, zlovolné oči. Nestvůrný, šupinatý černý ještěr ani na chvíli nepřestal švihat trnitým ocasem, po němž v udusané zemi zůstávaly tři stopy dlouhé rýhy. Vtom davy znovu zaryčely. Harry nevěděl, zda jsou na jeho straně, ale nezáleželo mu na tom. Nastala chvíle pro to, aby udělal, co udělat musel… aby se absolutně soustředil na svoji jedinou šanci, kterou měl…
Pozvedl hůlku. "Accio Kulový blesk!" vykřikl z plných plic.
Čekal, a každá žilka v jeho těle jako by doufala a modlila se… Jestli to nevyjde… jestli Kulový blesk nepřiletí… připadalo mu, že všechno kolem sebe vidí přes jakousi průzračnou, mihotavou clonu podobnou oparu z vedra, takže ohrada s draky i stovky tváří kolem jako by se vznášely ve vzduchu…
A pak uslyšel, jak sviští vzduchem za jeho zády, otočil se a spatřil jej: Kulový blesk se k němu řítil po okraji lesa! V příští vteřině už dorazil do ohrady, prudce se zarazil ve vzduchu vedle Harryho a čekal, až na něj nasedne. Dav teď ryčel ještě víc než předtím… Pytloun cosi křičel… jenže Harrymu už nesloužily kloudně uši… ostatní nebylo důležité…
Přehodil nohu přes koště, odrazil se od země a vteřinu nato se začaly dít divy…
Jak se řítil vzhůru a vítr mu svištěl ve vlasech, tváře diváků dole se změnily v pouhé růžové špendlíkové hlavičky, a dokonce i trnoocasý drak náhle nebyl větší než nějaký pes. Harry si uvědomil, že tam dole nechal nejen pevnou zem, ale i všechen strach… konečně byl zas ve své kůži…
Vlastně to bylo jen jako další utkání ve famfrpálu, nic víc… Jen další famfrpálový zápas, a samice trnoocasého draka byla jen další hnusný soupeř…
Pohlédl dolů na hnízdo s vejci a okamžitě postřehl to zlaté, jak se třpytí mezi ostatními, šedými jako cement; všechna spočívala v bezpečí mezi předníma nohama dračice. "To nic," řekl si v duchu Harry, "stačí odvrátit její pozornost… takže do toho…"
Spustil se střemhlav dolů a dračice po něm šlehala očima. Poznal na ní, co má v úmyslu, a vyrovnal střemhlavý let právě včas: výtrysk ohně zasáhl přesně místo, kde by byl, kdyby prudce neuhnul… Harryho to nechalo chladným… nebylo to o nic těžší než vyhnout se některému Potlouku…
"Můj ty Bože, ten ale umí létat!" řval Pytloun a davy diváků ječely a zajíkaly se obdivem. "Vidíte to, pane Krume?"
Harry v kruzích stoupal výš a výš. Trnoocasá dračice ho sledovala dál a div si nevykroutila hlavu na dlouhém krku… kdyby ještě chvíli pokračoval, mohla by se jí pěkně zamotat… raději to ovšem nebude přehánět, nebo na něj zas vychrlí oheň…
Harry se prudce spustil dolů, právě když dračice otevřela tlamu. Tentokrát už tolik štěstí neměl - plamenům se sice vyhnul, ale dračice se po něm rozmáchla ocasem, a i když prudce uhnul vlevo, jeden z dlouhých trnů mu roztrhl hábit a škrábl ho do ramene…
Cítil, jak to pálí, a slyšel diváky, jak křičí a mručí na protest, rána však zřejmě nebyla hluboká… Znovu zakroužil ve vzduchu nad trnoocasou a vtom ho něco napadlo…
Dračice se očividně nemínila vznést do vzduchu - příliš jí záleželo na tom, aby uchránila svá vejce. Kroutila se a zmítala, roztahovala a skládala křídla a střežila Harryho děsivýma žlutýma očima, měla však strach se od vajec víc vzdálit… Takže ji musí přimět, aby udělala právě to, nebo se k nim nikdy nedostane… musí to ovšem udělat opatrně, s rozvahou…
Začal nad ní létat sem tam, i když ne tak blízko, aby na něj mohla vychrlit oheň a tak ho zahnat. Stále však pro ni byl dostatečnou hrozbou, a proto nakláněla hlavu hned tím, hned oním směrem, jak ho sledovala, oči se svislými zornicemi na stopkách, zuby vyceněné…
Harry se vznesl výš. Dračice natahovala hlavu za ním, krk vykrucovala, jak nejvíc mohla, a kolébala se ze strany na stranu jako had před zaklínačem…
Vyletěl ještě o pár stop výš, až dračice vztekle zařvala. Chlapec jí připadal jako moucha, chtěla tu mouchu rozmáčknout; znovu se rozmáchla ocasem, byl však teď příliš vysoko, než aby ho zasáhla… vychrlila do vzduchu oheň, Harry před ním však uhnul… roztáhla mohutné čelisti…
"Tak si na mě sáhni," sykl Harry a kroužil těsně nad ní, aby ji co nejvíc rozdráždil. "Pojď, pojď si pro mě… ale musíš pěkně nahoru…"
A tak se dračice vzepjala: roztáhla veliká, černá kožnatá křídla, široká jak u malého letadla - a Harry se střemhlav vrhl dolů. Ještě než pochopila, co udělal nebo kam zmizel, snesl se bleskovou rychlostí k vejcím, jež teď už nechránily přední dračí tlapy s mohutnými drápy - spustil ruce z Kulového blesku - uchopil zlaté vejce -
Prudce nabral rychlost a rázem byl znovu ve vzduchu. Vznášel se nad tribunami, s těžkým vejcem v bezpečí pod zdravou paží, a v tu chvíli jako by někdo opět zapnul zvuk - Harry doopravdy poprvé zavnímal hlasy diváků na tribunách. Křičeli teď a tleskali stejně hlasitě jako fanoušci Irska na mistrovství světa.
"Dívejte se!" vykřikoval Pytloun. Jen se na to podívejte! Náš nejmladší šampión získal své vejce nejrychleji ze všech! Bravo! Myslím, že příště se na pana Pottera bude sázet o dost víc!"
Harry viděl, jak se strážci draků ženou k maďarské trnoocasé dračici, aby ji zkrotili, a vzápětí u vchodu do ohrady zahlédl profesorku McGonagallovou, profesora Moodyho a Hagrida, kteří mu spěchali vstříc. Všichni tři mu mávali a už z dálky bylo vidět, jak se usmívají. Proletěl ještě jednou nad rozjásanými tribunami a div že mu nepraskly bubínky. Pak hladce přistál… náhle mu bylo po řadě týdnů lehounce… První úkol měl úspěšně za sebou a zůstal naživu…
"To bylo vynikající, Pottere!" jásala profesorka McGonagallová, když seskočil z Kulového blesku - což od ní byla mimořádná pochvala. Harry si všiml, jak se jí třese ruka, kterou mu ukazovala na poraněné rameno: "Zajděte si s tím za madame Pomfreyovou, ještě než vám porotci udělí známky… je tamhle naproti, už musela ošetřovat Diggoryho…"
"A máš to v kapse, Harry!" zachraplal Hagrid. "Zvládnul jsi to, a eště ke všemu proti tomu trnovocasýmu, víš přeci, co říkal Charlie, že to je zrovna ta nejhorší mrcha…"
"Díky, Hagride," ozval se Harry zvučně, aby obr už zmlkl a nakonec nevybreptal, že mu draky ukázal předem.
Profesor Moody vypadal také na výsost spokojeně: čarodějné oko mu v očním důlku jen tančilo.
"Udělal jste to pěkně a jednoduše, to je ono, Pottere," zamručel.
"Teď ale běžte do stanu první pomoci, Pottere, prosím vás…" naléhala profesorka McGonagallová.
Harry vyšel z ohrady, ještě pořád lapal po dechu, a před dalším stanem uviděl madame Pomfreyovou, která vypadala krajně ustaraně.
"Tihleti draci!" řekla znechuceně a vtáhla Harryho dovnitř. Stan byl rozdělen na jednotlivé kóje: přes plachtovinu zahlédl Cedrikův stín, nevypadalo to ale, že by utrpěl vážnější zranění, protože seděl. Madame Pomfreyová prohlédla Harrymu rameno a celou dobu nazlobeně reptala: "Loni to byli mozkomorové, letos draci; to bych ráda věděla, co si vymyslí příště? Máte opravdu štěstí… ta rána je docela mělká… ale musím ji vyčistit, než vám ji zhojím."
Vymyla mu ránu několika kapkami zářivě červené tekutiny, která dýmala a pálila, pak mu poklepala na rameno hůlkou a Harry ucítil, že se mu v dalším okamžiku uzdravilo.
"Teď si ještě v klidu na minutu sedněte - sedněte si, říkám! A pak se můžete jít podívat, jaké vám dají známky."
Vyšla ven ze stanu, ale za chviličku už ji zase slyšel, jak vchází do sousední kóje a ptá se: "Tak co, Diggory, jak jste na tom?"
Harry neměl ani trochu touhu sedět v klidu; měl v sobě ještě příliš mnoho adrenalinu. Vstal, že se půjde podívat, co se děje venku, ale než to stihl, vtrhly dovnitř dvě osoby - Hermiona, a v patách za ní Ron.
"Harry, byl jsi prostě skvělý!" zavřískla Hermiona. Tvář měla samý škrábanec, jak si ji ze strachu o kamaráda podrápala nehty. "Byl jsi úžasný, fakt úžasný!"
Harry však zíral na Rona, který byl v obličeji bílý jako stěna a upíral na něho oči, jako kdyby byl nějaký duch.
"Harry," mluvil nezvykle vážně, "ať už tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, věřím - teď už věřím, že tě chtěli oddělat!"


Harry Potter a ohnivý pohár - 19. kapitola

12. ledna 2018 v 13:04 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

19. Kapitola

Kapitola devatenáctá
Maďarský trnoocasý drak

Vyhlídka, že bude mluvit se Siriusem, držela Harryho příštích čtrnáct dnů při životě. Byl to jediné světélko na obzoru, který mu ještě nikdy nepřipadal tak temný. Šok z toho, že je bradavickým šampiónem, už trochu pominul, teď ale na něj začal doléhat strach z toho, co jej čeká. První úkol se nezadržitelně blížil a Harry měl pocit, že na něho přikrčeně číhá jako nějaký hrůzný netvor, který mu zatarasil cestu. Tak nervózní ještě nikdy nebyl; cítil se mnohem hůř než před každým zápasem ve famfrpálu, nevyjímaje ani ten poslední proti Zmijozelu, kdy se rozhodovalo, kdo získá školní pohár. Stěží dokázal uvažovat o budoucnosti: měl pocit, jako by se celý jeho život scvrkl jen na ten první úkol, a s ním měl i skončit…
Po pravdě řečeno neměl tušení, zda se po setkání se Siriusem může cítit lépe, jestliže má před zraky stovek diváků předvést nějaké neznámé, obtížné a nebezpečné kouzlo, ovšem už to, že uvidí přátelskou tvář, pro něj v tu chvíli znamenalo hodně. Harry ve své odpovědi Siriusoví potvrdil, že bude u krbu ve společenské místnosti v navrhovanou dobu, a pak s Hermionou dlouhé hodiny vymýšlel, jak odtamtud 22. listopadu večer vypudí všechny opozdilce. V nejhorším případě tam hodlali hodit sáček bomb hnojůvek, doufali však, že se nebudou muset uchýlit k tak krajnímu prostředku -Filch by je zaživa stáhl z kůže.
Navíc se teď mezi studenty cítil ještě hůř: Rita Holoubková už uveřejnila svůj článek o turnaji tří kouzelnických škol a ukázalo se, že spíš než zpráva o turnaji je to barvité vylíčení jeho životního příběhu. Harryho fotografie zabrala téměř celou titulní stránku a článek (pokračující na stranách 2,6 a 7) byl prakticky výhradně o něm. Chybně uvedená jména šampiónů za Krásnohůlky a Kruval se jen taktak vešla na poslední řádek a o Cedrikovi nepadlo jediné slovo.
Článek vyšel před deseti dny a Harrymu se ze studu obracel žaludek, kdykoli si na něj vzpomněl. V podání Rity Holoubkové totiž při rozhovoru v přístěnku na košťata napovídal celou spoustu věcí, o kterých se nepamatoval, že by je kdy v životě vyslovil.

Domnívám se, že svou sílu mám po rodičích. Vím, že by na mě byli velice hrdí, kdyby mě teď mohli vidět… ano, občas v noci pro ně ještě pláču, a nestydím se to přiznat… vím, že se mi během turnaje nic zlého nestane, vždyť nade mnou budou bdít…

Rita Holoubková zašla ovšem ještě dál: nejenže z Harryho "ehm" udělala dlouhé věty, z kterých mu bylo zle, ale vyptávala se na něj i dalších studentů.

Harry v Bradavicích konečně našel lásku. Jak nám sdělil jeho dobrý kamarád, Colin Creevey, jen málokdy ho uvidíte jinak než ve společnosti jisté Hermiony Grangerové, oslnivě krásné dívky z mudlovské rodiny, která stejně jako Harry patří ve škole k nejlepším studentům.

Od chvíle, kdy článek vyšel, musel Harry snášet, že mu ho ostatní - především ti ze Zmijozelu - na potkání citovali a doprovázeli to jízlivými poznámkami.
"Nepotřebuješ kapesníček, Harry? Co kdyby ses při přeměňování najednou rozbrečel?"
"Odkdy patříš k nejlepším studentům na škole, Pottere? Nebo jste si s Longbottomem nějakou založili?"
"Haló, Harry!"
"Jo, jo, brečím, no a?" přistihl se, jak ječí, a chtěl na chodbě prudce zabočit, protože už měl všeho dost. "Zrovna teď jsem si skoro vybrečel oči kvůli své mrtvé mámě, a budu brečet dál…"
"To ne - já… promiň… totiž - vypadl ti brk."
Byla to Cho. Harry cítil, jak rudne.
"Aha - no jo - promiň," zamumlal a zvedl ho ze země.
"Ehm… v úterý zlom vaz," řekla. "Opravdu věřím, že to zvládneš."
Harry si rázem připadal jako úplný pitomec.
Hermiona si jedovatých urážek také užila, zatím se však ještě nikdy nerozječela na nikoho, kdo se stal jen jejich náhodným nezúčastněným svědkem. Harry ji upřímně obdivoval, jak se s tím dokáže vypořádat.
"Ta že je oslnivě krásná?" vyjekla Pansy Parkinsonová, když jí Hermiona po Ritině článku poprvé přišla do cesty. "Proboha, s čím ji to srovnávala - s pruhovanou veverkou?"
"Toho si nevšímej, Harry," řekla důstojně Hermiona, zvedla hlavu a zvolna prošla kolem rozhihňaných zmijozelských děvčat, jako kdyby nic neslyšela. "Prostě to ignoruj."
Harry to však nedokázal. Ron s ním nepromluvil jediné slovo od chvíle, kdy mu vyřídil termín školního trestu od Snapea: Harry napůl doufal, že se spolu smíří během těch dvou hodin, kdy v jeho podzemní učebně měli nakládat do láku krysí mozečky. Jenže právě toho dne vyšel Ritin článek a nejspíš Rona utvrdil v přesvědčení, že Harryho skutečně těší, když je středem zájmu.
Hermiona se zlobila na oba dva: chodila od jednoho k druhému a snažila se je přimět, aby spolu zase začali mluvit, Harry však byl neoblomný: začne s Ronem mluvit, až když uzná, že on své jméno do Poháru nehodil, a omluví se mu za to, že ho nazval lhářem.
"Já jsem nezačal," opakoval tvrdohlavě, "záleží jedině na něm."
"Ale vždyť jsi bez něho nešťastný!" řekla Hermiona netrpělivě. "A vím, že on je nešťastný bez tebe -"
"Já že jsem bez něho nešťastný?" protestoval Harry. Já rozhodně ne…"
To ovšem byla pustá lež. Hermionu měl Harry upřímně rád, ale nebylo to s ní takové jako s Ronem. Mít za nejlepšího kamaráda Hermionu znamenalo o dost míň se nasmát a mnohem déle tvrdnout v knihovně. Harrymu ještě pořád nešla přivolávací kouzla: jako by měl v hlavě nějaký zátaras, který mu v tom bránil, a Hermiona naléhala, že mu prospěje, když se naučí teorii. Během poledních přestávek strávili tudíž spoustu času nad knihami.
Viktor Krum také trávil v knihovně celé hodiny a Harry by moc rád věděl, co vlastně hledá. Opravdu studoval, nebo se snažil najít něco, co by mu pomohlo při prvním úkolu? Hermiona si na jeho přítomnost často stěžovala - ne snad, že by je někdy obtěžoval, do knihovny však teď chodily hloučky uhihňaných holek, které se ho snažily zpoza regálů špehovat, a jejich hihňání ji rušilo.
"Kdyby byl aspoň hezký!" mumlala zlostně a nasupeně si prohlížela Krumův ostrý profil. "Líbí se jim jen proto, že je slavný! Ani by se po něm neohlédly, kdyby neuměl tu Vranskou flintu -"
"Vronského fintu," procedil Harry skrze zaťaté zuby. Nejenže mu záleželo na tom, aby se famfrpálové výrazy užívaly správně; navíc ho přímo bodlo, když si představil, jak by se zatvářil Ron, kdyby slyšel, že Hermiona mluví o Vranských flintách.

Je to zvláštní, ale když máte z něčeho hrůzu a dali byste cokoli, abyste zpomalili čas, zjistíte, že bývá jeho nepříjemným zvykem ubíhat ještě rychleji. Dny, které zbývaly do prvního úkolu, letěly takovým tempem, jako kdyby někdo seřídil hodiny, aby šly dvojnásob rychle. Strach, který Harry jen stěží přemáhal, ho provázel na každém kroku, stejně jako jízlivé poznámky na jeho adresu po článku v Denním věštci.
V sobotu před prvním úkolem směli všichni studenti od třetího ročníku výš vyrazit do sousedních Prasinek. Hermiona Harrymu řekla, že by mu prospělo na chvíli z hradu vypadnout, a nemusela ho ani moc dlouho přesvědčovat.
"Ale co Ron?" zeptal se jenom. "Nechceš radši jít s ním?"
"Ehm… tedy…" a Hermiona se trochu začervenala. "Myslela jsem, že bychom se s ním mohli sejít U Tří košťat…"
"To tedy ne!" odmítl kategoricky.
"Prosím tě, Harry, nech už těch hloupostí -"
"Do Prasinek půjdu, ale s Ronem se nesejdu, a vezmu si neviditelný plášť."
"No dobře, když jinak nedáš," odsekla Hermiona. "Ale nerada se s tebou bavím, když ho máš na sobě, protože nikdy nevím, jestli se na tebe dívám nebo ne."
Oblékl si tedy neviditelný plášť už v ložnici, vrátil se zpátky dolů a vydal se s Hermionou do Prasinek.
V plášti si připadal podivuhodně svobodný. Díval se na jiné studenty, kteří je míjeli, když vcházeli do vesnice. Většina z nich měla na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, výjimečně však nemusel poslouchat žádné nechutné poznámky a nikdo mu nepřipomínal ten hloupý článek.
"Jenže teď se všichni dívají na mě," řekla Hermiona mrzutě, když chvíli nato vyšli z cukrárny Medový ráj a mlsali velké čokoládové bonbony plněné šlehanou smetanou. "Myslí, že si povídám sama pro sebe."
"Nesmíš tolik hýbat pusou."
"No tak, sundej si na chvilku ten plášť, prosím tě. Tady tě nikdo nebude obtěžovat."
"To myslíš vážně?" namítl Harry. "Tak se otoč."
Z hostince U Tří košťat v tu chvíli vyšla Rita Holoubková a její přítel fotograf. Šeptem se o něčem dohadovali a prošli těsně kolem Hermiony, aniž se na ni podívali. Harry se musel přitisknout ke zdi cukrárny, aby se o něj reportérka neotřela svou kabelkou z krokodýlí kůže.
Jakmile přešli, Harry řekl: "Bydlí tady ve vsi. Určitě sem přijela proto, že chce vidět ten první úkol."
Jen co to vyslovil, zahoupal se mu žaludek palčivým strachem. Raději však o něm pomlčel; o tom, co ho čeká při prvním úkolu, se s Hermionou nijak zvlášť nebavili. Měl pocit, že jeho kamarádka na to nechce ani pomyslet.
"Je pryč," poznamenala a dívala se přímo přes Harryho na konec Hlavní ulice. "Co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák? Je docela chladno, nezdá se ti? A s Ronem se bavit nemusíš!" dodala podrážděně, když se jí nedostalo odpovědi a ona si správně vyložila jeho mlčení.
U Tří košťat bylo nabito. Převážně tam seděli studenti z Bradavic, kteří si užívali volného odpoledne, ovšem byly tam i nejrůznější bytosti ze světa čárů a kouzel, které Harry jen zřídka zahlédl někde jinde. Jelikož Prasinky byly jediná ryze kouzelnická vesnice v celé Británii, domyslel si, že je to svým způsobem útočiště třeba pro staré ježibaby, které se nedovedly maskovat tak mistrně jako kouzelníci a čarodějky.
Protlačit se v neviditelném plášti mezi tolika lidmi dalo Harrymu pořádně zabrat, když nechtěl někomu náhodou šlápnout na nohu, což mohlo vést k nepříjemným otázkám. Pomalu se přesouval k volnému stolu v koutě, zatímco Hermiona šla pro pití. Jak procházel mezi stoly, zahlédl Rona, který seděl s Fredem, Georgem a Lee Jordanem. Na okamžik byl v pokušení uštědřit Ronovi zezadu pořádný štulec, ale přemohl se.
Nakonec se také dostal k volnému stolu a posadil se. Za chvíli za ním dorazila i Hermiona a podstrčila mu pod plášť sklenici máslového ležáku.
"Vypadám úplně idiotsky, když tu sedím sama," zamumlala. Ještě štěstí, že jsem si vzala nějakou práci."
Vytáhla zápisník, v kterém si vedla přehled členů SPOŽÚS. Harry zahlédl na prvních místech kratičkého seznamu své a Ronovo jméno. Připadalo mu to už bůhvíjak dávno, kdy s Ronem předvídali pro profesorku Trelawneyovou, co se jim stane, a do toho přišla Hermiona a jmenovala ho tajemníkem a Rona pokladníkem.
"Víš co, možná bych to mohla zkusit a získat pro SPOŽÚS někoho z vesnice," řekla Hermiona zamyšleně a rozhlížela se kolem.
"No samozřejmě," poznamenal uštěpačně Harry a dal si pod pláštěm pořádný hlt máslového ležáku. "Kdy už s tím nesmyslným SPOŽÚS přestaneš, Hermiono?"
"Až budou domácí skřítkové mít slušné platy a pracovní podmínky!" osopila se na něj. "Řeknu ti ale, že začínám uvažovat o něčem účinnějším! Nevíš, jak se dostat do školní kuchyně?"
"Nemám tušení. Zeptej se Freda a George," doporučil jí.
Hermiona se zamyšleně odmlčela, zatímco Harry popíjel máslový ležák a pozoroval ostatní návštěvníky. Všichni vypadali, že jsou v pohodě a spokojení. U sousedního stolu si Ernie Macmillan a Hannah Abbottová vyměňovali karty, které našli v čokoládových žabkách. Oba měli na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO. Hned u dveří zahlédl Cho s celým houfem jejích kamarádek z Havraspáru. Ta ovšem odznak s CEDRIKEM neměla, což Harryho aspoň trochu potěšilo…
Co by za to dal, být jedním z těch, kteří tu seděli, smáli se a bavili se spolu, a starost jim dělaly jedině domácí úkoly? Představil si, jak by mu tu teď bylo, kdyby Ohnivý pohár nevyhlásil jeho jméno. Především by na sobě neměl neviditelný plášť, a Ron by tu seděl s ním. Všichni tři by si nejspíš zafantazírovali, jaké smrtelně nebezpečné úkoly na školní šampióny v úterý čekají. Upřímně by se na to těšil a díval by se na ně, ať už by dělali cokoli… stejně jako ostatní by povzbuzoval Cedrika, a sám by přitom seděl pěkně v bezpečí někde vzadu na tribuně…
Uvažoval, jak se asi cítí ostatní šampióni. Kdykoli v posledních dnech viděl Cedrika, byl obklopený fanynkami a vypadal nervózně, ale nadšeně. Čas od času zahlédl na chodbě i Fleur Delacourovou; tvářila se jako vždy, klidně a nadutě. Zato Krum vysedával pořád jen v knihovně, zahloubaný do knih.
Harry si vzpomněl na Siriuse, a stažený uzlíček v prsou plný napětí jakoby trochu povolil. Za pouhých dvanáct hodin už spolu budou mluvit, dnes večer se totiž mají setkat u krbu ve společenské místnosti, jestliže všechno vyjde - jenže v posledních dnech nevycházelo vůbec nic…
"Podívej, tamhle je Hagrid!" upozornila ho Hermiona.
Nad záplavou návštěvníků se vynořila Hagridova obrovská rozježená hlava - naštěstí si už přestal česat ty štětky. Harry se podivil, že si ho nevšiml hned, ale když opatrně vstal, zjistil, že se obr naklání k profesorovi Moodymu a něco mu vykládá. Měl před sebou svůj obvyklý obrovitý korbel, Moody však usrkával ze své placatky. Madame Rosmertě, pohledné hostinské, se to zřejmě dvakrát nezamlouvalo a vrhala na Moodyho křivé pohledy, když uklízela sklenice z okolních stolů. Nejspíš to brala jako urážku své slazené a kořeněné medoviny Harry však věděl, jak se věci mají: při poslední hodině obrany proti černé magii jim Moody vysvětlil, že si raději denně připravuje vlastní jídlo i pití, protože pro zlé čaroděje není nic snadnějšího než otrávit pohár, který nikdo nehlídá.
Ještě chvíli je pozoroval a potom viděl, že vstávají a mají se k odchodu. Zamával jim, hned si však uvědomil, že ho Hagrid nevidí. Moody se však zarazil a svým čarodějným okem se zahleděl do kouta, kde Harry stál. Poklepal Hagridovi na záda (na rameno mu totiž nedosáhl), něco zamumlal a pak oba zamířili přes celý hostinec ke stolu, kde seděl Harry s Hermionou.
"Jak se máš, Hermiono?" zeptal se Hagrid hlasitě.
"Jé, nazdar," řekla Hermiona a usmála se na něj.
Moody překulhal kolem stolu a sklonil se; Harry si nejdřív myslel, že si čte zápisy SPOŽÚS, potom však profesor zamumlal: "Máte pěkný plášť, Pottere."
Harry na něj užasle pohlédl. Ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů teď obzvlášť dobře viděl, že Moodymu chybí pořádný kus nosu. Profesor se ušklíbl.
"Takže to vaše oko - chci říct, vy dokážete -"
"Ano, mé oko dokáže prohlédnout i neviditelný plášť," přisvědčil Moody klidně. "Řeknu vám, že občas se to docela hodí."
Hagrid se na něj také usmíval. Harry věděl, že ho obr určitě nevidí, Moody mu však zřejmě prozradil, že tady je.
Pod záminkou, že si čte zápisy SPOŽÚS, se teď obr také sklonil a zašeptal tak potichu, aby to slyšel jen on: "Harry, přijď o půlnoci ke mně do srubu. Vezmi si tenhle plášť."
Potom se napřímil a řekl nahlas: "Rád jsem tě zas jednou viděl, Hermiono," zamrkal a zamířil pryč. Moody ho následoval.
"Proč chce, abych k němu o půlnoci přišel?" zeptal se Harry, kterého to překvapilo.
"To ti říkal?" podivila se Hermiona. "To by mě zajímalo, co má za lubem. Nevím, jestli se tam máš vydávat, Harry…" Nervózně se rozhlédla a sykla: "Abys nezmeškal tu schůzku se Siriusem!"
Jít o půlnoci k Hagridovi opravdu znamenalo, že by si musel vyměřit čas na minutu přesně, aby se stačil vrátit. Hermiona navrhla, aby k Hagridovi poslal Hedviku se vzkazem, že nemůže přijít - pokud by ovšem byla ochotná jej doručit - Harry si však říkal, že udělá líp, když tam zajde a vyřídí to co nejrychleji, ať už to bude cokoli. Byl strašně zvědavý, co to může být; Hagrid ho ještě nikdy nepožádal, aby ho navštívil uprostřed noci.

Toho večera předstíral, že si jde brzo lehnout. O půl dvanácté si znovu natáhl neviditelný plášť a po špičkách se vykradl do společenské místnosti. Ještě pořád v ní zůstávalo pár lidí. Bratři Creeveyovi se někde zmocnili celé hromady odznaků Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO a snažili se je očarovat, aby na nich místo toho stálo Podporujte HARRYHO POTTERA. Až dosud však dokázali jen to, že se jim odznaky zasekly na POTTER JE HNUSÁK. Harry se kolem nich proplížil k otvoru v podobizně Buclaté dámy a minutu nebo dvě čekal s pohledem upřeným na hodinky. Potom Hermiona otevřela otvor zvenčí, jak se předtím domluvili. Proklouzl kolem ní, zašeptal "Díky!" a vydal se z hradu ven.
Na školních pozemcích byla už úplná tma. Harry scházel po louce ke světlu z Hagridovy boudy. V obrovitém kočáru z Krásnohůlek se také svítilo; když zaklepal na Hagridovy dveře, zaslechl uvnitř kočáru mluvit madame Maxime.
"Jseš to ty, Harry?" zašeptal Hagrid, otevřel dveře a opatrně se rozhlížel.
"Jo," řekl Harry, vklouzl do srubu a stáhl si plášť z hlavy. "Co se děje?"
"Musím ti něco důležitýho vokázat," řekl Hagrid.
Vše nasvědčovalo tomu, že je krajně rozrušený. V knoflíkové dírce měl květinu, která připomínala přerostlý artyčok. Kolomaz už zřejmě nepoužíval, rozhodně se ale snažil učesat - Harry si všiml, že mu ve vlasech zůstaly ulámané zuby z hřebenu.
"A co mi chceš ukázat?" zeptal se obezřetně. Přemýšlel, jestli snad skvorejši nakladli vejce, nebo jestli se Hagridovi podařilo od nějakého cizince v hospodě koupit dalšího obrovského tříhlavého psa.
"Poď se mnou, přehoď si ten plášť přes sebe a buď potichu," vyzval ho obr. "Tesáka s sebou brát nebudem, tomu by se to nelíbilo…"
"Hele, Hagride, já se ale nemůžu dlouho zdržet… V jednu hodinu musím být zpátky na hradě -"
Hagrid ho však neposlouchal; otevřel dveře srubu a vykročil do tmy. Harry vyběhl za ním a velmi ho překvapilo, že jej obr vede ke kočáru z Krásnohůlek.
"Hagride, co to má -"
"Psst!" sykl Hagrid a třikrát zaklepal na dveře se zkříženými zlatými hůlkami.
Otevřela jim madame Maxime; kolem mohutných ramen měla hedvábný šál a usmála se, když obra uviděla. "Dobrrý ve-čerr, Hagrride… už je čas?"
"K vašim službám," řekl Hagrid, zářivě se na ni usmál a podal jí ruku, aby jí pomohl sestoupit po zlatých schůdcích.
Madame Maxime za sebou zavřela, Hagrid jí nabídl rámě a vydali se podél oploceného výběhu, v němž byli její obrovští okřídlení koně. Vyjevený Harry musel doslova běžet, aby těm dvěma stačil. Chtěl mu snad Hagrid ukázat madame Maxime? Tu přece mohl vidět, kdykoli se mu zachtělo… byla dost těžko přehlédnutelná…
Zdálo se však, že madame Maxime je z toho zmatená stejně jako on, poněvadž po chvíli laškovně prohodila: "A kam mě vůbec prrovádíte, Hagrride?"
"Určitě nebudete litovat, že jste šla," řekl Hagrid chraplavě. "Vopravdu to stojí za to. Jenom nesmíte nikomu říct, že jsem vám to vokázal, jasný? Poněvač vy správně nemáte nic vědět."
"Spolehněte se," ujistila ho madame Maxime a zamihotala dlouhými černými řasami.
Šli pořád dál a Harry jim klusal v patách a byl čím dál víc nervózní, jak se každou chvíli díval na hodinky. Hagrid si zřejmě usmyslel nějakou ztřeštěnost, a on kvůli tomu nakonec zmešká schůzku se Siriusem. Jestli co nejdřív nedojdou k tomu, co měl Harry vidět, nezbude mu než se otočit, vrátit se nejkratší cestou na hrad a nechat Hagrida, ať se při měsíci dál prochází s madame Maxime…
Ale najednou - to už po okraji Zapovězeného lesa došli tak daleko, že nebylo vidět hrad ani jezero - Harry uslyšel jakýsi křik. Nějací muži před nimi na sebe pokřikovali… a do toho vpadl ohlušující řev, jenž rval uši…
Hagrid provedl madame Maxime kolem skupinky stromů, a tam se zastavil. Harry je tryskem doběhl - na zlomek vteřiny si myslel, že vidí hořet ohně, kolem nichž pobíhá spousta lidí - a pak zůstal stát s ústy dokořán.
Draci!
V ohradě stlučené z bytelných fošen stáli na zadních nohách čtyři dospělí, obrovští a děsiví draci, řvali a hlasitě supěli - natahovali krky, hlavami klátili padesát stop nad zemí a z otevřených tlam plných ostrých zubů chrlili do černé oblohy gejzíry ohně. Jeden, stříbřitě modrý a s dlouhými špičatými rohy, ryčel a chňapal po kouzelnících pobíhajících kolem; druhý, zelený a s hladkými šupinami, se zmítal sem tam a zlostně dupal ze všech sil. Červený drak měl kolem tlamy podivnou obrubu tenkých zlatých trnů a vystřeloval do vzduchu ohnivé mraky podobné hřibům, a nejblíž od nich se vzpínal obrovský černý drak, který víc než ti ostatní vypadal jako ještěr.
Přinejmenším třicet kouzelníků, sedm či osm na každého draka, tahalo za řetězy připevněné k silným koženým řemenům, které obludy měly na krku a na nohou, a snažili se je zvládnout. Harry vzhlédl jako uhranutý a vysoko nad sebou spatřil oči černého draka se svislými, jakoby kočičími zornicemi, z nichž sálal strach či vztek, těžko říct… a vyrážel tak ječivé, skřípavé skřeky, že mu z toho div nepraskly bubínky…
"Blíž už nechoďte, Hagride!" křikl kouzelník, který stál hned u ohrady a vší silou napínal řetěz, jejž držel. "Dokážou chrlit oheň až na dvacet stop! A ten černý na čtyřicet!"
"Řekněte, není nádhernej?" rozplýval se Hagrid potichu blahem.
"Tohle je k ničemu!" řval jiný kouzelník. "To chce omračovací kouzlo, a hned - počítám do tří!"
Harry viděl, jak ošetřovatelé draků vytáhli hůlky.
"Mdloby na vás!" vykřikli všichni najednou. Omračovací kouzla vystřelila do tmy jak hořící rakety a v dešti jisker se rozprskla na šupinaté kůži všech čtyř netvorů…
Harry viděl, jak nejbližší drak nejistě zavrávoral na zadních a rozevřel tlamu dokořán. Už z ní však nevyšel sebemenší zvuk a z nozder mu nesršel oheň, i když se z nich dosud kouřilo; a potom se drak pomaloučku sesouval - několik tun šlachovitého těla pokrytého černými šupinami zadunělo o zem tak mocně, až by Harry odpřisáhl, že se zatřásly i stromy za jeho zády.
Kouzelníci sklonili hůlky a vykročili ke svým padlým svěřencům, z nichž každý připomínal menší pahorek. Bleskurychle jim utáhli řetězy a bezpečně je připevnili k železným kolíkům, které pomocí hůlek zarazili hluboko do země.
"Chcete se na ně podívat víc zblízka?" zeptal se Hagrid madame Maxime rozrušeně. Oba došli až k ohradě a Harry je následoval. Kouzelník, který předtím obra varoval, aby už nechodil blíž, se otočil, a Harry v něm poznal Charlieho.
"Všechno v pořádku, Hagride?" zasupěl a popošel blíž, aby si s nimi mohl popovídat. "Teď už by to mělo být bez problémů - na cestu sem jsme jim dali uspávací lektvar, mysleli jsme si, že bude lepší, když se probudí potmě a v klidu, ale jak jsi viděl, nelíbilo se jim to, vůbec se jim to nelíbilo -"
"Jaký tu máš druhy, Charlie?" zeptal se Hagrid a zíral na nejbližšího draka - toho černého a obrovského - s výrazem, téměř nábožné úcty. Obluda měla dosud pootevřené oči a pod krabatými černými víčky bylo vidět úzký, zářivě žlutý pruh.
"Tohle je maďarský trnoocasý," odpověděl mladý Weasley. "Ten menší za ním je obyčejný velšský zelený - ten modrošedý je švédský krátkonosý, a pak tu ještě máme čínského ohniváče, to je ten červený."
Rozhlédl se a viděl, že madame Maxime obchází kolem ohrady a se zájmem si omráčené draky prohlíží.
"Nevěděl jsem, že ji vezmeš s sebou, Hagride," zamračil se. "Šampióni přece nemají vědět, co je čeká - a ona to té jejich studentce určitě prozradí."
"Prostě jsem myslel, že by je ráda viděla," pokrčil Hagrid rameny a zíral na draky celý uchvácený.
"Tak tomu říkám romantická schůzka," a Charlie jen zakroutil hlavou.
"Čtyry…" řekl Hagrid, "to znamená jeden na každýho šampióna, viď? A jakej dostanou úkol - budou s nima zápasit?"
"Myslím, že se jim mají dostat jen za záda," odpověděl Charlie. "Budeme po ruce, kdyby se něco semlelo, a hasicí kouzla budeme mít připravená. Nevím proč chtěli samice na vejcích… ale něco ti povím: tomu, kdo dostane toho trnoocasého, nezávidím. Je opravdu zákeřný a zezadu je stejně nebezpečný jako zepředu, jen se podívej."
Charlie ukázal na drakův ocas a Harry spatřil dlouhé, bronzově zbarvené trny, které mu z něj nepravidelně trčely.
Právě v tu chvíli k černému drakovi doklopýtalo pět jiných ošetřovatelů. Na roztažené přikrývce přinášeli hnízdo s obrovskými, žulově šedými vejci a pečlivě je uložili vedle něj.
Hagrid jen toužebně zasténal. "Mám je spočítaná, Hagride!" upozornil ho Charlie přísně. Potom se zeptal: "A co Harry?"
"Dobrý," řekl obr. Nemohl od vajec odtrhnout oči.
"Doufám, že bude v pořádku i potom, až se tomuhle všemu postaví," poznamenal Charlie ponuře a hleděl do dračí ohrady. "Neodvážil jsem se mamce říct, jaký ho čeká první úkol, takhle už si o něj dělá starosti…" a napodobil úzkostný hlas své matky: "'Jak mohli připustit, aby se vůbec přihlásil, vždyť je mu tak málo! Myslela jsem, že žádnému z nich nic nehrozí, myslela jsem, že stanoví nějakou věkovou hranici!' Měla slzy v očích, když o něm v Denním věštci vyšel ten článek: ,Tak on ještě pláče kvůli svým rodičům! Chudáček jeden, to jsem opravdu nevěděla!'"
Harry už měl všeho dost. Věřil, že si Hagrid jeho odchodu ani nevšimne - měl oči jen pro čtyři nádherné draky a pro madame Maxime - potichu se otočil a zamířil zpátky ke hradu.
Viděl, co ho čeká, a nebyl si jistý, jestli je tomu rád nebo ne. Snad je to takhle lepší. První šok měl za sebou. Možná že kdyby draky poprvé uviděl až v úterý, omdlel by před očima celé školy… i když možná omdlí stejně, až bude se svou hůlkou - která mu v tu chvíli připadala jako titěrný kousek dřeva - stát proti drakovi vysokému padesát stop, obrněnému šupinami, plnému ostnů a chrlícímu oheň. A on se mu má dostat za záda. Všichni se na to budou dívat. Ale jak to udělá?
Kráčel podél Zapovězeného lesa a zrychloval; zbývalo mu sotva patnáct minut do setkání se Siriusem u krbu, a nevzpomínal si, že by v životě chtěl s někým mluvit tolik jako teď s ním. A vtom nečekaně vrazil do něčeho tvrdého.
Dopadl na záda, s brýlemi nakřivo, a okamžitě si přitáhl neviditelný plášť co nejtěsněji. "Au! Kdo je tu?" pronesl nablízku něčí hlas.
Harry si honem ověřil, zda ho plášť zakrývá celého, zůstal tiše ležet a pozvedl oči k nejasné siluetě kouzelníka, do něhož vrazil. Tu kozí bradku poznal… byl to Karkarov.
"Kdo je to tady?" zeptal se profesor znovu a podezřívavě se rozhlížel ve tmě. Harry dál tiše a nehybně ležel. Přibližně minutu trvalo, než Karkarov nejspíš uvěřil, že se asi srazil s nějakým zvířetem; pátral očima tak ve výši pasu, jako by čekal, že uvidí nějakého psa. Potom se odplížil pod stromy, aby ho nebylo vidět, a podél lesa se kradl k místu, kde leželi draci.
Harry se pomalu a velice opatrně zvedl a co nejrychleji a nehlučně dál spěchal tmou do Bradavic. Nepochyboval ani v nejmenším, co má Karkarov v úmyslu. Vykradl se z lodi, aby se pokusil zjistit, oč půjde při prvním úkolu. Možná dokonce zahlédl Hagrida a madame Maxime, jak spolu jdou podél Zapovězeného lesa - ty dva nebylo nijak těžké postřehnout i na dálku… a teď úplně stačilo, aby šel po hlasech, a stejně jako madame Maxime zjistí, co na šampióny čeká. Vypadalo to, že jediný šampión, který v úterý bude čelit neznámému, je Cedric.
Jakmile Harry dorazil ke hradu, vklouzl vstupní branou dovnitř a pustil se po mramorovém schodišti vzhůru. Lapal po dechu, neodvážil se však zpomalit… nezbývalo mu už ani celých pět minut, aby se dostal včas ke krbu…
"Třesky plesky!" vyjekl na Buclatou dámu, která klímala ve svém rámu před otvorem do společenské místnosti.
"Když to říkáš," zamumlala ospale, ani neotevřela oči, a obraz se vyklonil dopředu, aby ho vpustil. Harry prolezl otvorem. Společenská místnost byla prázdná a nic v ní nezapáchalo, takže Hermiona zřejmě nemusela použít žádné bombičky hnojůvky, aby Harrymu a Siriusovi zajistila soukromí.
Harry si sundal neviditelný plášť a svalil se do křesla před krbem. V místnosti bylo pološero, ozařovaly ji jenom plameny z ohniště. V jejich záři se na jednom stolku blýskaly odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, které se bratři Creeveyovi snažili vylepšit. Teď na nich stálo POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK. Harry se znovu zahleděl do ohně a nadskočil.
Uprostřed plamenů seděla Siriusova hlava. Kdyby Harry tenkrát v kuchyni u Weasleyových neviděl pana Diggoryho, jak provedl přesně totéž, bývalo by ho to vyděsilo k smrti. Takhle se poprvé za řadu dnů usmál, zvedl se z křesla, přidřepl si k ohništi a řekl: "Siriusi - jak se máš?"
Jeho kmotr vypadal jinak, než jak si ho pamatoval. Když se spolu loučili, měl vychrtlý, vpadlý obličej a hnízdo dlouhých, černých umolousaných vlasů - ty měl teď čisté a nakrátko ostříhané, obličej měl plnější a vypadal mladší, mnohem spíš jako na té jediné fotografii, kterou Harry měl a která byla ze svatby jeho rodičů, Lily a Jamese Porterových.
"Na mně nezáleží, ale jak se máš ty?" zeptal se Sirius vážně.
"Já se mám -" Harry byl chvíli v pokušení odpovědět "prima", ale nedokázal to. Neovládl se a vyklopil ze sebe daleko víc, než vůbec pověděl za bůhvíkolik dní - jak mu nikdo nevěří, že se do Poháru nedostal z vlastní vůle, co o něm Rita Holoubková nalhala v Denním věštci, a že neprojde po chodbě, aniž zaslechne posměšky - a také o Ronovi, o tom, že mu Ron nevěří a žárlí na něho…
"…a před chvílí mi Hagrid ukázal, co nás čeká při prvním úkolu; jsou to draci, Siriusi, a se mnou je amen," skončil zoufale.
Sirius se na něj ustaraně podíval. Z očí se mu dosud nevytratil onen otupělý a uštvaný pohled, který si odnesl z Azkabanu. Až doteď nechal Harryho mluvit, ani jednou ho nepřerušil, teď však řekl: "S draky si už nějak poradíme, Harry, k tomu se dostaneme za chvilku - jenom se nemůžu dlouho zdržet… Vloupal jsem se do domu jedné kouzelnické rodiny, abych mohl použít jejich krb, mohou se ovšem kdykoli vrátit. Jsou ale věci, před kterými tě musím varovat."
"Cože?" podivil se Harry a cítil, jak klesá na duchu ještě o pár čísel níž… nic horšího než draci už ho snad potkat nemohlo?
"Jedná se o Karkarova, Harry," řekl Sirius. "Abys věděl, kdysi patřil ke Smrtijedům. Víš přece, kdo to byl, že ano?"
"Ano - ale on - cože?"
"Dopadli ho a byl se mnou v Azkabanu, ale pak ho propustili. Vsadím se s tebou, oč chceš, že proto Brumbál chce mít letos v Bradavicích bystrozora - chce, aby na Karkarova dohlédl. To Moody ho tenkrát dopadl, jeho přičiněním se octl v Azkabanu."
"A pak ho propustili?" soukal ze sebe Harry pomalu, jako by se jeho mozek vzpíral přijmout další šokující zvěst. "Ale proč?"
"Uzavřel dohodu s ministerstvem kouzel," pronesl Sirius trpce. "Prohlásil, že chápe, jak pomýleně si počínal, a začal uvádět jména… takže místo něj se do Azkabanu dostala spousta jiných… jistě chápeš, že tam zrovna moc sympatií nemá. Od vězňů z Azkabanu také vím, že od té doby, co Karkarov vyšel z vězení, učí černé magii všechny studenty, kteří chodí do té jeho školy… Takže si musíš dát pozor i na šampióna z Kruvalu."
"Dobrá," přitakával Harry pomalu. "Ale… chceš říct, že to byl Karkarov, kdo vhodil mé jméno do poháru? Protože jestli to udělal, tak je opravdu dobrý herec. Strašně kvůli tomu zuřil a chtěl mi zabránit, abych se turnaje zúčastnil."
"Víme, že je dobrý herec," přisvědčil Sirius, "jinak by přece ministerstvo nepřesvědčil, aby ho propustili, nemyslíš? Totiž… Harry, sledoval jsem teď pravidelně Denního věštce -"
"Jako všichni," přikývl Harry trpce.
"- a minulý měsíc jsem v článku té Holoubkové mezi řádky vyčetl, že tu noc před tím, než měl Moody odjet do Bradavic, ho někdo přepadl. Já vím, že podle Holoubkové to byl jen další planý poplach," dodal honem, když viděl, že Harry chce něco namítnout, "ale mně to tak nepřipadá. Myslím, že někdo chtěl Moodymu zabránit, aby sem přijel. Někdo zřejmě pochopil, že pro něj bude daleko těžší uskutečnit svoje plány, když Pošuk bude v Bradavicích. Věděl, že se tím přepadením nebude nikdo moc zabývat, protože Moody slýchá vetřelce příliš často; to ale neznamená, že nedokáže poznat, kdy jde o opravdu vážnou věc. Byl to nejlepší bystrozor, kterého ministerstvo kdy mělo."
"Takže… co tím chceš říct?" zeptal se Harry pomalu. "Že se mě Karkarov snaží zabít? Ale - proč?"
Sirius zaváhal.
"Slyšel jsem v poslední době velice podivné věci," řekl také pomalu. "Smrtijedi o sobě dávají vědět víc, než je obvyklé. Během mistrovství světa ve famfrpálu přece vystoupili veřejně, že? Někdo vypustil Znamení zla… a navíc - slyšel jsi o té čarodějce z ministerstva kouzel, která se záhadně ztratila?"
"Myslíš Bertu Jorkinsovou?" zeptal se Harry.
"Správně… zmizela v Albánii, a poslední fámy tvrdily, že právě tam se zdržuje Voldemort… a Berta určitě věděla, že se bude konat turnaj tří kouzelnických škol, nebo ne?"
"To ano, ale… že by na Voldemorta jen tak narazila, to nezní zrovna pravděpodobně, nemyslíš?" namítl Harry.
"Poslyš, já jsem Jorkinsovou znal," řekl Sirius chmurně. "Studovala v Bradavicích, když jsem sem chodil, o pár ročníků výš než tvůj taťka a já. A byla tupá jak poleno. Do všeho strkala nos, ale místo mozku měla v hlavě piliny. To není dobré spojení, Harry. Řekl bych, že právě ji mohl někdo velice snadno vlákat do pasti."
"Takže… takže Voldemort se o tom turnaji mohl dozvědět?" pochopil Harry. "Tohle máš na mysli? A Karkarov že by tu byl na jeho příkaz?"
"Já nevím," řekl Sirius pomalu, "já opravdu nevím… Karkarov mi nepřipadá jako týpek, který by se vrátil na Voldemortovu stranu, pokud by s určitostí nevěděl, že je znovu natolik mocný, aby ho ochránil… Ale ať tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, udělal to záměrně, a já si zkrátka myslím, že právě turnaj poskytuje velice dobrou příležitost na tebe zaútočit, aby to přitom dělalo dojem nešťastné náhody."
"To opravdu vypadá jako dobrý plán," řekl sklíčeně Harry. "Stačí, když ustoupí stranou a nechají draky, aby to vyřídili za ně."
"Správně - k těm drakům," řekl Sirius a mluvil teď velice rychle. "Dá se to zvládnout, Harry. Ne abys na ně zkoušel omračovací kouzlo - draci jsou silní a mají příliš velkou čarodějnou moc, než aby je dokázalo uspat jediné omračovací kouzlo. Abys přemohl draka, potřeboval bys k tomu tak půl tuctu kouzelníků -"
"Ano, já vím; před chvílí jsem to viděl," přisvědčil Harry.
"Ale můžeš to dokázat sám," řekl Sirius. "Dá se to zvládnout, a přitom vystačíš s úplně jednoduchým kouzlem. Prostě -"
Harry však zvedl ruku, aby ho umlčel, a srdce se mu najednou rozbušilo, jako by mělo puknout. Zezadu zaslechl kroky - někdo scházel po točitých schodech.
"Musíš zmizet!" sykl na Siriuse. "Honem! Někdo sem jde!"
S námahou se zvedl a postavil se před oheň - kdyby někdo uvnitř bradavického hradu spatřil Siriusovu tvář, byl by z toho strašlivý malér - zatáhli by do toho ministerstvo kouzel - a jeho by vyslýchali, kde se Sirius zdržuje…
Z ohniště za sebou uslyšel slabé pufnutí, takže věděl, že Sirius je pryč - pak se zadíval na spodek točitého schodiště: kdo si to usmyslel jít na couračku v jednu hodinu ráno a znemožnit tak Siriusovi, aby mu dopověděl, jak se dostat drakovi za záda?
Byl to Ron. Na sobě měl své hnědé pyžamo s esovitým vzorem a zůstal na Harryho vytřeštěně zírat.
"S kým jsi to mluvil?" rozhlížel se kolem.
"Co je ti sakra do toho?" osopil se na něj Harry. "A co tu pohledáváš - teď, v noci?"
"Jen jsem se divil, kam jsi -" zarazil se Ron a pokrčil rameny. "No nic. Půjdu si zase lehnout."
"Tebe prostě napadlo, že bys mě moh špehovat, co?" rozkřikl se Harry. Věděl, že Ron nemá tušení, při čem ho vyrušil, věděl, že to neudělal naschvál, ale bylo mu to jedno - v tu chvíli na něm nenáviděl úplně všechno, včetně holých kotníků, které mu vyčuhovaly zpod pyžamových kalhot.
"Velice se ti omlouvám," řekl Ron a zrudl vztekem. "Měl jsem si uvědomit, že si nepřeješ, aby tě někdo rušil. Nechám tě, aby sis v klidu mohl nacvičit svůj příští rozhovor pro noviny.
"Harry zvedl ze stolku jeden z odznaků POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK a mrštil jím vší silou přes celou místnost. Zasáhl jím Rona do čela.
"A padej!" křikl na něho. "V úterý si ten odznak můžeš připíchnout… Jestli budeš mít štěstí, možná získáš i jizvu, po té přece tolik toužíš, nebo ne?"
Dlouhými kroky si to namířil přes společenskou místnost ke schodišti. Napůl čekal, že mu Ron zastoupí cestu, dokonce si přál, aby od něho dostal pěstí do zubů. Ron tam však jenom stál ve svém příliš malém pyžamu a Harry, který se vyřítil nahoru, pak ještě dlouho ležel v posteli a samým vztekem nemohl usnout. Vůbec neslyšel, kdy si Ron šel lehnout.
 


Harry Potter a ohnivý pohár - 18. kapitola 2. část

12. ledna 2018 v 13:02 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

Ve chvíli, kdy se náš rozhovor stočil na jeho rodiče, na něž se sotva pamatuje, vhrkly mu do překvapivě zelených očí slzy.

"Ale já žádné slzy v očích NEMÁM!" zaprotestoval nahlas.
Než Rita Holoubková stačila říct jediné slovo, dveře přístěnku na košťata se nečekaně otevřely. Harry se otočil a v jasném světle zamrkal. Na prahu stál Albus Brumbál a díval se na ně, jak se tam tísní.
"Brumbále!" vykřikla Rita Holoubková, jako by z toho měla upřímné potěšení - Harrymu však neušlo, že její brk i pergamen z bedny s čističem kouzelných nečistot rázem zmizely a prsty s dlouhými drápy spěšně zaklaply přezku kabelky z krokodýlí kůže. Jak se máte?" řekla, vstala a podávala Brumbálovi dlouhou, téměř mužskou ruku. "Doufám, že jste v létě četl můj článek o zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků?"
"Byl obdivuhodně nechutný," odpověděl Brumbál úsečně a v očích mu studeně zajiskřilo. "Obzvlášť jsem ocenil, když jste mě popsala jako morouse, který už patří do starého železa."
Ritu Holoubkovou to ovšem ani trochu nepřivedlo do rozpaků. "Chtěla jsem jenom poukázat na to, že některé vaše představy jsou poněkud starosvětské, Brumbále, a že mnoho obyčejných kouzelníků -"
"Milerád si vyslechnu argumenty, kvůli kterým jste tu sprosťárnu napsala, Rito," usmál se Brumbál a zdvořile se jí uklonil, "obávám se však, že se k tomu budeme muset vrátit později. Za okamžik má začít převažování hůlek, a dokud je jeden z šampiónů schovaný v přístěnku na košťata, zahájení se odkládá."
Harry byl opravdu rád, že reportérce konečně unikne, a spěchal zpátky do učebny. Ostatní šampióni už seděli na židlích u dveří. Honem se posadil vedle Cedrika a podíval se na improvizovaný stůl přikrytý sametem, za nímž teď seděli čtyři z pěti členů poroty - profesor Karkarov, madame Maxime, pan Skrk a Ludo Pytloun. Rita Holoubková se usadila v koutě; Harry viděl, jak nenápadně vytáhla opět pergamen, rozložila si ho na koleně, olízla špičku Bleskobrku a znovu ho na něj postavila.
"Dovolte, abych vám představil pana Ollivandera," řekl šampiónům Brumbál, který už také zaujal místo u stolu poroty. "Překontroluje vaše hůlky, abychom měli jistotu, že je máte před turnajem v naprostém pořádku."
Harry se otočil a překvapeně sebou trhl, když u okna uviděl starého kouzelníka s velkýma bledýma očima. Harry se s panem Ollivanderem už setkal - byl to výrobce hůlek, u kterého si před víc než třemi lety na Příčné ulici koupil tu svou.
"Mademoiselle Delacourová, můžeme začít od vás, prosím?" řekl pan Ollivander. Stál teď na volném prostranství uprostřed místnosti.
Fleur Delacourová k němu důstojně přistoupila a podala mu svoji hůlku.
"Hmm…" ocenil ji beze slov.
Potom dlouhými prsty hůlkou zatočil, jako kdyby to byla taktovka, a z jejího konce vytryskly růžové a zlaté jiskry. Přidržel si hůlku před očima a chvíli ji bedlivě zkoumal.
"Ano," řekl klidně, "devět a půl palce… tuhá… z růžového dřeva… a uvnitř je… můj ty bože…"
"Vlas s hlavy víly," přisvědčila Fleur. "Patrršil jedné s mých babičšek."
Fleur tedy opravdu byla zčásti víla, pochopil Harry a pomyslel si, že to musí říct Ronovi… ale potom si vzpomněl, že s ním Ron přece nemluví.
"Ano," řekl pan Ollivander, "ano, já sám jsem ovšem vlasů víly nikdy nepoužil. Podle mého názoru jsou takové hůlky příliš temperamentní a rozmarné… každý ovšem musí volit podle svého, a pokud vám to vyhovuje…"
Přejel prsty po hůlce a zřejmě zjišťoval, jestli není poškrábaná nebo otlučená; potom zamumlal: "Orchidejovou!" a ze špičky okamžitě vyletěla veliká kytice.
"Výborně, výborně, máte ji v naprostém pořádku," přikývl pan Ollivander, přitáhl květiny k sobě a podal je Fleur i s hůlkou. "Pane Diggory, jste na řadě."
Fleur se ladným krokem vrátila na místo, a když se míjela s Cedrikem, usmála se na něj.
"Ááá, tohle je jedna z mých hůlek, že ano?" řekl pan Ollivander mnohem nadšeněji, když mu ji Cedric podal. "Ovšem, dobře se na ni pamatuji. Uvnitř je jediná žíně z ohonu mimořádně krásného jednorožce… byl to samec, a musel mít na výšku sedmnáct dlaní. Když jsem mu ji vytrhl z ohonu, málem mě probodl rohem. Dvanáct a čtvrt palce… jasanové dřevo… příjemně pružná. A je ve výtečném stavu… pečujete o ni pravidelně?"
"Leštil jsem ji včera večer," usmál se zeširoka Cedric.
Harry pohlédl na svoji hůlku. Kam se jen podíval, byly na ní otisky prstů. Shrnul si na koleně hábit a pokoušel se ji potají otřít, z hůlky však vyšlehlo několik zlatých jisker. Fleur Delacourová ho sjela tak povýšeneckým pohledem, že toho raději nechal.
Pan Ollivander vyslal ze špičky Cedrikovy hůlky přes celou místnost proud kroužků ze stříbrného dýmu, potvrdil, že je s ní spokojen, a potom řekl: "Pane Krume, buďte tak laskav."
Viktor Krum vstal, ještě víc nahrbil svá kulatá záda a kachní chůzí připochodoval k panu Ollivanderovi. Podal mu hůlku a zamračeně zůstal stát s rukama v kapsách hábitu.
"Hmm," zamumlal pan Ollivander. "Pokud se příliš nepletu, je to Gregorovičova práce? Velice dobrý výrobce hůlek, i když nikdy nejsou tak úplně, co bych já… ale přesto…"
Zvedl hůlku, znovu a znovu si ji otáčel před očima a zevrubně ji prohlížel.
"Habrové dřevo a blána z dračího srdce, že?" zeptal se znenadání a Krum přikývl. "O dost silnější, než bývá zvykem… neprohne se ani trochu… deset a čtvrt palce… Avis!"
Z habrové hůlky vyšla hlasitá rána jako z pušky, z její špice vyrazilo hejno malých čiřikajících ptáčků a otevřeným oknem vyletěli ven do mdlého slunečního svitu.
"Dobrá," ocenil hůlku pan Ollivander a vrátil ji kruvalskému šampiónovi. "Takže nám zbývá… pan Potter."
Harry vstal, cestou minul Kruma a podal starému kouzelníkovi svou hůlku.
"Áááá, ovšem," řekl pan Ollivander a jeho bledé oči se náhle rozzářily. "Ano, ano, jistěže. Na tu se pamatuji velice dobře."
Harry se pamatoval také. Viděl to všechno před očima, jako by se to stalo včera…
Před čtyřmi lety, v den svých jedenáctých narozenin, přišel s Hagridem do obchodu pana Ollivandera, aby si koupil hůlku. Pan Ollivander mu vzal míry a pak mu začal podávat hůlky, aby si je vyzkoušel. Harrymu se zdálo, že mu snad prošly rukama všechny hůlky v krámě, nakonec však přece objevil tu, která mu vyhovovala a kterou obchodník držel nyní v ruce: byla z cesmínového dřeva, jedenáct palců dlouhá, a uvnitř měla jediné pero z ocasu ptáka fénixe. Pana Ollivandera překvapilo, jak velice s Harrym ladily dohromady. "Zvláštní," řekl tenkrát, "velice zvláštní." A teprve když se Harry zeptal, co je na tom zvláštního, vysvětlil mu pan Ollivander, že pero fénixe v té hůlce pochází od stejného ptáka jako pero v hůlce lorda Voldemorta.
S tím se Harry nikdy nikomu nesvěřil. Měl svou hůlku nade vše rád, a že měla něco společného s Voldemortovou, s tím nemohl nic dělat - jako nemohl nic dělat třeba s tím, že je příbuzný s tetou Petunií. Upřímně však doufal, že pan Ollivander o tom nebude tady mluvit: měl legrační pocit, že kdyby to řekl, Bleskobrk Rity Holoubkové by samým vzrušením explodoval.
Jeho hůlku pan Ollivander zkoumal déle než ostatní: nakonec jí však zamával, až z ní proudem vystříklo víno, a vrátil ji Harrymu se slovy, že zatím je v naprostém pořádku.
"Děkuji vám všem," vstal u porotního stolu Brumbál. "Můžete se vrátit do tříd - nebo snad bude rychlejší, když půjdete rovnou dolů na večeři, protože za chvilku hodina stejně skončí -"
Harry měl nakonec pocit, že aspoň něco ten den dopadlo dobře. Vstal a zamířil ke dveřím, když vtom vyskočil muž s černým fotoaparátem a významně zakašlal.
"Fotky, Brumbále, ještě fotky!" vykřikl Pytloun vzrušeně. "Všichni členové poroty a šampióni. Co říkáš, Rito?"
"Ehm - ano, tím začneme," souhlasila Rita Holoubková,která už zase měla oči jen pro Harryho. "A potom možná nějaké individuální snímky."
Fotografování trvalo nekonečně dlouho. Ať se madame Maxime postavila kdekoli, zastínila všechny ostatní, a fotograf si nedokázal stoupnout tak daleko od ní, aby se mu vešla do záběru: nakonec se musela posadit a všichni ostatní stáli kolem ní. Karkarov si v jednom kuse natáčel na prst svou kozí bradku, aby si na ní udělal ještě jednu kudrlinku; Krum, o kterém si Harry myslel, že je na takové věci jako fotografování zvyklý, se krčil vzadu za ostatními, takže ho málem nebylo vidět. Fotografovi zřejmě nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby dostal do čela Fleur, ale Rita Holoubková se k nim znovu a znovu vrhala a tahala dopředu Harryho. Pak si ještě prosadila samostatné snímky každého šampióna zvlášť, než konečně mohli odejít.
Harry zamířil dolů na večeři. Hermiona tam nebyla - domyslel se, že jí na ošetřovně dosud dávají do pořádku ty zuby. Najedl se sám, v ústraní na konci stolu, a pak se vrátil do nebelvírské věže. Cestou přemýšlel o domácím cvičení, které dostal navíc z přivolávacích kouzel. Nahoře v ložnici se setkal s Ronem.
"Přiletěla ti sova," oznámil mu Ron stroze, jakmile vešel, a ukazoval na jeho postel. Na polštáři na něho čekala školní sova pálená.
"Á - výborně," řekl Harry.
"A zítra večer máme ten školní trest, dole ve Snapeově sklepení," oznámil mu ještě.
Hned nato odešel a na Harryho se ani neohlédl. Harry chvíli uvažoval, že půjde za ním - nebyl si jistý, jestli by si s ním chtěl spíš promluvit nebo mu jednu vrazit, vlastně ho lákalo obojí -, Siriusová odpověď ho však zajímala nejvíc. Došel k sově pálené, sundal jí dopis z nožky a rozvinul stočený pergamen.

Harry,
Bohužel ti nemohu napsat všechno, co bych chtěl, je to příliš nebezpečné - co kdyby tu sovu někde chytili - musíme si ale promluvit mezi čtyřma očima. Můžeš zajistit, abys byl 22.listopadu v jednu hodinu ráno u krbu v nebelvírské věži sám?
Vím líp než kdo jiný, že se o sebe dokážeš postarat, a dokud jsou v Bradavicích Brumbál a Moody, nemyslím že by ti někdo mohl ublížit. Vypadá to ale, že se o to někdo usilovně snaží: přihlásit tě do turnaje bylo nanejvíš riskantní, zvlášť Brumbálovi rovnou pod nosem.
Dávej na sebe pozor, Harry. I nadále chci vědět o všem neobvyklém, co by se stalo. A o tom 22. listopadu mi dej zprávu co nejdřív.
Sirius

Harry Potter a ohnivý pohár - 18. kapitola 1. část

12. ledna 2018 v 12:53 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

18. Kapitola

Kapitola osmnáctá
Převažování hůlek

Když se Harry v neděli ráno probudil, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, z čeho je tak nešťastný a ustaraný. Potom ho zaplavily vzpomínky na včerejší večer: posadil se a honem roztáhl závěsy u své postele s nebesy, aby si promluvil s Ronem. Musí ho přimět, aby mu uvěřil - zjistil ale, že Ronova postel je prázdná. Zřejmě už šel dolů na snídani.
Oblékl se tedy a sešel po točitých schodech do společenské místnosti. Jakmile se objevil, studenti, kteří se už vraceli ze snídaně, mu začali znovu tleskat. Představa, že by měl jít do Velké síně a tam se setkat s ostatními nebelvírskými, kteří ho budou oslavovat jako nějakého hrdinu, ho nelákala; buď však musel jít tam, anebo zůstat tady a dát se zatlačit do kouta bratry Creeveyovými, kteří už na něj zběsile mávali, aby šel k nim. Rázně zamířil k otvoru v podobizně, roztáhl ho, prolezl jím a octl se tváří v tvář Hermioně.
"Ahoj," řekla a ukázala mu hromádku topinek, které nesla zabalené v ubrousku. "To je pro tebe… co kdybychom se šli projít?"
"To je dobrý nápad," souhlasil Harry vděčně.
Sešli po schodech dolů, honem prošli vstupní síní, aniž nahlédli do Velké, a zanedlouho už mířili po louce k jezeru, kde kotvila loď z Kruvalu a černě se odrážela ve vodě. Ráno bylo mrazivé a tak se ani na chvíli nezastavili; žvýkali topinky a Harry své kamarádce zevrubně líčil, co všechno se stalo od chvíle, kdy včera večer odešel od nebelvírského stolu. Byl strašně rád, že se ho Hermiona na nic nevyptávala.
"Mně bylo samozřejmě jasné, že ty ses nepřihlásil," řekla, když dovyprávěl, co se udalo v komnatě vedle Velké síně. Ještě teď vidím, jak ses tvářil, když Brumbál přečetl tvé jméno! Jde ale o to, kdo tam ten lístek hodil. Protože Moody má pravdu, Harry… Nemyslím, že to mohl udělat některý student… žádný by nedokázal přelstít Pohár ani překročit tu Brumbálovu -"
"Viděla jsi dnes ráno Rona?" přerušil ji Harry.
Hermiona zaváhala.
"Ehm… ano… byl na snídani," řekla.
"Ještě si myslí, že jsem se přihlásil sám?"
"No… řekla bych, že ne… doopravdy si to nemyslí," řekla rozpačitě Hermiona.
"Jak to myslíš, doopravdy ne?"
"Ty to vážně nechápeš, Harry?" zeptala se ho kamarádka zoufale. "Ron na tebe žárlí!"
"Žárlí?" řekl Harry nevěřícně. "A kvůli čemu, prosím tě? Chce ze sebe udělat před celou školou blbečka nebo co?"
"Podívej," pokračovala Hermiona trpělivě, "víš, že se všechna pozornost vždycky soustřeďuje na tebe. Já vím, že to není tvoje vina," dodala honem, když viděla, jak už už otvírá navztekaně ústa. "Vím, že se o to nijak nesnažíš… Ale - víš dobře, že doma Ron musí ustavičně soupeřit se všemi svými bratry, a ty jsi jeho nejlepší kamarád a fakt ses proslavil - kdykoli tě lidi uvidí, Ron vždycky stojí stranou, ale snáší to a nikdy o tom nemluví, jenže tentokrát už to na něj bylo moc…"
"To je úžasné," poznamenal Harry trpce. "Opravdu úžasné. Vyřiď mu, že si to s ním klidně vyměním, kdykoli bude chtít. Vyřiď mu, že mu všechnu tu slávu milerád přenechám… To, jak mi každý civí na čelo, když někam přijdu…"
"Já mu nic vyřizovat nebudu," odmítla Hermiona rázně. "Řekni mu to sám, to je jediný možný způsob, jak to vyřešit."
"Já za ním přece nebudu chodit a domlouvat mu, aby měl rozum!" řekl Harry tak nahlas, že několik sov z nedalekého stromu polekaně odletělo. "Možná uvěří, že z toho nebudu mít ani trochu radost, jestli si srazím vaz nebo -"
"Tohle není žádná legrace," řekla Hermiona klidně. "Vůbec žádná, opravdu ne." Tvářila se nanejvýš ustaraně. "Harry, moc jsem o tom přemýšlela - je ti jasné, co teď musíš udělat? Okamžitě, hned jak se vrátíme do hradu?"
"Jo, najít Rona a pořádně ho nakopnout do…"
"Napsat Siriusovi. Musíš mu vylíčit, co se stalo. Chtěl přece, abys ho informoval o všem, co se v Bradavicích bude dít… skoro jako by tušil, že se stane něco takového. Vzala jsem s sebou pár listů pergamenu a brk -"
"Tak na to zapomeň," odmítl Harry a rozhlížel se, jestli je někdo neposlouchá, školní pozemky však byly zcela opuštěné. "Vrátil se do Británie jen proto, že mě bolela ta jizva. Kdybych mu teď napsal, že mě někdo přihlásil do turnaje tří kouzelnických škol, nejspíš by rovnou vtrhl do hradu -"
"Určitě by chtěl, abys mu to napsal," prohlásila Hermiona přísně. "Dozví se to tak jako tak -"
"Jak, prosím tě?"
Harry, tohle se přece neutají," řekla Hermiona velice vážně. "Turnaj tří škol je slavný, a ty jsi slavný taky. Opravdu by mě překvapilo, kdyby se v Denním věštci neobjevila zpráva, že se zúčastníš… už teď se o tobě píše v každé druhé knize, která se týká Ty-víš-koho… A Sirius by se to raději dozvěděl od tebe, tím jsem si jistá."
"Tak dobrá, dobrá, napíšu mu," souhlasil Harry a hodil poslední ždibec topinky do jezera. Chvilku tam oba stáli a dívali se, jak se kolébá na vodě, pak se však z vody vynořilo dlouhé chapadlo a stáhlo topinku pod hladinu. Harry a Hermiona zamířili zpátky do hradu.
"Po čí sově ale ten dopis pošlu?" vzpomněl si Harry, když stoupali po schodišti. "Psal mi přece, že Hedviku už nemám posílat."
"Řekni Ronovi, jestli by ti půjčil -"
"Ronovi o nic říkat nebudu," odmítl rozhodně.
"Tak si půjčíš jednu ze školních sov, ty přece může posílat každý," navrhla Hermiona.
A tak vystoupili nahoru do sovince a Hermiona dala Harrymu kus pergamenu, brk a lahvičku inkoustu. Potom obcházela kolem dlouhých hřadů a prohlížela si nejrůznější sovy, které na nich seděly, zatímco Harry se posadil u stěny a psal dopis svému kmotrovi.
Milý Siriusi,
Chtěl jsi, abych tě informoval o všem, co se v Bradavicích stane, takže tady jsou poslední novinky - nevím, jestli už to víš, ale v letošním roce se koná turnaj tří kouzelnických škol a v sobotu večer mě Ohnivý pohár vybral jako čtvrtého šampióna. Nevím, kdo do něj vhodil mé jméno, poněvadž já jsem to neudělal. Druhým bradavickým šampiónem je Cedric Diggory z Mrzimoru.
Na chvilku se zamyslel a přestal psát. Cítil, jak potřebuje Siriusovi napsat o tíživé úzkosti, která mu od včerejšího večera leží na prsou, nedokázal to však vyjádřit slovy, a tak prostě jen znovu namočil brk do lahvičky s inkoustem a napsal:
Doufám, že jsi v pořádku a Klofan taky - zdraví Harry.
"A je to," řekl Hermioně, vstal a setřásl si slámu z hábitu. V dalším okamžiku se mu na rameno snesla Hedvika a nastavovala mu nožku.
"Tebe já poslat nemůžu," řekl jí Harry a rozhlížel se po školních sovách. "Musím poslat některou tady z těch…"
Hedvika nespokojeně, strašně hlasitě zahoukala, a jak se prudce vznesla do vzduchu, zaryla mu pařáty do ramene. Po celou dobu, kdy Harry přivazoval svůj dopis k nožce veliké sovy pálené, zůstala k němu otočená obráceně. Když potom druhá sova odletěla, Harry vztáhl ruku a chtěl Hedviku pohladit, ale jen zacvakala vztekle zobákem a vyletěla mezi podkrovní trámy, aby na ni nedosáhl.
"Nejdřív Ron, a teď ty," zlobil se Harry. "Ale já za to vážně nemůžu."
Pokud Harry doufal, že se věci zase urovnají, až si všichni zvyknou na to, že se stal šampiónem, hned příští den mu ukázal, jak se mýlí. Jakmile znovu začalo vyučování, nemohl se už vyhýbat ostatním studentům - a bylo zřejmé, že stejně jako ti z Nebelvíru si i ostatní myslí, že se do turnaje přihlásil sám. Na rozdíl od spolužáků z jeho koleje ho však za to nijak neobdivovali.
Studenti z Mrzimoru, kteří s nebelvírskými vycházeli vždy výborně, se k nim teď chovali mimořádně chladně. Jediná hodina bylinkářství stačila, aby to vyšlo najevo. Bylo zřejmé, že celý Mrzimor je přesvědčený o tom, že Harry připravil jejich šampióna o slávu: možná k tomu přispívalo i to, že mrzimorská kolej nikdy mnoho slávy nesklidila a Cedric byl jeden z mála, kteří jí kdy nějakou přinesli, když tenkrát díky jemu zvítězili nad Nebelvírem ve famfrpálu. Ernie Macmillan a Justin Finch-Fletchley, se kterými Harry obvykle vycházel velice dobře, s ním teď nepromluvili jediné slovo, dokonce ani když přesazovali hopsavé hlízy do stejného truhlíku - zato se dost jízlivě rozesmáli, když se jedna z nich vysmekla Harrymu z ruky a pořádně ho udeřila do obličeje. Ron s ním také nemluvil. Hermiona seděla mezi nimi a urputně se snažila, aby si povídali společně, ale i když jí oba odpovídali jako jindy, vyhýbali se pohledem jeden druhému. Harrymu se zdálo, že i profesorka Prýtová se k němu chová odměřeně - stála v čele mrzimorské koleje.
Za jiných okolností by se těšil, až se uvidí s Hagridem, ovšem hodina péče o kouzelné tvory znamenala, že tam přijdou i studenti ze Zmijozelu - a Harry se s nimi měl setkat poprvé od chvíle, kdy byl vyhlášen jako šampion.
Jak se dalo čekat, Malfoy dorazil k Hagridově boudě se svým obvyklým jízlivým úšklebkem ve tváři.
"Jen se, chlapci, podívejte, máme tady šampióna," řekl Crabbemu a Goylovi, jakmile se octl tak blízko, aby ho Harry slyšel. "Máte s sebou památník? Radši si mu řekněte o podpis hned, dost totiž pochybuju, že nám dlouho vydrží… Polovina těch, co kdy o Pohár soutěžili, při tom zahynula… jak dlouho myslíš, že zůstaneš naživu, Pottere? Počítám, že takových deset minut od chvíle, kdy začne první úkol. Delší dobu sotva."
Crabbe a Goyle se patolízalsky rozchechtali, to však už Malfoy musel s posměšky přestat, protože z hájenky vyšel ven Hagrid a nesl před sebou rozkymácenou haldu beden: v každé byl jeden obrovský třaskavý skvorejš. K všeobecnému zděšení začal Hagrid svým žákům vysvětlovat, že skvorejši zabíjejí jeden druhého jen proto, že v sobě mají příliš mnoho nevybité energie a nejlepší bude, když si každý student vezme jednoho na řemínek a půjde s ním na krátkou procházku. Jedinou předností Hagridova plánu bylo, že odvedl Malfoyovy myšlenky úplně jinam.
"S něčím takovým máme jít na procházku?" ohradil se zhnuseně a zadíval se do jedné bedny. "A kam bychom jim asi tak měli ten řemínek připevnit? Kolem jedového trhu, třaskavého zadku, nebo kolem přísavek?"
"Asi tak doprostřed," řekl Hagrid a předvedl jim to. "Ehm - možná uděláte dobře, když si natáhnete rukavice z dračí kůže, jenom tak pro jistotu, rozumíte. Harry - moh bys jít sem a pomoct mně s tímhle velikým…"
Ve skutečnosti si ovšem chtěl s Harrym promluvit stranou od ostatních. Počkal, až se studenti soustředili každý na svého skvorejše, potom se obrátil k Harrymu a řekl velice vážně: "Tak ty budeš soutěžit v turnaji, Harry. Jako bradavickej šampión."
"Jeden ze šampiónů," opravil ho Harry.
Hagrid měl v lesklých očích pod rozcuchaným obočím velice ustaraný výraz. "Eslipak vůbec tušíš, kdo tě to asi moh přihlásit?"
"Tak ty si nemyslíš, že jsem se přihlásil sám?" zeptal se Harry a jen stěží potlačil nával vděčnosti, který při Hagridově otázce pocítil.
"To je přeci jasný," zabručel Hagrid. "Říkáš, žes to neudělal, a já ti věřím - vždyť Brumbál ti to věří taky, a vůbec."
"Moc rád bych věděl, kdo to udělal," řekl Harry trpce. Oba se pozorně rozhlédli po louce: studenti už byli každý jinde a všichni měli plné ruce práce. Skvorejši teď měřili víc než tři stopy a měli obrovskou sílu. Nebyli už holí a bezbarví, všem naopak narostl silný, leskle šedý krunýř. Vypadali jako kříženci obrovitého štíra a nějakého dlouhého kraba - pořád se však nedalo poznat, kde mají hlavu a oči. Byli tak silní, že je sotvakdo mohl zvládnout.
"Vypadá to, že se docela baví, že jo?" poznamenal Hagrid spokojeně. Harry si domyslel, že mluví o skvorejších, protože jeho spolužáci se rozhodně nebavili: každou chvíli s děsivým třesknutím některému skvorejšovi vyšlehly ze zadku jiskry, až popoletěl o několik yardů dopředu, a nejeden student okusil, jaké to je být vláčen po zemi po břiše a zoufale se snažit vstát.
"Já vopravdu nevím, Harry," vzdychl zničehonic Hagrid a znovu se na něj ustaraně podíval. "Bradavickej šampión… Ty jako by sis prostě musel užít vode všeho, co?"
Harry neodpověděl. Opravdu to vypadalo, že je mu souzeno užít si všeho… Více méně totéž mu řekla Hermiona, když se spolu procházeli u jezera, a podle ní to byl i důvod, proč s ním teď Ron nemluvil.
Příštích několik dnů patřilo k nejhorším, které Harry za celou dobu v Bradavicích zažil. Podobně se cítil snad jenom tenkrát v druhém ročníku, když ho několik měsíců skoro celá škola podezírala, že to je on, kdo přepadá svoje spolužáky. Tehdy ovšem stál Ron na jeho straně. Ha

Harry Potter a ohnivý pohár - 17. kapitola

12. ledna 2018 v 12:44 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

17. Kapitola

Kapitola sedmnáctá
Čtyři šampióni

Harry seděl a uvědomoval si, že všichni ve Velké síni se otočili a dívají se na něj. Byl ohromen a nedokázal se pohnout. Určitě se mu to jen zdálo. Určitě špatně slyšel.
Nikdo netleskal. Naopak, Velkou síní se začalo rozléhat bzučení, jako kdyby do ní vletěly rozzuřené včely. Někteří studenti vstávali, aby na Harryho, jenž seděl strnule na židli, líp viděli.
Nahoře u učitelského stolu se zvedla profesorka McGonagallová, prošla kolem Luda Pytlouna a profesora Karkarova a něco naléhavě šeptala profesoru Brumbálovi, který se k ní naklonil a lehce se zamračil, jak ji poslouchal.
Harry se podíval na Rona a Hermionu a přes ně uviděl, že všichni u dlouhého nebelvírského stolu na něj zírají s pusou dokořán.
"Ale já jsem se nepřihlásil," řekl rozpačitě. "Vy přece víte, že ne."
Oba civěli jako on, se stejně prázdným výrazem v očích.
Profesor Brumbál se u čestného stolu napřímil a kývl na profesorku McGonagallovou.
"Harry Pottere!" zavolal na něj. "Harry, buď tak laskav a pojď sem!"
"Běž," sykla potichu Hermiona a postrčila ho.
Harry vstal, přišlápl si lem hábitu a trochu zavrávoral. Potom vykročil uličkou mezi nebelvírským a mrzimorským stolem. Cesta mu připadala nekonečně dlouhá - učitelský stůl jako by byl pořád stejně daleko; cítil stovky očí, jež se na něj upíraly jako světlomety. Bzučení nabývalo na síle. Měl pocit, že už jde aspoň hodinu, než konečně stanul před Brumbálem. Intenzivně na sobě cítil pohledy všech učitelů.
"Takže… tudy těmi dveřmi, Harry," vyzval ho Brumbál. Neusmíval se.
Harry prošel podél učitelského stolu. Úplně na konci vpravo seděl Hagrid. Nezamrkal však na něj a nezamával mu, ani mu jinak nenaznačil pozdrav jako obvykle. Byl úplně zkoprnělý, a když ho Harry míjel, třeštil na něj oči stejně jako všichni ostatní. Harry vyšel z Velké síně ven a ocitl se v menší místnosti, vyzdobené obrazy čarodějek a kouzelníků. V krbu proti němu přívětivě hučel oheň.
Jakmile vstoupil, tváře na podobiznách se na něj otočily, aby si ho prohlédly. Scvrklá čarodějka vyklouzla ze svého obrazu a přeskočila na sousední, kde byl jakýsi kouzelník s mrožím knírem, a začala mu něco šeptat do ucha.
Viktor Krum, Cedric Diggory a Fleur Delacourová stáli u krbu. Jejich postavy se v záři plamenů rýsovaly neobvykle působivě: Krum, nahrbený a zamyšlený, se opíral o krbovou římsu, poněkud stranou od zbývajících dvou. Cedric stál s rukama za zády a upřeně zíral do ohně. Fleur Delacourová se ohlédla, když Harry vešel, a jak pohodila hlavou, dlouhé stříbřité vlasy jí přepadly dozadu.
"Cco je?" zeptala se. "Máme sse vrrátit zpátky do ssíně?"
Myslela, že jim přišel vyřídit nějaký vzkaz. Harry si nevěděl rady, jak by těm třem šampiónům vysvětlil, co se právě stalo; prostě tam stál a díval se na ně. Náhle si uvědomil, jak jsou všichni tři velcí.
Vtom za sebou zaslechl cupitavé kroky - do místnosti vstoupil Ludo Pytloun. Uchopil Harryho za paži a přiváděl ho ke třem šampiónům.
"Stalo se něco mimořádného!" zamumlal a pevně stiskl Harryho paži. "Naprosto mimořádného! Pánové… a dámo," dodal a přistoupil k trojici u krbu, "dovolte, abych vám představil - i když to třeba zní neuvěřitelně - čtvrtého šampióna Poháru tří kouzelníků!"
Viktor Krum se napřímil. Jeho nerudný obličej ještě víc potemněl, když si Harryho přeměřil. Cedric se tvářil rozpačitě; sklouzával pohledem z Pytlouna na Harryho a obráceně, jako by se byl přeslechl. Zato Fleur Delacourová s úsměvem pohodila dlouhými vlasy a řekla: "To je velice dobrrý vtip, monsieur Pytloun!"
"Vtip?" opakoval Pytloun zaraženě. "Nenene, to není žádný vtip! Harryho právě vybral Ohnivý pohár!"
Krum lehce svraštil husté obočí. V Cedrikově tváři se dosud zračil zdvořilý údiv.
Fleur se zamračila. "Ale to je očividně nějaký omyl," namítla pohrdavě. "On pršece nemůše ssoutěšit. Je pršíliš mladý."
"Ano… je to velice překvapující," řekl Pytloun, mnul si hladce vyholenou bradu a usmíval se na Harryho. Jak ovšem víte, Věková hranice byla zavedena až v letošním roce jako dodatečné bezpečnostní opatření. A pokud ho Pohár vybral… Nemyslím totiž, že by se z toho Harry ještě mohl nějak vykroutit… jednou to stojí v pravidlech, takže to platí… a pak prostě musí i on odvést to nejlepší, co v sobě -"
Dveře za nimi se znovu otevřely a dovnitř se nahrnula celá skupina lidí: profesor Brumbál a v patách za ním pan Skrk, profesor Karkarov, madame Maxime, profesorka McGonagallová a profesor Snape. Ještě než profesorka McGonagallová zavřela, Harry slyšel, jak stovky studentů ve Velké síni bzučí.
"Madame Maxime!" ozvala se okamžitě Fleur a rázně zamířila ke své ředitelce. "Oni ršíkají, se tady ten chlapeček má také ssoutěšit!"
Otupělým pocitem čehosi neuvěřitelného, který jej neopouštěl, proskočila rázem jiskřička vzteku. O jakém chlapečkovi to mluví?
Madame Maxime se vztyčila v celé své úctyhodné výšce. Temenem nádherné hlavy se téměř dotýkala lustru s planoucími svícemi a obrovská ňadra, zahalená černým saténem, se jí prudce vzedmula.
"Co má tohle vššecko snamenat, Brrumbále?" zeptala se panovačně.
"Já bych to rád slyšel také, Brumbále," připojil se profesor Karkarov. Ve tváři měl chladný úsměv a jeho modré oči studily jako dva kusy ledu. "Dva bradavičtí šampióni? Pokud se pamatuji, nikdy jsem neslyšel, že by pořádající škola mohla mít dva šampióny - nebo jsem dost pečlivě nečetl pravidla?"
A krátce, ošklivě se uchichtl.
"C'est impossible," řekla madame Maxime a spočinula svou obrovskou rukou se spoustou nádherných opálů na rameni Fleur Delacourové. "Brradavice nemohou mít dva šampióny. To je naprrosto nesprravedlivé."
"Domnívali jsme se, že vaše Věková hranice zamezí přístup mladším zájemcům, Brumbále," řekl Karkarov. Stále se ledově usmíval a oči měl chladnější než kdy jindy. "V opačném případě bychom s sebou samozřejmě přivezli širší výběr uchazečů z našich škol."
"Tohle nezavinil nikdo jiný než sám Potter, Karkarove," pronesl Snape tlumeným hlasem a v jeho černých očích zahořela potměšilá zášť. "Brumbál opravdu nenese žádnou vinu za to, že Potter věčně porušuje kdejaká pravidla. Od chvíle, kdy k nám nastoupil, nedělá nic jiného než -"
"Děkuji vám, Severusi," přerušil ho Brumbál rázně a Snape zmlkl, i když v očích za clonou mastných černých vlasů se mu pořád nenávistně blýskalo.
Profesor Brumbál teď shlížel na Harryho a ten zase vzhlížel k němu a pokoušel se zjistit, jak se za svými půlměsícovými brýlemi tváří.
"Hodil jsi do Poháru lístek se svým jménem, Harry?" zeptal se Brumbál klidným hlasem.
"Ne," odpověděl Harry. Uvědomoval si, že ho všichni bedlivě pozorují. Snape v pološeru netrpělivě a nevěřícně zamlaskal.
"Požádal jsi některého staršího studenta, aby ti ho tam hodil?" zeptal se Brumbál. Snapea si vůbec nevšímal.
"Ne," odmítl Harry důrazně.
"Ale ovšemše lše!" vykřikla madame Maxime. Snape teď vrtěl hlavou, rty stažené v nepěkném úsměšku.
"Věkovou hranici překročit nemohl," řekla ostře profesorka McGonagallová. "Všichni jsme se přece shodli na tom, že -"
"Brrumbál musel udělat chybu, kdys tu hrranici krreslil," pokrčila rameny madame Maxime.
"To jistě není vyloučeno," připustil Brumbál zdvořile.
"Brumbále, vy víte velmi dobře, že jste žádnou chybu neudělal!" ozvala se profesorka McGonagallová rozhorleně. "Co to vykládáte za nesmysly? Harry sám tu hranici překročit nemohl, a pokud profesor Brumbál věří, že nepřemluvil žádného staršího studenta, aby jeho lístek hodil do Poháru, jsem přesvědčená, že by to na vysvětlenou mělo stačit každému!"
A probodla Snapea krajně rozzlobeným pohledem.
"Pane Skrku… pane Pytloune," Karkarov znovu nasadil úlisně medový tón, "vy jste tu jako… ehm… nestranní porotci. Jistě se mnou budete souhlasit, že něco takového je v naprostém rozporu s pravidly?"
Pytloun si otřel kapesníkem kulatý chlapecký obličej a pohlédl na pana Skrka, jenž stál mimo kruh světla, které vrhal oheň v krbu, a tvář měl napůl ve stínu. V pološeru se zdál daleko starší, než opravdu byl, a jeho hlava téměř připomínala umrlčí lebku, takže pohled na něj všem trochu naháněl hrůzu. Jakmile však promluvil, uslyšeli jeho obvyklý odměřený hlas: "Musíme se řídit pravidly, a ta jasně stanovují, že studenti, jejichž jména Ohnivý pohár vybere, jsou povinni zúčastnit se turnaje."
"Víte, že Barty zná pravidla i pozpátku," řekl Pytloun a se zářivým úsměvem se otočil ke Karkarovovi a k madame Maxime, jako by tím celá záležitost byla uzavřena.
"Trvám na tom, že znovu přihlásím všechny ostatní studenty, kteří se mnou přijeli," řekl Karkarov. Jeho úsměv i úlisný tón byly rázem tytam, jenom se ošklivě mračil. "Vystavíte Ohnivý pohár znovu a my do něj budeme házet přihlášky, dokud každá škola nebude mít dva šampióny. To je naprosto spravedlivé, Brumbále."
"Jenomže tak to nechodí, Karkarove," namítl Pytloun. "Ohnivý pohár před chvílí zhasl - a znovu vzplane až před zahájením příštího turnaje -"
"- kterého se Kruval rozhodně nezúčastní!" vybuchl Karkarov. "Po všech těch schůzkách, jednáních a ústupcích, na kterých jsme se dohodli, jsem opravdu neočekával, že by mohlo k něčemu takovému dojít! Ještě pořád mám sto chutí okamžitě odjet!"
"To jsou ovšem jen plané výhrůžky, Karkarove," zavrčel od dveří čísi hlas. "Váš šampión už teď odjet nesmí. Musí se zúčastnit soutěže, stejně jako všichni ostatní. Tak je to psáno v závazné kouzelné smlouvě, jak už vysvětloval Brumbál. Ostatně se to hodí, nemyslíte?"
Do komnaty právě vstoupil Moody. Kulhal ke krbu a pokaždé, když došlápl na pravou nohu, ozvalo se hlasité klap.
"Že se to hodí?" podivil se Karkarov. "Obávám se, že vám nerozumím, Moody."
Harrymu neuniklo, že se snaží, aby to znělo pohrdlivě, jako by mu na tom, co Moody říká, vůbec nezáleželo; prozradily ho však ruce zaťaté v pěst.
"Takže vy mi nerozumíte?" zeptal se Moody klidně. Je to velice prosté, Karkarove. Někdo totiž vhodil Potterovo jméno do Poháru s tím, že pokud ho vybere, bude se muset soutěže zúčastnit."
"Jenše za tím je někdo, kdo si prršál, aby si Brradavice z toho jablíččka ukoussly dvakrrát!" ozvala se madame Maxime.
"Naprosto s vámi souhlasím, madame," přikývl Karkarov a uklonil se jí. "Podám stížnost u Ministerstva kouzel a také u Mezinárodního sdružení kouzelníků -"
"Pokud někdo má důvod si stěžovat, je to Potter," zavrčel Moody, "ale… ačkoli je to zvláštní… zatím jsem neslyšel, že by řekl jediné slovo…"
"A prroč by si měl stěšovat?" vybuchla Fleur Delacourová a hlasitě zadupala. "Má prršece mošnost soutěššit, nemyslíte? Vššichni jsme celé týdny doufali, že nás Pohárr vyberre! Taková čest prro naši školu! A k tomu cena tisíc galeonů - kvůli ní by leckdo neváhal nassadit šivot!"
"Třeba někdo doufá, že Potter kvůli ní život opravdu nasadí - a přijde o něj," namítl Moody, teď už téměř tlumeně.
Po jeho slovech zavládlo v místnosti krajně napjaté ticho.
Ludo Pytloun, který se tvářil velice ustaraně a nervózně se pohupoval na chodidlech, teď řekl: "Moody, příteli… co to povídáte?!"
"Všichni přece víme, že profesor Moody je přesvědčen, že promarní dopoledne, pokud neodhalí šest spikleneckých band, které ho ještě před obědem hodlají zabít," zahlaholil Karkarov. "Zřejmě tomu učí i svoje studenty, mít stále obavy, že je někdo úkladně zavraždí. U učitele obrany proti černé magii mi to připadá dost svérázné, Brumbále, bezpochyby jste k tomu však měl svoje důvody."
"Takže já si vymýšlím, co?" zavrčel Moody. "Všechno to jsou jen výplody mé fantazie? Lístek se jménem toho chlapce musel totiž vhodit do Poháru nějaký kouzelník nebo čarodějka, kteří své umění dokonale ovládají…"
"Ale prrofesorre, máte snad prro to nějaký důkaz?" namítla madame Maxime a pozvedla svoje obrovské ruce.
"Vždyť dokázali ošálit velice čaromocný předmět!" vysvětloval Moody. "Potřebovali by mimořádně silné matoucí kouzlo, aby Pohár oklamali natolik, že by zapomněl, kolik škol se turnaje zúčastní… Hádám, že Pottera přihlásili jménem nějaké čtvrté školy, aby měli jistotu, že ve své kategorii bude jediný…"
"Zdá se, že jste o tom uvažoval velice dlouho, Moody," pronesl Karkarov chladně. "Vaše teorie zní vskutku důmyslně - až na to, že se mi doneslo, jak jste si nedávno vzal do hlavy, že jedním z vašich narozeninových dárků je ve skutečnosti zchytrale zamaskované baziliščí vejce, a rozbil jste ho napadrť dřív, než jste zjistil, že to jsou kočárové hodiny. Takže se jistě nebudete divit, když vás nebudeme brát úplně vážně -"
"Někteří lidé samozřejmé dokážou využít i tu nejnevinnější věc ve svůj prospěch," odsekl Moody výhružným tónem. "Uvažovat stejně jako černokněžníci patří k mému řemeslu, Karkarove - a zrovna vy byste si měl pamatovat…"
"Alastore!" řekl Brumbál varovně. Harry chviličku přemýšlel, na koho to mluví, než si uvědomil, že Moody je křestním jménem asi sotva Pošuk. Moody sice zmlkl, ale dál s jistým zadostiučiněním zíral na Karkarova, který teď v obličeji úplně zrudl.
"Jak k této situaci došlo, to nevíme," obrátil se teď Brumbál na všechny v komnatě. "Nicméně se domnívám, že se s tím prostě musíme vyrovnat. Pohár vybral jak Cedrika, tak Harryho, aby se turnaje zúčastnili, takže v něm budou soutěžit…"
"Jenže, Brrumbále -"
"Milá madame Maxime, pokud znáte jiné řešení, samozřejmě ho rád vyslechnu."
Brumbál čekal, ale madame Maxime už neřekla ani slovo, jenom na něj nasupeně zírala. Ostatně nebyla sama: Snape vypadal rozzuřeně a Karkarov byl bledý jako stěna. Jedině Pytloun se tvářil vzrušeně.
"Takže jdeme na to, co říkáte?" řekl, zamnul si ruce a usmál se na všechny v komnatě. Jsme tady proto, abychom našim šampiónům dali pokyny… Barty, ujmeš se toho?"
Pan Skrk jako by se probral z hlubokého zasnění.
"Jistě," zamumlal, "ano, pokyny. Takže… první úkol…"
Přistoupil blíž ke krbu, a jak na něj dopadlo světlo, Harry si uvědomil, že vypadá nemocný. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho vrásčitá kůže byla jako z tenkého papíru; ještě při mistrovství světa ve famfrpálu vyhlížel úplně jinak.
"Cílem prvního úkolu je vyzkoušet vaši odvahu," řekl Harrymu, Cedrikovi, Fleur a Krumovi, "takže vám neprozradíme, oč půjde. Statečnost tváří v tvář neznámému je u každého kouzelníka důležitá… velice důležitá…
První úkol se uskuteční dvacátého čtvrtého listopadu, před ostatními studenty a před porotou.
Šampióni nesmějí požádat své učitele o jakoukoli pomoc, aby úkoly turnaje zvládli, ani ji nesmějí přijmout. Prvnímu úkolu budou čelit vyzbrojeni jen svými hůlkami. Informace o druhém úkolu dostanou, až ten první skončí. Jelikož turnaj je náročný a vyžádá si mnoho času, šampióni budou zproštěni závěrečných zkoušek na konci školního roku."
Otočil se a pohlédl na Brumbála. "To je snad všechno, co říkáš, Albusi?"
"Myslím, že ano," přitakal Brumbál a díval se na něj s jistým znepokojením. "Opravdu nechceš zůstat přes noc v Bradavicích, Barty?"
"Ne, Brumbále, musím se vrátit na ministerstvo," trval na svém pan Skrk. "Máme momentálně opravdu mnoho práce, a jedná se o velice závažné problémy… Zastupuje mne mladý Weatherby… velice snaživý chlapec… možná až příliš snaživý, abych řekl pravdu…"
"Doufám ale, že si se mnou dáš aspoň skleničku, než odjedeš?" nabídl mu Brumbál.
"No tak, Barty, i já tady zůstanu!" připojil se Pytloun rozjařeně. "Všechno se teď stejně děje v Bradavicích, a je mnohem zajímavější být tady než v kanceláři!"
"To sotva, Ludo," řekl Skrk, a v jeho hlasu opět zazněla netrpělivost.
"Profesore Karkarove - madame Maxime - co byste řekli skleničce na dobrou noc?" navrhl Brumbál.
Madame Maxime však objala Fleur kolem ramen a spěšně ji odváděla ven. Harry ještě zaslechl, jak spolu rychle mluví francouzsky, když odcházely do Velké síně. Karkarov kývl na Kruma a oba odešli také, i když mlčky.
"Harry a Cedriku, myslím, že byste měli jít na kutě," řekl Brumbál a usmál se na ně. "Nepochybuji, že v Nebelvíru a v Mrzimoru už na vás čekají, aby to s vámi oslavili. Bylo by hanebné připravit je o tak jedinečnou výmluvu na důvody kraválu, který při tom dnes natropí."
Harry se podíval na Cedrika, který přikývl, a pak oba odešli.
Velká síň už zela prázdnotou. Svíce už skoro dohořely a zubaté úsměvy dýní jen pomrkávaly a vyhlížely strašidelně.
"No teda," usmál se Cedric, "my zas budeme hrát proti sobě!"
"Nejspíš," přikývl Harry. Vlastně nevěděl, co by měl říkat. Cítil, že má v hlavě naprostý zmatek, jako kdyby mu z ní vybrali všechen mozek.
"Hele… řekni mi to…" vybídl ho Cedric, když dorazili do vstupní síně, kde už zase svítily jen pochodně, protože Ohnivý pohár odnesli. Jak jsi tam ten lístek dostal?"
"Nijak," řekl Harry a upřeně se na něj podíval. Já jsem ho tam fakt nehodil. Mluvil jsem pravdu."
"Ehm… jak myslíš," povzdechl Cedric. Harrymu bylo jasné, že mu nevěří. "Tak ahoj."
Místo aby se vydal po schodech nahoru, Cedric zamířil do dveří napravo. Harry postál ještě chvíli v síni a poslouchal, jak jde po kamenných schodech; potom se pomalu vydal po mramorovém schodišti vzhůru.
Uvěří mu vůbec někdo kromě Rona a Hermiony, nebo si všichni budou myslet, že se do toho turnaje vážně přihlásil? Jak by si to ale mohli myslet, když stál proti soupeřům, kteří studovali čáry a kouzla o tři roky déle než on, a když ho čekají úkoly, které budou nejen velmi nebezpečné, ale bude je muset vykonat před očima stovek diváků? Ano, samozřejmě že o tom uvažoval… v duchu si představoval, jak soutěží… ale to bylo jen v legraci, jenom o tom snil … nikdy vážně nemyslel na to, že by se přihlásil doopravdy…
Někdo jiný o tom však uvažoval… někdo jiný chtěl, aby se Harry turnaje zúčastnil, a postaral se o to, aby ho přihlásil. Ale proč? Aby mu udělal radost? To sotva…
Měl před všemi vypadat jako blázen? Jestli jim šlo o to, pak se jim to přání nejspíš splnilo…
Ale že by si přáli, aby přišel o život? Opravdu z Moodyho jako obvykle mluvila jeho podezíravost? Nebylo spíš možné, že někdo vhodil Harryho jméno do Poháru z legrace, že to byl takový kanadský žertík? Opravdu si někdo přál jeho smrt? Na tu otázku si ovšem dokázal odpovědět ihned. Ano, někdo si opravdu přál jeho smrt, přál si ji od doby, kdy mu byl pouhý rok… Lord Voldemort. Jak by však Voldemort zařídil, aby se lístek s Harryho jménem octl v Ohnivém poháru? Všichni se domnívali, že je někde daleko, v nějaké vzdálené zemi, kde se skrývá… sám, zesláblý a bezmocný…
V tom snu, který se mu tenkrát zdál těsně před probuzením a pak ho bolela jizva na čele,Voldemort ale sám nebyl, domlouval se s Červíčkem… kuli pikle, jak ho zabijí…
Harryho vyvedlo z míry, že už stojí před Buclatou dámou. Cestou si sotva uvědomoval, kam ho nohy nesou… a teď ho navíc překvapilo, že v rámu není sama. Vedle ní samolibě seděla ona scvrklá čarodějnice, která dole přeskočila na sousední obraz, když se Harry připojil k ostatním šampiónům. Musela pádit z jedné podobizny na druhou přes všech sedm poschodí, aby sem dorazila dřív než on. Obě ho teď zvědavě propalovaly očima.
"Vida, vida," uvítala ho Buclatá dáma. "Violeta už mi všechno řekla. Takže koho dnes večer Pohár vybral za bradavického šampióna?"
"Třesky plesky," řekl Harry netečně.
"Já mu dám třesky plesky!" ohradila se bledá čarodějka dotčeně.
"Počkej, Violeto, to je přece heslo," uklidňovala ji Buclatá dáma a vyklonila se i s obrazem dopředu, aby Harry mohl prolézt do společenské místnosti.
Hromový řev, který ho uvítal, jakmile mu podobizna uvolnila cestu, ho málem srazil zpátky. V příštím okamžiku ho však už tucet párů rukou vtáhl do společenské místnosti a Harry uviděl, jak celá nebelvírská kolej křičí, tleská a hvízdá.
"Proč jsi nám neřekl, že ses přihlásil?" zahalekal Fred; bylo vidět, že ho to sice mrzí, ale také že to na něj udělalo veliký dojem.
"Jak jsi to udělal, že ti přitom nenarostl plnovous? Jsi fakt jednička, Harry!" křičel George.
"Vždyť já nic nedělal," protestoval Harry. Já vůbec nevím, jak -"
Teď se na něj vrhla i Angelina. "Když už ne já, tak aspoň někdo jiný z Nebelvíru -"
"Teď to můžeš Diggorymu oplatit za ten poslední zápas ve famfrpálu!" vřeštěla Katie Bellová, další střelkyně nebelvírského družstva.
"Máme tu spoustu bašty, Harry, pojď si něco vzít -"
"Ale já nemám hlad, při hostině jsem se najedl až až…
Nikdo však nechtěl slyšet, že nemá hlad; nikdo nechtěl slyšet že nevhodil své jméno do Poháru; a nikdo v celé místnosti si zřejmě vůbec nepřipustil, že nemá sebemenší chuť cokoli oslavovat… Lee Jordan odněkud vylovil nebelvírský prapor a mermomocí do něj Harryho zahalil jako do pláště. Harry neměl šanci utéct: kdykoli se pokusil vykrást ke schodišti, jež vedlo k ložnicím, dav kolem něj se okamžitě semkl a vnutili mu další máslový ležák, nebo mu strkali do ruky bramborové lupínky a burské oříšky… a všichni chtěli vědět, jak to udělal, jak přelstil Brumbálovu Věkovou hranici a vhodil do Poháru lístek se svým jménem…
"Ale já jsem to neudělal," opakoval kolem dokola. "Vůbec nevím, jak se to stalo."
Všichni sice poslouchali, co říká, ale kdyby neříkal vůbec nic, vyšlo by to nastejno.
"Jsem už utahaný!" rozkřikl se nakonec, když to trvalo skoro půl hodiny. "Ne, fakt ne, Georgi - půjdu si lehnout -"
Nejvíc ze všeho si teď přál mluvit s Ronem a s Hermionou, s někým, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu. Ani jeden z nich však ve společenské místnosti nebyl. Postavil si hlavu, že musí jít spát, a div že nerozmáčkl oba maličké bratry Creeveyovy, kteří se mu pokoušeli zastoupit cestu dole pod schody. Nakonec se mu podařilo všechny setřást a vyběhl do ložnice, jak nejrychleji dokázal.
Velice se mu ulevilo, když v ložnici, jinak prázdné, objevil Rona. Ležel na posteli, ještě úplně oblečený, a když za sebou Harry zabouchl dveře, zvedl hlavu.
"Kde jsi byl?" zeptal se Harry.
"Nazdar," utrousil místo odpovědi.
Usmíval se sice, ale tak nějak podivně, nuceně. Harry si náhle uvědomil, že má ještě na sobě ten zářivě červený nebelvírský prapor, do kterého jej Lee zahalil. Honem si ho chtěl sundat, uzel však byl důkladně utažený. Ron ležel bez hnutí na posteli a díval se, jak Harry s uzlem zápolí.
"Takže dovol," ozval se, když Harry ze sebe prapor konečně strhl a hodil ho do kouta, "abych ti pogratuloval."
"Jak to myslíš, pogratuloval?" vyhrkl Harry a vytřeštil na něj oči. Ani trochu se mu nelíbilo, jak se Ron usmíval - vypadalo to spíš jako úšklebek.
"Nikdo jiný přece Věkovou hranici překročit nedokázal," řekl Ron. "Dokonce ani Fred a George ne. Jak jsi to udělal? Vzal sis neviditelný plášť?"
"V neviditelném plášti bych se přes ni přece nedostal," odpověděl Harry pomalu.
"No dobrá," přikývl Ron. "Ale stejně si myslím, žes mi to mohl říct, protože… protože jsme pod ním mohli projít oba, ne? Ale ty jsi zřejmě přišel na jiný způsob."
"Hele Rone, poslouchej mě," řekl Harry. Já jsem své jméno do Poháru nehodil. Musel to udělat někdo jiný."
Ron povytáhl obočí: "Ale proč by to dělal?"
"To nevím," odsekl Harry. Měl pocit, že by to znělo příliš sentimentálně, kdyby teď řekl "aby mě zabil".
Ron pozvedl obočí tak vysoko, že mu div nezmizelo ve vlasech.
"Hele, ty přece víš, že mně můžeš říct pravdu," prohlásil. Jestli si nepřeješ, aby o tom každý věděl, no prosím, nechápu ale, proč se namáháš lhát, žádný průšvih z toho přece nemáš? Violeta, ta přítelkyně Buclaté dámy, už nám všem řekla, že Brumbál souhlasí s tím, aby ses zúčastnil také. Ve hře je tisíc galeonů, viď? A ještě k tomu nemusíš na konci roku skládat zkoušky…"
"Já jsem své jméno do Poháru opravdu nehodil!" opakoval Harry nazlobeně.
"No jasně," řekl Ron stejně pochybovačně jako předtím Cedric. "Až na to, že jsi dnes ráno říkal, že bys ho tam hodil už včera večer, aby tě přitom nikdo neviděl… Takový hlupák zase nejsem, rozumíš?"
"Až na to, že teď zrovna mi tak opravdu připadáš," odsekl Harry.
"Jo?" opáčil Ron a v jeho tváři nebyla jediná stopa po úsměvu, ani po tom nuceném. "Určitě si už chceš jít lehnout, Harry. Předpokládám, že ráno musíš brzo vstávat, třeba kvůli fotografům nebo tak."
Prudkým pohybem zatáhl závěs kolem své postele s nebesy a nechal kamaráda stát u dveří. Harry zůstal zírat na tmavočervený samet, jenž mu skryl jednoho z těch, o nichž nepochyboval, že mu uvěří.

Harry Potter a ohnivý pohár - 16. kapitola

12. ledna 2018 v 12:42 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

16. Kapitola

Kapitola šestnáctá
Ohnivý pohár

Já tomu nemůžu uvěřit!" opakoval Ron ohromeně, když s bradavickými studenty stoupali za výpravou z Kruvalu na hrad. "To je fakt Krum, Harry! Viktor Krum!"
"Pro všechno na světě, Rone, vždyť je to jenom hráč famfrpálu!" namítla Hermiona.
"Jenom hráč famfrpálu?"' Ron se na ni podíval, jako by nevěřil vlastním uším. "Hermiono - vždyť je to jeden z nejlepších chytačů na světě! Neměl jsem tušení, že ještě chodí do školy!"
Když prošli s ostatními bradavickými studenty vstupní bránou a zamířili do Velké síně, Harry zahlédl Leeho Jordana, jak nadskakuje, jen aby Kruma líp viděl aspoň zezadu. Několik dívek z šestého ročníku se za chůze horečně přehrabovalo v kapsách: "To snad není možné, já s sebou nemám jediný brk -" a "Myslíte, že by se mi podepsal rtěnkou na čapku?"
"Ty se z něj ještě zfamfrní," poznamenala Hermiona povýšeně, když je míjeli; studentky se dosud dohadovaly kvůli rtěnce.
"Já si mu o autogram řeknu, jestli budu mít příležitost," prohlásil Ron. "Nemáš s sebou náhodou brk, Harry?"
"Ne, mám je nahoře v brašně," odpověděl mu.
Dorazili k nebelvírskému stolu a posadili se. Ron si dal záležet na tom, aby seděl tváří ke dveřím, protože Krum a jeho spolužáci z Kruvalu tam dosud postávali a zřejmě nevěděli, kam si mají sednout. Studenti z Krásnohůlek si už vybrali místa u stolu havraspárské koleje a podmračeně se rozhlíželi po Velké síni. Tři z nich ještě měli kolem hlavy omotané šály a šátky.
"Taková zima tu zase není," řekla podrážděně Hermiona, která je pozorovala. "Proč si nevzali pláště?"
"Pojďte k nám! Pojďte a posaďte se u nás!" sykl na kruvalské Ron. "Pojďte! Hermiono, posuň se trochu a udělej jim místo -"
"Cože?"
"Pozdě," řekl Ron trpce. Viktor Krum a jeho spolužáci se už posadili ke zmijozelskému stolu. Harry si všiml, jak nafoukaně se Malfoy, Crabbe i Goyle zatvářili. V příštím okamžiku se Malfoy naklonil ke Krumovi a začal mu něco vykládat.
"Jen do toho, Malfoyi, tak je to správně, musíš se mu co nejvíc vlichotit," poznamenal Ron sžíravě. "Vsadil bych se, že Krum ho prohlédne… vždyť takhle mu určitě podlézá kdekdo… Co myslíte, kde budou spát? Mohli bychom jim nabídnout místo u nás v ložnici, Harry… Klidně bych mu přenechal svoji postel a sám bych se vyspal na skládacím lehátku."
Hermiona pohrdavě odfrkla.
"Vypadají spokojeněji než ti z Krásnohůlek," poznamenal Harry.
Studenti z Kruvalu si svlékali těžké kožešinové pláště a se zájmem vzhlíželi k černému stropu posetému hvězdami. Dva nebo tři už také stačili zvednout zlaté talíře a číše a prohlíželi si je; očividně na ně udělaly velký dojem.
Školník Filch mezitím přistavil k učitelskému stolu další židle; oblékl si pro tu slavnostní příležitost svůj ošumělý starý frak. Harryho překvapilo, že přidal čtyři židle, dvě vlevo a dvě vpravo od Brumbála.
"Navíc přibyli přece jen dva," podivil se nahlas. "Proč přinesl čtyři židle? Kdo ještě přijde?"
"Cože?" ozval se roztržitě Ron, který dál hltal očima Kruma.
Když už byli všichni studenti ve Velké síni a usadili se u stolů svých kolejí, dostavili se také učitelé: v řadě za sebou prošli k čestnému stolu a zaujali svá místa. Jako poslední přišli profesor Brumbál, profesor Karkarov a madame Maxime, ředitelka z Krásnohůlek. Jakmile se objevila, všichni její žáci se doslova vymrštili. Několik bradavických studentů se dalo do smíchu. Krásnohůlské to však nijak nevyvedlo z míry a posadili se, až když madame Maxime usedla po Brumbálově levici. Brumbál však zůstal stát. Ve Velké síni se rozhostilo ticho.
"Dobrý večer vám všem, dámy a pánové, duchové - a zejména vám, milí hosté," začal Brumbál a obdařil studenty ze zahraničních škol zářivým úsměvem. Je mi nesmírným potěšením uvítat vás v Bradavicích. Doufám a věřím, že v následujících měsících, které u nás prožijete, se tady budete cítit dobře a příjemně."
Jedna z krásnohůlských studentek, která měla dosud kolem hlavy omotanou tlustou šálu, se posměšně uchichtla.
"Nikdo ji přece nenutí, aby tu byla!" šeptla Hermiona a sjela ji naježeným pohledem.
"Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti," řekl Brumbál. "Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!"
Posadil se a Harry viděl, jak se k němu Karkarov hned naklonil a dal se s ním do řeči.
Talíře před nimi se zaplnily jako obvykle a vypadalo to, že domácí skřítkové v kuchyni tentokrát odložili veškeré zábrany, neboť výběr jídel byl daleko pestřejší, než Harry do té doby poznal, včetně některých, která zaručeně byla cizího původu.
"Co má být tohle?" řekl Ron a ukazoval na plnou mísu vařených ráčků a mušlí, která stála hned vedle velkého masového a ledvinkového pudinku.
"To je bujabéza," řekla Hermiona.
"Tak to mi opravdu říká hodně," ušklíbl se Ron.
"Francouzská polévka," vysvětlovala Hermiona. Jedla jsem ji loni v létě o prázdninách, je výtečná."
"Já ti to rád věřím," řekl Ron a naložil si na talíř jelito.
Velká síň vypadala mnohem zaplněnější než jindy, ačkoli v ní bylo sotva dvacet studentů navíc; snad za to mohly jejich barevné stejnokroje, vedle černých bradavických hábitů tak nápadné. Když si studenti z Kruvalu svlékli kožešinové pláště, ukázalo se totiž, že na sobě mají hábity rudé jako krev.
Hagrid se vplížil do síně dveřmi za učitelským stolem asi dvacet minut po začátku slavnosti. Vklouzl na svoje místo na kraji stolu a hned Harrymu, Ronovi i Hermioně zamával. Ruku měl tak obvázanou, že z ní málem nic nebylo vidět.
"Tak co skvorejši, Hagride, jsou v pořádku?" křikl na něj Harry.
"Líp na tom ani být nemůžou," odpověděl obr spokojeně.
"Vsadím se, že má pravdu," řekl Ron. "Nejspíš konečně přišli na to, co jim opravdu chutná, nemyslíte? Hagridovy prsty."
Vtom se za nimi ozval nějaký hlas: "Prromiňte, dáte si ještě bujabézu?"
Byla to dívka z Krásnohůlek, která se předtím smála při Brumbálově projevu. Konečně odložila svou tlustou šálu a dlouhé, stříbřitě plavé vlasy jí sahaly málem po pás. Měla veliké tmavomodré oči a běloskvoucí rovné zuby.
Ron zrudl jako rajské jablíčko. Vytřeštil na ni oči a otevřel ústa, aby jí odpověděl, nezmohl se však na víc než na chabý, kloktavý zvuk.
"Ne, klidně si ji vezmi," řekl Harry a postrčil mísu směrem k ní.
"Oprravdu jste měli dosst?"
"Jo," zajíkl se Ron. Jo, byla výborná."
Dívka uchopila mísu a opatrně ji odnesla k havraspárskému stolu. Ron za ní vyjeveně zíral, jako by v životě neviděl žádné děvče. Teprve když se Harry začal smát, trochu se ze své vyjevenosti vzpamatovával.
"Ona to je víla!" řekl Harrymu chraplavě.
"Jakápak víla?" namítla kousavě Hermiona. "Co já vidím, nikdo jiný na ni nevalí oči tak hloupě jako ty!"
V tom ovšem neměla úplně pravdu: jak dívka procházela Velkou síní, otočila se po ní celá řada chlapců, a někteří jako by na chvíli ztratili řeč stejně jako Ron.
"A já vám říkám, že tohle není obyčejné děvče!" prohlásil Ron a naklonil se stranou, aby se na ni mohl dívat dál. "Takové jako ona v Bradavicích nemáme!"
"No počkej, v Bradavicích přece máme pěkné holky," ohradil se bezděčně Harry. Cho Changová totiž seděla jen o několik míst dál než stříbrovláska. "Až vy dva budete mít zas oči k vidění," zaryla si do nich Hermiona, "možná si všimnete, kdo právě dorazil."
Ukázala k učitelskému stolu. Obě prázdná místa už byla obsazená: vedle profesora Karkarova seděl Ludo Pytloun a k madame Maxime si přisedl pan Skrk, šéf Percyho.
"Co ti tady dělají?" podivil se Harry.
"Coby? Oni přece celý ten turnaj připravili, nemyslíš?" odsekla Hermiona. "Nejspíš se chtějí podívat na jeho zahájení."
Když se na stole objevil druhý chod, váhavě se zahleděli na řadu pudinků, jaké ještě nikdy neviděli. Ron zkusil jakési podivné bledé flameri a pak ho opatrně postrčil kousek dál doprava, aby na ně od havraspárského stolu bylo vidět co nejlíp. Dívka-víla ale už asi měla dost a nepřišla si vzít.
Jakmile ze zlatých talířů zmizely poslední drobty, Brumbál znovu vstal a ve Velké síni zavládlo příjemné napětí. Také Harry v tu chvíli pociťoval lehké vzrušení a přemýšlel, co přijde dál. Kousek od nich se Fred a George vykláněli dopředu a zvědavě na ředitele zírali.
"Nastává velká chvíle," řekl Brumbál a usmál se na moře tváří, které k němu vzhlížely. "Za okamžik bude zahájen turnaj tří kouzelnických škol. Rád bych ještě řekl několik slov na vysvětlenou, než přineseme truhlu…"
"Co než přinesou?" zeptal se Harry šeptem.
Ron pokrčil rameny.
"…abych objasnil pravidla, jimiž se letos budeme řídit. Napřed však dovolte, abych těm, kteří je neznají, představil pana Bartemiuse Skrka, vedoucího odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci" - tu a tam se ozvalo zdvořilé zatleskání - "a pana Luda Pytlouna, vedoucího odboru kouzelných her a sportů."
Pytloun sklidil mnohem hlasitější potlesk než Skrk, možná proto, že v minulosti proslul jako odrážeč, nebo prostě jen proto, že vypadal mnohem sympatičtěji. Blahosklonně všem zamával, aby jim poděkoval, zatímco Bartemius Skrk se neusmál ani nezamával, když ho Brumbál představil jménem. Harry si vzpomněl na elegantní oblek, který měl Skrk na sobě při mistrovství světa ve famfrpálu, a říkal si, že v kouzelnickém hábitu mu to moc nesluší. V porovnání s Brumbálovými dlouhými bílými vlasy a plnovousem vyhlížely Skrkův knírek, podobný kartáčku na zuby, a jeho pečlivě učesaná pěšinka věru podivně.
"Pan Pytloun a pan Skrk během posledních několika měsíců neúnavně pracovali, aby turnaj tří kouzelnických škol připravili," pokračoval Brumbál, "a teď spolu se mnou, profesorem Karkarovem a madame Maxime zasednou v porotě, která bude hodnotit výkony šampiónů."
Při slově šampióni studenti očividně zpozorněli.
Brumbál si nejspíš všiml, jak nápadně zmlkli, protože se usmál a řekl: "Buďte tak laskav, pane Filchi, a přineste tu truhlu."
Filch, který do té chvíle postával na opačné straně síně a nikdo si ho nevšímal, teď přistoupil k Brumbálovi s velkou dřevěnou skříňkou vykládanou drahokamy, jež vypadala velice starobyle. Od studentských stolů se ozývalo vzrušené šuškání a Dennis Creevey se dokonce postavil na židli, aby dobře viděl. Byl ale tak malý, že stejně nepřevýšil ostatní kolem.
"Pan Skrk a pan Pytloun se už seznámili s pokyny k úkolům, které na šampióny letos čekají," vysvětloval Brumbál, zatímco Filch skříňku opatrně položil před něj na stůl, "a přijali potřebná opatření k tomu, aby každý úkol řádně zajistili. Půjde o tři úkoly, jejichž plnění bude rozloženo do celého školního roku a které prověří schopnosti šampiónů v mnoha různých ohledech… jejich kouzelnickou zdatnost - jejich odvahu - umění logické dedukce - a samozřejmě, jejich schopnost čelit nebezpečí."
Při posledním slově zavládlo ve Velké síni dokonalé ticho - jako by nikdo ani nedýchal.
"Všichni víte, že v turnaji se utkají tři šampióni," pokračoval Brumbál klidně, "po jednom z každé účastnické školy. Budou hodnoceni podle toho, jak splní každý ze tří úkolů turnaje, a šampión, který bude mít po třetím úkolu nejvíc bodů, získá Pohár tří kouzelníků. Šampióny vybere nestranný soudce - Ohnivý pohár!"
Brumbál vytáhl hůlku a třikrát s ní poklepal na truhlu. Víko se s hlasitým zaskřípáním pomalu otevřelo. Ředitel sáhl dovnitř a vytáhl velký, nahrubo vyřezaný dřevěný pohár, který by nevzbudil ani tu nejmenší pozornost, kdyby nebyl až po okraj plný tančících modrobílých plamínků.
Brumbál zase truhlu zavřel a pohár postavil opatrně na ni, aby ho všichni ve Velké síni zřetelně viděli.
"Každý, kdo se chce ucházet o to, aby se stal šampiónem, musí na kousek pergamenu čitelně napsat své jméno a školu a vhodit pergamen do Poháru," řekl Brumbál. "Uchazeči mají čtyřiadvacet hodin na to, aby se přihlásili. Zítra, v předvečer Všech svatých, vydá Pohár jména tří uchazečů, o nichž usoudí, že jsou nejvíc hodni toho, aby za svou školu soutěžili. Pohár ještě dnes večer postavíme do vstupní síně, aby k němu měli volný přístup všichni, kdo se budou chtít přihlásit.
Avšak abychom zajistili, že žádný nezletilý student nepodlehne pokušení," pokračoval Brumbál, "vyznačím kolem Poháru, jakmile jej ve vstupní síni umístíme, Věkovou hranici, kterou nedokáže překročit nikdo, komu ještě nebylo sedmnáct.
Závěrem bych chtěl zdůraznit všem, kdo se chtějí zúčastnit, že přihlášky do turnaje nelze podávat lehkovážně. Ten, koho Ohnivý pohár vybere, je coby šampión povinen projít turnajem až do konce. Ve chvíli, kdy do Poháru vložíte své jméno, uzavíráte kouzelnou smlouvu, která je závazná. Jakmile se někdo stane šampiónem, nemůže už couvnout. Než tedy vhodíte do Poháru své jméno, musíte si být bezvýhradně jistí svým úmyslem soutěžit. A teď je myslím čas jít na kutě. Přeji vám všem dobrou noc."
"Věková hranice!" mručel Fred Weasley pobouřeně a oči se mu jen leskly, když se proplétali mezi stoly ke dveřím do vstupní síně. "Tak s tou by si postaršovací lektvar snad měl poradit, co říkáte? A jakmile už jednou bude uchazečovo jméno v Poháru, může se smát - Pohár přece nemůže zjistit, jestli vám sedmnáct už bylo nebo ne!"
"Myslím, že nikdo mladší stejně nemá šanci," namítla Hermiona, "prostě toho ještě dost neumíme…"
"Mluv za sebe," usadil ji George. "Ty se zkusíš přihlásit taky, viď, Harry?"
Harry si na okamžik připomněl, jak jim Brumbál kladl na srdce, aby se nikdo, komu ještě není sedmnáct, vůbec nepřihlašoval, pak si však znovu představil, jak by to bylo fantastické, kdyby Pohár tří kouzelníků získal on sám… Přemýšlel, jak moc by se Brumbál rozzlobil, kdyby někdo mladší opravdu přišel na to, jak Věkovou hranici obelstít…
"Kam se ten Krum poděl?" ozval se Ron, který je vůbec neposlouchal, o čem se spolu baví, a místo toho po Krumovi pátral v davu, aby zjistil, co s ním je. "Brumbál neříkal, kde budou kruvalští spát, viďte?"
Odpověď dostal téměř vzápětí: právě totiž míjeli stůl zmijozelských a Karkarov své žáky vybízel, aby si pospíšili.
"Nyní se tedy vrátíme na loď," říkal. Jak ti je,Viktore? Najedl ses dost? Nemám ti poslat do kuchyně pro trochu svařeného vína?"
Harry viděl, jak Krum vrtí hlavou a obléká si kožešinový plášť.
"Páně profesore, já bych si trochu vína docela dál," ozval se jiný kruvalský student s nadějí v hlase.
"Tobě jsem ho nenabízel, Poljakove," utrhl se na něj Karkarov a vlídný otcovský tón z jeho hlasu rázem zmizel. "Vidím, že ses při jídle už zas celý pocintal, ty čuně jedno -"
Vstal a odváděl své žáky ke dveřím, k nimž dorazil ve stejném okamžiku jako Harry, Ron a Hermiona. Harry zůstal stát, aby profesor mohl projít první.
"Děkuji," řekl Karkarov lhostejně a zavadil o něj letmým pohledem.
Vzápětí ztuhl jako přimrazený. Otočil se zpátky k Harrymu a upřeně na něj zazíral, jako by nemohl uvěřit svým očím. Studenti z Kruvalu, kteří šli za ním, se také zastavili. Karkarovův pohled zvolna přejížděl po Harryho tváři, až utkvěl na jeho jizvě.
Kruvalští studenti si ho také zvědavě prohlíželi a Harry koutkem oka zahlédl, jak v několika tvářích svitlo - poznali jej. Chlapec s pobryndaným hábitem žďuchl do děvčete vedle sebe a nepokrytě ukazoval prstem Harrymu na čelo.
"Jasně že je to Harry Potter," ozval se jim za zády bručivý hlas.
Profesor Karkarov se prudce otočil. Stál za nimi Pošuk Moody, ztěžka se opíral o hůl a svým čarodějným okem bez jediného mrknutí zlobně provrtával kruvalského ředitele.
Harry viděl, jak Karkarov náhle zbledl a na tváři se mu objevil příšerný výraz, v němž se mísil strach se vztekem.
"To jste vy?" vyhrkl a zíral na Moodyho, jako by si nebyl jistý, zda ho doopravdy vidí.
"Ano, já," přisvědčil Pošuk nerudně. "A pokud nepotřebujete Potterovi něco říct, Karkarove, buďte tak laskav a uvolněte ty dveře. Ostatní nemohou projít."
Byla to pravda: polovina studentů ve Velké síni teď čekala za dveřmi a natahovali krky, aby zjistili, co tu nenadálou zácpu způsobilo.
Profesor Karkarov už neřekl ani slovo a honem své žáky odvedl. Moody se za ním ještě díval. Čarodějným okem mu upřeně hleděl na záda a ve zohaveném obličeji měl hlubokou zášť.

Další den byla sobota a většina studentů by se šla normál¬ně nasnídat později; tentokrát však Harry, Ron a Hermiona zdaleka nebyli jediní, kdo si o víkendu přivstali. Když přišli do vstupní síně, zjistili, že tam postává snad dvacet studentů. Někteří ukusovali topinky a všichni zvědavě zírali na Ohnivý pohár. Stál uprostřed síně, na stoličce, na kterou jindy pokládali Moudrý klobouk. Na podlaze byla nakreslena tenká zlatá čára, která kolem Poháru tvořila kruh ve vzdálenosti deseti stop.
"Tak co, už tam někdo hodil lístek se svým jménem?" zeptal se Ron dychtivě jedné studentky z třetího ročníku.
"Z Kruvalu už všichni," odpověděla. "Ale z Bradavic jsem ještě neviděla nikoho."
"Vsadím se, že někteří je tam hodili ještě včera večer, když my ostatní jsme už byli v posteli," mínil Harry. "Aspoň já bych to tak udělal… nestál bych o to, aby na mě každý civěl. Co kdyby Pohár vhozený lístek hned zase vyhodil?"
Někdo za ním se hlasitě zasmál. Otočil se a spatřil Freda, George a Leeho Jordana, jak sbíhají ze schodů; vypadali pěkně rozrušení.
"Povedlo se!" hlásil vítězoslavně, napůl šeptem Fred. "Právě jsme si ho vzali."
"A co?" zeptal se Ron.
"Postaršovací lektvar, chytráku," vysvětlil mu Fred.
"Každý jednu kapku," řekl George a škodolibě si mnul ruce. "Potřebujeme být starší jen o pár měsíců."
"A jestli někdo z nás vyhraje, o těch tisíc galeonů se rozdělíme všichni tři," dodal Lee a zeširoka se usmíval.
"Tedy, já dost pochybuji, že se vám to podaří," varovala je Hermiona. Jsem si jistá, že Brumbál na to myslel."
Fred, George a Lee si jí nevšímali.
"Jste připravení?" zeptal se Fred svých společníků a úplně se třásl rozrušením. "Takže jdeme na věc - já půjdu první -"
Harry fascinovaně sledoval, jak Fred vytáhl z kapsy útržek pergamenu, na kterém stálo Fred Weasley - Bradavice, došel až k čáře na podlaze a tam zůstal stát; pohupoval se přitom na prstech jako skokan, který se chystá skočit do hloubky padesáti stop. To už se na něj upíraly pohledy všech ve vstupní síni, a on se zhluboka nadechl a čáru překročil.
Na zlomek vteřiny se Harrymu zdálo, že se mu to podařilo - George si to rozhodně myslel také, protože vítězoslavně vřískl a vrhl se za bratrem - v příštím okamžiku se však síní rozlehl dlouhý syčivý zvuk a dvojčata ze zlatého kruhu vyletěla nazpátek, jako kdyby je vyhodil ven nějaký neviditelný koulař. Dopadli na studenou kamennou podlahu o dobrých deset stop dál, až oba vyjekli bolestí, a jako by toho ještě nebylo dost, následovalo hlasité prásknutí a oběma narostl navlas stejný bílý plnovous.
Celá vstupní síň se rozchechtala. Dokonce i Fred a George se připojili k všeobecnému veselí, když se jim konečně podařilo vstát a navzájem si prohlédli své plnovousy.
"Já jsem vás varoval," pronesl hluboký, pobavený hlas, a když se všichni otočili, spatřili profesora Brumbála, jak vychází z Velké síně. Se zájmem si oba bratry prohlédl a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Jestli vám mohu poradit, dojděte si za madame Pomfreyovou. Zrovna teď ošetřuje slečnu Fawcettovou z Havraspáru a pana Summerse z Mrzimoru, ti se také rozhodli, že se o něco postarší. Musím ovšem přiznat, že ani jeden z nich nemá tak krásný plnovous jako vy."
Fred a George zamířili na ošetřovnu v doprovodu Leeho Jordana, který se smíchy div nepotrhal, a Harry, Ron a Hermiona, kteří se také ještě řehtali, šli na snídani.
Velká síň měla toho rána novou výzdobu. Jelikož příštího dne bylo Všech svatých, vznášel se kolem začarovaného stropu celý mrak živých netopýrů a z každého kouta pošilhávaly na příchozí stovky vydlabaných dýní. Harry šel jako první a všichni tři si přisedli k Deanovi a Seamusovi, kteří se zrovna bavili o těch bradavických studentech, kterým už bylo sedmnáct i víc a mohli by se přihlásit.
"Po škole se vykládá, že Warrington dnes ráno brzo vstal a hodil do Poháru lístek se svým jménem," řekl Dean Harrymu. "To je ten hromotluk ze Zmijozelu, co vypadá jako lenochod."
Harry, který proti Warringtonovi hrál při famfrpálu, jen znechuceně zakroutil hlavou. "Přece nemůžeme mít šampióna ze Zmijozelu!"
"A celý Mrzimor pořád mluví o Diggorym," přidal se Seamus opovržlivě. "Nevím, nevím, moc tomu nevěřím, že by chtěl riskovat tu svou pěknou tvářičku."
"Poslouchejte!" vybídla je náhle Hermiona.
Ze vstupní síně bylo slyšet hlasitý jásot, a když se všichni na židlích otočili, viděli, jak do Velké síně vstupuje Angelina Johnsonová, vysoká černovláska, která hrála v nebelvírském famfrpálovém družstvu na postu střelce. Rozpačitě se usmívala, došla až k nim, posadila se a řekla: "Takže jsem se přihlásila! Právě jsem tam vhodila lístek se svým jménem!"
"Neděláš si z nás legraci?" zeptal se Ron, na kterého to očividně zapůsobilo.
"Takže tobě už bylo sedmnáct?" chtěl vědět Harry.
"Samozřejmě že ano," řekl Ron. "Přece vidíš, že nemá vousy!"
"Měla jsem narozeniny minulý týden," vysvětlila Angelina.
"To jsem ráda, že se přihlásil taky někdo z Nebelvíru," řekla Hermiona. "Opravdu doufám, že tě vyberou, Angelino!"
"Děkuji ti, Hermiono," a Angelina se na ni usmála.
"Jo, radši ty nežli Hezounek Diggory," připojil se Seamus a několik studentů z Mrzimoru, kteří zrovna procházeli kolem jejich stolu, se na něj zlobně zaškaredilo.
"Co vlastně budeme dneska dělat?" zeptal se Ron svých kamarádů, když byli po snídani a vycházeli z Velké síně.
Ještě jsme nebyli navštívit Hagrida," navrhl Harry.
"To beru," souhlasil Ron, "pokud po nás ovšem nebude chtít, abychom darovali pár prstů těm jeho skvorejšům."
Hermionin obličej se zničehonic rozzářil nadšením.
"Teď jsem si právě uvědomila, že Hagridovi jsem ještě neřekla, aby se taky stal členem SPOŽÚS!" zajásala. "Počkejte na mě chvilku, jenom si zaběhnu nahoru pro odznaky!"
"Nezdá se ti, že jí přeskočilo?" zeptal se Ron podrážděně, když se Hermiona rozběhla po mramorovém schodišti nahoru.
"Koukni, Rone," šťouchl do něj zničehonic Harry. "Tamhle máš tu svoji vílu…"
Přední branou právě vcházeli do vstupní síně studenti z Krásnohůlek a mezi nimi i dívka, která Ronovi připadala jako víla. Všichni, kdo postávali kolem Ohnivého poháru, teď ucouvli, aby hosté mohli projít, a se zájmem je pozorovali.
Za studenty přišla do síně i madame Maxime, na jejíž povel se všichni postavili do řady. Potom už jeden za druhým překračovali čáru Věkové hranice a vhazovali do modrobílých plamínků útržky pergamenu se svým jménem. Pokaždé, když do něj spadl další lístek, oheň na okamžik zrudl a zasršely z něj jiskry.
"Co myslíš, jak to bude s těmi, které Pohár nevybere?" zašeptal Ron Harrymu ve chvíli, kdy do Ohnivého poháru vhodila svou přihlášku dívka-víla. "Myslíš, že se vrátí zpátky do školy, nebo se tu budou jen tak poflakovat a sledovat Pohár?"
"Co já vím," řekl Harry. "Nejspíš se tu ale opravdu budou poflakovat… madame Maxime jako členka poroty tu přece zůstává."
Když všichni krásnohůlští vhodili do Poháru své lístky, madame Maxime je zase odvedla na louku před hradem.
"To bych rád věděl, kde vlastně spí?" poznamenal Ron, zamířil k přední bráně a nemohl z hostů spustit oči.
Podle hlasitého zachřestění za zády poznali, že Hermiona je už zpátky i se svou krabicí plnou odznaků SPOŽÚS.
"Fajn, a teď si pospěšte!" vybídl je Ron, skákal po kamenných schodech dolů a oči mohl nechat na zádech dívky, která vypadala jako víla a teď už spolu s madame Maxime byla v polovině cesty přes louku.
Jakmile přišli blíž k Hagridově boudě na okraji Zapovězeného lesa, záhada, kde vlastně krásnohůlští přenocují, se vyjasnila. Obrovský šmolkově modrý kočár, v němž přijeli, stál dvě stě yardů od Hagridových dveří, a studenti do něj zrovna nastupovali. Létající koně velicí jako sloni, kteří ho včera táhli, se pásli v narychlo oploceném výběhu vedle.
Harry zaklepal na Hagridovy dveře, a okamžitě mu odpověděl Tesákův dunivý štěkot.
"To je dost, že jste přišli!" řekl Hagrid, když otevřel dveře dokořán, aby viděl, kdo klepá. "Už jsem myslel, že jste zapomněli, kde bydlím!"
"Měli jsme opravdu spoustu práce, Hag…" začala vysvětlovat Hermiona, náhle se však zarazila, jako by úplně ztratila řeč, a jenom na něj zírala.
Hagrid na sobě měl svůj nejlepší (a vysloveně hrozný) hnědý oblek z tvrdé vlny a k němu žlutě a oranžově kostkovanou kravatu. To ovšem zdaleka nebylo to nejhorší: očividně se totiž pokoušel hladce se učesat, a proto si napleskal na vlasy neuvěřitelné množství čehosi, co vypadalo jako kolomaz. Měl je teď ulízané do dvou obrovských štětek - nejspíš se snažil udělat si koňský ohon, jaký nosil Bill, zjistil však, že na to má příliš mnoho vlasů. Opravdu mu to ani trochu neslušelo. Hermiona na něj chvilku třeštila oči, pak se však zřejmě rozhodla raději to nekomentovat a jenom se zeptala: "Ehm -a kde máš skvorejše, Hagride?"
"Venku u záhonu s dýněma," řekl Hagrid spokojeně. "Rostou jako z vody, určitě už měřej dobrý tři stopy. Jedinej problém je, že se mezi sebou začali zabíjet."
"Neříkej - vážně?" řekla Hermiona a vrhla káravý pohled na Rona, který pořád civěl na Hagridův svérázný účes a už už otevíral ústa, aby o něm něco řekl.
"Jo," přisvědčil Hagrid smutně. "Ale naštěstí jsem to vykoumal: mám teď každýho zvlášť v bedně, a pořád mně jich asi dvacet zbejvá."
"To je tedy fakt štěstí," přitakal Ron; Hagridovi jenom uniklo, že to myslí jízlivě.
Hagridova bouda sestávala z jediné místnosti a v jednom koutě stála obrovitá postel, jež byla přikrytá pokrývkou sešitou z pestrobarevných kousků látky. Před krbem stál neméně obrovský stůl a židle a ze stropu nad nimi visela spousta uzených šunek a mrtvých ptáků. Posadili se ke stolu, Hagrid postavil na čaj a zanedlouho byli zabraní do debaty o turnaji tří kouzelnických škol. Zdálo se, že Hagrida to vzrušuje stejně jako je.
"Jen počkejte," řekl a zazubil se. "Počkejte a uvidíte věci, jaký jste eště neviděli. Už ten první úkol… jenže já vlastně nesmím nic prozradit."
"No tak, povídej Hagride!" naléhali na něj všichni tři, obr však jenom zavrtěl hlavou a zubil se dál.
"Přeci bych vás vo to překvapení nepřipravil," namítl. "Ale bude to něco úžasnýho, to vám povím. Ty šampióni dostanou vopravdu zabrat. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju toho, až se zas bude konat turnaj třech kouzelnickejch škol!
Nakonec u Hagrida zůstali na oběd, i když toho moc nesnědli - Hagrid připravil něco, o čem tvrdil, že je to hovězí guláš, když ale Hermiona našla ve své porci veliký pařát, všichni tři dost ztratili chuť k jídlu. Bavili se tím, že se pokoušeli z Hagrida vypáčit, jaké úkoly v turnaji budou, zároveň ovšem také uvažovali, koho z přihlášených by Pohár mohl vybrat za šampióna, a vrtalo jim hlavou, jestli Fred a George ještě mají plnovous nebo ne.
Během odpoledne se spustil lehký deštík. Bylo velice příjemné sedět u krbu, naslouchat tichému ťukání kapek na okenní sklo a dívat se, jak si Hagrid zašívá ponožky a pře se s Hermionou o domácích skřítcích - rozhodně totiž odmítl vstoupit do SPOŽÚS, když mu ukázala své odznaky.
"To by pro ně bylo strašně kruté, Hermiono," řekl vážně a navlékal tlustou žlutou nit do důkladné kostěné jehly. "Mají to prostě v povaze, starat se vo lidi, a dělaj to rádi, pochop. Kdybys je připravila vo práci, byli by nešťastný, a urazila bys je, kdybys jim za ni chtěla platit."
"Ale Dobbyho přece Harry vysvobodil, a ten z toho byl blahem bez sebe!" namítla Hermiona. "A slyšeli jsme, že teď chce dostávat mzdu!"
"Jo, to je možný, všude se najde někdo, kdo si vymejšlí. Neříkám, že by se nenašel nějakej trhlej skřítek, kterej by chtěl bejt svobodnej, ale ty vostatní k tomu nikdy nepřiměješ - to ne, Hermiono, nic takovýho."
Hermiona se zatvářila rozmrzele a strčila si krabici s odznaky zpátky do kapsy pláště.
O půl šesté už se začalo smrákat a Ron, Harry i Hermiona si uvědomili, že je načase vrátit se na hrad na slavnost v předvečer Všech svatých - a co bylo ještě důležitější, na vyhlášení šampiónů jednotlivých škol.
"Pudu s váma," řekl Hagrid a odložil ponožku, kterou spravoval. Jen na mě chviličku počkejte."
Vstal, přešel k prádelníku vedle postele a začal něco hledat v zásuvkách. Nevěnovali mu moc pozornost, ale pak náhle ucítili něco opravdu příšerného.
"Hagride, co to máš?" rozkašlal se Ron.
"Cože?" a obr se k nim obrátil s velikou lahví v ruce. "Vám se snad nezdá?"
"To máš nějakou vodu po holení?" zeptala se Hermiona poněkud přidušeným hlasem.
"Ehm - kolínskou," zamumlal Hagrid a zrudl v obličeji. Možná jsem to s ní trochu přehnal," připustil nevrle. "Vydržte eště, hned to zas napravím…"
Těžkým krokem vyšel z chatrče a pak už ho viděli, jak se pod oknem úporně myje v sudu s vodou.
"Kolínskou?" pronesla Hermiona ohromeně. "Hagrid?"
"A co říkáte těm jeho vlasům a obleku?" připojil Harry polohlasně.
"Podívejte se!" zvolal najednou Ron a ukazoval z okna.
Hagrid se zrovna napřímil a otočil se. Jestliže se už předtím začervenal, nebylo to nic proti tomu, co se s ním dělo teď. Harry, Ron a Hermiona co nejopatrněji vstali, aby si jich Hagrid nevšiml, vyhlédli z okna a zjistili, že madame Maxime a studenti z Krásnohůlek právě vystoupili z kočáru. Zřejmě se také chystali vyrazit na slavnost. Neslyšeli, co Hagrid říká, mluvil však s madame Maxime s uchváceným, zasněným výrazem, jaký u něj Harry viděl jednou jedinkrát - když se díval na dračí mládě Norberta.
"On s ní jde nahoru na hrad!" řekla Hermiona pobouřeně. "A já myslela, že čeká na nás!"
Hagrid se však na svou boudu ani neohlédl a ztěžka vystupoval s madame Maxime po školních pozemcích k hradu. Studenti z Krásnohůlek šli za nimi a chvílemi poklusávali, aby stačili jejich mílovým krokům.
"On se do ní snad zakoukal!" řekl Ron nevěřícně. "Tedy, kdyby ti dva spolu měli děti, byl by z toho určitě světový rekord - vsadím se s vámi, že by každé vážilo možná tunu."
Vyšli z boudy a zavřeli za sebou dveře. Venku už byla překvapivá tma. Přitáhli si těsněji pláště a vydali se po svažitých lukách vzhůru k hradu.
"Podívejte se, tamhle jdou ti druzí!" zašeptala Hermiona.
Od jezera vystupovala k hradu výprava z Kruvalu. Viktor Krum šel vedle Karkarova a ostatní kruvalští studenti se v hloučcích trousili za nimi. Ron nespustil z Kruma oči a celý se tetelil, Krum se však neotočil, ani když dorazil k hlavní bráně těsně před trojicí kamarádů a prošel jí dovnitř.
Když vstoupili do Velké síně ozářené svícemi, byla už téměř plná. Ohnivý pohár mezitím přestěhovali; stál teď před Brumbálovou stolicí u čestného stolu. Fred a George - už zase bez plnovousů, s tvářemi hlaďounkými - se zřejmě se svým zklamáním smířili.
"Doufám, že se šampiónem stane Angelina," prohlásil Fred, když se Harry, Ron a Hermiona posadili.
"Já taky!" vyhrkla Hermiona udýchaně. "Za chvíli se to už všechno dozvíme!"
Slavnostní večeře v předvečer Všech svatých trvala zdánlivě déle než obvykle. Možná to bylo tím, že tak hodovali už podruhé během dvou dnů a Harryho všechny ty vybrané lahůdky už zdaleka tolik nenadchly. Stejně jako všichni ostatní ve Velké síni - soudě podle toho, jak neustále natahovali krky, tvářili se netrpělivě, nervózně poposedávali a vstávali ze židlí, aby zjistili, jestli už je Brumbál po jídle - si Harry přál, aby byly talíře konečně prázdné a oni se dozvěděli, koho Pohár vybere za šampióna.
Konečně byly zlaté talíře znovu dokonale čisté. Když Brumbál vstal, sílící hlučení v síni rázem téměř utichlo. Profesor Karkarov a madame Maxime, kteří seděli vedle něho, se tvářili stejně napjatě a nedočkavě jako všichni ostatní. Ludo Pytloun se zářivě usmíval a na řadu studentů pomrkával, kdežto pan Skrk se tvářil netečně nebo spíš unuděně.
"Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil Brumbál. "Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampiónů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázal na dveře za svými zády, "kde dostanou první pokyny."
Vytáhl hůlku a široce se s ní rozmáchl. Všechny svíce s výjimkou těch, které hořely ve vydlabaných dýních, rázem zhasly a ve Velké síni zavládlo pološero. Ohnivý pohár teď zářil jasněji než vše ostatní a jeho třpytivé modrobílé plamínky téměř bodaly do očí.
Všichni nedočkavě přihlíželi… Několik studentů stále sledovalo svoje hodinky…
"Teď už jde jen o vteřinky," zašeptal Lee Jordan, který seděl dvě židle od Harryho.
Plameny uvnitř Poháru náhle znovu zčervenaly a začaly z nich sršet jiskry. V příštím okamžiku vyšlehl vzhůru ohnivý jazyk a z něj vyletěl do vzduchu napůl zuhelnatělý kousek pergamenu. Celá síň jen vyjekla.
Brumbál ohořelý útržek chytil a v natažené ruce si jej podržel před sebou, aby byl s to jej přečíst ve světle plamenů, teď už zas modrých a bílých.
"Šampiónem za Kruval -" četl silným, zřetelným hlasem -" bude Viktor Krum!"
Tak to není žádné překvapení!" vykřikl Ron a ve Velké síni propukla hotová bouře potlesku a jásotu. Harry viděl, jak Viktor Krum vstává od zmijozelského stolu a shrbeně se šourá k Brumbálovi; zahnul doprava, prošel kolem učitelského stolu a zmizel ve dveřích do sousední místnosti.
"Výborně, Viktore!" zaburácel Karkarov tak hlasitě, že ho i přes ten potlesk všichni slyšeli. "Věděl jsem, že na to máš!"
To už tleskání a brebentění utichlo a všichni se znovu soustředěně zahleděli na Pohár, který po několika vteřinách opět zčervenal a šlehající plameny vymrštily vzhůru druhý útržek pergamenu.
"Šampiónem za Krásnohůlky -" oznámil Brumbál - "je Fleur Delacourová!"
"To je ona, Rone!" vykřikl Harry, když se dívka-víla půvabně zvedla, pohodila hlavou, až jí stříbřitě plavé vlasy spadly dozadu, a mezi havraspárským a mrzimorským stolem zamířila k učitelskému stolu.
"Podívej, jak jsou všichni zklamaní," řekla Hermiona do té vřavy a ukazovala na ostatní členy krásnohůlské výpravy. Slovo "zklamaní" bylo ještě dost mírným vyjádřením, říkal si v duchu Harry. Dvě dívky, které Pohár nevybral, propukly v hlasitý pláč a hlavy si skryly v dlaních.
Když i Fleur Delacourová zmizela v sousední komnatě, rozhostilo se v síni znovu ticho, teď však naplněné takovým vzrušením, že bylo málem cítit na jazyku. Nastal okamžik, kdy měl Pohár vyhlásit bradavického šampióna…
Ohnivý pohár znovu zčervenal a vytryskly z něj jiskry; dlouhý jazyk vyšlehl vysoko do vzduchu - a Brumbál z jeho špičky vytáhl třetí útržek pergamenu.
"Bradavickým šampiónem -" oznámil - "se stává Cedric Diggory!"
"To ne!" vykřikl Ron ze všech sil, ale až na Harryho ho nikdo neslyšel, takový křik a vřava se ozývaly od sousedního stolu. Všichni mrzimorští teď byli na nohou a křičeli a dupali, zatímco Cedric s širokým úsměvem prošel kolem nich a zamířil do komnaty za učitelským stolem. Potlesk, kterým ho pozdravovali, trval tak dlouho, že i Brumbálovi chvíli trvalo, než se znovu domohl slova.
"Výtečně!" pronesl spokojeně Brumbál, když bouře v síni přece jen odezněla. "Takže teď máme všechny tři šampióny. Jsem si jist, že se mohu na vás na všechny spolehnout - a mluvím teď i o ostatních studentech z Krásnohůlek a z Kruvalu - že své šampióny podpoříte, jak nejlépe umíte. Tím, že svého šampióna budete povzbuzovat, opravdu významně přispějete -"
Vtom se nečekaně odmlčel, ale všem bylo ihned jasné, co ho vyrušilo.
Oheň v Poháru totiž znovu zčervenal, vyletovaly z něj jiskry a posléze z něj vyšlehl dlouhý plamen, na němž se vznášel další kousek pergamenu.
Brumbál k němu vztáhl ruku - zdálo se, jako by to udělal bezděčně - a uchopil jej. Podržel ho před sebou a upřeně hleděl na vepsané jméno. Hodnou chvíli vládlo ve Velké síni naprosté ticho: Brumbál upřeně zíral do pergamenu, který držel v ruce, a celá síň na něm visela očima. Potom si Brumbál odkašlal a přečetl:
"Harry Porter."

Harry Potter a ohnivý pohár - 15. kapitola

12. ledna 2018 v 12:34 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

15. Kapitola

Kapitola patnáctá
Krásnohůlky a Kruval

Příštího dne se Harry časně ráno probudil s úplně hotovým plánem v hlavě, jako kdyby na něm jeho spící mozek pracoval celou noc. Vstal, v chabém ranním světle se ustrojil, vyšel z ložnice, aniž by probudil Rona, a zamířil do opuštěné společenské místnosti. Ze stolu, na kterém ještě ležel jeho domácí úkol z jasnovidectví, popadl kus pergamenu a napsal svému kmotrovi:

Milý Siriusi,
s tou jizvou se mi to asi jen zdálo, že mě bolí. Když jsem ti minule psal, nebyl jsem ještě napůl probuzený. Je to tady fakt senzační a není důvod, aby ses vracel. Nedělej si kvůli mně starosti, hlava je úplně v pořádku.
Harry

Potom prolezl otvorem v podobizně ven a vydal se němými hradními chodbami vzhůru (jediný, kdo ho na chvilku zdržel, byl Protiva, který se na něj pokusil v polovině chodby ve čtvrtém patře převrhnout velkou vázu), až dorazil do sovince, který se nalézal v nejvyšší části západní věže.
V této kruhové kamenné místnosti bylo dost chladno - proháněl se jí průvan, protože ani v jednom okně nebylo sklo. Podlahu vůbec nebylo vidět pro samou slámu, soví trus a vydávené kostřičky myší a hrabošů. Na bidýlkách, která stoupala až ke střeše, seděly stovky sov všech druhů a plemen, jaké si kdo jen dokáže představit, a téměř všechny spaly, i když sem tam se na Harryho přece jen upřelo nějaké to kulaté žluté oko. Potom konečně zahlédl Hedviku, která se pohodlně uvelebila mezi sovou pálenou a puštíkem, a rychle k ní zamířil, div že přitom neuklouzl po podlaze pokryté trusem.
Chvilku mu trvalo, než ji přesvědčil, aby se probudila a podívala se na něho, protože se pořád otáčela na bidýlku a obracela se k němu ocasem. Očividně se dosud zlobila, že se k ní včera večer choval tak nevděčně. Když jí však nakonec naznačil, že je nejspíš příliš unavená a že snad požádá Rona, aby mu půjčil Papušíka, přece jen vystrčila nohu, aby jí k ní mohl přivázat dopis.
"Hlavně ho musíš najít, rozumíš?" řekl Harry a pohladil ji po zádech, když ji nesl na ruce k jednomu z otvorů ve zdi. "Dřív než ho vyslídí mozkomorové."
Štípla ho do prstu, možná o dost víc, než by si dovolila jindy, přesto však tiše zahoukala, jako by ho chtěla uklidnit. Potom roztáhla křídla a vzlétla proti vycházejícímu slunci. Harry ji sledoval, jak mizí v dálce, a v žaludku už zase měl ten známý stísněný pocit. Starostí mu přibylo - a to si byl tak jistý, že mu Siriusova odpověď vše ulehčí.

"To ale byla lež, Harry," řekla Hermiona u snídaně příkře, když jim sdělil, co udělal. "Že tě ta jizva bolí, se ti jen nezdálo, a ty to dobře víš."
"A co jsem měl dělat?" namítl Harry. "Přece kvůli mně neskončí znovu v Azkabanu."
"Nech toho!" okřikl Hermionu Ron, když otevírala ústa k dalším námitkám, a Hermiona protentokrát uposlechla a zmlkla.
Během příštích dvou týdnů dělal Harry vše pro to, aby si o svého kmotra nedělal starosti a pokud možno na něj myslel co nejméně. Přesto si nemohl pomoci a každé ráno se úzkostně rozhlížel, když dorazily sovy s poštou, a pozdě večer, než šel spát, se mu před očima vynořovaly děsivé představy, v nichž mozkomorové zaskočili Siriuse v nějaké temné londýnské uličce. Nejraději by se věnoval famfrpálu, který by ho přivedl na jiné myšlenky; na ztrápenou mysl totiž nic nepůsobí tak dobře jako pořádný, tvrdý trénink. Na druhé straně teď měli obtížnější a náročnější učení než dřív, zejména v obraně proti černé magii.
Velice je překvapilo, když jim profesor Moody oznámil, že na každém z nich postupně vyzkouší kletbu Imperius, aby jim ukázal její mocnou sílu a aby se zjistilo, zda se jí dokážou ubránit.
"Ale - vy sám jste přece říkal, že se to příčí zákonu, pane profesore," vykoktala nejistě Hermiona, když se Moody rozmáchl hůlkou a odklidil lavice, takže uprostřed místnosti vzniklo dost velké volné prostranství. "Říkal jste, že použít zakázanou kletbu proti jiné lidské bytosti -"
"Brumbál chce, abyste se poučili, co způsobuje," řekl Moody. Jeho čarodějné oko zakroužilo kolem Hermiony a pak na ni utkvělo pohledem, který naháněl hrůzu. Jestli se raději chcete poučit natvrdo - až někdo takovou kletbu proti vám použije, aby vás úplně ovládal - je to jen a jen vaše záležitost. Omlouvám vás z hodiny, můžete jít."
Ukázal zkřiveným prstem ke dveřím. Hermiona zčervenala jako pivoňka a zamumlala, že to tak nemyslela a pryč že jít nechce. Harry a Ron se na sebe zašklebili; věděli, že Hermiona by raději vypila hnis z dýmějových hlíz, než by si dala ujít něco tak důležitého.
Moody začal postupně vyvolávat jednotlivé studenty a kletbu Imperius na nich zkoušet. Harry sledoval, jak jeho spolužáci jeden po druhém dělají pod jejím vlivem ty nejpodivnější věci: Dean Thomas třikrát přeskákal na jedné noze učebnu kolem dokola a zpíval přitom národní hymnu; Levandule Brownová napodobovala veverku; Neville předvedl sérii udivujících cviků, kterých by v normálním stavu rozhodně nebyl schopen. Harrymu nepřipadalo, že by se kdokoli z nich dokázal postavit té kletbě na odpor; každý se vzpamatoval teprve poté, kdy Moody zrušil její působení.
"Teď vy, Pottere," zamručel Moody.
Harry zamířil na vyklizené prostranství doprostřed učebny, Moody zvedl hůlku, namířil na něj a pronesl "Imperio!".
Harry měl úžasný pocit. Bylo to, jako by mu profesor s největší opatrností vymazal z hlavy všechny myšlenky a starosti, až zůstalo jen mlhavé štěstí, které se vzalo bůhvíodkud. Stál tam a pociťoval nesmírnou pohodu a jen nejasně si uvědomoval, že ho všichni pozorují.
Pak náhle uslyšel hlas Pošuka Moodyho, který se rozléhal v jakési odlehlé komůrce jeho vyprázdněného mozku: Vyskoč na stůl… Vyskoč tady na ten stůl…
Harry poslušně ohnul nohy v kolenou a chystal se skočit.
Vyskoč na ten stůl…
Ale proč?
Kdesi vzadu v jeho mozku se probudil jiný hlas. Proč bys to dělal, vždyť je to hloupost, řekl mu.
Vyskoč na ten stůl…
Ne, myslím, že to neudělám, děkuji pěkně, namítl ten druhý hlas a zněl o trochu pevněji než předtím… vlastně vůbec nechci…
Skoč! TEĎ!
Vzápětí ucítil prudkou bolest. V jediném okamžiku zároveň skočil i se pokusil zabránit si v tom - a výsledek byl, že hlavou narazil do psacího stolu, převrátil jej a ucítil řezavou bolest v kolenou, jako by si je zlomil.
"Tak tohle už bylo lepší!" zabručel Moody a Harry najednou zavnímal, že onen pocit prázdnoty, který mu předtím zvučel v hlavě, je pryč. Plně si uvědomoval, co se děje, a bolest v kolenou jako by se zdvojnásobila.
"Pořádně se podívejte, vy všichni… Potter se tomu postavil! Postavil se tomu a málem zvítězil! Zkusíme to ještě jednou, Pottere, a vy ostatní dávejte pozor - dívejte se mu do očí, tam to uvidíte - velmi dobře, Pottere, opravdu velice dobře! Ten, kdo by chtěl ovládnout vás, to nebude mít jednoduché!"
"Když ho člověk poslouchá," zamumlal Harry, když se o hodinu později vybelhal z učebny obrany proti černé magii (Moody trval na tom, že na něm bude tu kletbu zkoušet, dokud ji Harry nedokáže odrazit úplně, a vyzkoušel ji čtyřikrát za sebou), "musí si nutně myslet, že na nás na všechny každou chvíli někdo zaútočí."
"To máš úplnou pravdu," souhlasil Ron, jenž přeskakoval každý druhý schod. Měl s kletbou Imperius mnohem větší potíže než Harry, i když ho profesor ujistil, že její účinky během polední přestávky zmizí. "Darmo se o něm neříká, že trpí podezíravostí…" Ron se nervózně ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že ho Moody nemůže slyšet, a pokračoval: "Teď už se ani trochu nedivím, že se ho na ministerstvu rádi zbavili - slyšel jsi, jak vykládal Seamusovi, co provedl té čarodějce, která mu prvního apríla za zády vykřikla ,fuj'? A kdy máme přečíst všechny ty knížky o tom, jak vzdorovat kletbě Imperius, když musíme zvládnout i to všechno ostatní, co nám naložili?"
Všichni studenti čtvrtého ročníku bez výjimky postřehli, o kolik víc práce od nich v tom pololetí učitelé vyžadují. Profesorka McGonagallová jim vysvětlila proč, když celá třída obzvlášť hlasitě zaúpěla nad množstvím uložených domácích úkolů z přeměňování.
"Vstupujete teď do jedné z rozhodujících fází svého kouzelnického vzdělání!" řekla jim a v očích za hranatými brýlemi jí nebezpečně zasršelo. "Už brzy budete muset prokázat, že splňujete Náležitou kouzelnickou úroveň -"
"Zkoušky z NKÚ přece budeme skládat až v pátém ročníku!" namítl Dean Thomas rozhorleně.
"To máte nejspíš pravdu, Thomasi, ale věřte mi - čím déle se na ně budete připravovat, tím líp! V celé vaší třídě zatím jedině slečna Grangerová dokázala přeměnit ježka v opravdový jehelníček. A vám. Thomasi, musím připomenout, že váš jehelníček se zděšeně stáčí do klubíčka, kdykoli se k němu přiblíží někdo se špendlíkem v ruce!"
Hermiona, která se při jejích slovech znovu začervenala, se očividně snažila, aby nevypadala příliš spokojená sama se sebou.
Harryho i Rona velice pobavilo, když jim profesorka Trelawneyová na další hodině jasnovidectví oznámila, že oba dostali za svůj domácí úkol nejvyšší bodové ohodnocení. Značnou část jejich předpovědí předčítala ostatním nahlas a pochválila oba za to, jak chladnokrevně se stavějí k hrůzám, které je v příštích dnech čekají. O dost míň se jim ovšem líbilo, když jim uložila, aby si připravili obdobné předpovědi na následující měsíc - zásoba pohrom totiž oběma rychle docházela.
Profesor Binns, duch, který přednášel dějiny čar a kouzel, od nich teď každý týden požadoval další pojednání o vzpourách skřetů v osmnáctém století. Profesor Snape je zas nutil, aby studovali protijedy - to brali velice vážně, protože jim naznačil, že ještě před Vánocemi možná někoho z nich otráví, aby zjistil, zda jeho protijed účinkuje. Profesor Kratiknot jim uložil, aby si přečetli tři knihy navíc a připravili se tak na jeho výklad o přivolávačích kouzlech.
Dokonce i Hagrid přispíval k tomu, že nevěděli co dřív. Třaskaví skvorejši rostli až zázračně rychle na to, že dosud nikdo nezjistil, co vlastně žerou. Hagrid z toho měl radost a jako součást "praktického cvičení" navrhl, aby k němu studenti chodili každý druhý večer, skvorejše pozorovali a dělali si poznámky o jejich pozoruhodném chování.
"Já chodit nebudu," prohlásil Draco Malfoy rozhodně, když jim to Hagrid navrhl a tvářil se přitom jako Santa Claus, když vytahuje ze svého pytle obzvlášť velikou hračku. "Děkuju pěkně, ale během vyučování mám těch hnusáků víc než dost."
Hagridovi zmizel úsměv z tváře.
"Uděláte, co říkám," zabručel, "nebo s váma zatočím jako pan profesor Moody… Slyšel jsem, že z vás byla príma fretka, Malfoyi."
Všichni z Nebelvíru se hlasitě rozřehtali. Malfoy zrudl vzteky, ovšem vzpomínka, jak ho Moody potrestal, v něm zřejmě zůstala natolik živá, že obrovi raději neodporoval. Po skončení hodiny se Harry, Ron a Hermiona vraceli do hradu ve výtečné náladě: nadmíru je potěšilo, jak Hagrid Malfoye usadil, zejména proto, že Malfoy v minulém školním roce dělal, co mohl, aby Hagrida ze školy dostal.
Když dorazili do vstupní síně, zjistili, že nemohou dál; shromáždil se tam početný dav studentů, kteří se tlačili kolem veliké vývěsní tabule pod mramorovým schodištěm. Ron, nejvyšší z nich tří, si stoupl na špičky, aby viděl přes hlavy před sebou, a nahlas přečetl svým kamarádům, co na tabuli stálo.

TURNAJ TŘÍ KOUZELNICKÝCH ŠKOL
Delegace z Krásnohůlek a z Kruvalu přijedou v pátek 30. října šest hodin večer. Vyučování skončí o půl hodiny dřív -

"Senzace!" zajásal Harry. "Poslední hodinu v pátek máme lektvary! Snape nebude mít dost času, aby nás všechny otrávil!"

Studenti si odnesou brašny a knihy do ložnic a shromáždí se před hradem, aby před slavností na uvítanou pozdravili naše hosty.

"To je už za týden!" řekl Ernie MacMillan z Mrzimoru, který se vynořil z davu a oči mu zářily. Jestlipak už to ví Cedric? Asi půjdu a řeknu mu to…"
"Cedric?" zeptal se Ron rozpačitě, když Ernie odkvapil.
"Diggory," vysvětlil mu Harry. "Zřejmě se chce přihlásit do turnaje."
"Ten blbec že by chtěl být bradavickým šampiónem?" podivil se Ron, když se tlačili ke schodišti brebentícím davem.
"Není to žádný blbec, prostě ho nesnášíš, protože nebelvírské porazil ve famfrpálu," namítla Hermiona. "Slyšela jsem, že jako student je opravdu dobrý - a je taky prefekt."
Řekla to, jako kdyby tím všechno bylo úplně jasné.
Je ti sympatický jen proto, že to je hezoun," popíchl ji Ron.
"Promiň, ale nikdo mi není sympatický jen proto, že je hezký!" ohradila se rozhořčeně.
Ron naoko nahlas zakašlal, a kupodivu to vyznělo jako "Lockhart!".
Vývěsní tabule ve vstupní hale na všechny obyvatele hradu silně zapůsobila. V příštím týdnu se nikdo nebavil o ničem jiném. Ať Harry přišel kamkoli, všichni mluvili jen o turnaji tří kouzelnických škol. Mezi studenty se šířily fámy jako nakažlivé bacily: kdo se chce ucházet o to, aby byl bradavickým šampiónem, v čem se bude soutěžit a čím se od nich liší studenti z Krásnohůlek a z Kruvalu.
Harry si také všiml, že se v celém hradu mimořádně důkladně uklízí. Do čista bylo vycíděno několik zašlých podobizen, ovšem ke značné nelibosti vyobrazených osob: ty se teď choulily v rámech, nevrle brumlaly a pomrkávaly, jako by je odřené růžové tváře dosud pálily. Brnění se náhle blýskala a při žádném pohybu nezaskřípala, a školník Argus Filch se tak zuřivě vrhal na každého studenta, který si zapomněl očistit boty, až z toho dvě děvčata z prvního ročníku dostala hysterický záchvat.
Také členové profesorského sboru působili nervózním dojmem.
"Prosím vás, Longbottome, buďte tak laskav a nepředvádějte před nikým z Kruvalu, že nedokážete udělat ani jednoduché proměňovací kouzlo!" osopila se na Nevilla profesorka McGonagallová na konci jedné zvlášť náročné hodiny, při které Neville nešťastnou náhodou přenesl na kaktus vlastní uši.
Když třicátého října ráno přišli dolů na snídani, zjistili, že Velkou síň během noci vyzdobili. Na stěnách visely obrovské hedvábné prapory, z nichž každý představoval jednu kolej - červený se zlatým lvem Nebelvír, modrý s bronzovým orlem Havraspár, žlutý s černým jezevcem Mrzimor a zelený se stříbrným hadem Zmijozel. Za učitelským stolem visel ten největší ze všech, na němž byl erb Bradavic: lev, orel, jezevec a had byli umístěni v políčkách kolem velkého písmene B.
Harry Ron a Hermiona zahlédli u nebelvírského stolu Freda a George. I když právě od nich by to nikdo nečekal, dvojčata seděla opět stranou od ostatních a šeptem se o něčem domlouvala. Ron zamířil přímo k nim a jeho kamarádi jej následovali.
"Samozřejmě že je to průšvih," říkal v tu chvíli Fredovi zasmušile George. "Ale jestli s námi osobně nepromluví, budeme mu muset přece jen poslat ten dopis. Nebo mu ho strčíme do ruky, přece se nám nemůže vyhýbat věčně."
"A kdo se vám vyhýbá?" chtěl vědět Ron a přisedl si k nim.
"Byl bych nejradši, kdyby ses nám vyhýbal ty," prohlásil Fred, kterého bratrovo vyrušení popudilo.
"O jakém průšvihu to mluvíte?" zeptal se Ron George.
"Největší průšvih je mít za bratra šťouru, jako jsi ty," odsekl George.
"Už jste vy dva vykoumali něco s tím turnajem?" zeptal se Harry. Ještě pořad chcete zkusit se na něj přihlásit?"
"Vyptával jsem se McGonagallové, jak se vybírají šampióni, ale nic jsem z ní nevytáh," přiznal George trpce. "Povídala jenom, ať si ty řeči nechám a radši se starám, jak přeměním svého mývala."
"Rád bych věděl, jaké dostanou úkoly," řekl Ron zamyšleně. "Vsadil bych se, že bychom na ně stačili taky, Harry, leccos nebezpečného jsme už přece zvládli."
"Jenže ne před porotou," namítl Fred. "McGonagallová říkala, že šampiónům dávají body podle toho, jak dobře úkoly splní."
"A kdo to bude posuzovat?" zeptal se Harry.
"V porotě vždycky zasedají ředitelé škol, které se turnaje účastní," vysvětlila Hermiona a kluci se na ni překvapeně podívali, "protože v roce 1792 utrpěli všichni tři šampióni vážná zranění, když bazilišek, kterého měli při turnaji chytit, začal řádit jako divý."
Všimla si, že se na ni dívají, a jako vždy podrážděná tím, že nikdo jiný nepřečetl všechny knihy, které zvládla ona, prohlásila: "Všechno to najdete v Dějinách bradavické školy, i když ta kniha samozřejmě není úplně důvěryhodná. O dost přesnější název by byl Upravené dějiny Bradavic, nebo také Krajně předpojaté a výběrové dějiny Bradavic, které zamlčují pochybnější stránky života školy."
"O čem to mluvíš?" zeptal se Ron, i když Harry tušil, co přijde.
"Přece o domácích skřítcích!" řekla Hermiona nahlas a dala tak Harrymu za pravdu. "Dějiny bradavické školy mají přes tisíc stránek, ani jednou se však nezmiňují o tom, že všichni mlčky souhlasíme s útlakem stovky otroků!"
Harry zavrtěl hlavou a soustředil svůj zájem na míchaná vejce. Hermionin zápal domoci se spravedlnosti pro domácí skřítky v nejmenším neochabl, i když bylo zřejmé, že Ron ani on ho nesdílejí. Oba jí sice zaplatili za odznak SPOŽÚS dva srpce, ovšem jen proto, aby jim s těmi řečmi konečně dala pokoj. Byly to však vyhozené peníze, protože Hermiona halasila o skřítcích ještě víc než předtím. V jednom kuse teď Harryho a Rona uháněla - nejdřív aby ty odznaky opravdu nosili, a posléze, aby k tomu přiměli i ostatní; kromě toho každý večer obcházela nebelvírskou společenskou místnost tak dlouho, dokud někoho nezatlačila do kouta a nezachrastila mu pod nosem pokladničkou.
"Uvědomujete si vůbec, že vám převléká postele, topí v krbu, uklízí učebny a připravuje vám jídlo skupina kouzelných tvorů, kteří nedostávají žádný plat a jsou drženi v otroctví?" útočila rozhořčeně.
Někteří studenti - například Neville - jí zaplatili, jen aby se na ně přestala mračit. Sem tam někdo projevil jistý zájem o to, co jim vykládala, zdráhali se však do její kampaně zapojit doopravdy. Spousta studentů to brala jako žert.
Ron teď obrátil oči ke stropu, odkud na ně dnes zářilo podzimní slunce, a Fred se plně soustředil na svoji slaninu (obě dvojčata si odznak SPOŽÚS odmítla koupit). George se nicméně naklonil k Hermioně.
"Poslechni, byla jsi vůbec někdy dole v kuchyni?"
"Ne, samozřejmě že ne," řekla Hermiona stroze. "Studenti přece nesmějí -"
"Vidíš, to my jsme tam byli," namítl George a ukázal na Freda, "a kolikrát, abychom štípli něco k snědku. Mluvili jsme s nimi a oni jsou šťastní. Myslí si, že mají tu nejlepší práci na světě -"
"Protože jsou nevzdělaní, a kromě toho jim soustavně vymývají mozek!" rozohnila se okamžitě Hermiona, její další slova však přehlušil nenadálý svištivý zvuk shůry, ohlašující přílet poštovních sov. Harry okamžitě zvedl hlavu a uviděl Hedviku, jak se k němu snáší. Hermiona zmlkla v polovině věty a dychtivě sledovala s Ronem sovu, jež usedla Harrymu na rameno, složila křídla a unaveně k němu natáhla nohu.
Harry si vzal od Hedviky Siriusovu odpověď a nabídl jí kůži ze slaniny; sova se do ní vděčně pustila. Když se přesvědčil, že Fred a George jsou už zas spolehlivě pohroužení do úvah o turnaji tří kouzelnických škol, šeptem svým kamarádům Siriusův dopis přečetl.

Bylo od tebe hezké, že jsi to zkusil, Harry.
Jsem zpátky v Británii a mám spolehlivý úkryt. Chci, abys mě informoval o všem, co se v Bradavicích stane. Neposílej už Hedviku a střídej různé sovy. O mne si nedělej starosti, hlavně dávej pozor na sebe. Nezapomeň, co jsem ti říkal o tvé jizvě.
Sirius

"Proč máš střídat sovy?" zeptal se Ron potichu.
"Hedvika na sebe moc přitahuje pozornost," vysvětlila Hermiona pohotově. Je nápadná. Sněžná sova, která by za ním každou chvíli přilétala, ať už se Sirius skrývá kdekoli… U nás přece tenhle druh nežije, nemyslíš?"
Harry dopis svinul a zastrčil si ho do hábitu. Nebyl si jistý, zda mu starostí přibylo nebo ubylo. To, že se Sirius vrátil a že ho nechytili, hodně znamenalo. Právě tak ho nesporně uklidnila zpráva, že jeho kmotr je mnohem blíž. Když mu napíše, nebude aspoň muset čekat pokaždé na odpověď tak dlouho.
"Děkuji ti, Hedviko," řekl a pohladil ji. Sova ospale zahoukala, krátce si smočila zobák v jeho poháru pomerančové šťávy a znovu se vznesla. Očividně se už nemohla dočkat, až se v sovinci pořádně vyspí.
Toho dne byl vzduch plný příjemného očekávání. Při hodinách nikdo nedával valně pozor a všichni daleko víc mysleli na to, že večer přijedou hosté z Krásnohůlek a z Kruvalu. Dokonce i hodina lektvarů byla snesitelnější než jindy, poněvadž byla kratší. Když se o půl hodiny dřív ozval zvon, Harry, Ron a Hermiona si pospíšili do nebelvírské věže, podle pokynů na vývěsní tabuli si tam odložili brašny a knihy a honem zas seběhli dolů do vstupní síně.
Ředitelé kolejí dohlíželi na to, aby se studenti seřadili.
"Narovnejte si tu čapku, Weasleyi," vyzvala profesorka McGonagallová Rona úsečně. "A vy, slečno Patilová, si vyndejte tu směšnou věc z vlasů."
Parvati se jen zamračila a sundala si velkého ozdobného motýla, kterého si vetkla do copu.
"Pojďte za mnou," vybídla je profesorka, "první ročník vepředu… a nestrkejte se…"
Vypochodovali po předním schodišti dolů a seřadili se před hradem. Byl chladný, jasný večer; stmívalo se a nad Zapovězeným lesem už svítil bledý, jakoby průzračný měsíc. Harry stál ve čtvrté řadě mezi Ronem a Hermionou a zahlédl mezi prvňáky Dennise Creeveyho, který se doslova třásl nedočkavostí.
"Už je skoro šest," poznamenal Ron, podíval se na hodinky a potom upřel oči na příjezdovou cestu od přední brány. "Co myslíte, jak přijedou? Vlakem?"
"To sotva," mínila Hermiona.
"Ale jak tedy? Na košťatech?" nadhodil Harry a podíval se na oblohu plnou hvězd.
"Asi taky ne… z takové dálky…"
"Že by použili Přenášedlo?" navrhl Ron. "Nebo by se mohli přemístit - možná to u nich smí, i když jim ještě nebylo sedmnáct?"
"Do Bradavic se nikdo přemístit nemůže, kolikrát ti to mám vysvětlovat?" řekla Hermiona netrpělivě. Vzrušeně pátrali očima v houstnoucí tmě, ale nikde se nic nepohnulo: všude vládlo ticho a klid a všechno vypadalo stejně jako jindy. Harrymu začínalo být chladno. Přál si, aby si hosté pospíšili… možná že ti cizí studenti chystají okázalý příjezd… Vzpomněl si, co řekl pan Weasley tenkrát v kempu před mistrovstvím světa ve famfrpálu: Je to pořád stejné, jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat…"
Vtom se ze zadní řady, kde stáli učitelé, ozval Brumbál: "Výtečně! Pokud se ošklivě nepletu, delegace z Krásnohůlek se blíží!"
"Kde jsou?" vyhrkla řada studentů dychtivě a hned se rozhlíželi na všechny strany.
"Tamhle!" vykřikl jeden student z šestého ročníku a ukazoval nad Zapovězený les.
Po inkoustové obloze se k hradu řítilo cosi velikého, daleko většího než koště - nebo i celá stovka košťat - a neustále se to zvětšovalo.
"Vždyť je to drak!" vyjekla jedna prvňačka, která úplně ztratila hlavu.
"Nemluv hlouposti… je to létající dům!" opravil ji Dennis Creevey.
Ukázalo se, že měl o dost blíž k pravdě… Když ten obrovský černý útvar přeletěl nad korunami stromů v Zapovězeném lese a ozářila jej světla z hradních oken, uviděli, jak se k nim řítí obrovitý šmolkově modrý kočár, veliký jako několikapatrový dům. Vzduchem ho táhlo tucet okřídlených koní, všichni plaví, s bílou hřívou, a každý veliký jako slon.
Přední tři řady studentů ucouvly dozadu, když se kočár snesl níž a ještě pořád závratnou rychlostí se chystal přistát - a pak, s dunivým zahřměním, při němž Neville uskočil a šlápl na nohu jednomu studentovi pátého ročníku ze Zmijozelu, kopyta koní větší než talíře uhodila o zem. Vteřinu nato přistál i kočár - jen se zakymácel na obrovských kolech, zatímco zlatí koně potřásali obrovskými hlavami a kouleli velkýma, ohnivě rudýma očima.
Harry si sotva stačil všimnout, že na dveřích kočáru je erb (dvě zkřížené zlaté hůlky, z nichž z každé sršely tři hvězdy), a dveře už se otvíraly.
Z kočáru vyskočil chlapec ve světlemodrém hábitu, předklonil se, chvilku se potýkal s něčím na podlaze kočáru a potom spustil dolů zlaté schůdky. Vzápětí uctivě odskočil stranou. Harry viděl, jak se z kočáru noří lesklý černý střevíc na vysokém podpatku, veliký jako dětské sáňky; a pak se objevila ta největší žena, jakou kdy v životě viděl. V tu chvíli všichni okamžitě pochopili, proč jsou kočár i koně tak velcí. Několik studentů vyjeklo úžasem.
Harry znal jen jediného člověka, který byl tak velký jako ona, a to byl Hagrid. Pochyboval dokonce, že by jeden z nich byl třeba jen o fous větší nebo menší než ten druhý. Přesto však - nebo snad právě proto, že na Hagrida byl zvyklý - mu ta žena (stála teď pod schůdky a rozhlížela se po čekajících studentech, kteří na ni třeštili oči) připadala ještě neskutečněji veliká. Jak vkročila do světla, jež se sem linulo ze vstupní síně, zjistili, že má sličnou tvář, olivovou pleť, veliké, černé a jakoby uslzené oči a dost hákovitý nos. Vlasy měla v týlu stažené do lesklého uzlu. Od hlavy až k patě byla zahalena do černého saténu a na šíji i na buclatých prstech se jí třpytily spousty nádherných opálů.
Brumbál začal tleskat; studenti se řídili jeho příkladem a také ji zahrnuli bouřlivým potleskem. Mnozí si přitom stoupli na špičky, aby ji líp viděli.
Její obličej se rozjasnil vlídným úsměvem, vykročila k Brumbálovi a podávala mu třpytivou ruku. Brumbál byl sice také dost vysoký, rozhodně se však nemusel shýbnout, aby jí ruku políbil.
"Drahá madame Maxime," řekl. "Vítejte v Bradavicích!"
"Brrumbále," promluvila madame Maxime hlubokým hlasem. "Doufám, že se vám daršší dobršše?"
"Děkuji, cítím se výtečně," odpověděl Brumbál.
"To jsou moji šáci," řekla madame Maxime a ledabyle mávla svou obrovskou rukou za sebe.
Harry, který až do té chvíle soustředil všechnu svou pozornost jenom na ni, teď zjistil, že z kočáru vystoupil možná tucet chlapců a dívek - soudě podle jejich vzhledu, žádnému nechybělo mnoho do dvaceti - a stáli teď za madame Maxime. Všichni se klepali zimou - a jak by ne, vždyť jejich hábity byly zřejmě z jemného hedvábí a nikdo z nich neměl plášť; někteří si aspoň omotali kolem hlavy šálu nebo šátek. Podle toho, co dokázal rozeznat z jejich tváří (stáli totiž v obrovitém stínu madame Maxime), zírali na Bradavice s jistou dávkou strachu.
"Co Karrkarroff, už dorrazil?" zeptala se madame Maxime.
"Měl by tady být každou chvíli," řekl Brumbál. "Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho, nebo radši půjdete dovnitř, abyste se trochu ohřáli?"
"Rradši se půjdeme ohrššát," odpověděla madame Maxime. "Ale koně -"
"Náš učitel péče o kouzelné tvory se o ně milerád postará," řekl Brumbál. "Bude tu coby dup, jen co zvládne menší problém, který souvisí s jeho dalšími - ehm - povinnostmi."
"Skvorejši," řekl Ron potichu Harrymu a zašklebil se.
"Moji koňové vyšadují - ehm - pevnou rruku," prohlásila madame Maxime, jako by pochybovala, že by je nějaký bradavický učitel péče o kouzelné tvory mohl zvládnout. Jsou totiž oprravdu silní…"
"Ujišťuji vás, že Hagrid je hravě zvládne," usmál se Brumbál.
"Dobrrá," řekla madame Maxime a lehce se uklonila. "Byl byste ale tak laskav a ršekl tomu vašemu Agridovi, že moji koňové pijí jen značkovou sladovou whisky?"
"Spolehněte se, že se o ně postaráme," a Brumbál se uklonil také.
"Tak pojďte," přikázala madame Maxime svým žákům, a řady bradavických studentů se rozestoupily, aby se svým doprovodem mohla vystoupit po kamenných schodech do vstupní síně.
"Co myslíte, jak velké koně budou mít ti z Kruvalu?" nadhodil Seamus Finnigan a natahoval se přes Levanduli a Parvati, aby ho Harry s Ronem slyšeli.
"Hm, pokud budou ještě větší než tihleti, neporadí si s nimi už ani Hagrid," poznamenal Harry. "Pokud ho ovšem nenapadli ti jeho skvorejši. Co myslíte, že provedli?"
"Třeba mu utekli," mínil Ron optimisticky.
"To ani neříkej," a Hermiona se zachvěla. "Představ si, že by se volně pohybovali po Bradavicích…"
Stáli tam a klepali se už zimou, jak čekali, kdy se objeví delegace z Kruvalu. Většina studentů toužebně vzhlížela k obloze. Několik minut zaléhalo do ticha jen frkání a dupání obrovských koní madame Maxime, ale potom -
"Slyšíte to?" vykřikl náhle Ron.
Harry se zaposlouchal: ze tmy k nim doléhal jakýsi hlasitý a podivně děsivý zvuk, tlumený hukot a sání, jako kdyby se řečištěm blížil jakýsi obrovský vysavač…
"To je přece z jezera!" zahulákal Lee Jordan a ukazoval na něj. "Podívejte se dolů!"
Z místa, kde stáli, nahoře nad lukami, odkud mohli přehlédnout celé školní pozemky, teď jasně viděli hladkou a černou vodní plochu - ta však už vůbec nebyla hladká. Hluboko uprostřed jezera se cosi dělo: na hladinu probublávaly veliké bubliny a vlny se přelévaly přes blátivé břehy - a pak v samém středu jezera zakroužil vír, jako kdyby ze dna někdo vytáhl obrovskou zátku…
Ze středu víru se začalo pomalu zvedat cosi jako dlouhý, černý kůl… a pak Harry spatřil ráhnoví…
"To je stěžeň!" řekl Ronovi a Hermioně. Loď se zvolna a vznešeně vynořovala z vody a třpytila se v měsíční záři. Přesto budila spíš dojem kostry, jako by šlo o vyzdvižený vrak, a nejasná, mdlá světla, blikotající v kruhových lodních oknech na bocích, vyhlížela jako přízračné oči. Nakonec se ozvalo mohutné šplíchnutí, a loď se vynořila úplně, zakymácela se na rozbouřených vlnách a začala klouzat ke břehu. O chvilku později bylo slyšet, jak se rozstříkla voda, když na mělčině vyhodili kotvu, a žuchl můstek spuštěný na břeh.
Vzápětí bradavičtí spatřili vystupovat z lodi nejasné postavy procházející kolem světel v kruhových oknech. Harrymu připadalo, že to jsou samí kolohnáti jako Crabbe a Goyle… Když však po lukách dorazili až ke hradu a ozářilo je světlo ze vstupní síně, uvědomil si, že je tak mohutnými dělají jejich pláště z jakési huňaté, zcuchané kožešiny. Muž, který je k hradu vedl, byl však oděný v kožešinách jiného druhu: hladkých a stříbrných, stejných jako jeho vlasy.
"Brumbále!" zahlaholil bodře, když vystoupal svahem vzhůru. Jak se vede, drahý příteli, jak se pořád máte?"
"Vzkvétáme, profesore Karkarove, děkuji za optání," odpověděl Brumbál.
Karkarov měl medový, neupřímný hlas. Když vkročil do světla linoucího se z přední brány hradu, zjistili, že je vysoký a hubený jako Brumbál, bílé vlasy však měl krátké a kozí bradka (zakončená malou stočenou kudrlinkou) jen nedostatečně zakrývala jeho dost ubohou bradu. Když došel až k Brumbálovi, oběma rukama si s ním potřásl.
"Staré dobré Bradavice," řekl, pohlédl na hrad a usmál se. Zuby měl dost žluté a Harry si všiml, že ač se usmíval, jeho oči zůstaly chladné a vychytralé. Je to úžasné být zase tady, opravdu úžasné… Viktore, pojď sem do tepla… nebude vám to vadit, Brumbále, viďte? Viktor se totiž trochu nachladil…"
Karkarov kývl na jednoho ze svých studentů. Jak chlapec procházel kolem, Harry na okamžik zahlédl vyčnělý, křivý nos a husté černé obočí. Býval by ho poznal, i kdyby ho Ron nežďuchl do ruky a nezahrčel mu do ucha:
"Harry - vždyť to je Krum!"

Harry Potter a ohnivý pohár - 14. kapitola

12. ledna 2018 v 12:33 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

14. Kapitola

Kapitola čtrnáctá
Kletby, které se nepromíjejí

V příštích dvou dnech se nic významnějšího nestalo, jen Neville při hodině lektvarů roztavil už šestý kotlík. Profesor Snape, který po prázdninách působil ještě nevraživěji než kdy dřív, mu za to uložil školní trest, po kterém se vrátil úplně zhroucený, protože musel vykuchat celou bečku ropušníků.
"Je ti doufám jasné, proč má Snape tak mizernou náladu?" zeptal se Ron Harryho, když sledovali, jak Hermiona učí Nevilla vyplachovacímu kouzlu, aby se zbavil žabích střívek, která mu zůstala za nehty.
"No jasně," přisvědčil Harry. "Kvůli Moodymu přece."
Každý v Bradavicích věděl, jak Snape usiluje o místo učitele obrany proti černé magii a že už čtvrtý rok po sobě ho nezískal. Všechny předchozí učitele nesnášel a nijak se tím netajil - teď však jako by se měl na pozoru, aby Pošukovi Moodymu nedal najevo otevřené nepřátelství. Po pravdě řečeno, kdykoli je Harry viděl spolu - při obědě nebo při večeři, nebo když se potkali na chodbě - nemohl se zbavit dojmu, že Snape se vyhýbá Moodyho pohledu, jeho čarodějnému oku i tomu obyčejnému.
"Řekl bych, že Snape z něj má trochu strach," mínil Harry zamyšleně.
"Představ si, kdyby ho Moody proměnil v ropušníka," řekl Ron a oči se mu zamžily, "a nechal ho skákat nahoru dolů po celém sklepení…"
Studenti čtvrtého ročníku z Nebelvíru se na Moodyho první hodinu tak těšili, že ve čtvrtek přišli hned po obědě a stoupli si do fronty před jeho učebnou dlouho před zvoněním. Chyběla jen Hermiona - ta dorazila až před začátkem hodiny.
"Já jsem totiž byla -"
"V knihovně," dokončil za ni Harry. "Tak honem pojď, nebo už na nás nezbudou žádná slušná místa."
Honem si zabrali tři židle přímo proti katedře, všichni si vytáhli Černou magii: Návod k sebeobraně a nezvykle mlčky čekali. Zakrátko opravdu uslyšeli Moodyho příznačné klapavé kroky, jak se blíží po chodbě. Když vešel do třídy, vypadal stejně podivně a děsivě jako vždy. Zahlédli dokonce i jeho dřevěnou nohu s velkými drápy, která mu vykukovala zpod hábitu.
"To si můžete schovat," zabručel, dobelhal se ke stolu a posadil se. "Myslím ty knížky. Nebudete je potřebovat."
Zastrčili tedy učebnice zpátky do brašen; Ron byl celý bez sebe očekáváním.
Moody vzal třídní knihu, odhrnul ze zkřiveného, zjizveného obličeje dlouhou hřívu prošedivělých vlasů a začal jednoho po druhém vyvolávat jménem. Svým normálním okem soustavně probíral seznam, jeho čarodějné oko se však otáčelo sem tam a utkvělo na každém studentovi či studentce ve chvíli, kdy se ohlásili.
"Tak to bychom měli," přikývl, když mu poslední z nich potvrdil svoji přítomnost. "Dostal jsem o vaší třídě dopis od profesora Lupina. Zřejmě vás dost důkladně naučil, jak se vypořádat se zlovolnými čarodějnými tvory - probrali jste bubáky, karkulinky, bludníčky, ďasovce, tůňodavy i vlkodlaky, že ano?"
Odpovědělo mu souhlasné mručení.
"Jste ovšem pozadu - velice pozadu - pokud jde o kletby," pokračoval Moody. "Takže mým úkolem je poučit vás o tom, co mohou kouzelníci způsobit jeden druhému. Mám rok na to, abych vás naučil, jak se postavit zlým -"
"Copak vy tu nebudete natrvalo?" vyhrkl Ron.
Moody zakoulel čarodějným okem a upřeně na něj pohlédl. Ron se zatvářil vystrašeně, v dalším okamžiku se však profesor usmál - bylo to poprvé, co jej Harry viděl usmát se. Jeho zjizvený obličej v tu chvíli vyhlížel ještě pokřiveněji a zkrouceněji než jindy, když ale studenti zjistili, že jejich profesor je schopen něčeho tak vlídného, jako je úsměv, všem se ulevilo. Ron vypadal, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce.
"Vy jste syn Artura Weasleyho, že?" zeptal se Moody. "Váš otec mi před několika dny pomohl z pěkné bryndy… Ano, zůstanu tady jen tento školní rok, abych vyhověl Brumbálovi… jeden rok, a pak zase budu v klidu užívat odpočinku."
Skřípavě se zasmál a posléze zatleskal zkroucenýma rukama.
"Pojďme tedy rovnou k věci! Zaklínadla mohou mít rozmanitou sílu a podobu. Podle ministerstva kouzel bych vás měl naučit jen protikletbám a dost. Jak působí zakázané kletby, to byste se měli dozvědět až v šestém ročníku. Domnívají se totiž, že teprve pak budete ve věku, kdy se jim dokážete postavit. Profesor Brumbál však o vás má vyšší mínění: je přesvědčen, že to zvládnete, a já říkám, že čím dřív budete vědět, co vám hrozí, tím lépe. Copak byste se mohli bránit proti něčemu, co jste nikdy neviděli? Kouzelník, který se proti vám chystá použít zakázanou kletbu, vám samozřejmě neřekne, co má v úmyslu; neudělá to vlídně a zdvořile a neohlásí vám to předem. Musíte být připraveni. Musíte být bdělí a ve střehu. A vy to musíte dát pryč, slečno Brownová, když vám něco vykládám."
Levandule sebou trhla a celá zrudla: ukazovala totiž Parvati pod lavicí horoskop, který právě dokončila. Moodyho čarodějné oko zřejmě vidělo nejen dozadu, ale dokázalo proniknout i dřevem.
"Takže… ví někdo z vás, které kletby jsou kouzelnickými zákony stíhány nejpřísněji?"
Několik studentů váhavě zvedlo ruku; byli mezi nimi také Ron a Hermiona. Moody ukázal na Rona, i když jeho čarodějné oko ještě ulpívalo na Levanduli Brownové.
"Ehm," pronesl Ron nejistě, "taťka mi o jedné říkal… myslím, že se jí říká Imperius nebo tak nějak."
"Ano, jistě," přisvědčil Moody, "tuhle váš otec určitě zná. Svého času právě ta nadělala ministerstvu dost těžkou hlavu."
S námahou si stoupl na nesouměrné nohy a ze zásuvky ve stole vytáhl skleněnou nádobku, v níž se míhali tři velcí černí pavouci. Harry cítil, jak Ron vedle něho ucukl - pavouky totiž absolutně nesnášel.
Moody sáhl do nádobky, jednoho pavouka vytáhl a chvilku ho podržel na dlani, aby ho všichni viděli.
Pak na něj namířil hůlkou a šeptl: "Imperio!"
Pavouk mu seskočil z dlaně a na tenké hedvábné nitce se začal komíhat dopředu dozadu jako na visuté hrazdě. Ztuha natáhl nohy a pak se překotil, přetrhl vlákno, na němž visel, dopadl na stůl a začal metat přemety kolem dokola. Moody trhl hůlkou, pavouk se postavil na dvě zadní nohy a začal stepovat - nic jiného to být nemohlo.
Všichni se tomu srdečně smáli - všichni, až na Moodyho.
"Říkáte si, jaká je to legrace, viďte?" zabručel. "A jak by se vám zamlouvalo, kdybych to udělal vám?"
Smích téměř okamžitě umlkl.
"Právě teď ho absolutně ovládám," řekl Moody klidně, když se pavouk stočil do klubíčka a začal metat kotrmelce. "Udělá, co mu poručím - vyskočí z okna, utopí se nebo vleze někomu z vás do krku…"
Ron se bezděky zachvěl.
"Před lety bylo mnoho čarodějek a kouzelníků ovládáno právě kletbou Imperius," pokračoval Moody a Harry pochopil, že mluví o dobách, kdy byl Voldemort všemocný. "Ministerstvo to stálo spoustu práce, když potom zjišťovalo, kdo z nich jednal ze svobodné vůle a koho k tomu donutili.
Kletbě Imperius se lze bránit, a já vás naučím jak. Vyžaduje to však opravdovou sílu charakteru, kterou nemá každý. Pokud se vám to podaří, je lépe se s ní vůbec nestřetnout. MUSÍTE BÝT USTAVIČNĚ NA POZORU!" vyštěkl a celá třída nadskočila.
Moody zvedl pavouka, který pořád dělal kotrmelce, a hodil ho zpátky do nádobky. "Zná někdo ještě jinou zakázanou kletbu?"
Hermiona znovu hbitě zvedla ruku a Harryho překvapilo, že se hlásí i Neville. Ten obvykle přispíval svými vědomostmi jedině při hodinách bylinkářství, což byl zdaleka jeho nejlepší předmět. Sám v tu chvíli vypadal, jako by žasl nad vlastní troufalostí.
"Ano?" řekl Moody, zakoulel svým čarodějným okem doprava a upřel ho na Nevilla.
"Ještě je kletba, které se říká Cruciatus," řekl Neville přiškrceným, ale zřetelným hlasem.
Moody teď na něj upřeně zažíral oběma očima.
"Vy se jmenujete Longbottom?" zeptal se a stočil čarodějné oko dolů, aby se znovu podíval na seznam v třídní knize.
Neville nervózně přikývl, Moody se ho však už dál nevyptával. Otočil se zpátky k celé třídě, sáhl do nádobky pro dalšího pavouka a položil ho na desku stolu. Pavouk zůstal nehybně ležet, zřejmě příliš vyděšený, než aby udělal jediný krok.
"Tak tedy Cruciatus," začal Moody. "Napřed si pavouka trochu zvětším, abyste to opravdu pochopili," řekl a namířil na něj hůlkou. "Engorgio!"
Pavouk se nafoukl, až byl rázem větší než tarantule. Ron už přestal cokoli předstírat a postrčil si židli dozadu, co možná nejdál od Moodyho stolu.
Profesor znovu zvedl hůlku, namířil s ní na pavouka a zamumlal: "Crucio!"
V tu chvíli pavouk přitáhl nohy k tělu; převrátil se, začal sebou strašlivě škubat a zmítal se ze strany na stranu. Ačkoli nevydal sebemenší zvuk, Harry si byl jistý, že mít hlas, ječel by teď bolestí. Moody dál mířil na pavouka hůlkou a ten se třásl a cukal sebou stále prudčeji…
"Přestaňte!" vyjekla Hermiona.
Harry se k ní otočil. Nedívala se na pavouka, ale na Nevilla, a tak i on uviděl, jak Neville před sebou zatíná pěsti, až měl články prstů úplně bílé, a že má oči otevřené dokořán a plné děsu.
Moody zvedl hůlku. Pavouk přestal komíhat nohama, stále však sebou škubal.
"Reducio," zamumlal a pavouk se scvrkl do původní velikosti. Profesor ho strčil zpátky do nádobky.
"Takhle vypadá bolest," řekl potichu. "Pokud umíte používat kletbu Cruciatus, nepotřebujete palečnice ani nože, abyste někomu způsobili muka… I tato kletba byla kdysi velice oblíbená.
Dobrá… zná někdo ještě nějakou jinou?" Harry se rozhlédl po svých spolužácích. Podle toho, jak se tvářili, si domyslel, že všichni uvažují, jaký osud čeká posledního pavouka. Hermioně se trochu třásla ruka, když ji zvedla potřetí.
"Ano?" zeptal se Moody a podíval se na ni.
"Avada kedavra," šeptla Hermiona.
Několik studentů včetně Rona se po ní znepokojeně podívalo.
"Správně," přisvědčil Moody a ústa, pokleslá na stranu, mu opět zkřivil lehký úsměv. "Poslední a nejhorší ze všech. Avada kedavra… kletba, která zabíjí.
Znovu strčil ruku do skleněné nádobky a třetí pavouk zoufale běhal po dně, aby unikl jeho prstům, jako kdyby tušil, co ho čeká. Profesor jej však chytil a položil na katedru. Pavouk začal zděšeně pobíhat po dřevěné desce.
Moody zvedl hůlku a Harryho sevřela nenadálá předtucha.
"Avada kedavra!" zaburácel Moody.
Následoval oslnivý záblesk zeleného světla a svištivý zvuk, jako kdyby se vzduchem řítilo něco neviditelného a obrovského - pavouk se vmžiku převrátil na záda, a i když nejevil sebemenší známky po násilí, byl nepochybné mrtvý. Několik děvčat jen stěží potlačilo výkřik; Ron se vrhl dozadu a málem převrátil židli, když pavouk klouzal směrem k němu.
Moody smetl mrtvolku na podlahu.
"Není to pěkný pohled," řekl klidně. "Ani příjemný. Není proti tomu žádná protikletba a nedá se nijak odrazit. Pokud víme, až do dnešního dne tuto kletbu přežil jediný člověk na světě, a ten sedí přímo proti mně."
Harry cítil, jak rudne, když se mu Moody (navíc oběma očima) zadíval do tváře. Uvědomoval si, že se na něj dívají i všichni ostatní. Upřeně se zahleděl na prázdnou tabuli, jako kdyby ho najednou nesmírně zaujala, ačkoli ve skutečnosti ji vůbec neviděl…
Takhle tedy zemřeli jeho rodiče… stejně jako ten pavouk. Zůstali také ležet bez jediné zjevné skvrnky a beze stopy po násilí? Prostě jen zahlédli záblesk zeleného světla a zaslechli svist smrti, jež se na ně řítila, a vzápětí z jejich těl vyprchal život?
Harry se už tři roky vždy znovu snažil představit si, jak rodiče zemřeli; od chvíle, kdy se dozvěděl, že byli zavražděni, od chvíle, kdy zjistil, co se té noci stalo: jak Červíček prozradil Voldemortovi, kde je najde, a ten se za nimi vydal do jejich domku. Jak Voldemort napřed zabil jeho otce. Jak se ho James Potter ještě pokoušel zadržet a křičel na svou ženu, ať s Harrym uteče… a potom Voldemort dorazil k Lily Potterové a vyzval ji, ať mu uhne z cesty, aby mohl zabít i Harryho… Jak ho prosila, aby ho ušetřil a místo něho zabil ji, a jak nepřestala svého syna chránit… takže Voldemort ji zavraždil také a potom namířil hůlkou na Harryho…
Věděl to takhle dopodrobna proto, že slyšel hlasy svých rodičů, když loni zápolil s mozkomory - právě v tom spočívala jejich hrůzná síla: donutili svou oběť znovu prožít nejhorší chvíle života a bezmocně utonout ve vlastním zoufalství…
Moody už zase mluvil a Harrymu se zdálo, že ho slyší jakoby z velké dálky. Jen s největším úsilím se vrátil do přítomné chvíle a začal poslouchat, co profesor říká.
"Avada kedavra je kletba, za kterou musí stát čaromocná síla - třeba kdybyste teď vy všichni vytáhli své hůlky, namířili je na mě a vyslovili ji, velice pochybuji, že by se mi spustila třeba jen krev z nosu. Na tom ale nezáleží. Nejsme tu proto, abych vás naučil, jak se to dělá.
Pokud ovšem proti ní není žádná protizbraň, proč jsem vám ji vůbec předvedl? Protože o ní musíte vědět. Musíte si uvědomovat, která je ta nejhorší zlá kletba - abyste se nedostali do situace, kdy by vám hrozila. MUSÍTE BÝT USTAVIČNÉ NA POZORU!" zahřměl a třída znovu nadskočila.
"Tyto tři kletby - Avada kedavra, Imperius a Cruciatus - jsou společně známy jako kletby, které se nepromíjejí. Pokud někdo kteroukoli z nich použije proti jiné lidské bytosti, stačí to, aby mu to vyneslo doživotní vězení v Azkabanu. Právě tyhle kletby vás ohrožují a já vás musím naučit, jak proti nim bojovat. Musíte být připraveni, musíte být vyzbrojení. Především ale musíte být bez ustání na pozoru. Vezměte si brk a zapište si to…"
Až do konce hodiny si psali poznámky o každé ze tří kleteb, které se nepromíjejí. Dokud nezazvonilo, nikdo nepromluvil slovo - ale když je Moody propustil a vyšli ze třídy, spustili všichni jako o závod. Samozřejmě ještě mluvili o kletbách a z jejich hlasů zazníval strach smíšený s obdivem - "Viděl jsi, jak sebou cukal? - a jak ho zabil - jako když luskne prsty!"
Harry si pomyslel, že se o Moodyho hodině baví, jako kdyby právě zhlédli nějakou efektní podívanou, jemu však nijak zábavná nepřipadla - a Hermioně očividně také ne.
"Honem pojďte," vyzvala Harryho a Rona nervózně.
"Snad už zas nejdeš do té zatracené knihovny?" zeptal se Ron.
"Ne," odsekla a ukazovala do postranní chodby. "Teď jde o Nevilla."
Stál tam úplně sám, v polovině chodby, a zíral na kamennou zeď před sebou s očima široce rozevřenýma a se stejně zděšeným výrazem, jaký měl, když jim Moody předváděl kletbu Cruciatus.
"Neville," řekla tiše Hermiona.
Longbottom se okamžitě otočil.
"Jé, ahoj," ozval se mnohem vyšším hlasem, než jakým mluvil obvykle. "To byla opravdu zajímavá hodina, viďte? Moc rád bych věděl, co bude k večeři - mám už hrozný hlad, vy ne?"
"Neville, není ti nic?" zeptala se Hermiona.
"Cože - ne, je mi fajn," zadrmolil pořád tím nepřirozeně vysokým hlasem. "Byla to opravdu zajímavá večeře - chci říct hodina - co bude k jídlu?"
Ron se na Harryho zaraženě podíval.
"Neville, co to -"
Vtom se za nimi ozval podivný klapavý zvuk, a když se otočili, zjistili, že k nim kulhá profesor Moody. Všichni čtyři zmlkli a úzkostně ho sledovali, ale když promluvil, jeho bručivý hlas zněl mnohem tišeji a laskavěji, než od něj až dosud slyšeli.
"To bude dobré, chlapče," řekl Nevillovi. "Co kdybyste zašel ke mně do kabinetu? Pojďte… dáme si spolu šálek čaje…"
Když si Neville představil, že by měl k Moodymu zajít na čaj, zatvářil se ještě zděšeněji. Ani se nepohnul a nepromluvil jediné slovo.
Moody teď sklouzl čarodějným okem na Harryho. "Vy jste v pořádku, Pottere, že ano?"
"Jistě," odtušil Harry málem vzdorně.
Modré oko se Moodymu lehce chvělo v důlku, jak si Harryho prohlížel.
"Musíte to vědět," řekl potom. "Možná to zní krutě, ale vy to musíte vědět. Nemá smysl si cokoli namlouvat… Tak pojďte, Longbottome. Mám tam pár knížek, které by vás mohly zajímat."
Neville úpěnlivě pohlédl na Harryho, Rona a Hermionu, nikdo z nich však neřekl ani slovo, takže mu nezbylo než dovolit Moodymu, aby mu položil zkroucenou ruku na rameno a odvedl si ho s sebou.
"Co tohle mělo znamenat?" otázal se Ron a sledoval je pohledem, dokud oba nezmizeli za rohem.
"Nevím," odpověděla Hermiona zamyšleně.
"Byla to ale parádní hodina, viď?" řekl Ron Harrymu, když zamířili do Velké síně. "Řeknu ti, že Fred a George měli pravdu: Moody to všechno skutečně zná. A když pronesl kletbu Avada kedavra, jak ten pavouk hned umřel, prostě skápnul…"
Když však spatřil výraz v Harryho tváři, náhle zmlkl a nepromluvil ani slovo, dokud nedošli do Velké síně. Pak prohlásil, že by se večer už měli pustit do předpovědí pro profesorku Trelawneyovou, neboť jim to zabere spoustu času.
U večeře se Hermiona do jejich rozhovoru vůbec nepletla. Šílenou rychlostí ji do sebe naházela a znovu vyrazila do knihovny. Oba chlapci se vydali zpátky do nebelvírské věže, a Harry, který během večeře nemyslel na nic jiného, teď sám začal o kletbách, které se nepromíjejí.
"Jestlipak by kvůli tomu neměli Moody a Brumbál potíže, kdyby se na ministerstvu dozvěděli, že nám ty kletby předvedl?" nadhodil, když už se blížili k Buclaté dámě.
"Nejspíš ano," soudil Ron. Jenže Brumbál vždycky dělá všechno po svém, to přece víš, a Moody nevychází z problémů už kolik let. Nejdřív zaútočí, a teprve pak se ptá - tak třeba ty jeho popelnice… Á… Třesky plesky."
Buclatá dáma se vyklonila, odhalila vstupní otvor a Harry s Ronem prolezli do nebelvírské společenské místnosti. Bylo v ní plno a všichni mluvili jeden přes druhého.
"Dojdeme si pro věci na jasnovidectví?" řekl Harry.
"Co nám zbývá," zabručel Ron.
Vydali se nahoru do ložnice pro knihy a grafy a našli tam Nevilla, jak sedí na posteli, úplně sám, a čte si nějakou knihu. Vypadal o hodně klidnější než na konci Moodyho hodiny, i když ještě pořád nebyl úplně normální a oči měl dost zarudlé.
"Jsi v pořádku, Neville?" zeptal se ho Harry.
"Ano, jistě," přisvědčil Neville. "Díky za optání, ale je mi fajn. Čtu si tuhle knihu, co mi půjčil profesor Moody…"
Zvedl ji a ukázal jim název: Kouzelné vodní rostliny Středozemního moře a jejich vlastnosti.
"Profesorka Prýtová zřejmě řekla profesoru Moodymu, že v bylinkářství jsem opravdu dobrý," řekl Neville. V jeho hlasu zněl lehký přídech hrdosti, s kterým se u něj Harry až dosud setkal jen velice zřídka. "Napadlo ho, že by mě tohle mohlo zajímat."
Harry si uvědomil, že povědět Nevillovi, co o něm řekla profesorka Prýtová, byl velice ohleduplný způsob, jak ho povzbudit, protože jen zřídka mu někdo řekl, že je v něčem dobrý. Tak nějak by se asi zachoval profesor Lupin.
Harry i Ron si odnesli dolů do společenské místnosti učebnice Odhalování věcí budoucích, našli si volný stůl a pustili se do předpovědí, co je čeká během příštího měsíce. Za hodinu pokročili jen velice málo, i když stůl byl posetý útržky pergamenu s nejrůznějšími součty a symboly, a Harry měl mozek stejně zastřený mlhou, jako kdyby celou tu dobu vdechoval vonný dým z krbu profesorky Trelawneyové.
"Nemám sebemenší tušení, co tohle všechno má znamenat," řekl s pohledem upřeným na dlouhé stránky výpočtů.
"Víš co?" mínil Ron, který už měl vlasy úplně zježené, jak se v nich každou chvíli zoufale prohraboval prsty. "Myslím, že bychom zas jednou měli dát na strýčka Příhodu."
"Chceš říct, že si prostě něco vymyslíme?"
"Přesně tak," přikývl Ron a smetl ze stolu hromadu načmáraných poznámek, namočil brk do inkoustu a začal psát.
"Příští pondělí," odříkával nahlas, co psal, "pravděpodobně dostanu kašel v důsledku nepříznivé konjunkce Marsu a Jupitera."
Podíval se na Harryho. "Znáš ji - hlavně to musí být samá nemoc a malér, na to je vysazená."
"Bezva," souhlasil Harry, zmačkal své dosavadní pokusy a vysokým obloukem je přes hlavy tlachajících prváků hodil do krbu. "Dobrá… V pondělí mi hrozí nebezpečí - ehm - že se popálím."
"Jak jinak," přisvědčil Ron ponuře, "v pondělí nás zase čekají skvorejši. Fajn, a v úterý - ehm…"
"Přijdu o něco, na čem mi hodně záleží," řekl Harry a rychle listoval Odhalováním věcí budoucích, kde hledal nápady.
"To zní dobře," souhlasil Ron a zapsal to. "Bude to vinou… ehm… vinou Merkura. A co takhle, že ti vrazí nůž do zad někdo, o kom sis myslel, že je to tvůj přítel?"
"Tyjó, to nemá chybu…" zajásal Harry a honem si to zapisoval. "…protože… protože Venuše bude ve dvanáctém domě."
"A ve středu tuším, že se s někým poperu a dostanu pořádnou nakládačku."
"Počkej, poprat jsem se chtěl já. Ale dobrá, tak prohraju sázku."
"Jo, protože se vsadíš, že já vyhraju…"
Ještě hodinu si vymýšleli stále nové předpovědi (jednu tragičtější než druhou), zatímco se společenská místnost postupně vyprazdňovala, jak studenti odcházeli na kutě. Přiloudal se k nim Křivonožka, zlehka vyskočil na prázdné křeslo a upřel na Harryho nevyzpytatelný pohled, asi tak, jako by se na ně dívala Hermiona, kdyby věděla, že svůj domácí úkol nedělají pořádně.
Jak se Harry rozhlížel po místnosti a uvažoval, jakou ránu osudu ještě nepoužil, zahlédl Freda a George, kteří seděli u stěny na opačné straně, hlavy u sebe a brky v ruce, a soustředěně hloubali nad kusem pergamenu. Bylo krajně nezvyklé vidět ty dva, jak se krčí v koutku a mlčky pracují. Většinou toužili být ve středu dění a patřičně na sebe strhávali pozornost. Teď bylo v jejich jednání něco tajnůstkářského a Harry si vzpomněl, jak spolu vysedávali a psali doma v Doupěti. Tenkrát si myslel, že sestavují další objednávkový list na Kratochvilné kouzelnické kejkle, teď to ale na nic takového nevypadalo, protože by určitě přibrali i Leeho Jordana. Hrozně by ho zajímalo, jestli to má co dělat s přihláškou do turnaje tří kouzelnických škol.
Zatímco je pozoroval, George se podíval na Freda a zavrtěl hlavou, brkem něco přeškrtl a pak pronesl velice tichým hlasem, který se přesto rozlehl po celé místnosti, teď už téměř prázdné: "To ne… to zní, jako kdybychom ho obviňovali. Musíme být opatrní…"
George zvedl hlavu a zjistil, že se na něj Harry dívá. Ten se jen zašklebil a vrátil se ke svému předvídání věcí příštích - nechtěl, aby si George myslel, že je potajmu poslouchá. Krátce nato už dvojčata pergamen svinula, popřála ostatním dobrou noc a šla si lehnout.
Byli pryč asi tak deset minut, když se rozevřel otvor v podobizně a do společenské místnosti prolezla Hermiona, v jedné ruce svazek pergamenů a v druhé krabičku, ve které něco chrastilo. Křivonožka naježil hřbet a začal příst.
"Ahoj!" pozdravila. "Právě jsem to dodělala!"
"Já taky!" prohlásil Ron vítězoslavně a odhodil brk na stůl. Hermiona se posadila, vše, co přinesla, složila na prázdné křeslo a přitáhla si Ronovu předpověď.
"Zrovna nejlepší měsíc tě nečeká, co?" poznamenala s křečovitým úšklebkem, zatímco Křivonožka se jí schoulil na klíně.
"No, aspoň to vím dopředu," zívl Ron.
"Poslechni, ale topíš se hned dvakrát," namítla Hermiona.
"Opravdu?" řekl Ron a podíval se do své předpovědi. "Tak to jednou změním a radši se octnu v nebezpečí, že mě ušlape rozzuřený hipogryf."
"Nezdá se ti, že málem bije do očí, že sis to všechno vymyslel?"
"Co si to dovoluješ?!" předstíral Ron rozhořčení. "Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!"
Hermiona povytáhla obočí.
"To se jen tak říká," dodal Ron chvatně.
Harry už také odložil brk; právě si totiž předpověděl vlastní smrt - useknou mu hlavu.
"Co máš v té krabičce?" zeptal se a ukázal na ni.
"To je legrační, že se ptáš," řekla Hermiona a vrhla ošklivý pohled na Rona. Pak sundala víčko a ukázala jim, co je uvnitř.
Bylo tam asi padesát odznaků, každý jiné barvy, ale na všech stálo: SPOŽÚS.
"Spožús?" kroutil hlavou Harry, jeden odznak zvedl a podíval se na něj. "Co to má znamenat?"
"Žádný spožús," řekla Hermiona netrpělivě," nýbrž es-pé-ó-žet-ú-es. Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků."
"O té jsem nikdy neslyšel," namítl Ron.
"Ani jsi nemohl," řekla Hermiona rázně. "Právě jsem ji založila."
"Jo takhle!" z Ronova hlasu zaznělo lehké překvapení. "A kolik už máš členů?"
"No - jestli vstoupíte vy dva, tak budeme tři," přiznala jejich kamarádka.
"A ty si vážně myslíš, že bychom tu měli chodit s odznaky nějakého spožúsu?" řekl Ron.
"SPOŽÚS je vážná věc!" rozohnila se Hermiona. "Chtěla jsem to nazvat Zastavte Hanebné Zneužívání Našich Bližních Kouzelných Tvorů a Kampaň za Změnu jejich Právního Postavení, ale to nezní dobře. Takže to bude název našeho manifestu."
Zamávala před nimi svazkem pergamenů. "Všechno jsem to v knihovně důkladně prostudovala. Domácí skřítkové žijí v otroctví už celá staletí. Nechápu, jak je vůbec možné, že s tím až do dneška nikdo nic neudělal."
"Hermiono, poslouchej ušima, prosím tě," namítl Ron hlasitě. Jim - to - vyhovuje. Oni si v tom otroctví přímo lebedí!"
"Naším krátkodobým cílem je -" Hermiona dělala, jako když neslyšela ani slovo a mluvila ještě hlasitěji než Ron, "je zabezpečit domácím skřítkům slušné mzdy a pracovní podmínky. Naše dlouhodobé cíle zahrnují změnu zákona o zákazu používání hůlek a snahu prosadit do Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory některého domácího skřítka, protože je skandální, že nikde nemají žádné zastoupení."
"Ale jak tohle všechno dokážeme?" zeptal se Harry.
"Začneme náborem členů," vysvětlovala Hermiona ochotně. "Říkala jsem si, že zápisné by mohlo být dva srpce - za to každý dostane odznak - a z výnosu bychom mohli financovat naši letákovou kampaň. Ty budeš dělat pokladníka, Rone - kasičku na vybírání už pro tebe mám nahoře - a ty tajemníka, Harry, takže bys mohl být tak laskav a zapsat všechno, co jsem teď říkala, jako zápis z naší první schůze."
Odmlčela se a obdařila oba zářivým úsměvem. Harry jen seděl, pobouřen jejími nápady, a zároveň se bavil, když viděl výraz v Ronově tváři. Ten vyjeveně mlčel, jako by ztratil řeč. Nakonec ticho přerušilo nehlučné zaťukání na okno. Harry na něj pohlédl přes vyprázdněnou společenskou místnost a v měsíčním světle spatřil sněžnou sovu, jak sedí na okenním parapetu.
"Hedviko!" vykřikl, vymrštil se z křesla, přeběhl síň a otevřel okno dokořán.
Hedvika vlétla dovnitř, přeletěla přes společenskou místnost a posadila se na stůl, přímo na jeho úkol.
"To je dost!" řekl Harry a vrhl se k ní.
"Nese ti odpověď!" upozornil ho Ron vzrušeně a ukazoval na špinavý kousek pergamenu, který měla přivázaný k nožce.
Harry ho spěšně odvázal a posadil se, aby si ho přečetl.
Hedvika se mu usadila na koleně, mávala křídly a tiše houkala.
"Co ti píše?" se zatajeným dechem vyhrkla Hermiona.
Dopis byl krátký a vypadalo to, že ho pisatel naškrábal v největším spěchu. Harry ho přečetl nahlas:

Harry,
okamžitě letím na sever. To, co mi píšeš o své jizvě, je poslední ze série podivných zvěstí, které se mi donesly až sem. Pokud tě jizva znovu začne bolet, jdi rovnou za Brumbálem - říká se, že povolal z důchodu Pošuka Moodyho, takže určitě chápe, co všechna ta znamení ohlašují, i když nikdo jiný to netuší. Ozvu se ti co nejdřív. Pozdravuj Rona a Hermionu a měj oči na stopkách, Harry!
Sirius

Harry se podíval na Rona a Hermionu, kteří zas upřeně zírali na něj.
"On letí na sever?" zašeptala Hermiona. "To znamená, že se vrací?"
"A jaká znamení chápe Brumbál?" zeptal se Ron a tvářil se zmateně. "Harry - co je s tebou?"
Harry se zrovna v tu chvíli uhodil do čela pěstí a snažil se shodit Hedviku z klína.
"Neměl jsem mu o tom vůbec psát!" vztekal se.
"O čem to prosím tě mluvíš?" podivil se Ron.
"On si totiž myslí, že se musí vrátit!" řekl Harry a bouchl do stolu s takovou silou, až Hedvika přistála na opěradle Ronova křesla a začala pohoršeně houkat. "Vrací se, protože si myslí, že mi hrozí nebezpečí! A já jsem přitom úplně v pohodě! A pro tebe nic nemám," osopil se na Hedviku, která netrpělivě cvakala zobákem, "jestli chceš něco k jídlu, musíš nahoru do sovince."
Hedvika ho sjela mimořádně uraženým pohledem a odletěla k otevřenému oknu; roztaženým křídlem ho ještě stačila uhodit po hlavě.
"Harry," začala Hermiona smířlivým hlasem.
"Jdu si lehnout," řekl úsečně. "Uvidíme se ráno."
Nahoře v ložnici si natáhl pyžamo a ihned zalehl do postele s nebesy, ačkoli se necítil ani trochu unavený.
Kdyby se Sirius vrátil a chytili ho, byla by to jeho vina. Proč nedržel jazyk za zuby? Bolelo ho to jen pár vteřin, a hned to musel rozhlašovat… Proč neměl tolik rozumu a nenechal si to pro sebe…
Chvilku nato slyšel vejít do ložnice Rona, ale nepromluvil na něj. Ještě dlouho ležel s očima upřenýma na temná nebesa nad postelí. V ložnici vládlo naprosté ticho, a nemít hlavu plnou starostí, uvědomil by si, že neslyší Nevillovo obvyklé chrápání, takže zřejmě není jediný, kdo bdí.

Harry Potter a ohnivý pohár - 13. kapitola

12. ledna 2018 v 12:31 | Míša |  Ohnivý Pohár - 4

13. Kapitola

Kapitola třináctá
Pošuk Moody

Do rána bouře odvanula jinam, ale strop ve Velké síni zůstal kalný a ponurý. Když si Harry, Ron a Hermiona u snídaně prohlíželi rozvrhy na nový školní rok, nad hlavami se jim řítila těžká mračna, šedá jak starý cín. Kousek od nich seděli Fred, George a Lee Jordan a dohadovali se o čarodějných způsobech jak se udělat staršími, aby se lstí dostali do turnaje tří kouzelnických škol.
"Dneska to není špatné… budeme celé dopoledne venku," zaradoval se Ron, když v rozvrhu přejížděl prstem po pondělku. "Bylinkářství s Mrzimorem a potom péče o kouzelné tvory… ale kruci, ještě pořád ji máme se Zmijozelem…"
"A odpoledne dvouhodinovka jasnovidectví," zasténal Harry nad rozvrhem. Vedle lektvarů bylo jasnovidectví jeho nejméně oblíbeným předmětem: profesorka Trelawneyová mu soustavně předpovídala smrt a Harryho to znepokojovalo a rozčilovalo.
"Měli jste si ho vyškrtnout jako já," řekla Hermiona rázně a mazala si topinku máslem, "a mohli jste chodit na něco rozumného, třeba na věštění z čísel."
"Vidím, že už zase jíš," poznamenal Ron a díval se, jak si topinku štědře potírá zavařeninou.
"Došla jsem k závěru, že jsou i lepší způsoby, jak bojovat za práva skřítků," řekla Hermiona povýšeně.
"Jo… a měla jsi hlad," ušklíbl se Ron.
Vtom se nad nimi ozval hlasitý šelest mnoha křídel a otevřenými okny vletěla do místnosti stovka sov s ranní poštou. Harry bezděčně vzhlédl, v záplavě hnědých a šedých těl však nebylo ani stopy po něčem bílém. Sovy kroužily kolem stolů a hledaly ty, kterým dopisy a balíčky patřily. K Nevillovi Longbottomovi se snesl veliký puštík a složil mu do klína balík - Neville si téměř pokaždé něco zapomněl doma. Na protější straně síně přistál Dracovi Malfoyovi na rameni jeho výr, který mu nejspíš nesl obvyklou zásilku dobrot a pamlsků z domova. Harry se snažil nevnímat tíživý pocit zklamání v žaludku a sklonil se nad ovesnou kaši. Že by se Hedvice něco stalo a Sirius jeho dopis nedostal?
Takové úvahy se mu honily hlavou celou cestu mezi rozmoklými zeleninovými záhony, dokud nedorazili do skleníku číslo tři, kde ho z nich vytrhla profesorka Prýtová: ukázala jim ty nejošklivější rostliny, jaké kdy viděl. Vyklubaly se ze záhonu a daleko víc než rostliny připomínaly tmavočerné obrovské slimáky. Svíjely se a zmítaly a byly poseté spoustou velikých lesklých puchýřů, které vypadaly, že jsou plné nějaké tekutiny.
"To jsou dýmějové hlízy," vysvětlila jim energicky profesorka Prýtová, "a potřebují vymačkat. Hnis nachytáte tady do -"
"Cože nachytáme?" zeptal se Seamus Finnigan zhnuseně.
"Hnis, Finnigane, hnis," řekla profesorka Prýtová, "a má velikou cenu, takže neukápněte ani trochu vedle. Jak jsem už říkala, nachytáte ho tady do těch lahví. A vezměte si na to rukavice z dračí kůže! Hnis z dýmějových hlíz může na kůži udělat pořádnou paseku, když není ředěný."
Vymačkávat dýmějové hlízy bylo sice nechutné, skýtalo jim to však jakési zvrácené zadostiučinění. Jakmile některý puchýř praskl, vystříkla z něj spousta husté žlutozelené tekutiny páchnoucí jako benzin. Chytali ji do lahví, které jim profesorka Prýtová ukázala, a na konci hodiny jí měli několik litrů.
"Madame Pomfreyová bude spokojená," řekla profesorka a zazátkovala poslední láhev. "Hnis z dýmějových hlíz je totiž vynikající prostředek proti úpornějším formám trudovitosti a studentky si už nebudou muset vymýšlet všelijaké zoufalé způsoby, jak se zbavit uhrů."
Jako chudinka Eloise Midgenová," řekla potichu Hannah Abbottová z Mrzimoru. "Zkoušela si je odstranit zaříkáváním."
"Husa jedna hloupá," zavrtěla hlavou profesorka Prýtová. "Ale madame Pomfreyové se přece jen podařilo přidělat jí ten nos zpátky."
Přes mokré školní pozemky k nim z hradu dolehl hlasitý zvuk zvonu ohlašující konec hodiny, a obě třídy se rozešly: studenti z Mrzimoru se vydali nahoru po kamenném schodišti na hodinu přeměňování, zatímco nebelvírští zamířili na opačnou stranu, po svažité louce k Hagridovu malému dřevěnému srubu, který stál na okraji Zapovězeného lesa.
Hagrid stál před boudou, jednu ruku na obojku Tesáka, svého obrovského psa cvičeného na černou zvěř. Na zemi kolem leželo několik otevřených dřevěných beden a Tesák kňučel a cloumal obojkem, protože si chtěl jejich obsah prohlédnout zblízka.. Když přišli blíž, uslyšeli podivné chřestivé zvuky přerušované něčím, co znělo jako tlumené výbuchy.
"Brýtro!" řekl Hagrid a usmál se na Harryho, Rona a Hermionu. "Radši počkáme na zmijozelský, todle si žádnej z nich nedá ujít, tydlety třaskavý skvorejše!"
Jakže?" přeptal se Ron.
Hagrid ukázal do bedny před sebou.
"Tfuj!" vykřikla Levandule Brownová a uskočila.
Tfuj bylo podle Harryho docela výstižné. Skvorejši vypadali jako znetvoření humři bez krunýře - byli děsivě bledí a jakoby slizovatí, nohy jim trčely z těch nejpodivnějších míst a hlavu nebylo vidět. V každé bedně jich byla přibližně stovka, měřili asi patnáct centimetrů, lezli jeden přes druhého a slepě vráželi do stěn. Vydávali pronikavý zápach, jenž připomínal shnilé ryby. Co chvíli některému z nich vyšlehla ze zadní části těla jiskra a skvorejš s tichým lupnutím popoletěl o pár centimetrů dopředu.
"Právě se vylíhli," pyšnil se Hagrid, "tak si je budete moct sami pěstovat! Říkal jsem si, že to budete mít jako takový praktický cvičení!"
"Proč bychom je měli chtít pěstovat?" přerušil ho chladný hlas.
Zmijozelští dorazili a ptal se samozřejmě Draco Malfoy. Crabbe a Goyle se souhlasně pochechtávali.
Hagrid se zatvářil zmateně.
"Chci říct, co vlastně dělají?" zeptal se Malfoy. "K čemu slouží?"
Hagrid otevřel ústa a bylo vidět, že usilovně přemýšlí; chvilku ještě mlčel, potom však chraplavě řekl: "K tomu se dostanem příští hodinu, Malfoyi. Dneska je budem jen krmit. Musíte zkusit různý věci - já sám je eště nikdy neměl a nevím, co jim pojede - mám tu mravenčí vajíčka, žabí játra a kousek užovky - prostě zkuste jim dát vod každýho trošku."
"Napřed hnis a teď zas tohle," reptal Seamus potichu.
Harry, Ron i Hermiona měli Hagrida upřímně rádi, což bylo jediné, kvůli čemu se donutili nabrat každý plnou dlaň rozmačkaných žabích jater a dát je na dno bedny, aby vzbudili laskominy třaskavých skvorejšů. Harry se nedokázal zbavit podezření, že to nemá smysl, protože skvorejši očividně neměli ústa.
"Auu!" vykřikl asi po deseti minutách Dean Thomas. "On mě popálil!"
Hagrid k němu ihned ustaraně zamířil.
"Najednou jako by mu úplně vybouchnul zadek!" vysvětloval Dean hněvivě a ukazoval Hagridovi spáleninu na ruce.
"Jo, to se může stát, když třaskaj," přikývl Hagrid.
"Tfuj!" ozvala se znovu Levandule Brownová. "Tfuj, Hagride, co jsou ty pichláky, co mají na sobě?"
"No, voni některý mívají jedový trny," vysvětloval nadšeně Hagrid, a Levandule honem ruku z bedny vytáhla. "Nejspíš to jsou samečci… samičky zase mají takový přísavky… myslím, že těma by mohly sát krev."
"Teď už chápu, proč se je snažíme udržet naživu," prohlásil uštěpačně Malfoy. "Kdo by si nepřál takové domácí mazlíčky, kteří ho mohou popálit, pobodat a dokonce i pokousat?"
"Nejsou zrovna nejkrásnější, ale to neznamená, že nemohou být užiteční," utrhla se na něj Hermiona. "Taková dračí krev má podivuhodné kouzelné vlastnosti, ale draka byste sotva chtěli jako domácího mazlíčka?"
Harry a Ron se na Hagrida zašklebili a on jim to oplatil kradmým úsměvem za ježatými vousy. Vždyť právě draka si jako domácího mazlíčka vždycky přál, a oni dva a Hermiona to věděli velice dobře - když chodili do prvního ročníku, nakrátko jednoho opravdu měl, byl to nebezpečný norský ostrohřbetý drak Norbert. Hagrid prostě miloval nestvůry - a čím byly nebezpečnější, tím víc si v nich liboval.
"Ti skvorejši jsou aspoň malí," podotkl Ron, když se o hodinu později vraceli do hradu na oběd.
"Jistě, teď jsou malí," mínila Hermiona podrážděně, "ale než Hagrid zjistí, co vlastně žerou, můžou taky narůst do dvou metrů."
"Na tom snad nezáleží, jestli se zjistí, že léčí mořskou nemoc nebo něco takového," namítl Ron a zlomyslně se ušklíbl.
"Ty víš dobře, že jsem to řekla jen proto, abych Malfoyovi zavřela zobák," odsekla Hermiona. "Ale abys věděl, myslím si, že má pravdu. Nejrozumnější by bylo všechny ty skvorejše rozšlapat, než se pustí do nás."
Posadili se k nebelvírskému stolu a naložili si na talíře jehněčí kotlety a brambory. Hermiona se pustila do jídla s takovou rychlostí, že na ni Harry s Ronem vytřeštili oči.
"Ehm - to má být tvůj nový postoj k právům domácích skřítků?" zeptal se Ron. "Ty snad chceš prasknout nebo co?"
"Nikoli," řekla Hermiona s největší důstojností, na jakou se zmohla s plnou pusou růžičkové kapusty. "Prostě chci jít do knihovny."
"Cože?" ozval se Ron nevěřícně. "Hermiono - vždyť jsme tu teprve první den! Ještě jsme ani nedostali žádný domácí úkol!"
Hermiona pokrčila rameny a dál do sebe házela oběd, jako kdyby už kolik dnů nejedla. Pak vyskočila, řekla "Uvidíme se na večeři!" a rychle se vzdálila.
Když zvon ohlásil začátek odpoledního vyučování, Harry a Ron se vydali nahoru do severní věže, kde z úzkého točitého schodiště vedl stříbrný žebřík ke kruhovým padacím dveřím do místnosti, v níž sídlila profesorka Trelawneyová.
Jakmile vystoupili po žebříku, uhodila je do nosu povědomá nasládlá vůně vycházející z krbu. Všechny závěsy byly jako obvykle zatažené a kruhovou místnost zalévalo matné narudlé světlo mnoha lamp, zakrytých šátky a šálami. Harry a Ron prošli mezi již obsazenými křesílky a taburetkami potaženými barevným kartounem a bez ladu a skladu rozestavěnými po místnosti a posadili se k malému kulatému stolku.
"Dobrý den," ozval se zastřený hlas profesorky Trelawneyové přímo Harrymu za zády, až nadskočil.
Tato velice hubená žena s obrovskými brýlemi, za nimiž její oči vypadaly oproti obličeji neúměrně veliké, se na Harryho upřeně zadívala s truchlivým výrazem, který nasadila, kdykoli ho spatřila. V záři z krbu se třpytila spousta perel, řetízků a náramků, kterými se jako obvykle ověsila.
"Vypadáte ustaraně, drahoušku," oslovila Harryho ponuře. "Mé vnitřní oko dohledá přes vaši udatnou tvář až k znepokojenému duchu, který se za ní skrývá. A musím bohužel přiznat, že vaše starosti nejsou bezdůvodné: vidím těžké chvíle, které vás čekají… běda, velice těžké… to, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane… a možná dřív, než si myslíte…"
Ztišila hlas, až málem šeptala. Ron zakoulel na Harryho očima a ten mu to oplatil kamenným pohledem. Profesorka Trelawneyová prošla kolem nich a posadila se do velkého čalouněného křesla u krbu, tak aby seděla tváří ke studentům. Levandule Brownová a Parvati Patilová, které ji zbožňovaly, seděly na taburetkách hned proti ní.
"Moji milí, nastal čas zjistit, co říkají hvězdy," začala. "Pohyby planet a tajemná znamení však odhalují nezjevné pouze těm, kdo chápou kroky nebeského tance. Osudy lidí lze rozluštit pomocí planetárních paprsků, které se navzájem protínají…"
Harryho myšlenky se však ubíraly jinudy. Nasládlá vůně z krbu ho vždy uspávala a otupovala a profesorčiny nesouvislé výklady o předvídání budoucnosti ho nikdy zvlášť neuchvátily - jenže teď musel myslet na to, co mu před chvílí řekla: "To, čeho se obáváte, se totiž opravdu stane…"
Hermiona měla pravdu, říkal si podrážděně, profesorka Trelawneyová je obyčejná šejdířka. Právě teď se přece ničeho neobával… leda měl strach, jestli nechytili Siriuse… ale co o tom mohla vědět? Harry už dávno usoudil, že celé její předvídání budoucnosti jsou spíš jen zdařilé dohady, kterými jim naháněla hrůzu.
S výjimkou ovšem toho dne na konci minulého školního roku, kdy předpověděla, že Voldemort znovu povstane… sám Brumbál tehdy vyslovil domněnku, když mu to tehdy Harry říkal, že profesorka Trelawneyová opravdu musela být v transu.
"Harry!" zamumlal Ron.
"Co je?"
Harry se rozhlédl a zjistil, že se na něj celá třída upřeně dívá. Napřímil se; málem totiž usnul, jak ho zmohlo teplo a vlastní myšlenky.
"Říkala jsem, drahoušku, že jste se zcela určitě narodil pod zhoubným vlivem Saturna," opakovala mu profesorka Trelawneyová. Z jejího hlasu zněla mírná rozmrzelost nad tím, že nehltal každé její slovo.
"Promiňte - pod čím že jsem se narodil?" zeptal se.
"Pod Saturnem, drahoušku, pod planetou Saturn!" opakovala profesorka, teď už vysloveně dotčená tím, že ho její sdělení neohromilo. "Říkala jsem, že ve chvíli, kdy jste se narodil, určitě vládl na obloze Saturn… máte tmavé vlasy a střední postavu… a v raném mládí vás postihly takové ztráty… jistě se nemýlím, drahoušku, když řeknu, že jste se narodil uprostřed zimy?"
"Ne," řekl Harry. "Narodil jsem se v červenci."
Ron vyprskl smíchy, a aby to zakryl, křečovitě se rozkašlal.
Půl hodiny nato všichni dostali složitý kruhový graf a snažili se do něj zanést postavení planet ve chvíli, kdy se narodili. Byla to úmorná práce, při které museli neustále nahlížet do časových tabulek a vypočítávat úhly.
"Mám tu dva Neptuny," řekl po chvíli Harry a zamračeně hleděl na svůj pergamen, "to musí být nějaký omyl, nemyslíš?"
"Aáách," a Ron napodobil tajuplný šepot profesorky Trelawneyové, "pokud se na obloze objeví dva Neptunové, Harry, je to jasné znamení, že se právě narodil nějaký brýlatý skrček…"
Seamus a Dean, kteří pracovali hned vedle, se nahlas zachechtali, ale přehlušil je vzrušený výkřik Levandule Brownové: "Pojďte se podívat, paní profesorko! Myslím, že tu mám nějakou planetu navíc! Která to může být, paní profesorko?"
"To je Uran, drahoušku," podívala se profesorka Trelawneyová na její graf.
"Hele, Levandule, můžu se na ten Uran taky podívat?" zeptal se Ron.
Profesorka Trelawneyová ho bohužel zaslechla, a možná to byl i důvod, proč jim na konci hodiny dala tolik domácích úkolů.
"Uděláte mi podrobný rozbor toho, jak na vás v příštím měsíci budou působit pohyby planet, s přihlédnutím k vašemu osobnímu grafu," uložila jim úsečně. Mnohem víc tentokrát připomínala profesorku McGonagallovou než své obvyklé křehké já, jímž se podobala víle. "Odevzdáte mi jej příští pondělí, a nechci slyšet žádné výmluvy!"
"Můra jedna zatracená," prohlásil Ron trpce, když se připojili k davu, jenž sestupoval po schodišti do Velké síně na večeři. "Vždyť nám to zabere celý víkend…"
"To jste dostali tolik domácích úkolů?" zeptala se pobaveně Hermiona, která je právě dohonila. "Nám profesorka Vectorová nedala ani jeden!"
"To ji rozhodně ctí," řekl Ron rozladěně.
Mezitím dorazili do vstupní síně přeplněné studenty, kteří se drali na večeři. Byli mezi posledními, když se za nimi zničehonic ozvalo:
"Weasleyi! Slyšíš, Weasleyi?"
Všichni tři se otočili jako na povel. Proti nim stáli Malfoy, Crabbe a Goyle a tvářili se, jako když z něčeho mají obrovskou radost.
"Co je?" odsekl Ron.
"O tvém tátovi píšou v novinách, Weasleyi!" Malfoy mával Denním věštcem a mluvil co nejvíc nahlas, aby ho každý v přeplněné vstupní síni slyšel. Jen si to poslechni!"

DALŠÍ POCHYBENÍ NA MINISTERSTVU KOUZEL

Zdá se, že potíže Ministerstva kouzel nejsou zdaleka u konce, píše naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková. Ministerstvo, které už bylo předmětem kritiky za to, že při mistrovství světa ve famfrpálu nezvládlo davy a dodnes nebylo s to vysvětlit zmizení jedné ministerské čarodějky, se včera znovu octlo ve svízelné situaci kvůli ztřeštěným nápadům Arnolda Weasleyho z odboru zneužívání mudlovských výtvorů.

Malfoy zvedl hlavu.
"Jak vidíš, dokonce ani jeho jméno nemají správně, Weasleyi, jako kdyby byl úplná nula, nezdá se ti?" zakrákal.
To už je poslouchali všichni ve vstupní síni. Malfoy okázale rozložil noviny a četl dál:

Arnold Weasley, který byl před dvěma lety obviněn, že vlastní létající automobil, se včera dostal do ostré potyčky s několika mudlovskými strážci zákona (takzvanými policisty), a to v souvislosti s větším počtem agresivních popelnic. Pan Weasley se podle všeho nakvap vydal na pomoc "Pošukovi" Moodymu, přestárlému bystrozorovi, který odešel na odpočinek poté, co už nedokázal rozlišit mezi stiskem ruky a pokusem o vraždu. Nijak nás tudíž nepřekvapuje, že když pan Weasley dorazil do jeho důkladně zabezpečeného domu, zjistil, že pan Moody znovu způsobil planý poplach. Než pan Weasley vyvázl z rukou policistů, musel několika lidem změnit paměť, odmítl však odpovědět na otázky Denního věštce, proč vůbec ministerstvo zapletl do tak nedůstojné a potenciálně trapné záležitosti.

"A je u toho i fotka, Weasleyi!" zalistoval v novinách a podržel je před sebou. "Fotka tvých rodičů před vaším domem - pokud se tomu dá říkat dům! Tvojí matce by prospělo, kdyby pár kilo shodila, nemyslíš?"
Ron se třásl vzteky. Všichni teď na něj civěli.
"Jdi se vycpat, Malfoyi," řekl Harry. "Pojď, Rone, půjdeme…"
"No jasně, Pottere, vždyť tys letos v létě u nich byl, že jo?" ušklíbl se Malfoy jízlivě. "Co nám k tomu povíš - fakt je jeho matka takhle vypasená, nebo za to může ta fotka?"
"Víš, jak vypadá tvoje matka, Malfoyi?" odpálil Harry a s Hermionou držel Rona zezadu za hábit, aby se na Malfoye nevrhl. "Ta se tváří, jako kdyby měla pod nosem kravinec. Vypadá tak pořád, nebo to bylo jen proto, žes byl s ní?"
Malfoyův bledý obličej lehce zčervenal. "Neopovažuj se urážet mou matku, Pottere!"
"Tak zavři tu svou hnusnou hubu," řekl Harry a otočil se k němu zády.
PRÁSK!
Několik studentů vykřiklo a Harry cítil, jak mu něco doběla rozpáleného škrtlo o tvář - sáhl do kapsy hábitu pro hůlku, ale ještě než se jí vůbec dotkl, uslyšel druhé hlasité PRÁSK a po celé vstupní síni to jen zadunělo.
"TAK TOHLE NE, CHLAPEČKU!"
Harry se prudce otočil. Po mramorovém schodišti kulhal dolů profesor Moody. Držel v ruce hůlku a mířil jí na sněhobílou fretku, která se zmítala na kamenných dlaždicích tam, kde před chvílí stál Draco Malfoy.
Ve vstupní síni zavládlo zděšené ticho. S výjimkou Moodyho nikdo nepohnul brvou. Moody se otočil a podíval se na Harryho - tedy aspoň jeho normální oko se na něj dívalo; to druhé se upíralo dovnitř do Pošukovy hlavy.
"Zasáhl vás?" zavrčel Moody tlumeným, skřípavým hlasem.
"Ne," řekl Harry. "Netrefil se."
"NECHTE TOHO!" vykřikl Moody.
"Čeho - čeho mám nechat?" zeptal se Harry zmateně.
"Vy ne - on!" zavrčel Moody a přes rameno ukázal na Crabbeho, který se chystal bílou fretku zdvihnout, ale teď ztuhl jako přimrazený. Zdálo se, že Moodyho druhé oko je čarodějné a dokáže vidět i dozadu.
Moody kulhavým krokem zamířil ke Crabbemu, Goylovi a fretce, která zděšeně vypískla, vyletěla vzhůru a vyrazila směrem ke sklepením.
"To ať vás ani nenapadne!" zahřměl Moody, opět zamířil hůlkou na fretku a ta se vznesla dobrých deset stop do vzduchu, s hlasitým plesknutím dopadla na zem a znovu se odrazila vzhůru.
"Nemám rád lidi, kteří svého protivníka napadnou ve chvíli, kdy k nim stojí zády," vrčel Moody, zatímco fretka se odrážela výš a výš a vřeštěla bolestí. "Něco takového je podlé, zbabělé a sprosté…"
Fretka se znovu vznesla do vzduchu a bezmocně škubala nohama i ocasem. "Tohle - už - nikdy - nedělejte -" odsekával Moody a fretka při každém slově vždy znovu dopadla na kamennou podlahu a znovu se odrazila vzhůru.
"Profesore Moody!" ozval se zděšený hlas.
Po mramorovém schodišti k nim scházela profesorka McGonagallová s náručí plnou knih.
"Dobrý večer, paní profesorko," řekl Moody klidně a fretka vyletěla ještě výš.
"Co - co to děláte?" zeptala se profesorka McGonagallová a zděšeně sledovala, jak fretka zas a znovu dopadá na podlahu a odráží se vzhůru.
"Učím," řekl Moody.
"Učí… Moody, to je nějaký student?" zaječela profesorka McGonagallová a knihy se jí rozsypaly po schodech.
"Jistě," přisvědčil Moody.
"To ne!" vykřikla profesorka, seběhla dolů a vytáhla hůlku. Okamžik nato se s hlasitým prásknutím znovu objevil Draco Malfoy. Jako hromádka neštěstí ležel na podlaze a ulízané světlé vlasy mu visely do tváře, kterou teď měl zářivě růžovou. Několikrát sebou ještě trhl, než vstal.
"Moody, tady u nás nikdy nepoužíváme přeměňování jako trest!" namítla profesorka McGonagallová chabě. "To vám profesor Brumbál určitě řekl?"
"Nejspíš se o tom zmínil," řekl Moody a lhostejně se poškrábal na bradě, "ale říkal jsem si, že takový pořádný šok -"
"U nás dáváme školní tresty, Moody! Nebo to ohlásíme řediteli koleje, do které provinilý student patří!"
"Budiž, tak já to udělám," řekl Moody a hleděl na Malfoye s hlubokou nelibostí.
Tomu bledé oči ještě slzely bolestí a ponížením; nenávistně na Moodyho pohlédl a zamumlal cosi, z čeho rozeznali jenom slova "můj otec".
"Tak ty takhle?" řekl Moody tiše a přikulhal o několik kroků blíž. Ponuré klapání jeho dřevěné nohy se rozléhalo po celé síni. "Ano, s tvým otcem jsme staří známí, chlapče.., řekni mu, že Moody si na jeho syna dá pořádný pozor… to mu ode mne vyřiď… a ředitelem vaší koleje nejspíš bude Snape, že ano?"
"Ano," přisvědčil Malfoy nasupeně.
"Další ze starých přátel," zavrčel Moody. "Těšil jsem se, že si se svým dobrým kamarádem Snapem chvíli popovídám… Tak pojď…" Uchopil Malfoye v nadloktí a vedl ho dolů do sklepení.
Profesorka McGonagallová se za nimi ještě chvíli ustaraně dívala. Potom zamávala hůlkou nad rozsypanými knihami, ty se vznesly do vzduchu a srovnaly se jí do náruče.
"Nemluvte na mě, prosím vás," požádal Ron potichu Harryho a Hermionu, když několik minut nato usedli k nebelvírskému stolu a ze všech stran k nim doléhaly vzrušené řeči o tom, co se právě stalo.
"Proč?" zeptala se překvapeně Hermiona. "Protože si to chci navždycky zapamatovat," vysvětlil Ron se zavřenýma očima a s povzneseným výrazem ve tváři. "Draco Malfoy proměněný ve fretku, a poletuje nahoru dolů, až jsou z toho všichni diví…"
Harry s Hermionou se rozesmáli a Hermiona začala všem třem nakládat na talíře dušené hovězí.
"Moody ovšem mohl Malfoyovi doopravdy ublížit," poznamenala přitom. Ještě že do toho profesorka McGonagallová zasáhla -"
"Hermiono!" utrhl se na ni Ron a prudce otevřel oči. "Kazíš mi nejlepší okamžik mého života!"
Hermiona vydala jakýsi netrpělivý zvuk a co nejrychleji do sebe začala házet večeři.
"Copak ty ještě půjdeš do knihovny? To snad nemyslíš vážně," řekl Harry, který ji teď upřeně pozoroval.
"Musím," zahuhňala Hermiona. "Mám spoustu práce."
"Ale říkala jsi přece, že profesorka Vektorová -"
"To nejsou školní úkoly," vysvětlila. Během pěti minut měla talíř prázdný a byla tatam.
Sotvaže odešla, usedl na její místo Fred Weasley. "Teda ten Moody!" spustil. "To je třída, co?"
"Nemá chybu," mínil George a posadil se proti němu.
"Je prostě super," připojil se Lee Jordan, jejich nejlepší kamarád, a vklouzl na židli vedle George. "Měli jsme ho dnes odpoledne," vysvětlil Harrymu a Ronovi.
"A jaké to bylo?" zajímal se Harry dychtivě.
Fred, George a Lee si mezi sebou vyměnili významné pohledy.
"Takovou hodinu jsme ještě nezažili," prohlásil Fred.
"On to prostě zná," řekl Lee.
"Ale co zná?" a Ron se k němu naklonil. "Zná to - ví, jaké to je, když to někdo opravdu dělá," řekl George uchváceně.
"Co když dělá?" zeptal se Harry.
"Když bojuje proti černé magii," vysvětlil Fred.
"Všechno to zakusil na vlastní kůži," připojil George.
"Je prostě senza," vydechl Lee.
Ron spěšně vytáhl z brašny rozvrh.
"A my ho máme až ve čtvrtek," pronesl zklamaně.

Kam dál